Eliška Bučková a Jan Kolowrat: Já, Jaguár

20. prosince 2019

Jako symbol moci a síly uctívali divoké jaguáry už staří Aztékové. Dnes nejsou obdivováni o nic méně, ačkoli jsou ještě divočejší, prohánějí se po silnicích a místo tlap mají kola. „Jaguár se jako neohrožená šelma, která si nenechá nic líbit, ukrývá v každém z nás,“ říkají ambasadoři značky Jaguar, někdejší Česká Miss Eliška Bučková a současná hlava starobylého rodu Kolowrat-Krakowských hrabě Jan Kolowrat.

Eliška Bučková a Jan Kolowrat: Já, Jaguár
Oba jako ambasadoři Jaguaru řídíte vozy této značky. Jak jste spokojeni?

JK: Může být s Jaguarem někdo nespokojen? Je to prestižní záležitost a jako milovníka této značky mě jejich oslovení velmi potěšilo. Už můj strýček měl ve válečných dobách Jaguara, možná je láska k těmto vozům součástí rodinného dědictví. Navíc jeden z mých předků – Saša Kolowrat - byl dokonce automobilový závodník!
EB: U nás rodinná tradice Jaguaru není, dědeček měl krávu a koně. (smích)
JK: U koní a kočárů zase skončíme, pokud nezatáhneme za pomyslnou ruční brzdu a nezačneme se k přírodě chovat lépe.

Jan Egon Kolowrat Krakowský Liebsteinský

  • Narodil se v roce 1958, má sestru – dvojče Dagmar, je ženatý a má syna a dceru
  • Je vnukem Hanuše Kolowrata, který se v roce 1939 připojil k petici české šlechty
  • Na Rychnovsku vlastní víc jak 5,4 tisíce hektarů lesa, také několik východočeských rybníků a patří mezi Top 20 největších soukromých vlastníků půdy v republice
  • Sídlí na rychnovském zámku a je současnou hlavou rychnovské větve starobylého rodu Kolowrat-Krakowských
Pane hrabě, vy konkrétně usedáte za volant elektromobilu z této „stáje“. Je právě jeho šetrnost k přírodě jedním z důvodů, proč jste si ho vybral? Jako vlastník víc jak pěti tisíců hektarů lesů na Rychnovsku musíte k přírodě chovat zvláštní úctu.

JK: Rozhodně to jeden z důvodů byl. Emise oxidu uhličitého se musí snižovat, je to velký problém a jediná možnost, jak tomu jít naproti, jsou právě elektrická auta. Ačkoli si myslím, že jde o přechodnou záležitost, tak se někde začít musí, a pokud to neuděláme, skončí to pro nás katastrofálně. Je to první krok na cestě, ale dle mého názoru na té správné.
EB: Nad elektromobilem jsem ze stejného důvodu také uvažovala, ale jsem z jižní Moravy a v pětitisícové Strážnici ho zatím není kde nabíjet. (smích)

Vy jste si k přírodě vybudovala také hlubší vztah prostřednictvím expedicí do Amazonie nebo Mongolska, které jste před pár lety podnikla.

EB: Právě díky tomu má pro mě spojení se značkou Jaguar v tomto skoro až duchovní význam. Obrovská symbolika tkví v jednom konkrétním okamžiku, který jsem zažila právě v Amazonii. Během expedice jsem měla možnost setkat se s místními indiány a jejich šamanem, který nemluvil žádným známým jazykem. Když jsme poslední den odjížděli, tak ke mně přišel, dal mi svoji ruku na srdce, druhou na to své a poprvé promluvil. Vyslovil slovo, kterému jsem pochopitelně vůbec nerozuměla, sundal si z krku šňůrku se zubem, dal mi ho na můj a to slovo zopakoval. Posléze jsem se dozvěděla, že ono slovo v jejich řeči značí jaguára neboli černého pantera a ten zub, který mi věnoval, je právě z něj. Dokážete si to představit? V Amazonii zažijete takovouhle věc a pak vás Jaguar osloví ke spolupráci! Není neobvyklé, že by se modelkám v rámci propagace značky půjčovala auta, ale Jaguar? Nesmírně si toho vážím, v mých očích se kruh uzavřel.

O panu hraběti je známo, že má velkou zálibu v lovu, především v rybaření. Co vy jako žena říkáte na takovou zálibu? Musela jste si i vy na svých expedicích v divočině občas „zašpinit ruce“?

JK: Už bych to jako velkou zálibu nenazval, moc to poslední roky nepřeháním, lovecké výpravy jsem hodně omezil. Není už tolik času. Ale zamlada, to bylo moje!
EB: Když pominu, že jsem měla možnost podívat se na místa, kam normálně lidská noha ani nevkročí, tak nesmím opomenout fakt, že jsem vyrostla na jižní Moravě v malém městečku a dětství trávila s dědou v lese, kam jsme se vzduchovkou chodívali na kance. Je ale pravda, že až na těch expedicích jsem měla možnost sama lovit. Ne sice zbraní, ale prutem - chytala jsem ryby k večeři a následně je kamenem zabíjela. Já vím, teď si určitě představujete modelku Bučkovou, jak mlátí šutrem rybu do hlavy. (smích) Ale je to tak, něco prostě jíst musíte. V tom souzním s filozofií domorodců, že je hrozně důležité, aby, když už člověk zabíjí zvíře, z něj spotřeboval úplně všechno. Přesně jako to dělají už zmínění indiáni. V úctě zabijí zvíře a pak ho kompletně spotřebují. Usmrtí ho, protože ho potřebují - celá rodina se z něj nají, obleče a ve finále vytvoří i nějaké nástroje.

Jak to tak poslouchám, škoda, že jste zamlada neměl Elišku na loveckých výpravách s sebou, byla by dobrý parťák!

JK: Mě tyhle extrémy vždycky táhly, jezdíval jsem lovit mečouny přímo z lodi na moře, na nějaké vysedávání u rybníka a číhání na kapry, na to mě neužilo. Jednou jsem chytil výstavního mečouna, na zámku mám trofej.
EB: Kolik vážil?
JK: 380 kilo, ale byl hubený. Bojoval jsem s ním na Mauriciu čtyři hodiny.
EB: Takže Merlin! Toho jsem chytila v Řecku. Nejlepší rybí maso, jaké jsem kdy jedla.
JK: Souhlasím, je to lahůdka! Ne vždycky je ale taková lovecká výprava bezpečná. Vzpomínám si, jak jsem takhle jednou vytahoval z moře pracně udolaný úlovek, a než jsem stačil mrknout, vyskočil žralok, chňapl po rybě, div že mi neurval ruku. Skipper na mě ječel, jestli jsem celý, a já na něj jen němně zíral a nechápal, co po mně chce. Byla to taková rychlost, úplný mžik. Vůbec jsem to nepostřehl.
EB: V takových situacích funguje jedno pravidlo. Člověk musí respektovat přírodu a ona bude na oplátku respektovat jeho.

Eliška Bučková

  • Narodila se se roku 1989 v Hodoníně a má čtyři sourozence
  • V roce 2008 vyhrála Českou Miss a tentýž rok skončila 11. na světové soutěži krásy Miss Universe
  • Kromě modelingu také hraje v Divadle Broadway - zpívá v muzikálu Kvítek mandragory
  • Po boku sportovního rybáře Jakuba Vágnera procestovala kus světa, vyrazila na expedice do Amazonie či Mongolska
Zažila jste i vy na svých toulkách po Amazonii a Mongolsku podobně extrémní situace, kdy vám šlo o život?

EB: V Amazonii jsem chytila horečku dengue, to bylo nepříjemné, ale jinak se mi nic vyloženě extrémního nepřihodilo. Ať se dělo cokoli, snažila jsem se adaptovat, ono mi nic jiného ani nezbývalo. Paradoxně mi ale tyhle exotické nemoci nebo jedovatá havěť nevadí, na to si časem zvyknete. Co jsem ale zvládala velmi těžko, byly extrémní výkyvy počasí. Jsem hodně zimomřivá a to mě dohnalo právě v Mongolsku. Tamní prudké změny počasí jsou jedním slovem otřesné. Tři dny jsme jeli 150 kilometrů na divokých koních v tropických vedrech, abychom poté, co jsme postavili bivaky a přespali u řeky, se ráno probudili do minus 10 po kotníkách ve sněhu. Tak to byl pro mě opravdu šok. Balila jsem si spacák s vědomím, že v tomhle počasí budu tu řeku dalších osm dní sjíždět na raftech a spát venku pod stanem. Přiznávám, že tehdy jsem si sáhla psychicky na dno, ale člověku to posune vlastní hranice a donutí vystoupit z komfortní zóny. A to není nikdy na škodu. Možná se ve mně vzbudil takový malý neohrožený jaguár, šelma, co se jen tak nedá a všichni ji v sobě někde máme. Že bych ale někdy měla pocit ohrožení života, to ne. Třicítky jsem se úspěšně dožila. (smích)

Té se úspěšně dožila i naše svoboda, od sametové revoluce uplynuly v listopadu tři dekády. Pro oba musely být tyto oslavy speciální – pro vás, Eliško, jako potomka revolučního roku je to víc než symbolické. Pro pana hraběte je to o to silnější, neboť kvůli poměrům v Československu musel s rodiči v roce 1968 emigrovat do Rakouska.

JK: Třicáté výročí revoluce pro mě znamená strašně moc. Neuvěřitelně to letí, třicet let! Nechce se mi ani věřit, že ještě před poměrně krátkou dobou tu vládla těžká totalita. Vadí mi, že si spousta lidí neuvědomuje, jak moc důležité je vážit si toho, že dnes žijeme v demokracii, že můžeme dělat věci, o kterých se mým rodičům ani nesnilo. Že můžeme chodit svobodně volit! Nerozumím tomu, že někdo se tohoto tvrdě vybojovaného práva dobrovolně vzdá. Je třeba si připomínat každičký rok, kdy můžeme žít ve svobodě!

Vzpomínáte si ještě na den, kdy jste s rodiči odcházeli ze země? Bylo vám tehdy 10 let.

JK: Velmi živě. Vzpomínám si, že jsme měli se sestrou hroznou radost, že nemusíme druhý den do školy – protože to bylo den před začátkem školního roku. Tehdy u nás odpoledne zazvonila StB a navečer nám pak rodiče řekli, ať si zabalíme, že pojedeme do Rakouska. Už nám ale neřekli, že se nevrátíme. Až když jsme byli za hranicemi, maminka se na mě v autě otočila a řekla, že odteď už nejsme občany Československa, že je konec. Když je vám deset, neberete to tak dramaticky, navíc k Rakousku jsme vždycky měli vztah, protože babička pocházela ze Steyersbergu. I tak to ale pro nás cizina byla. Německy jsem v té době skoro neuměl, ale protože jsme hned první týden museli nastoupit do školy, velmi rychle jsem do toho vplul. Děti to v tomto mají jednodušší, během dvou měsíců jsme v pohodě komunikovali. Nic jiného vám nezbývá, když musíte, tak musíte. Jak řekla Eliška, vzbudí se ve vás ten bojovný jaguár. Jen si vzpomínám, že jsem si vždycky z nějakého nevysvětlitelného důvodu pletl věnec (kranz) a hrábě (rechen), ačkoli si ta slova nejsou v němčině ani trochu podobná. (smích)

Jaký to byl pocit, když padla Berlínská zeď a vývoj událostí v Čechách vám umožnil návrat do vlasti?

JK: S rodiči jsme samozřejmě dění v Evropě pečlivě sledovali, nejen co se děje doma v Čechách, ale i v Maďarsku nebo Rumunsku. Na ten den, kdy jsem se dozvěděl, že je konečně po všem, si pamatuji dokonale. Řídil jsem zrovna z Vídně a v rádiu hlásili, že v Československu padl komunistický režim. Byl to nejhezčí a nejemocionálnější zážitek, který jsem mohl zažít. Měl jsem radost za celý národ. Jakmile to šlo, jeli jsme se podívat domů do Rychnova.
EB: Jak jste správně řekla, jsem revoluční dítě, a tak si přirozeně nepamatuji, jaké to tu bylo předtím. Znám to jen z vyprávění rodičů a prarodičů, přesto vím, že to byla těžká doba. Na druhou stranu mi však rodiče říkali, že si dřív lidé víc pomáhali, víc se sdružovali. Dnes už si každý jede sobecky na sebe. Stejně jako panu hraběti ale i mně vadí, že si hlavně mladá generace svobody neváží, jak by měla. Současní absolventi základních škol nemají zájem o historii, žijí buď teď, nebo hodně v budoucnu a hlavně žijí virtuálním životem na sociálních sítích. Být prezidentkou, tak tu dojde k pár změnám. (smích)

Co máte na mysli?

EB: Určitě bych omezila přístup na sociální sítě a pro chlapy zavedla povinnou vojnu, protože mi přijde, že chlapi přestali být chlapy. Je ale pravda, že i my ženy jsme také dost ztratily z vlastní ženskosti. Chybí nám něžnost a jemnost.
JK: S těmi sociálními sítěmi absolutně souhlasím. V tomto smyslu dochází u lidí k jisté degeneraci. Virtuální svět je sice hezký, ale život je jinde.

Pane hrabě, k roku 2019 se váže ještě jedno vaše osobní výročí. Je tomu přesně 20 let, co jste od svého otce převzal do správy rodový majetek – tisíce hektarů lesů a půdy, rybníky, ale také rychnovský zámek, zámek v Černíkovicích a další nemovitosti. Jak na onen „předávací“ rok 1999 vzpomínáte?

JK: Když mi tatínek ještě za svého života majetek předával, řekl mi: „Tak odteď mám volné ruce a na krku to máš celé ty“. Cítil jsem, jaká mě zalila obrovská zodpovědnost, padla na mě tíha všeho, co budu muset zvládnout. Postupně mi také začalo naplno docházet vše, co mi tatínek celý život nenápadně vštěpoval. Vždycky mi říkal: „Nejdřív hospodářství, pak budovy. Na ty se totiž musí někde vydělat.“ To je veliká pravda.

Před druhou světovou válkou byla na váš majetek, jako na drtivou většinu statků šlechty, uvalena německá nucená správa, posléze vám ho zabavili komunisté. V jakém stavu jste jej v roce 1992 prostřednictvím restitucí dostali zpět?

JK: Jedním slovem v žalostném. Sám sebe jsem se ptal, jestli to vůbec všechno zvládneme dát do pořádku. Lesy, které jsem od tatínka v roce 1999 přebíral, byly v kondici, to ano, ale budovy, to je vždycky běh na dlouhou trať. Ovšem třeba zámek v Rychnově nad Kněžnou prochází velkou rekonstrukcí právě teď, do konce roku bude hotovo a příští rok se vrhneme na přilehlý kostel Nejsvětější Trojice.

U pana hraběte je to zřejmé, ten je na východě Čech „doma“. Zajímá mě však, jaký vztah ke zdejšímu regionu má rodilá Moravačka Eliška Bučková?

EB: Rozhodně pozitivní! Do Orlických hor jsem jezdila s rodinou už jako dítě, poslední roky jsem sem jezdívala na ryby a poslední půl rok sem jezdím pro auto. (smích) Nejvíc mi učarovaly Říčky. Díky své práci se sem občas dostanu na nějakou akci nebo přehlídku a žije tu jedna z mých nejlepších kamarádek. Na České republice miluji tu rozmanitost, každá její oblast má svůj charakter a kouzlo. Nelze srovnat třeba právě jižní Moravu s východními Čechami, a to je na tom vlastně krásné.
JK: S těmi Orlickými horami jste mi udělala radost. Pro mě jsou východní Čechy srdcová záležitost. Vždyť na Rychnovsku sídlí rod Kolowratů už přes tři sta let! V tomto kraji jsme skutečně doma. Zdejší půdu, rybníky, lesy, hory máme v krvi. Místní krajina má úžasnou harmonii. Rád přiznávám, že k tomuto kraji cítím obrovskou zodpovědnost.
EB: Je důležité, aby člověk cestoval po světě, protože je to nejlepší škola života. Především je však důležité, abychom jako Češi poznali Českou republiku. Začněme u ní!
JK: Přesně tak, ze všeho nejdřív poznejme svoje kořeny. Svoji vlast.