Východočeská abeceda

22. ledna 2020 | tipy

Po více než třech letech znají Quartier už nejen v Hradci Králové, ale i v Pardubicích a také na dalších místech obou našich východočeských krajů. Známe ale my sami dobře východní Čechy? Známá moudrost praví, že to nejzajímavější na člověka vůbec nemusí nečekat daleko od domova, ale často se stačí rozhlédnout a doslova na dosah ruky máte učiněné skvosty. Proto jsme sobě i vám připravili ke 3. narozeninám Quartieru Východočeskou abecedu – v minulém vydání jsme začali a dnes pro vás máme dalších osm zajímavostí a míst, o kterých jste dost možná dodnes neslyšeli, ale která rozhodně stojí za návštěvu.

Východočeská abeceda
 

G – GOČÁR

Josef Gočár. Rodák ze Semína na Pardubicku. Ten, který vepsal do tváře luk kolem zbourané pevnosti Königgrätz příběh moderního města Hradce Králové, jenž mu pak vydobyl dodnes platný přívlastek „Salon republiky“. Ten, který navrhl automatické mlýny v centru Pardubic, dnes probouzející se k novému životu. Ten, jehož jméno nese bohdanečský lázeňský pavilon, vystavěný podle jeho projektu. Ten, který dal mnoho ze své práce i Pardubicím, kde jeho největším dílem je stavba Grandhotelu s Okresním domem na Náměstí Republiky. Ten, který pro Jaroměř stvořil Wenkeův obchodní dům. Josef Gočár. Architekt, na jehož jméno ve východních Čechách narážíte, kamkoliv se hnete za architekturou první republiky.

 

H – HŘEBČÍN KLADRUBY

Nejprestižnější turistické cíle světa se pyšní tím, že jsou součástí seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Pardubický kraj má od roku 2019 na tomhle prestižním seznamu nový „zářez“– hřebčín v Kladrubech nad Labem. Společně s hřebčínem se součástí zápisu stala i okolní krajina, která bývá nazývána krajinou kladrubského koně. Přesněji řečeno starokladrubského. Tak se totiž jmenuje plemeno, které tu chovají už od poloviny 14. století. Je výjimečné stejně jako jeho krajina, která vznikla pečlivě opečovávaným souladem malebného toku Labe, krajinářské architektury a původních, nedotčených přírodních scenérií. Potkávají se tu zásady francouzské zahrady s anglickou krajinářskou tvorbou – to vše u nás, v Polabí.

 

CH – CHALUPÁŘI

Chybělo málo a Markoušovice na Trutnovsku mohly být poutním místem fanoušků jednoho z nejpopulárnějších televizních seriálů. Scénárista V. P. Borovička sem jezdil na chalupu, posbíral tu historky pro své asi nejslavnější televizní dílo a vehementně prosazoval, aby se tady i natáčelo. Nepovedlo se. A tak o skutečných chalupářích z Markoušovic nikdo moc neví. Jak to tedy bylo? Všechno se vlastně stalo. Třeba historky o divadelním spolku, rybníku bez ryb či cestě do Prahy s návštěvou hospody U Fleků. Orchestrion se zrodil z harmonia, které měl v chalupě živoucí předobraz Bohouše Císaře. Elektrikář. Kdoví proč se mu už tehdy říkalo „Bohoušu“, ačkoliv se jmenuje jinak, a na zahradě má sochu císaře Josefa II. Existoval i předobraz Evžena Humla. Bydleli spolu, jen ve skutečnosti byli oba mladí, nikoliv důchodci. Těžko věřit, že „Evžen“ se později odstěhoval a ti dva se přestali vídat.

 

I – ING. KAŠPAR

Říká se, že člověk chtěl mít od pradávna křídla. Ing. Jan Kašpar se nespokojil s tím, že to nejde a prostě to udělal. Jeho příběh fascinuje i děsí. Poprvé vzlétl na palubě balonu kdesi ve Vestfálsku. Nadšen výškami i zprávami o úspěších Zepelina či Blériota se dal do práce. Po několika úspěšných pokusech podnikl 13. května 1911 slavný let Pardubice – Velká Chuchle, kdy 121kilometrovou vzdálenost zdolal za 92 minut. Jeho oslnivá letecká kariéra trvala pouhé dva roky, od roku 1910 do roku 1912. Méně úspěchů než létání mu přineslo podnikání. Patrně už neviděl cestu z dluhů, které jej pronásledovaly, a tak ve své kanceláři rozlil benzín, polil i křeslo a šál, který si omotal kolem krku. Zemřel na otravu výpary a zápal plic. Jan Kašpar, první Čech, který vzlétl, se narodil i zemřel v Pardubicích, které si jej každoročně připomínají Aviatickou poutí.

 

J – JOSEFOV

Když rakousko-uherská monarchie posilovala svou severní hranici, musela obec Ples nedaleko Jaroměře ustoupit. Na jejím místě nákladem 10,5 milionů zlatých vyrostla pevnost, která nejprve nesla jméno Ples a teprve později se k poctě císaře Josefa II. přejmenovala. Monumentální dílo pevnostního stavitelství, kterým pevnost bezesporu je, se dodnes zachovalo v téměř kompletním rozsahu. Fascinuje mohutností pevnostních objektů i přísnou jednotou civilních domů. Není bez zajímavosti, že principy, s nimiž byla stavba pevnostního města Josefov plánována, se staly základem pro územní plánování. Z bezmála 45 kilometrů podzemních chodeb, které tu vznikly, je dnes přístupný asi jen kilometr. Ale i ten stojí za to, pokud vás příliš neděsí tma a nutnost se místy trochu přikrčit.

 

K – KUKS

Čtyři písmena ještě zázrak nedělají, ale Kuks skutečným zázrakem je. Barokním zázrakem. A jak známo, barokní zázraky byly většinou spíš… podvody. Nejinak tomu bylo v Kuksu. Když si hrabě Špork umínil, že tu otevře lázně, které budou držet prst na tepu života evropské smetánky, nezastavil se ani před uplacením lékařských kapacit, které potvrdily účinky „léčivých“ pramenů v Kuksu. Co je ovšem v Kuksu pravé a co vydrželo až do dnešních dnů je všechen ten zázrak architektury a sochařství. Braunův cyklus Ctností a Neřestí, majestátnost hospitálu, stále patrné základy někdejšího zámku hraběte Šporka i útulnost zdejších zahrad sem každoročně lákají desítky až stovky tisíc návštěvníků. A správně činí. Dobře radíme – rozšiřte jejich řady!

 

L – LITOMYŠL

Samozřejmě, místní zámek je nejvýznamnější renesanční památkou u nás a nejbizarnějším místem Litomyšle je Portmoneum vymalované Josefem Váchalem. Ale tohle jste možná nevěděli! Ve zdejším zámeckém pivovaru se narodil Bedřich Smetana a jeho otec, sládek, prý byl z narození syna tak nadšen, že nechal vyvalit sudy. Jako by tušil, kdo se to narodil… A opravdu – malý Béďa už v šesti letech vystupoval jako zázračné dítě – podobně, jako jeho slavnější kolega W. A. Mozart. Od poloviny devatenáctého století město rostlo i jako obrozenecké centrum – na gymnáziu tu vyučoval a po nocích psal Alois Jirásek, jedenáct let to vonělo pod okny M. D. Rettigové, Babičku tady poprvé vydala Božena Němcová. V posledních letech jako by Litomyšl prožívala své vlastní obrození: k historickým skvostům přibývají skvělá díla moderní architektury a Litomyšl, pro kterou se vžilo přízvisko „lázně ducha“, skutečně žije.

 

M – MOSTEK

Sice tu žije jen kolem dvanácti set stálých obyvatel, ale přesto byste neměli Mostek minout jako širé krkonošské lány, které jej objímají. Tak zaprvé tu můžete nasát pravou podkrkonošskou atmosféru lesnatých kopců i hlubokých údolí, aniž by vás přitom dostihla komerční vřava horských středisek. Obdivujte zdejší roubenky s typickým červeno-bílým kabátkem a vězte, že některé z nich jsou kulturními památkami. A pokud tady v Mostku budete mít pocit, že vás to táhne nahoru na hřebeny krkonošských velikánů a odtud možná ještě někam dál, do světa, nejste první, kdo tu takový pocit má. Stal se v tom nejlepším slova smyslu osudný zdejšímu rodákovi Josefu Rakoncajovi, dvojnásobnému pokořiteli druhé nejvyšší hory světa K2. A když už jsme u slavných jmen – do školy tady chodila zpěvačka Naďa Urbánková.