Eliška Finková & Tomáš Jarkovský: Obratník Draka

25. března 2020 | rozhovory

Pohádkový drak má někdy jednu hlavu, ale spíš jich bývá víc. Hradecký Drak měl na začátku nového roku hlavy hned dvě – Elišku Finkovou, která Divadlo Drak vedla od ledna 2010 až do prosince 2019, a Tomáše Jarkovského, který je ředitelem od letoška. První měsíce nového roku trávili v divadelní ředitelně společně. Nepřinášelo to tahanice o šéfovskou židli nebo hrnek na kávu? „Vůbec ne. Naše střídání stráží v čele Draku se odehrává v klidu a pohodě, se společným uvědoměním si, že je to pro divadlo i tak dost velká změna a že je na místě vypořádat se s ní s grácií,“ usmívají se oba principálové, kteří jsou už dnes součástí více než šedesátileté historie i současnosti Divadla Drak. Jak se v něm vůbec ocitli a v čem byly jejich zdejší začátky jiné? A jak prožívá Drak obrat ve svém čele? Nejen o tom jsme si povídali s Eliškou Finkovou a Tomášem Jarkovským.

Eliška Finková & Tomáš Jarkovský: Obratník Draka
Je leden roku 2010 a ředitelování Divadla Drak přebírá od Jany Dražďákové Eliška Finková. Jak vzpomínáte na svůj příchod a tohle své první střídání?

EF: Bylo to zvláštní. Jana odcházela po 50 letech strávených v Divadle Drak, z čehož 20 let byla jeho ředitelkou, a v divadle objektivně prožila většinu svého života. Samotné rozhodnutí odejít pro ni tak muselo být nesmírně těžké, stejně jako odchod samotný, ale zvládla ho skvěle. A teď si přeju, abych já sama dokázala odejít s podobnou lehkostí, jakkoliv to lehké není ani náhodou. Zatím to snad vypadá, že bych to mohla zvládnout.
TJ: Jelikož to mám z první ruky, můžu potvrdit, že to zvládáš s grácií! „Eliščinu dobu“ vnímám v historii Draku jako velmi významnou. Byla to éra velkých změn, kdy docházelo v tom nejlepším slova smyslu k popasovávání se se slavnou minulostí a hlubokému nádechu před další etapou. Měl jsem tu čest být součástí jak téhle éry přerodu, tak i dnes se divadla ujímat na prahu nové éry. Možná i proto to pomyslné předávání žezla jde, alespoň z mého pohledu, tak hladce.

Jaké to je z vašeho pohledu? Protože deset let uteklo, střih, je tu leden 2020 a předáváte ředitelskou funkci Tomáši Jarkovskému, někdejšímu dramaturgovi divadla. Bylo to jiné?

EF: Musím říct, že v posledním roce, kdy ve mně rozhodnutí odejít do důchodu dozrávalo, jsem si na Janu Dražďákovou a její odcházení skutečně často vzpomněla, a myslím, že pro ni mám dnes větší pochopení, než jsem možná měla tehdy. V mnohém jistě zažívám stejné situace a prožívám totožné pocity. Ale jiné to samozřejmě je, protože je rozdíl od někoho něco přebírat a někomu něco předávat. Pro mě je podstatné, že odcházím samozřejmě s jistou nostalgií, ale nikoliv s lítostí. Generace přicházejí a odcházejí, to je přirozené, a já si říkám, že by bylo úžasné, kdyby to pokaždé probíhalo v takové pohodě a klidu, jako se to děje mně a Tomášovi. Důležitý rozdíl mezi dobou tehdy a dnes je, že v době mého příchodu bylo jasné, že divadlo dospělo do okamžiku nutných změn v uměleckém vedení, které pak i skutečně nastaly. Taková situace dnes, myslím, není.

Jaké okamžiky se vám za těch deset let vryly do paměti?

EF: Fajn je, že negativní zážitky se mi při tom ohlížení nevybavují. Možná jeden smutný, a to byl odchod jedné z nejvýraznějších osobností Divadla Drak Josefa Krofty. Ale těch pozitivních a radostných bylo opravdu nepřeberně. První nastal už pět měsíců po mém příchodu, a to bylo otevření Labyrintu Divadla Drak v květnu 2010. Velkým okamžikem byla i ona již zmiňovaná změna v uměleckém vedení divadla, kdy jsme si prošli érou hostujících režisérů až k nástupu nového uměleckého šéfa Jakuba Vašíčka v roce 2014. Velkým okamžikem a asi nejvýznamnějším počinem té dekády mezi lety 2010 a 2020 bylo naše představení Poslední trik Georgese Mélièse.

Kam za těch deset let divadlo dospělo?

TJ: Začal bych od toho, jaké to divadlo bylo. Bylo špičkové, získalo světový věhlas, ale ta jeho éra spojená s určitou poetikou jednoho dne zcela zákonitě musela skončit, ať už generační obměnou nebo čímkoliv jiným. A v tu chvíli hrála proti němu jeho jistá uzavřenost, zapouzdřenost. Po té etapě přerodu v uplynulých deseti letech je divadlo do značné míry jiné. Získalo nové sebevědomí, které vychází jak z té letité tradice, tak z toho, co se tu podařilo vybudovat v posledních letech. A tak je znovu trochu jiným způsobem moderní, sebevědomé a otevřené světu i novým výzvám.

Byla to víc výzva, nebo závazek ujmout se takového divadla?

TJ: S Divadlem Drak se samozřejmě pojí ta slavná, legendární éra, takže není zrovna lehké tady začínat, protože je tu pochopitelně lety zavedený určitý způsob práce a taky očekávání. Ale musíme jít v čase ještě dál, protože já jsem to všechno nejdřív vnímal očima hradeckého dítěte, které do Draku chodilo a které ho v tu dobu ani nemohlo vnímat jako legendu, ale jako divadlo, které ho prostě baví. Potom jsem studoval na katedře DAMU, kterou vedl právě Josef Krofta, kdy jsme ho tehdy už společně s Jakubem Vašíčkem poznávali nejen jako divadelníka, ale i jako pedagoga. Navíc s námi pak čile komunikoval, než jsme sem nastoupili i pak během naší první sezóny, a dodával nám odvahy. Tím vším chci říct, že jsem příchod do Draku vnímal spíš osobněji, než přes nějakou značku. Ale výzva to samozřejmě byla a závazek je to pořád.

Každý jste se stali ředitelem Draku za jiných okolností – vy jste přišla z Klicperova divadla, vy jste naopak v Draku působil už předtím. Byla to pro vás výhoda, či nevýhoda?

EF: Pro mě to výhoda nebyla, přicházet zvenku, ale pro divadlo ano. Myslím, že to dokonce byla nezbytnost. Jak už jsem zmínila, divadlo tehdy stálo na prahu tak velkých a zásadních změn, že by je nikdo zevnitř patrně řešit nemohl.
TJ: Já jsem do Draku přišel společně s Jakubem Vašíčkem, ovšem později on zůstal a já jsem odešel. Díky tomu, že jsem to divadlo na jedné straně znal a na druhé jsem mezitím sbíral zkušenosti jinde, jsem dorostl do ambice Divadlo Drak řídit. Takže pro mě tahle kombinace určitě výhoda byla.

V Draku jste tehdy působil jako dramaturg. Je to jiná optika dívat se dnes na divadlo jako jeho ředitel?

TJ: Musím říct, že pro mě moc ne, protože mě divadlo už dlouho zajímá nejen pohledem jednotlivých inscenací, na kterých se podílím, ale i v mnoha různých dalších ohledech a vlastně i jako celek. Takže možná proto jsem si stačil dostatečně „nakoukat“ jeho provoz a všechno, co s tím souvisí, a teď nejsem tolik překvapen, jako kdybych se doteď zajímal jen o umělecké záležitosti. Samozřejmě jako ředitel musím řešit i věci, které mne dřív míjely - to je pochopitelně rozdíl.

Vás naopak za těch 10 let nemíjelo nic, co s divadlem souviselo. Jaké to je předávat najednou ředitelskou roli někomu, kdo zákonitě přichází s jiným pohledem na věc?

EF: Nečiní mi to žádnou potíž. Nebojuju s tím, že Tomáš bude něco dělat jinak, ani se mě zatím nezmocňuje žádná lítost. A to musím říct, že třeba pohled z okna v ředitelně miluju, protože je úžasný doslova po celý rok. Určitě se mi po něm občas zasteskne, stejně jako po lidech z divadla. Ale to je život, odcházím proto, že sama chci, a o divadlo se nebojím. Vím, že ho předávám do dobrých rukou. Snad to nebude znít blbě, ale já odcházím ráda. (smích)

Snad můžeme prozradit, že první tři měsíce letošního roku jste zdejší ředitelnu sdíleli. To muselo být pro oba určitě zvláštní období...

EF: Samozřejmě to zvláštní je a může to fungovat jen po omezenou dobu. Myslím ale, že to bylo potřeba, aby všechny ty praktické věci proběhly hladce. Nicméně Tomáš už má plné právo sdílet tu ředitelnu jen sám se sebou.
TJ: Kdepak, já jsem za to rád, že Eliška tu se mnou byla a že to předávání opravdu mohlo probíhat takhle plynule. A vůbec nemám pocit, že by mi stála za zády a nesouhlasně zdvihala obočí, když jsem činil nějaké rozhodnutí. A ta provizorní židle, na které jsem seděl, mě nijak netrápila. (smích)

Za tím oknem s krásným výhledem tady v ředitelně Draku se už chystá jaro, které bude pro každého z vás prvním jarem v nové roli. Jaké bude?

TJ: Nás v divadle čeká další ročník tradičního setkání studentů, pedagogů a divadelníků Gaudeamus Theatrum a samozřejmě také červnový divadelní festival, který pořádáme společně s Klicperovým divadlem. V létě bychom se pak měli vydat do jihokorejského Soulu s představením Bílý tesák, další představení A na noze pevnina se chystáme hrát v Číně. Čeká nás také zkoušení nových inscenací a příprava na další sezonu. Těším se samozřejmě na to, že budu mít čas a prostor naplňovat to, o čem jsem mluvil, tedy pracovat pro Divadlo Drak, rozvíjet ho a posouvat do další etapy.
EF: Mně se dubnem otevře volno, které bude teoreticky nekonečné. Chtěla bych si dopřát ten přepych nechat věci plynout jen tak přirozeně, na nic netlačit. Určitě chci zpomalit, zklidnit, mít víc času na momenty a lidi, na které jsem ho třeba doteď neměla tolik, kolik bych chtěla. To platí jak o vnoučatech, tak o věcech, které budou jen moje. A nejhezčí je, že zatím vůbec nevím, které to budou. Kdo ví, třeba začnu malovat, plést… nebo třeba taky nebudu dělat nic a možná se v tom najdu. (smích)