Ladislav Zikmund-Lender: Gočár? Génius s ostrými lokty

29. března 2020 | rozhovory

Josef Gočár se v roce 2000 stal největší osobností české architektury 20. století. Žádné velké překvapení to nebylo. Průkopník nových forem, kmotr rondokubismu, apoštol funkcionalismu, etalon urbanismu. Ten, který v Praze na nároží Celetné ulice a Ovocného trhu vetkl Dům U Černé Matky Boží, do tváře Hradce Králové vepsal příběh moderního města a naučil jeho stavby mluvit jazykem neomítaných cihel. Velký duch a velký tvůrce? Zajisté. Ale také člověk z masa a kostí, kterému se nevyhýbaly ani nejprofánnější lidské vlastnosti. „Třeba při boji o stavbu hradecké městské spořitelny neváhal říct o svém žáku Janu Rejchlovi, že je líný a chamtivý,“ říká ve velkém rozhovoru pro Quartier k letošnímu 140. výročí architektova narození historik architektury Ladislav Zikmund-Lender. Jak dobře známe Josefa Gočára?

Ladislav Zikmund-Lender: Gočár? Génius s ostrými lokty

Gočárovy stavby jsou pro Hradec Králové tak typické, že to skoro vypadá, jako by tady projektoval od nepaměti. Jak se tu vůbec objevil?

Nejdřív přišel do Hradce Králové v roce 1901 Jan Kotěra, pozdější učitel Josefa Gočára. A protože se Gočár ukázal jako jeden z Kotěrových nejschopnějších žáků, přivedl ho sem a seznámil s místní honorací, pravděpodobně i se stavitelem Františkem Jaroslavem Černým. Ten Gočárovi zadal zakázky na řešení uličních fasád tří činžovních domů – dva vlastní Černého domy byly v dnešní ulici Bratří Čapků, třetí, stavěný pro Annu Fultnerovou, pak na třídě Československé armády naproti Grandhotelu. Pro domy na Slezském Předměstí použil geometrický sgrafitový ornament. Dům v centru byl také dosud v Hradci nevídaný. Jeden ze sgrafitových domů byl publikován ve výkladní skříni modernismu, časopise Volné směry, ten v centru v prestižním vídeňském časopise Der Architekt. Na začínajícího a neznámého architekta to byl fenomenální úspěch. Pak se Gočár vrátil do Hradce Králové až kolem roku 1910 prací na projektu schodiště Na Kropáčce.

V podobné době se Gočár přihlásil do soutěže v Pardubicích, která nakonec neměla vítěze. Proč Gočár v Pardubicích neprorazil?

Roku 1913 se konala soutěž na úpravu pardubického náměstí Republiky, která v té době moc neměla obdobu. Gočár v ní neuspěl a výsledek se nerealizoval. Vývoj Pardubic tehdy poměrně moderně smýšlejícímu Gočárovi neumožňoval prosadit se tu se zajímavými projekty, jako se mu to dařilo třeba právě v Hradci. Mezi válkami se v Pardubicích etablovali jiní architekti, především architekt Ladislav Machoň, dále Oldřich Liska, Jindřich Freiwald a později Karel Řepa. A navíc se politická reprezentace města na rozdíl od Hradce často měnila, proto tam chyběla jakákoliv jasná a kontinuální vize urbanistického rozvoje.

To skoro vypadá, jako že když Gočára v Pardubicích nechtěli, vrátil se do Hradce…

Vrátil, ale až po první světové válce. A když to řekneme dnešním jazykem, pomohla mu poměrně silná lobby. Jednak byl zcela prokazatelně protežován starostou Františkem Ulrichem a potom tu byl také Gočárův švagr Josef Binko, představitel koželužského konsorcia, které sídlilo v Hradci. Pro rozvoj koželužského průmyslu se ukázalo jako strategické založit koželužskou školu, jejíž budova naproti současné Studijní vědecké knihovně byla první z Gočárových školských staveb v Hradci. Následovaly další školní objekty – dnešní Gymnázium J. K. Tyla a areál dnešních Základních škol Zálabí a Lipky včetně objektu mateřské školy, který ale vzešel z vyzvané soutěže. A všechny projekty vznikly s odstupem několika málo roků v průběhu dvacátých let, ale je možné na nich skvěle ilustrovat posun v projektování školních budov i posun v Gočárově architektonickém myšlení.

A v době projektování těchhle obrovských celků se Gočár ještě pouští do toho slavného regulačního plánu Hradce?

V roce 1925 se uskutečnila soutěž na regulaci takzvané Labské kotliny, která zahrnovala hlavně prostor Ulrichova náměstí a Jungmannovy, dnes Gočárovy třídy. Soutěž sice skončila bez vítěze, porota dokonce doporučovala žádný z projektů nerealizovat, ovšem Josef Gočár díky přízni starosty Ulricha dostal nakonec tuto zakázku přidělenou napřímo. A tenhle okamžik stál u počátku další Gočárovy práce na urbanistickém řešení Hradce Králové, které plánovalo veškerý rozvoj města uvnitř dnešního druhého okruhu. Gočárův plán ovšem nebyl v ničem převratný, protože velmi významně vycházel z předchozího regulačního plánu Vladimíra Zákrejse, Josefa Šejny, Václava Rejchla ml. a Oldřicha Lisky z let 1909–1911. Už jejich plán totiž nastoloval ideu druhého okruhu a zónování města na jednotlivé funkční čtvrti, což jsou kvality někdy přičítané Gočárovi. Ten je však ve skutečnosti pouze přejal do svého plánu.

Takže Gočár svým regulačním plánem nic nového nepřinášel?

Jednu důležitou věc přece jen, a to zdůraznění funkce zelených ploch, tedy veřejných parků a pruhů zeleně podél řek, které měly být neměnnou a nezastavitelnou zelenou strukturou, plícemi města. Hradec tak díky tomu získal svůj typický charakter města v zeleni, což plně dokážeme docenit až v současné době environmentální krize a zvyšujících se teplot. Dále Gočár ve svém plánu podrobněji řešil tři nezastavěné lokality – Labskou kotlinu s Ulrichovým náměstím, prostor dnešního kampusu Univerzity Hradec Králové a Eliščino nábřeží směrem od muzea k severu. Ale ani jedna z těchto lokalit nebyla podle jeho původního plánu realizována, protože kolem kampusu se nepostavilo vůbec nic, na Eliščině nábřeží vyvstaly Gočárovi velké spory s architekty jednotlivých staveb – sokolovny, banky a lázní, a v Labské kotlině, kde navrhoval řádkovou zástavbu kolmou k toku Labe, vyrostla až po válce zástavba vůči Labi rovnoběžná.

U toho bych se rád zastavil. Proč Gočár tolik narážel?

Nejlépe to lze ilustrovat na sporech s ostatními architekty. Třeba na Eliščině nábřeží bojovali hlavně s jeho regulativy ohledně linie výškové hladiny a uliční čáry, ale především měli problémy s Gočárovým naturelem a jeho velmi cílevědomým, asertivním a až trochu arogantním jednáním. To mohlo mít původ už u Kotěry, který byl stejně jako Gočár „architektem z Prahy“ a taktéž požíval protekce starosty Ulricha. Stejně jako Kotěrovi byly i Gočárovi zadávány zakázky většinou napřímo, a to za velmi horentní honoráře. Tak například velkorysá stavba funkcionalistického domu č. p. 800 pro Spořitelnu královéhradeckou na Velkém náměstí, realizovaná podle projektu Jana Rejchla, stála včetně výstavby i projektu 220 000 korun, kdežto ve stejné době představoval pouze Gočárův honorář za projekt městské galerie, taktéž na objednávku Spořitelny královéhradecké, stejnou sumu.

To zní poměrně exkluzivně. Byla tahle Gočárova výsadní pozice někdy ohrožena?

Ta pozice byla skutečně unikátní, ale netrvala moc dlouho, vlastně jen od roku 1922 do roku 1929. Ohrožena během té doby v podstatě nebyla, ale taky poměrně rychle skončila. Konec toho zlatého období měl svůj hlavní důvod, a to byl konec působení Františka Ulricha ve funkci starosty. Projevilo se to vícekrát, mimo jiné také v kauze spojené s plánem na vytvoření Velkého Hradce, tedy připojení okolních obcí a předměstí k městu. V první polovině dvacátých let totiž tato idea začala nabývat reálných politických obrysů a architekt Vladimír Zákrejs, jeden z autorů regulačního plánu z roku 1909, byl požádán, aby se ujal plánování Velkého Hradce a také s tím souvisejících vyjednávání. Zákrejs se do Hradce kvůli tomuto úkolu přestěhoval a pustil se do toho ze všech sil. V roce 1925 začal - k Zákrejsově nelibosti - souběžně na regulaci vnitřního města díky protekci pracovat Gočár, který však na plánu Velkého Hradce ve skutečnosti nikdy nepracoval. A co víc. V roce 1930 vystavil Gočár své práce na regulačních plánech Hradce Králové na mezinárodní výstavě v Berlíně a vystavil tam také projekt Velkého Hradce, který okopíroval z dřívějších Zákrejsových návrhů, ale Hradec si ho u něj nikdy neobjednal. Zákrejs si to nenechal líbit, Gočára zažaloval a soudil se s ním až do roku 1934, kdy spor skončil smírem. Ovšem ze soudních spisů můžeme dovozovat, že Gočár by ten soud prohrál. Zákrejs však mimo jiné také z frustrace tímto vleklým sporem zanechal architektury a urbanismu a věnoval se psaní her pro loutkové divadlo.

To byl tedy Gočárův konec v Hradci?

Byl to konec Gočárových prací na hradeckém urbanismu. V roce 1934 také skončily práce na projektování Městské galerie, protože investor, Spořitelna královéhradecká, na to v důsledku hospodářské krize neměl finance. Záminkou k ukončení přípravy projektu a k diskreditaci Gočára se stal jeho vysoký honorář za projekt. Kolem tohoto projektu byly ostatně velké tahanice, usilovala o něj řada architektů, jeden napadal druhého. Gočár se v té souvislosti dokonce vyjádřil o svém žákovi, architektu Janu Rejchlovi, v tom smyslu, že je líný a chamtivý. Jindřich Freiwald zase obvinil Josefa Fňouka, že mu schválně špatně radil, aby v projektu neuspěl. Byla to kauza, která rozvířila emoce mezi architekty a ukazuje, že třicátá léta už nebyla tak idylická a kolegiální jako předchozí dekáda. Gočár ale v Hradci pracoval dál pro soukromé investory, především na Ulrichově náměstí. Zde navrhl palác pojišťovny Fénix, fasádu domu Čerych nebo dům na nároží Ulrichova náměstí a K. H. Máchy pro pana Durana. Dále pro firmu Fanta navrhl benzínovou pumpu, která měla stát na ostrůvku na křižovatce dnešní třídy Karla IV. a Střelecké u podchodu, a v roce 1940 ještě přečerpávací kanalizační stanici, kterou se zatím snažím lokalizovat. Po poradě s historikem Jiřím Stránským se domnívám, že měla být buď v Pláckách, nebo v Plotištích. Avšak nevíme, zda byla realizovaná, na tom teď zrovna bádám. A úplně poslední Gočárův projekt pro Hradec byl návrh na dostavbu muzea pro soutěž z roku 1942, v níž nakonec zvítězil Jan Rejchl. Ale krátce na to přišla stavební uzávěra, dostavba se nerealizovala, a proto nemáme v Hradci muzejní čtvrť s galerií, knihovnou a muzeem na jednom místě.

Gočár se nicméně ještě mezitím stačil vrátit do Pardubic na náměstí Republiky, kde sice v minulosti neuspěl s návrhem regulačního plánu, ale později sem zasadil dvě výrazné stavby.

První budovou byla Anglobanka, která byla další Gočárovou zakázkou pro tento bankovní ústav, předtím projektoval její pobočky v Praze nebo Hradci Králové. A druhým projektem pak Okresní dům s Grandhotelem. Takový moderní multifunkční velkoměstský palác, inspirovaný Kotěrovým hradeckým Okresním domem, jehož součástí byl také Grandhotel, restaurace, sídlo okresního úřadu a společenské prostory. Těsně po dokončení v roce 1931 hotel navštívil prezident T. G. Masaryk, který tehdy do Pardubic přijel v souvislosti se sportovní výstavou. Některé kusy funkcionalistického nábytku z vybavení interiéru, navržené pardubickým architektem Karlem Kalvodou, se Masarykovi dokonce líbily natolik, že si je objednal do prezidentského bytu na Pražský hrad.

V Hradci je těch Gočárových staveb přece jen asi nejvíc. Jsou mezi nimi nějaké skryté skvosty?

Troufám si říct, že nepříliš známé je Gočárovo autorství architektonického řešení Tyršova mostu u muzea a Malšovického mostu u staré nemocnice. A potom to jsou samozřejmě ty již zmiňované fasády činžovních domů v ulici Bratří Čapků a naproti Grandhotelu. Dva domy na Slezském Předměstí nejsou v dobrém stavu, protože nejsou kulturními památkami, ani nejsou v chráněném území. A z nerealizovaných staveb bych zdůraznil třeba ty technické objekty benzinky a kanalizační stanice, nebo Gočárův návrh na úpravu Grandhotelu, kterou nakonec realizoval Josef Fňouk a interiér vestibulu Oldřich Liska.

Gočár se ve východních Čechách narodil i zemřel a zanechal tu velkou část svého díla. A nešlo jen o Hradec a Pardubice. Na které další stavby stojí za to nezapomenout?

Určitě je to lázeňský pavilon v Lázních Bohdaneč, který je jednak dokladem Gočárových experimentů s kubismem a potom také stále funkčním lázeňským provozem. Další výjimečná stavba se skrývá v Jaroměři, je to obchodní dům firmy Wenke, který právě prochází rekonstrukcí a je unikátní svou skeletovou konstrukcí, díky níž si Gočár mohl dovolit do ulice pojednat zavěšenou skleněnou fasádu. Do třetice bych přidal tip na vilu Adolfa Keyzlara v Červeném Kostelci, která je svým pojetím naopak velmi konzervativní a v exteriéru i interiéru využívá odkazů na historické formy a materiály. Ukazuje, že moderní architekti museli být nejen vždy progresivní, ale také přístupní přáním konzervativních stavebníků.

Často se připomíná, že k stáru byl Gočár unavený, zlomený muž. Jak vypadala ta závěrečná fáze jeho života a tvorby?

Tak jistě do závěru jeho života zasáhla druhá světová válka. Unavený pravděpodobně byl, bylo mu už přes šedesát, v posledních letech jako všichni architekti neměl profesní příležitosti a byl nemocný. Ale že by byl zlomený nebo nějak na okraji… Je tu jedna věc, o které se moc nemluví. A tou je Gočárova práce pro okupační správu protektorátu a její instituce a pro fašistický Slovenský štát. Na rozdíl od mladých architektů nebo architektů činných v odboji Gočár za války projektoval, pracoval na státních a městských zakázkách u nás i na Slovensku. Je to jedna z kapitol jeho života, které čekají na podrobnější výzkum, jehož výsledky nemusí být třeba zrovna příjemné, ale je to potřeba. Ostatně ani o Gočárově osobnosti toho moc nevíme, nemáme žádnou soukromou korespondenci, můžeme usuzovat doslova jen z několika útržků a jeho profesního chování.

Z toho, co se od Vás postupně dozvídám, to skoro zní, jako by byli dva Gočárové – jeden opěvovaný, progresivní a geniální architekt, druhý bezskrupulózní, pragmatický a protekční obchodník.

To určitě nelze takto zjednodušit. Spíš bych řekl, že jako u každého člověka, a obzvlášť u velkých a výrazných osobností, neměla jeho povaha prostě jen světlé stránky, protože během svého života stál před mnoha složitými tvůrčími, profesními i osobními volbami. Gočár byl geniální architekt s trochu ostřejšími lokty, který si byl vědom svých kvalit a neváhal je prosazovat. Neřekl bych, že za jakoukoliv cenu, ale prostě se chtěl prosadit. Nemůžeme to hodnotit, protože nikdy nevíme, jak bychom v jeho životních volbách uspěli my, ale zase nemůžeme zamlčovat, co se nám nehodí nebo nelíbí. Moderní Hradec je takový, jaký je, z velké míry díky Gočárovi a díky tomu, že tady dostal tak exkluzivní prostor, ale na druhou stranu mě zlobí, že jeho mýtus zastiňuje nepopiratelný přínos jiných architektů, kteří na rozdíl Gočára zasvětili Hradci celý svůj život a dílo.

Nechme to na chvíli stranou. Jedna věc přece platí - ať už byl Josef Gočár jakýkoliv, jeho stavby nám i dnes, po sto letech z nějakého důvodu připadají moderní a současné. Máte pro to vysvětlení?

Dobře je to vidět na Gočárových školních budovách v Hradci. Vznikaly v krátkém období jeho tvorby, kdy ještě neopouštěl svou představu moderní monumentality, ale zároveň se už zcela oprostil od historického architektonického jazyka. Něco podobného platí i pro hradecký kostelní areál Sboru kněze Ambrože Církve československé husitské, který velmi odvážně na trojúhelníkové parcele přináší harmonickou, monumentální stavbu, bez všech ornamentů a zdobnosti, a přesto působivou, slavnostní. Jsou to všechno stavby, které vůbec nijak nesahaly pro inspiraci do minulosti a zároveň naplňovaly požadavek vznešenosti, který dodnes nezastaral. Gočár jako bytostný modernista chtěl, aby byly nadčasové, a to se mu, myslím, podařilo.