Petr Jan Juračka: Stereotyp mě zabíjí

31. března 2020 | rozhovory

Jeho snímky otiskují prestižní přírodovědecké časopisy, má doktorát z hydrobiologie a při své práci na fakultě fotí oheň se stejným nadšením jako mikroorganismy velké jen pár milimetrů. Ve svých 34 letech už Petr Jan Juračka procestoval kus světa a v honbě za dobrým záběrem si neváhá sáhnout na dno svých fyzických sil. „Snažím se extrémům nechodit naproti, někdy je to ale těžké,“ říká rodilý Pardubák, který Quartieru poskytl rozhovor těsně před svým odletem do Černobylu.

Petr Jan Juračka: Stereotyp mě zabíjí

Fotograf, biolog, učitel, popularizátor vědy, cestovatel. Čím se Petr Jan Juračka cítí být nejvíc?

Tátou. To je pro mě nejvíc. Je ale fakt, že se všechny moje „profese“ vzájemně prolínají. Na Ukrajinu odlétám jako fotograf, ale náplní mé práce tam bude vlastně popularizace vědy. Zároveň tam potřebuju i něco natočit. Málokterá má cesta je čistě jen o jednom zaměření, kombinuji to a v tomhle mixu funguju vlastně každý den.

Není to na zbláznění?

Zbláznil bych se spíš ze stereotypu. Ten mě zabíjí. Mám problém vydržet u jedné činnosti, zároveň mám ale někdy pocit, že kvůli tomu nic nedělám pořádně. Snažím se však, aby moje práce měla přesah. Nebavilo by mě fotit modelky jen proto, že to jsou modelky. Baví mě, když má práce nějaký vyšší smysl. Nefotím věci jen proto, že jsou prostě hezké, ale protože těmi fotkami můžu něco říct, psát nějaký příběh.

Procestoval jste kus světa, fotil v Ekvádoru, točil v Himalájích, v Káhiře i Grónsku a mohla bych dlouho pokračovat. Jak často takhle s foťákem obrážíte planetu?

Snažím se míň a míň, ale letos mi tahle snaha určitě nevyjde. Čekají mě Himaláje, polezu na osmitisícovku. Dostal jsem vstupenku do super party, která se neodmítá. Možná bych na to fyzicky měl ještě i za 10 let, ale chci to hecnout a jet teď. Žena samozřejmě ráda není, to přiznávám. Na druhou stranu jsem se jí ale poctivě zeptal, zda to s dcerami zvládne, a ona řekla, že samozřejmě zvládne. Tak jako vždycky. Má to se mnou těžký. V létě to snad rodině vynahradím, pojedeme společně na Azory.

Petr Jan Juračka

  • Narodil se v roce 1986, pochází z Holic.
  • Má doktorát z hydrobiologie a učí na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, s kolegy se mu podařilo popsat nový živočišný druh – hrotnatku Hrbáčkovu.
  • Navštívil šest kontinentů, fotil a natáčel na nejdrsnějších místech planety. O svých cestách a práci vydal knihu Ze života fotografa.
  • Žije v Pardubicích a má dvě dcery.
Párkrát jste po svých výpravách za exkluzivními snímky či videozáběry skončil v péči lékařů – totální vyčerpání, dehydratace. Jednou vás dokonce rovnou z letiště vezli na Bulovku. Nebojíte se výstupu na osmitisícovku?

Já se na to samozřejmě fyzicky chystám, vybíhám pravidelně Kuňku – jediný pořádný kopec široko daleko. Nejradši bych ji vyjížděl na kole, ale to je zakázaný, takže vždycky dojedu pod ní, tam kolo nechám a hodinu běhám nahoru a dolů. Pak sednu do sedla a jedu zase domů. Pomalinku navyšuju objemy, jde mi hlavně o výdrž. Ale nejsem naivní, v našem expedičním týmu budu fyzicky nejslabší. Vždyť jsou v něm samí vrcholoví sportovci! Jeden z nich dal dokonce výpověď v práci, aby měl na fyzickou přípravu čas. Jede s námi taky hasič z Jeseníků, co leze každý den na Praděd, a elitní policejní trenér bojových umění a MMA zápasník v jedné osobě. Jo a taky Honza Tráva (horolezec Jan Trávníček, pozn. redakce), a to je úplný bourák. Ti kluci jsou fyzicky úplně jinde, ale zase jsem mezi nimi jediný, kdo má doktorát. (smích) Obecně mě ale uklidňuje fakt, že z hor se většinou vracím v dobrém stavu. Nejhorší jsou ty krátkodobé akce, kdy člověk jede na dluh. Zkombinujte nedostatek spánku, nepravidelné stravování a velkou zátěž a průšvih je na světě. Jenže když svou prací žijete, těžko se z toho vystupuje a máte tendenci jet na doraz.

Takže tyhle extrémy vás vlastně baví!

Naopak, snažím se jim vyhýbat nebo alespoň nejít úplně naproti. Vždycky si vzpomenu na svou pracovní cestu do Japonska, kde jsem za celou dobu pobytu spal jednou půl noci. To bylo příšerný. Jenže moje práce není o tom, abych někam přišel, něco cvaknul a šel si lehnout. To by to v tom prostě nebylo.

Snažíte se extrémům vyhýbat, ale přesto zrovna odlétáte do Černobylu.

Když to řeknete takhle, zní to blbě. (smích) Ale v Černobylu budeme jen jeden den, v plánu je Kyjev a okolí Černihivu. Navíc jsem si dal za cíl se tam alespoň jednou vyspat celou noc, abych nepřijel úplně zničený.

S vašimi zážitky se asi špatně vybírá, ale co bylo nejextrémnější, co jste při práci zažil?

Asi v Nepálu, když jsem visel ve výšce 6000 metrů nad mořem a 1200 metrů na laně nad propastí s 25 kilovým báglem na sobě. V Ekvádoru byla extrémní džungle, tam máte pocit, že vás chce všechno kolem zabít. Drsná byla zima v Grónsku, kde jsme s klukama lezli do stanu a nebyli si moc jistí, jestli se ráno probudíme. To byl dvojitý extrém. Nejenže tam vládlo extrémní počasí, ale taky jsme extrémně podcenili výbavu.

Jaké jsou po takových zkušenostech návraty domů do Pardubic?

Strašně krásný, Pardubice jsou pro mě doma. Není to jen číslo popisné, je to fakt domov. Narodil jsem se tu, ač jsem původně Holičák, narodila se tu moje žena Zuzka, naše holky. Dřív jsem koketoval s tím, že bych se i s rodinou přestěhoval do Ameriky, ale už to tak nemám. Vnímám to tak, že lepší je vycestovat a vrátit se. Do přístavu.

To mě zaujalo. Jste hrdý Pardubák, ale spojil jste síly s hradeckou FOMEI, které děláte ambasadora.

Měl jsem s tím zpočátku trochu problém. Naštěstí FOMEI není úplně v Hradci, je na kraji. (smích) Dělám si z Hradečáků srandu, že žijí v úplně jiném časovém pásmu. Tuhle jsem jel s dětmi v autě, už se stmívalo a ony se ptaly, kolik je zrovna ve světě hodin. „Tati, tati, kolik je teď v Indonésii hodin?“ Říkám, tak tam je teď skoro ráno. „A na Azorách?“ Odpovídám, že tam je ještě odpoledne. „A kolik je v Hradci?“ „Tak tam není vůbec nic.“ (smích) Jinak si ale Hradečáků vážím, hlavně místních lékařů. Moje zásadní operace srdce proběhla v Hradci, protože v Pardubicích to neumí, a i kdyby uměli, tak tam nejdu. K tomu se váže taková veselá historka. Podepisoval jsem před tou operací papír, že když na tom operačním sále umřu, tak je to samozřejmě moje vina, znáte tu větičku o vlastní zodpovědnosti, a tak jsem tam do kolonky „datum a místo“ napsal z legrace „V Mechově“. Načež mě svlíkli, přivázali na lůžko a začali chystat na operaci, když vešel strašně naštvaný primář, a donutil mě to na místě přepsat. (smích) Operaci mi udělal superkvalitně, takže na péči v Hradci nedám přes veškeré srandičky dopustit! Navíc když se pořádně podíváte na moje krámy, co s sebou vozím, jsem východočeský patriot na první pohled!

Jak to?

Velká část mého vybavení pochází odsud. Ať už světla z FOMEI nebo drony od DJI, kteří sídlí v Pardubicích – Doubravicích. Je to super mít je takhle blízko, sednu na kolo a dojedu si, pro co potřebuji.

Vaše fotky otiskují renomované přírodovědecké časopisy z celého světa, není výjimkou, že máte snímek i na obálce. Máte v této oblasti ještě nějaký nesplněný sen, metu, které byste rád dosáhl?

Radost by mi udělala reportáž pro National Geographic, z toho bych byl nadšený, ale když to nikdy nevyjde, tak se z toho nestřílí. Každá publikace je super. Hodně mě zahřála výstava v Národním muzeu, vůbec největší v jeho dějinách. To se nám podařilo urvat se studenty a to mě fakt potěšilo. Taky by mě potěšilo, kdybych dotáhl své rozpracované vědecké publikace. V zásadě ale na nějaké milníky nebo cíle nejedu. V tom to mám jednodušší než třeba sportovci. V těch svobodnějších profesích, jako je focení, je to v tomto lepší. Být ale vědcem na full time, to bych nedal. Tenhle můj životní mix mi vyhovuje fakt nejvíc.

Jak jste se vůbec dostal ke kombinaci kreativní činnosti, jakou je focení, a tak exaktní, jakou je věda?

Jednoduše, narodil jsem se do umělecko- -vědátorské rodiny. Táta byl celoživotní výtvarník, máma zase herečka a režisérka, děda na druhou stranu vědec a ten mě ovlivnil strašně moc. Nebýt jeho, pochybuji, že bych do světa vědy zabrousil. Asi by nebyl nadšený, že jsem skončil jako biolog, protože byl chemik, a to je něco jako Hradec a Pardubice. (smích) Čím jsem ale starší, tím víc k chemii inklinuji. Nedávno jsem na fakultě fotil oheň, to byla pecka! Barvili jsme plameny mědí, stronciem a lithiem. To mě na vědecké práci strašně baví, v tom by mi určitě chyběla.