Pes je parťák, ne stroj

8. dubna 2020 | rozhovory

Říkali jí, ať se na to rovnou vykašle. Nakonec však Hradečačce Barboře Zoubkové a její dobrmance Jasmíně stačily jen dvě závodní sezony, aby se staly českými šampionkami v individuálním mushingu – canicrossu. Někdejší profesionální basketbalistka Quartieru prozradila, jaké je soupeřit v dobrmanském zápřahu o vteřiny i s o deset kilo těžšími ohaři a proč ji republikový titul ve výsledku tolik netěší. „Překvapilo by vás, kolik rivality může bujet ve sportu, kde se soutěží doslova o granule a propisky,“ říká.

Pes je parťák, ne stroj
Když se řekne mushing, představím si spřežení, husky a sáně. A vy tady stojíte v běžeckých legínách a s dobrmanem.

A trať dlouhou aspoň 150 kilometrů, hádám. (smích) Zkrátka není mushing jako mushing. S Jasmínkou se věnujeme tomu individuálnímu, který se zpravidla běhá s jedním nebo dvěma psy na sprintových tratích okolo pěti kilometrů. Existuje několik disciplín, jako třeba scooterjöring, kdy musher jede na koloběžce, bikejöring, kdy jede na kole, skijöring, kdy běží na běžkách nebo, právě canicross, který děláme my. Tedy běžec tažený jedním psem.

I tak, dobrman není úplně typické plemeno na mushing. Jak jste psa, který je proslulý svými obranářskými schopnostmi, takhle rozběhala?

Právě naopak - ona rozběhala mě! Jasmínu jsem si pořídila jako svého třetího dobrmana v době, kdy jsem kvůli zranění musela skončit se závodním basketem. Těšila jsem se, že spolu budeme dělat sportovní kynologii - vždyť mám dobrmana přece! Papírového milovníka obrany a stopování. Ovšem Jasmínka mě rychle vyvedla z omylu, vůbec není ten typický dobrman, který rád kouše a s nadšením se na cvičáku vrhá po figurantech. Tréninky obrany ji absolutně nebavily, jinak ale byla nesmírně energické štěně, tak jsem si říkala, že musím něco vymyslet. Až jsem se koncem roku 2017 dozvěděla o trénincích Běhej se psem, které se v Hradci konají, s Jasmínou vyrazila a od té doby v tom spolu lítáme. Ukázalo, že zrovna tenhle dobrman pro běhání naprosto žije a nakazila tím i mě.

Barbora Zoubková

  • Narodila se 2. 6. 1993 v Hradci Králové.
  • Vystudovala Gymnázium J. K. Tyla a Univerzitu Hradec Králové.
  • Od 9 let hrála basketbal, závodně s ním skončila v roce 2012 a posléze se věnovala nižším soutěžím.
  • Veškerý volný čas tráví s Jasmínou, okrajově se věnují ještě noseworku a treibbalu.
Shrňme si to, canicrossu se tedy věnujete jen něco málo přes dva roky, navíc se psem, který pro to nemá absolutně předpoklady, přesto v této disciplíně držíte v současnosti republikový titul.

Je fakt, že na těch větších závodech jsme trochu za exoty. Na canicross se totiž před lety začalo šlechtit speciální plemeno – Evropský saňový pes. Je to kříženec německého krátkosrstého ohaře a chrta, takže na těch velkých šampionátech už prakticky jiné psy nepotkáte. A nepoměr to je, když si vezmete, že Evropský saňový pes může vážit až kolem 36 kilo a moje dobrmanka má 25. Každé kilo navíc, které vás táhne, je přitom ohromně znát. O to větší mám radost, když závod sedne a podaří se nám pěkně se umístit. Ačkoli zrovna mistrovství republiky, které zmiňujete, nepatří mezi má srdcová vítězství. Titulu si samozřejmě vážím, nicméně tehdy se nesjela taková konkurence, jakou bych si představovala. Naproti tomu bylo pár menších závodů, kde se ta konkurence sešla. Třeba naposledy na Fitmin Cupu v Mladé Boleslavi, kde jsem v cíli dojetím regulérně brečela. Běžíte s tím svým milovaným pejskem, cítíte naprostou souhru a oba si to hrozně užíváte. Takový pocit je k nezaplacení. Vítězství je pak už jen odměnou za všechnu tvrdou dřinu.

Neslyšela jste někdy od soupeřek, ať se na to s dobrmanem rovnou vykašlete?

Slyšela a hodně mě to mrzelo. Do každého sportu, vlastně do všeho, co dělám ráda, jdu maximálně naplno a žádný cíl pro mě není nedosažitelný. Pak se nadšená postavíte na start s ještě nadšenějším dobrmanem a někdo vám vpálí, ať se na to vykašlete, že s ním stejně nikdy nic nedokážete. Zabolí to a chvíli jsem se z toho oklepávala. Jenže pak jsem si řekla, že jednou ji mám, běhání miluje a nedám ji kvůli tomu přece do útulku! Tak jsem se rozhodla všem těm škarohlídům ukázat, že to jde. Začaly jsme s Jasmínou víc makat, hlavně tedy já, protože jsem cítila, že v našem duu jsem ten slabší článek. Myslím si, že cesta, kterou jdeme teď, je správná a že ten můj sen vidět dobrmana na bedně špičkových závodů není do budoucna nereálný. Dneska, když někdo nadhodí, že s Jasmínou nic nedokážu, tak odpovídám, že je to přesně naopak – bez ní bych nic nedokázala. Vždyť ona táhne mě!

Faktem je, že vás „dotáhla“ až na světový šampionát do Švédska. Jak na tuhle mezinárodní zkušenost vzpomínáte?

Jako na hezký výlet, protože o nějakém dobrém umístění nemůže být řeč. Ačkoli se Jasmínu snažím připravit tak, aby se nikdy nedostala do situace, že musí zastavit, protože už nemůže, tak právě na mistrovství světa ve Švédsku se nám to stalo. Přece jen ohaři mají hlavu na běh nastavenou, Jasmínka běhá hlavně pro mě. Nechci ji dostávat hluboko za hranici jejího komfortu. Tam už to ale bylo extrémně náročné, na 4. kilometru se mi v kopci sekla, zastavila a nechtěla jít dál. Nakonec jsme skončily deváté. Za daných okolností je dobré mít pár přátel, kteří vám připomenou, že mít nejrychlejšího dobrmana na světě je taky punk.

Jak se taková situace při závodě řeší?

Nejprve jsme asi půl minuty diskutovaly, co dál. (smích) Zkoušela jsem běžet, ale ona mi tvrdohlavě zahazovala stopu. Nakonec jsem ji zkusila trošku pomazlit, což ji přesvědčilo, na vrchol kopce jsme došly a těch posledních asi 400 metrů do cíle už doběhly. Měla prostě krizi. I když chcete jako musher strašně moc vyhrát, pořád musíte myslet na to, že je to jenom zvíře, ne stroj. Vlastní ambice pak musí jít stranou.

Závodně jste hrála basket, takže soutěživého ducha určitě máte. Přenášíte ho i do canicrossu?

Vyrostla jsem ve sportovní rodině, byla jsem vedená k tomu, že když už se něčemu věnuju, mám do toho jít na 110 procent. Takže tohle vnitřní nastavení mě už asi neopustí nikdy. Každopádně u canicrossu je to jiné, jste v týmu se psem. Se stvořením, které vás bezmezně miluje a důvěřuje vám, a které vám neřekne, když ho něco bolí nebo že se něčeho bojí. Pes musí být vždycky na prvním místě, nikoli výsledek.

Ženské sporty obecně jsou rivalitou proslulé. Jak je to v tomto sportu?

Do canicrossu jsem šla upřímně optimistická, protože zrovna v basketu je rivalita obrovská. Říkala jsem si, že tady běháme s pejsky, tak se budeme mít všechny přece hrozně rády. (smích) Brzy jsem pochopila, že můj optimismus byl spíš čirá naivita. Byla byste překvapená, kolik rivality může bujet ve sportu, kde se soutěží doslova o granule a propisky. Jako všude se ale i tady najdou fajn holky, které podpoří, pomůžou, a díky za ně.

Říkala jste, že se na závody pečlivě připravujete obě, jak taková příprava probíhá?

Je důležité, aby se připravoval jak běžec, tak pes. Je to mnohdy až vědecký proces, každému sedí něco jiného. Na mojí atletické přípravě pracuju s mým trenérem a sestává se prakticky z každodenního běhu. Jsem hrozně ráda, že za sebou mám člověka, kterému maximálně věřím, a nemusím tak řešit své tréninky. Jasmínčina příprava probíhá ve dvou fázích - má jarní a podzimní sezonu. V praxi je to tedy tak, že začátkem února začínáme zapřahat a postupně natahujeme tréninky na zhruba čtyři kilometry. Začínáme vždy na vzdálenosti třeba jen 3 x 500 metrů – tyhle trasy s ní ještě odběhám, ty delší úseky potom jezdíme na koloběžce, protože mám taky jenom jedny nohy. V červnu a červenci, kdy jsou největší vedra, se neběhá, snažíme se ale hodně plavat, aby neztratila kondici. V srpnu už se pomalu začíná zase zapřahat, a to už bereme zodpovědně, protože v říjnu se běhají největší šampionáty a je potřeba, abychom byly obě perfektně připravené aspoň na šest kilometrů.

Existuje nějaká rada začínajícím nadšencům - musherům, kteří uvažují, že by svého psa také zapřáhli a běhali společně?

Určitě si o tom dopředu co nejvíc nastudovat. Ať už z knížek nebo na internetu, výborný pro začátečníky je Youtube kanál Běhej se psem. Pak je taky moc důležité dobře padnoucí vybavení, protože nechcete ublížit sobě ani psovi. Pak už jen stačí vyrazit do lesa. Někdy je to proces, trvá to, ale když se to povede, ten pocit souhry je nepopsatelný. Doteď mám problém s motivací, když běžím závod sama na silnici nebo v lese, prostě se nedokážu tak kousnout. Jakmile ale běžím s Jasmínkou, vím, že běžím pro ni a ona pro mě. Mám parťáka, který za mě na trati nechává duši, tak se na to přece nemůžu vykašlat a zkazit jí to! Ta touha ji nezklamat mě motivuje k lepším výkonům. Na trati jsme v tom společně a zažít takový pocit bych přála všem.