Žena, která učí Čechy milovat makronky

9. ledna 2017

Láska k Francii, vážná diagnóza syna i věštba u kartářky. Tohle všechno přivedlo Radku Luňákovou (27) k pečení sladkých makronek. Denně jich z trouby vytáhne až pět set a lidé se pro ně do malé vesničky u Hradce Králové sjíždějí z celé republiky. Brzy se navíc stane vůbec první majitelkou ryze makronkové výrobny v Česku. Jak se pozná pravá makronka a čemu říká „chemlonka“?

Když se s Radkou Luňákovou vítám, s úsměvem mi podává ruku a celá září. Ještě před pár lety tomu tak ale nebylo. Zatímco čekala své druhé dítě, prvorozenému synovi lékaři diagnostikovali autismus a dosavadní plány celé rodiny vzaly za své. „Tu dobu mám v šeru. Jedno jsem však věděla jasně – zpátky v administrativě už po mateřské pracovat nemůžu. Syn potřeboval řád a já zase novou cestu,“ vypráví o začátku svého sladkého podnikání v Černilově pod značkou Makronky Malý Princ.

Poté, co bylo jasné, že váš syn bude vyžadovat zvláštní péči, jste se mohla vydat jakýmkoli směrem. Proč zvítězila právě cukrařina, potažmo makronky?

Když nám lékaři oznámili, že náš syn je autista, dlouho jsme se z toho jako rodina vzpamatovávali. Tehdy o Vánocích jsem se dostala do fáze, kdy jsem už vůbec nevěděla jak dál. Zašla jsem ke kartářce, která mi poradila, že se mám vrátit k tomu, co jsem nejvíc milovala na střední škole. Každý, kdo mě zná, vám řekne, že to byla Francie - hlavně Paříž. Vrtalo mi to hlavou a začala jsem přemýšlet, že si udělám kurz francouzštiny a budu překládat. Při procházení různých webových stránek o Francii a francouzštině na mě ale vypadl recept na makronky, který jsem do té doby neznala. Podařilo se mi ho přeložit a na první dobrou se mi povedly krásné makronky, které i skvěle chutnaly. Začala jsem zkoušet různé varianty, rodina i přátelé z nich byli nadšení a pro mě to byla úžasná terapie.

Z koníčku nebo spíš terapie se ale postupně stal byznys, vaše makronky ke kávě přikusují nejen lidé v Hradci, ale také v Praze, Brně a dalších městech. Čekala jste takový rozjezd?

Hodně nás to s manželem překvapilo. V současné době máme už 25 odběrových míst – vesměs kavárny a cukrárny a další k mé velké radosti přibývají. Určitě k tomu hodně přispěla výhra v krajském kole soutěže T-Mobile Rozjezdy (soutěž pro začínající podnikatele, která jim pomáhá v rozjezdu byznysu, pozn. red.). I když částečně je to podle mě i tím, že lidé začali opět vyhledávat kvalitu. Nechtějí jen něčím sladkým zacpat pusu, chtějí zážitek. Touží se jedním kousnutím do makronky přenést třeba do té Paříže. Bohužel český trh je přesycen gumovými chemlonkami, do kterých se zakousnete poprvé a zároveň naposled.

Chemlonkami?

Tak říkám makronkám z macaron mixu. To je hrozně jednoduchá hmota, kterou zvládne úplně každý doma. Takové makronky jsou gumové, chutí připomínají marcipán a nejsou ani bezlepkové. V Česku to ale bohužel není pouze případ makronek, ale co mám ozkoušeno, tak nějak většiny dezertů. Poslední dobou je tu totiž trend všechno tak nějak „šulit“. Běžně se například setkáte se zákusky z rostlinných tuků, cukráři si zkrátka hrozně ulehčují práci. Když jsem si jela do Paříže udělat speciální kurz na makronky, navštívili jsme s manželem řadu cukráren a degustovali tamní zákusky. Tam se vám nestane, že by vám naservírovali nějakou náhražku. Ačkoli třeba ty dezerty nejsou na první pohled úplně stoprocentně vzhledné, je to ruční práce, které si Francouzi velmi váží. Češi naopak na vzhled dbají hodně, kolikrát se mě ptají, proč je jedna makronka o pár milimetrů menší než ostatní. V Paříži vám klidně přinesou i popraskanou a nikdo to neřeší.

Jak se tedy pozná ta pravá makronka?

Na povrchu by měla být krásně hladká a pevná, po okrajích zdobená nařasenou krajkou (profesionálně se jí říká noha). V prvním momentě, kdy ji ochutnáte, by vám měla na povrchu křupnout a její vnitřek se na jazyku jemně rozplynout.

Aktuálně máte v nabídce až dvacet různých příchutí makronek od maliny přes banán v čokoládě až po slaný karamel. Po které je největší poptávka?

Asi nejoblíbenější příchutí je právě slaný karamel, ten nesmí chybět v žádné kavárně nebo cukrárně, kam dodáváme makronky. Za svoji řekněme podpisovou příchuť považuji banán, syn zase miluje čokoládové a jednu dobu mi z plechu nápadně mizely i pistáciové. Dcera příchutě moc nerozlišuje, pro ni je podstatné, aby byly růžové (smích). Takže je to, myslím, hodně individuální.

Říkala jste, že makronky dodáváte do víc jak dvaceti kaváren a cukráren. To jich denně musíte napéct desítky.

Spíš stovky. Denně jich připravím tři sta až pět set. Z toho důvodu už ani neochutnávám (smích). Když už si jednu makronku dám, tak mě musí hodně honit mlsná a je to tak jednou za čtvrt roku. Většinou to vyhraje slaný karamel.

Pět set makronek už ale, předpokládám, nepečete doma v kuchyni?

Mám pronajatou malou výrobnu v černilovské cukrárně, ale s místem už je to opravdu na štíru. Proto se moc těším, až bude hotová naše vlastní výrobna, na které se právě pilně pracuje. Hned, jak ji otevřeme, přijmeme nějakou paní na výpomoc. Třeba s podobným osudem, který potkal mě. Přála bych všem, aby si jednoho dne mohli říct: „miluji svoji práci“ tak, jako si poslední rok a půl říkám já.