Léto, jak má být

11. června 2020 | tipy

Léto ve srovnání s ostatními ročními obdobími sice nevyniká přemírou lidových zvyků, obyčejů a tradic, přesto ty, které dělaly léto létem, mají dodnes svůj půvab a tajemství. A proč jich není tolik? Důvod je nasnadě – naši předkové měli právě v této době nejvíc napilno, protože venkovský rok v hospodářství se blížil svému vrcholu v podobě sklizně úrody. Ačkoliv většinu letních tradic vzal téměř nenávratně čas, připomínejme si je a slavme i s nimi léto!

LETNICE A JÍZDA KRÁLŮ

Na samý práh léta, mezi 10. květen a 13. červen, připadá slavení letnic neboli svatodušních svátků. Ačkoliv má svůj původ v židovství, v našich zemích se tento svátek ustavil jako křesťanský. Slaví se 50 dnů po Velikonocích a 10 dnů po Nanebevstoupení Páně. Letos svátek počínajícího léta připadl na neděli 31. května, která se tak stala Svatodušní nedělí. Dalším slavným dnem je Svatodušní pondělí a celé období uzavírá svátek Božího Těla, kterým tak letnice končí. Se svatodušními svátky se pojí v lidové tradici i řada pranostik. Tak třeba: „O svatém Duše choď ještě v kožiše“, „Svatý Duch přinese pytel much“, „Prší-li na Svatého Ducha, jsou klepána žita“, „Pohoda na svatodušní pondělí slibuje úrodu“, ovšem také „Když prší v pondělí svatodušní, bude zkáza na sena“.

Letnice byly spojeny s celou řadou zvyků. Jedním z nich byla střelba ku ptáku – střílení na tyč, na jejímž konci byl upevněn původně živý pták, později jeho atrapa. Vítězem se stal ten, kdo z tyče sestřelil poslední kousek ptáka. Dalším zvykem byla veselá obchůzka chlapců zvaná zpěv vodního ptáka. Hoši si ze svého středu vybrali jednoho, který představoval vodního ptáka, a pak společně chodili po vsi, zpívali, tropili žerty a dostávali výslužku.

O těchhle zvycích jste patrně dosud neslyšeli, ale jednu tradici spojenou s letnicemi určitě znáte, ačkoliv se do dnešních dnů zachovala vlastně jen na Slovácku a Hanácku. Králenské slavnosti, rozšířené po celé Evropě a konané ve snaze zajistit bohatou úrodu, byly součástí letnic od dávných dob a často nějak souvisely s honem na krále či přímo jeho stínáním, což je někdy vysvětlováno jako symbolické zabití ducha vegetace, který se tak mohl znovu zrodit. Králenské slavnosti na přelomu 19. a 20. století z Čech vymizely, ovšem na Moravě se slaví dodnes. Jejich zvláštní formou je jízda králů, originální lidový obyčej, který se připomíná v řadě obcí, ačkoliv tou nejslavnější z nich je Vlčnov.

STUDÁNKO RUBÍNKO

Zvláštními králenskými slavnostmi byly královničky, jejichž obchůzka o svatodušní neděli dávala všem navštíveným stavením naději v dobrý a úspěšný rok. Jak to probíhalo? Dívky oděné v bílém vybraly ze svého středu královnu, která byla vedena pod baldachýnem. Průvod děvčat obcházel vesnici, tančil, zpíval a především rozdával posvěcené ratolesti zimostrázu, břízy, brčálu, lípy, pivoněk, růže, jetele či mateřídoušky.

Stejně jako obchůzka královniček měla sloužit jako přímluva za bohatou úrodu, vztahoval se také další letnicový obřad k prosbám o úrodný rok. Někde jej prováděly na svých pochůzkách právě královničky, jinde šlo o zvláštní slavnost. Symbolické otvírání studánek bylo nejen jejich čistě praktickým vyčištěním po zimě, ale především rituálem uctívajícím vodu jako doslova zázračný pramen života. Smyslem bylo zajistit pro celý rok déšť a dostatek vláhy, bez níž není úrody. Vodám ze studánek byla ostatně často přikládána léčivá moc, mnohé prameny byly proto navštěvovány nemocnými a jako vděk za jejich zázraky často vyrůstaly u studánek kapličky nebo boží muka. A často nebylo potřeba ani zázračných účinků, stačil jen obyčejný vděk za vodu.

Když v červenci 1938 hudební skladatel Bohuslav Martinů navštívil obřad otvírání studánek ve Třech Studních na Vysočině, zanechalo to v něm silný dojem. Možná podobně silný jako láska k jeho žačce Vítězslavě Kaprálové, mladičké hudební skladatelce a dirigentce, u níž tam tehdy pobýval. Její smrt o dva roky později jej hluboce zasáhla a určitě na ni myslel, když v roce 1955 zhudebňoval báseň Miloslava Bureše „Píseň o studánce Rubínce“, napsanou právě podle tradičního obřadu konaného ve Třech Studních. Martinů ji částečně zkrátil a vznikla tak kantáta Otvírání studánek, jedno z jeho nejslavnějších děl.

„Nejedna studánka malá
se o pramínek bála,
aby nezapadl do kalu,
do bahna a do kamení,
tak jako člověk do soužení,
ani trochu vláhy
by v ní nezbylo.
Vždyť každá studánka v lese
na hladině nebe nese,
kdyby jí nebylo,
o zem by se rozbilo.
I kdyby byla nepatrná tak,
že by pod křídla si schoval ji pták
a zaneslo ji bláto nebo listí, nebo listí.
V každém kraji je to jiné,
ale u nás na Vysočině
děti z jara studánky vždy čistí.“

SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ

Svatojánská noc slavená v předvečer 24. června, tedy svátku sv. Jana Křtitele, byla oslavou letního slunovratu. Odedávna byla časem plným magie a kouzel. Na kopcích se stavěly hranice z devíti druhů dřeva, mezi nimiž převládalo jedlové. Kolem ohňů se nejen tančilo, ale také se přes ně skákalo – kdo přes oheň symbolizující slunce přeskočil, měl být dlouho živ a zdráv, stejně tak věnce házené přes oheň se uschovávaly a během roku sloužily k ochraně domů při bouřkách nebo při léčení nemocného dobytka. Ještě magičtější moc má pak svatojánské býlí, tedy kytice vázaná z devíti květin. Přesné složení se kraj od kraje měnilo, ale téměř vždy základ tvořila mateřídouška, kterou provázely třeba bylina svatého Jana (třezalka tečkovaná), svatého Jana černobejl (pelyněk černobýl), svatého Jana bylina (pelyněk pravý), kadeř svatojánská (komonice lékařská), svatojánské zelí (rozchodník prudký), svatojánská kytka (kopretina bílá), modráček (chrpa polní), slzičky Panny Marie (hvozdík kartouzek), verbena (sporýš lékařský) nebo vlčí ocas (blín).

A proč vázat tyhle květiny dohromady právě v tuhle noc? Mají totiž největší sílu, kdežto s každým dalším dnem ji ztrácejí. Květinami se nejen zdobilo stavení, ale také se používaly k rituální ochraně a očištění, nebo se z nich věštilo – samozřejmě, že hlavně vdavekchtivým děvčatům. Když už o svatojánské noci vyrazíte trhat vzácné býlí, vyplatí se mít oči otevřené, protože je blízko další květinový zázrak – zlaté kapradí. Podle lidové pověry totiž jen jedinkrát za rok, právě o svatojánské půlnoci rozkvétá kapradí zlatým květem a má zázračnou moc.

Učitel a národopisec F. V. Vykoukal (1857 – 1933) o zlatém kapradí píše: „Květ jeho skvěje se jako ryzí zlato a má moc kouzelnou. Kdo má květ z kapradí, porozumí například řeči zvířecí, má ve všem štěstí a bez všelijakých jiných prostředků čarodějných může se zhostiti všech pozemských pokladů. Avšak není snadno květu toho nabýti. V Čechách nejsnáze se ho dostane čisté panně, která, když jen v pravý okamžik prostře bílý šátek pod kapradí, ryzí zlato naň napadá. Trhati se květ ten nesmí, nýbrž toliko setřásti a přitom ani nehlesnouti. Jiný musí prostříti bílou roušku, jíž se kalich při mši zakrývá; při tom učiní kolem sebe kruh hůlkou jeřábovou a zapálí hromničku. Avšak květu hlídají čerti, chtějíce se ho zmocniti, jakmile se zaleskne – a ti spustí na odvážného člověka všemožné hrůzy: vichr skučí a lomcuje stromy, hrom burácí, blesky se křižují, slyšeti děsné výkřiky, ba objeví se sám ďábel – a člověk při tom všem nesmí vykročiti z naznačeného kruhu, ba nesmí se ani ohlédnouti.“

DO ŽNÍ

Když pole zezlátla čarovným sluncem ve zralých klasech obilí, nastal pro naše předky čas sklizně. Čas sklidit, co zaseli a o co je mělo sytit po celý nadcházející rok. Žně obvykle začínaly 13. července, tedy na svátek svaté Markéty, patronky plodnosti, ale často se jejich začátek lišil podle polohy pole. Vlastně i dnes probíhají od června do září, v závislosti nejen na poloze, ale také na typu sklízené plodiny, protože se kromě obilí sklízí také brambory nebo různé luskoviny.

Ty pravé žně máme ale spojené právě s obilím, vždyť i nejznámější pranostika s nimi spojená praví: „Svatá Markyta hodila srp do žita.“ Při samotných žních nebylo na zábavu pomyšlení, protože úroda musela co nejdřív pod střechu, o to větší ale byla radost, když se to povedlo, a tím veselejší byly tradiční oslavy – dožínky. Ty byly časem všeobecné radosti, tance, zpěvu, slavnostních průvodů a oslavy letošní úrody obilí i její úspěšné sklizně. Někde se jim říkalo obžínky, ožínky, dožitá, dožatá či žnivuvka. Byly jednak oslavou radosti z nabytých zásob, ale také poděkováním za úrodu.

Z posledních klasů obilí se upletl dožínkový věnec, který ženci předávali hospodáři. Nepřekvapí, že jeho kulatý tvar byl už u starých Slovanů symbolem věčného koloběhu života a přírody. Věnec se pak ve stavení uchovával až do Vánoc, mnohdy až do jarní setby, byla mu totiž přisuzována síla zachovat zdraví, štěstí a přízeň bohů. Podoba s dnešním adventním věncem není čistě náhodná. A na Pardubicku se mu dokonce říkalo dožínkové slunce. A nejen věnec byl vázán z posledního obilí. Svou tradici měl také poslední snop zvaný baba, stará nebo nevěsta, který byl ustrojen do ženských šatů a na statku předán hospodáři.

Ostatně dožínky vyžadovaly přípravu, a proto věnec dívky mnohdy pletly už týden předem. Do věnce se často zaplétaly i sladkosti, ovoce nebo koláče. S věncem pak dívky doprovázely poslední vůz s posledním snopem z pole až na statek hospodáře. Věnec nesla ta nejpracovitější a nejupovídanější z nich, ostatní nesly většinou ověnčené hrábě. Nedílnou součástí průvodů byly i živé snopy, představované dvěma mládenci a dvěma děvčaty v oděvu pošitém slámou a s hlavami ozdobenými věncem z obilí. Před vraty hospodáře se průvod zastavil a dívka nesoucí věnec volala: „Paní mámo zlatá, otvírejte vrata, neseme vám věnec ze samého zlata.“ Nato vyšel hospodář se ženou, vyslechli si dožínkové přání, chasu obdarovali penězi a pohoštěním. Hospodyně na Hradecku na ten den pekly mílové buchty – dvě velké buchty na jednom pekáči.