Příběh marného hledání štěstí

11. června 2020 | rozhovory

Rok 2020. Rok, kdy mimo jiné uplynulo – 200 let od narození jedné z největších českých spisovatelek Boženy Němcové. Ikona tuzemské literatury, odvážná buditelka, vlastenka, ale také žena mnoha protikladů, kterou zmítaly lidské vášně i vlastní nekonečná nespokojenost. Známe vůbec tvář české pětisetkoruny? „Život Němcové je plný mýtů. Otázkou je, jestli je to dobře nebo špatně,“ říká pedagog a dlouholetý ředitel Muzea Boženy Němcové Milan Horký.

Dvě dekády jste v České Skalici vedl muzeum, které se věnuje životu a dílu Boženy Němcové. Jaké to byly roky?

Krásné a těžké zároveň. Krásné proto, že jsem se setkal se spoustou zajímavých témat, které dlouho vyvažovaly množství stresu, jenž s sebou muzejní práce přináší. Vést malé muzeum je nepřetržitý boj o přežití, protože vždycky existuje něco důležitějšího než ono téma, o kterém jste bytostně přesvědčena, že je ze všeho nejdůležitější. Budu na to ale vzpomínat rád, je to kus života. Odchod jsem zvažoval rok a půl, než jsem našel odvahu a tuhle životní kapitolu uzavřel.

Vzpomenete si ještě na první moment, kdy se vaše cesty propojily?

Na ten úplně první si nevzpomínám, ale možná to bude tím, že jsem rodák z Ratibořic a trošku se mi to „slévá“. Moje babička totiž žila ve stejném domě jako Božena Němcová. Vyrostl jsem v Babiččině údolí, běhal po stejných cestách a loukách jako Němcová. Možná si řeknete, že to pro mou práci muselo být úžasné, ale já to vnímal spíš jako nevýhodu. Myslím, že i kvůli tomu jsem na Boženu Němcovou nikdy nehleděl tím rozšířeným romantickým pohledem, což mnohým v mém okolí vadívalo.

Máte na mysli obraz, který o Boženě vykreslil minulý režim, tedy Němcová: obroditelka národa, zapřísáhlá vlastenka, trpitelka?

Přidal bych ještě feministka. S tím se setkávám poslední roky, a to je opravdu úsměvné. Je pravda, že mýtus o Němcové je u nás hluboce zakořeněn a téměř se nemění. Souhlasím, že v sobě má část komunistického výkladu, který je spojený se Zdeňkem Nejedlým - to je právě ta „Božena trpitelka“. Ve skutečnosti bych ale jeho kořeny hledal ještě hlouběji v minulosti. To, co popisujete, je modifikace prvorepublikového výkladu a dost možná i verze z 19. století. O tom, proč to tak je, můžeme dlouho spekulovat, ale vsadil bych si na to, že se Němcové stalo to, co mnoha jiným velkým osobnostem: odfiltrovaly se jejich negativní vlastnosti a zůstaly sochy. V určitý moment se na ty sochy nabalí neohrožení ochránci kultu, kteří budou onen jediný možný výklad bránit vlastním tělem, kvůli čemuž budou jakékoli pokusy o zlidštění těchto ikon zákonitě přijímané spíše negativně. Jenže to zase brání zajímavějšímu poznání těch osobností. Je to začarovaný kruh, ve kterém se točí právě i Božena Němcová. Ale zdaleka není sama. Potkalo to i Masaryka nebo Komenského, o kterých vesměs mnozí pořádně nic nevědí, ale všichni o nich žvaní. Víte, vždycky jsem říkával, že Němcovou (a nejen ji) je potřeba představit jako člověka z masa a kostí. Když poznáte jakoukoli osobnost jako „normálního“ člověka, dojde vám, že navzdory tomu, že žil v úplně jiném století, době nebo politickém uspořádání, řešil totožné problémy jako dnes my. Občas přijdete i na to, že si ten život zkazil sám, což se mimo jiné „povedlo“ právě Němcové.

Když byste tedy měl z dnešního pohledu popsat její život, jaký by to byl příběh?

Příběh marného hledání štěstí. Němcová v sobě měla bezpochyby spoustu energie, byla to extrovertka, vnímavá a empatická žena. Zároveň ale také emocionálně labilní. Z toho vyplývá její vlastní nespokojenost se životem a věčně stěžování si, že věci nejsou tak, jak by si představovala. Tohle ale krásně popisuje Arnošt Lustig ve svém výroku, že život není to, co chceme, ale to, co máme a vydržíme. Ona měla svým způsobem ohromné štěstí, že narazila na Josefa Němce, který byl velmi vzdělaný člověk. Byl to totiž právě on, kdo ji přivedl do národní společnosti. Kdyby ji bývali rodiče provdali za nějakého sedláka, silně pochybuji, že bychom o ní kdy slyšeli.

Říká se, že za každým úspěšným mužem hledej ženu. U Němcových to tedy bylo naopak?

V tehdejší obrozenecké společnosti existovala velká poptávka po tom, aby se v ní objevila žena-spisovatelka a ukázala, jak je na tom český národ dobře co do literární tvorby i z hlediska něžného pohlaví. Spousta žen v tehdejší době se pokoušela psát. Situace byla dokonce tak tristní, že za některé spisovatelky psali jejich díla muži, přičemž ty dámy je pak vydávaly za vlastní. Teď si představte situaci, že se jedna taková žena-spisovatelka skutečně najde, a nejen, že umí psát, ona i dobře vypadá! Božena jednoduše splňovala to, co si tehdejší doba žádala a jako bonus dokázala podpořit mýtus, že české národní obrození vzniklo na venkově. To samozřejmě není pravda. Vzniklo v Praze přiv relativně úzké skupině intelektuálů, kteří mezi sebou nezřídka mluvili německy. Oni však potřebovali podpořit narativ vnitřní síly českého národa, který vstal z popela. A hle – máme tu Babičku – prostou Češku z venkovského údolí, která v procházkách mezi splavem a mlýnem konstituuje český národ. Vypráví své vnučce staré české pověsti, pořekadla, pranostiky,… to je přeci ideální! Abych to shrnul, Božena Němcová byla ve správný čas na správném místě a jako bonus ještě se správnou výbavou. A byla to velká náhoda, protože ten, kdo byl skutečně tím prvním vlastencem v rodině, nebyla Božena ani její rodiče a velmi pochybuji o tom, že její babička, která prožila většinu života v německojazyčném prostředí a není jisté, zda uměla číst a psát. Tím prvním vlastencem byl Josef Němec.

Faktem je, že ho učily ikony českého národního obrození – Václav Kliment Klicpera nebo Josef Jungmann.

Z pramenů víme, že když později narukoval do armády a odjel s vojáky do Itálie, odmítl přísahat věrnost císaři německy a dal přednost češtině. Něco pravdy podle mě bude i na historce, že si s sebou zabalil do tornistry Jungmannovu Slovesnost. Nevím, jestli jste tu knihu někdy měla v ruce, ale to je něco jako učebnice mluvnice a čítanka dohromady. Představte si to dnes, jela byste na misi do Iráku a mezi těch pár věcí, které u sebe můžete mít, si zabalíte etymologický slovník. To už musíte být opravdu srdcař, to prostě neuděláte. A byl to právě Josef Němec, díky kterému se v městečku Polná, kam se přestěhovali, Božena setkala poprvé s českými knihami. Kdyby nepotkala jeho, tak by z ní s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou nikdy žádná vlastenka nebyla.

Existuje ještě nějaký mýtus, na který jste v souvislosti s Boženou Němcovou během své kariéry narazil?

Asi ten nejrozšířenější, který jí ale paradoxně pomáhá udržet se v onom společenském diskurzu – je to ta známá vyprávěnka o jejím šlechtickém původu. Myslím si ale, že český národ to miluje. Lidi by byli tak rádi, kdyby manželka Němce byla Češka, ale s modrou krví! Částečným mýtem je i často zmiňovaný těžký život, který vedla a který údajně pramenil z nepovedeného manželství a mimo jiné i častého stěhování z místa na místo. Ani jedno není tak úplně černobílé. Němcovi jako rodina měli našlápnuto k tomu, aby se měli relativně dobře. Němec měl před sebou slibnou kariéru, protože byl vzdělaný a pracovitý. Nicméně to mělo i svá negativa. Když jste v té době jako úředník chtěla lepší místo, a tedy i lepší plat, musela jste se za ním přestěhovat. Druhým důvodem častých přesunů byla protikorupční prevence. Jakmile totiž někde zůstáváte dlouho, tvoříte si vazby a stáváte se uplatitelná. Pár let to nějakým způsobem zvládali, než se Němec rozhodl svůj kariérní růst urychlit, a přihlásil se na místo, kde byl úředníků nedostatek - na slovensko-maďarské pomezí. Jenže si nemohl vybrat horší načasování. Psala se zrovna 50. léta 19. století, byl spáchán atentát na císaře a všichni úředníci museli projít tvrdou lustrací. Němcovi byl na to konto zastaven plat, protože se angažoval v revoluci v roce 1848 a od té doby to s nimi šlo z kopce. Rodina přišla o solidní příjem a Němcová už zarputile odmítala opustit Prahu. To byl ale v jejich manželství velký problém. Jakoby nestačily problémy, které jim přinášel rozdílný věk, povahy a zájmy. Vztah asi nevyhnutelně směřoval k rozpadu.

A co zvěsti o domácím násilí? Josef Němec prý nešel pro ránu daleko…

Budu parafrázovat literárního historika Vladimíra Macuru, který říkal, že Josef Němec svoji ženu respektoval a do jisté míry i ctil, ale v určitém okamžiku mu prostě došla trpělivost. On tušil, že je mu nevěrná, což je doložené z korespondence, přesto jí toho byl schopen hodně tolerovat a odpustit. Jenže čas od času pohár jeho trpělivosti přetekl. Třeba v momentech, kdy na tom byla rodina tak zle, že neměla na jídlo a Božena byla schopná se o poslední peníze podělit s přáteli. Na rozdávání peněz v takové situaci se dá samozřejmě dívat různě. Někdo by ji nazval dobrosrdečnou, jiný hloupou. Když už jsme u těch mýtů, poměrně silný je i mýtus Babiččina údolí. To, jak vypadá dnes, je umělý výtvor z 50. let 20. století. Je to skanzen. Češi však ochotně přijali mýtus Babičky a ztotožňují si údolí se životopisem Boženy Němcové. Existuje mezi nimi silná synergie. Němcová vytváří mýtus Babiččina údolí a Babiččino údolí zpětně posiluje mýtus Boženy Němcové. Je to nerozlomitelné pouto a někdy je těžké vysvětlovat, že literární pravdivost není totéž co pravda. Někteří čtenáři pak mívají pocit, že byli podvedeni. Němcová však nebyla dokumentátorka, nýbrž výborná spisovatelka a stvořila nezapomenutelný, autorský příběh. Do své mýtotvorné povídky vložila otisky skutečných osob a my jsme se s ní natolik ztotožnili, že nám to teď těžko někdo bude brát.

Nedá mi to nezeptat se hlouběji na otázku rodičů Boženy Němcové, protože jste osobně vedl tým, který v roce 2015 začal zkoumat její ostatky ve snaze to jednou provždy rozlousknout. Projekt nakonec ztroskotal na penězích, nicméně myslíte si, že skutečně není dcerou hraběnky Zaháňské, jak se spekuluje?

Náš výzkum měl dvě části, v té první jsme ověřovali vůbec pravost vzorků DNA, které se dochovaly. V muzeu totiž existují vlasy Johanna Pankla, tedy otce Boženy Němcové, a Hynka Němce, jejího předčasně zesnulého syna. Vlasy ale bohužel nenesou dostatečný genetický materiál. Když zjišťujete genetickou příbuznost, potřebujete tzv. jadernou DNA, ale vlasy jsou mrtvá hmota, v nich se dá najít maximálně mitochondriální DNA, která se dědí z matky na dítě – podotýkám, že nikoli na dceru, ale na dítě. V muzeích leží spousta podvrhů, a tak jsme si chtěli ověřit, jestli vlasy Hynka a Boženy mají stejnou DNA. Zjistili Kultura jsme, že mají, nicméně to pro veřejnost ani média nebylo pochopitelně příliš atraktivní. (smích) Druhou fází mohlo být nikoli hledání, ale vylučování případných hypotetických rodičů, což v našem případě byla především větev Bironů - u nás známých jako Zaháňských. Není to tak, že by výzkum skončil. Zarazil se na penězích, ale náš tým stále existuje, byť v jakémsi hibernačním režimu. Stále máme platné povolení získat genetický materiál té nejčastěji zmiňované rodiny a porovnat jej. Nemůžu tedy vyloučit, že i když už v muzeu nepracuji, nezazvoní mi jednoho dne telefon a já nevyrazím s kolegy zkoumat. Chce to trpělivost. Nicméně zpět k vaší otázce - s vysokou pravděpodobností to dopadne tak, že příbuznost vyloučíme. Dokládá to velmi výmluvně jeden z dopisů Boženy Němcové synu Karlovi, který je datován 5. 2. 1860 a kde je doslova psáno: „Milý Karle! Jestli pak si zpomněl že včera byl můj den narození? Je mi 40 let; už mne nebudete tak dlouho mít jako jste mne měli!“ To znamená, že i když se v méně hodnotné literatuře často dočtete, že sama Božena si nebyla jistá přesným dnem svých narozenin, tohle je důkaz, že věřila datu 4. 2. 1820. Jak už jsem ale řekl, je otázkou, zda to není dobře, že tento mýtus stále žije. Říká se, že tradice není uctívání popela, ale udržování ohně, a tak jestli Boženě vlastně neděláme medvědí službu tím, že se zaměřujeme hlavně na ten popel.

S Boženou Němcovou jste pomyslně strávil podobnou dobu jako její vlastní manžel. Jak jste se s ní po všech těch letech nakonec rozžehnal?

Já jsem se vlastně nerozžehnal. Osobně se tématu stále věnuji. Sice pro mě skončila práce v muzeu, ale to téma ne. Ostatně, měl jsem velké plány! Mou ambicí bylo představit Němcovou jako osobnost z masa a kostí se všemi jejími přednostmi i chybami, protože si myslím, že jenom taková osobnost může zaujmout a být „opravdová“. Než jsem odešel, pracoval jsem na novém konceptu expozice, která se měla narativním způsobem věnovat pohledu na Boženu Němcovou skrze opovážlivou otázku, co je to štěstí. V Babičce se slovo štěstí objevuje mnohokrát, a když ji čtete, vizualizujete si starou, životem strhanou ženu, která je ale optimistická, které její těžký život paradoxně nalil do žil velkou moudrost a spokojenost. Kdo z nás může říct, že je v životě skutečně šťastný? Mým cílem tedy bylo představit Boženu takovou, jaká byla, skrze problémy, které prožívá každý z nás. Skrze otázky spokojenosti, štěstí, seberealizace. Jedině prostřednictvím tohoto poznání totiž můžeme příběh Němcové vyprávět a oheň udržet. Jinak tu zůstane jen popel. Víte, že desítky let v Českém Dubu existovalo Podještědské muzeum Karoliny Světlé? Krátce po listopadu 1989 z názvu jméno spisovatelky zmizelo. Něčeho podobného bych se v případě Němcové dočkal nerad. A tak protože už se jí věnuji takovou dobu, došel jsem k tomu, že už si ji nechám. (smích)