Eva Hrušková & Jan Přeučil: To pravé je teď

12. října 2020 | rozhovory

Tím nejlepším scenáristou je prý život sám. Své o tom vědí herci Eva Hrušková a Jan Přeučil, jimž přichystal divoký mix tragédie, romance i komedie. Přestože se první česká televizní Popelka a jeden z našich největších hereckých elegánů všech dob znají už skoro půl století, manžely jsou „teprve“ 16 let. Než totiž našli cestu jeden ke druhému, museli si toho hodně odžít. „O to víc se ale těšíme z každého milého dne. O to víc nám k tomu štěstí stačí míň,“ shodují se v rozhovoru pro Quartier. 

Když jste si bral Evu Hruškovou za manželku, řekl jste, že váš vztah vnímáte jako osudový. Platí to pořád - i po těch 16 letech? 

JP: Říkám to se stejnou pevností v hlase i dnes. Vztah, který mezi sebou máme, je nádherný a denně děkuji osudu, že to takhle všechno, jak rád říkám, ve vrcholném věku, dopadlo. Vzpomínám si, jak jsem Evičce tehdy při obřadu nasazoval prstýnek a říkal si: „Hrušková, Hrušková – vždyť moje druhá maminka, druhá žena mého tatínka byla taky Hrušková!“ Je to zkrátka osud. 

A zmíníme-li fakt, že vaši ženu objevila ve svém pořadu jako jedenáctiletou talentovanou herečku a zpěvačku vaše první manželka Štěpánka Haničincová, pomyslný kruh se uzavírá úplně. 

EH: Ono vůbec to, že jsme se s Honzíkem dali dohromady, byla obrovská náhoda. V roce 1970 jsem jela s kamarádkou, která tou dobou pracovala v Československé televizi jako asistentka, pod stan do Rumunska. Jednoho dne přišla z procházky a řekla mi, že potkala Štěpánku a Honzu s dětmi a že prý nás zvou na kanastu. Párkrát jsme se sešli, vždycky u kávy nebo čokolády, a jak jsme tak seděli u stolu, nemohla jsem ze Štěpánky spustit oči. Byla nesmírně elegantní, vždycky krásně upravená. Mně bylo 19 a běželo mi hlavou, že se tu noblesu musím taky někde naučit. Nikdy by mě nenapadlo, že si za 30 let vezmu jejího manžela. Život vymyslí daleko víc než kdejaký scenárista. 

A co vy, pane Přeučile? Napadlo by vás, když jste se tehdy díval na tu devatenáctiletou Popelku, že jednou bude vaší ženou?

 

Jan Přeučil

  • Narodil se 17. 2. 1937 v Pardubicích.
  • Jeho tatínkem byl František Přeučil, majitel nakladatelství, redaktor a politik, který byl obžalován ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a odsouzen k vězení. 
  • Z kádrových důvodů nesměl na DAMU, a tak se vyučil dřevomodelářem, herectví nakonec vystudoval a v roce 1960 nastoupil do Divadla Na zábradlí, kde hrál až do roku 1993.
  • Je podruhé ženatý, jeho první manželkou byla herečka a moderátorka Štěpánka Haničincová. 
  • Kromě hraní vede kurzy rétoriky a vydal vlastní knihu Rétorická laboratoř Jana Přeučila.

JP: Ani v nejmenším. Pamatuji si ale velmi přesně, když mi Štěpánka říkala, že se na stejné patro našeho vinohradského domu přistěhovala Eva Hrušková – přece ta Popelka! Já jí to tehdy nějak odkýval, ale příliš jsem se tím nezabýval. Až když jsme se potkávali pravidelně ve výtahu, začali jsme si povídat.   
EH: Povídat? Honzíku, vždyť to byly vždycky sotva čtyři věty! „Dobrý den, Evo, jak se máte?“ „Děkuji, dobře.“ „Máte hodně práce?“ „Mám.“ A to bylo všechno. (smích) Víte, Honzík byl tehdy pro mě tak trochu za sklem. Byli se Štěpánkou velmi uzavřená dvojice a jen tak někdo se k nim nedostal. 

A dnes spolu nejen žijete, ale také pracujete. Společně vedete loutkové divadlo pro děti, ve kterém sami hrajete. Jak se u vás doma kloubí partnerství a práce? 

JP: U nás se to nekloubí, u nás se to objímá. Divadlo pro děti jsem předtím hrál i se Štěpánkou, a když jednou onemocněla, zaskakovala za ni právě Evička. Byl jsem úplně u vytržení, s jakým nasazením hraje, jak komunikuje s dětmi a pracuje s loutkami. Ohromilo mě její herecké a divadelní charisma. Rok po odchodu Štěpánky jsem Evinku zkusil oslovit, jestli by se mnou nehrála, a tak vzniklo Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila. 

Evo, vaší nejznámější rolí je Popelka z roku 1969, kterou jste ztvárnila v 17 letech. Jak se z vycházející hvězdy televize nakonec stala loutkoherečka?

EH: Jednoduchá odpověď: hradecké Divadlo Drak. Když vyšla Popelka, pokoušela jsem se dostat na DAMU. Neúspěšně. Nicméně jsem měla štěstí, protože jsem v Hradci chodila do třídy se synem tehdejšího ředitele Draku. Ten mi po něm vzkázal, jestli k nim nechci jít na rok jako elévka. Tu nabídku jsem přijala a rázem se do loutkového divadla zamilovala. Je to profese, která vyžaduje velkou fyzickou zdatnost, ale také umění zpívat, mluvit a hýbat se. Nejde jen o to dokázat ovládat tu loutku, protože vy jste kolem ní, jste její součástí. 
JP: Evička moudrá slova klade. Když hrajeme loutkové divadlo pro děti, vždycky se snažíme, aby to divadlo bylo po všech stránkách na vysoké profesní úrovni – ať už dramaturgicky, češtinsky, hudebně nebo výtvarně.  A ono to opravdu funguje, když to děláte, jak nejlépe umíte, diváků se to dotkne a jsou zcela pohlceni! Přitom nezáleží na věku. Asi dva roky zpátky jsme hráli v Havířově odpolední představení pro děti a dvě třetiny diváků v hledišti byli dospělí. 
EH: Čas od času se mě někdo zeptá, proč se po Popelce nekonala ona „velkolepá kariéra“ ve filmu a televizi. K tomu mám takový hezký příběh z DAMU. Když jsem se tam dostala, chodila jsem do prvního ročníku s kolegyní, která neustále mluvila o tom, že se stane filmovou hvězdou. Protože chce být prostě slavnou. Tam jsem si naplno uvědomila vlastní svobodu v tom smyslu, že už mám v tomto pro sebe splněno. Svůj dívčí sen jsem si „odškrtla“ právě Popelkou v sedmnácti. Byla jsem princezna a lidé mě poznávali. Loutkařina oproti tomu člověku nic nedaruje. To, že jsem byla známou, nemělo najednou žádnou cenu, protože jsem buď nosila masku, nebo byla až v druhé řadě za loutkou. Loutkařina naučí člověka pokoře. Vy totiž tu hvězdu, toho protagonistu držíte v ruce, nejste to vy, ale on. To se vlastně musel naučit i Honzík. Ze začátku to totiž probíhalo tak, že hrál, koukal na mě a mluvil. Já jsem ho přitom okřikovala, ať na mě nemluví, že má mluvit ta loutka.
JP: Je to zkrátka výsostná disciplína! S láskou vzpomínám na tatínka a jeho loutkoherecká představení, která nám jako dětem předváděl. Každé měl perfektně vymyšlené a připravené včetně kulis, světel a zvukových efektů. Byla to pro nás se sestrou vždycky událost a dodneška mám za to, že to byl právě on a loutky, kdo ve mně zažehl vášeň pro herectví. 

Na tatínka Františka jste určitě musel letos vzpomínat ještě o něco víc. Mám na mysli 70. výročí politického procesu s Miladou Horákovou, v němž byl váš tatínek jako poslanec Národního shromáždění obžalován a odsouzen. Víc než dekádu potom strávil v komunistickém vězení. Jak to na vás působilo? 

JP: Jsem nesmírně rád, že se tyto události tímto způsobem připomněly, protože zvláště mladá generace, která si užívá života plnými doušky, si ani neuvědomuje, že aby takto mohla žít, musel tomu někdo leccos obětovat. To byla právě generace mého tatínka, která za svobodu slova, informací, pohybu i života položila mnohé na oltář. To je potřeba si uvědomovat. 
EH: Myslím, že po takových nesmírně smutných prožitcích se o to víc těšíme z každého milého dne, o to víc nám k tomu štěstí vlastně stačí míň. 
JP: Nesmírně se mi líbí myšlenka Oty Pavla, kterou jsem nedávno četl: Důležité je uvědomovat si každou chvíli a neuvažovat o tom, že v budoucnu přijde to pravé. Protože to pravé můžeme prožívat právě teď. 

Kvůli politické minulosti tatínka byla vaše společenská i profesní cesta velmi trnitá. Místo vysněného studia herectví jste se vyučil dřevomodelářem a na DAMU jste se dostal nakonec až na osobní přímluvu profesora Radovana Lukavského. Jak na tuto ikonu českého herectví vzpomínáte? 

JP: To je legenda. Jako profesor měl k nám studentům ohromný vztah. Vychovával nás k hereckému gentlemanství, čehož jsem dodneška velkým vyznavačem. Velmi dbal na to, abychom jako začínající herci hostovali v Národním nebo Stavovském divadle a nabírali zkušenosti u starších kolegů. Ty čtyři roky byly neskutečně krásným odrazovým můstkem. Nikdy nezapomenu na poslední větu, kterou mi řekl jako pedagog studentovi. Předával nám zrovna diplomy, stál úplně v rohu místnosti u dveří a já mu řekl: „Pane profesore, za všechno vám děkuji.“ On mi stiskl ruku a pravil: „Rád jsem s vámi pracoval.“ Dodneška je to pro mě ohromně silná vzpomínka. 

Hned po absolutoriu jste nastoupil do pražského Divadla Na zábradlí, kde jste se svým třiatřicetiletým angažmá nejdéle sloužícím hercem. Jak vzpomínáte na tuhle životní etapu? 

JP: Tvrdím, že tohle divadlo bylo v tvrdém komunistickém režimu takovým malým ostrovem svobody. Zažil jsem tam ty nejslavnější inscenace, mimo jiné i Havlovy hry v režii Jana Grossmana - evropského divadelního giganta, o kterém s nejvyšší pokorou a vděkem říkám, že jsem jeho herec, protože mě velmi často obsazoval. Vzpomínám také na sezonu 1963 – 64, kdy nás vůbec poprvé pozvali do Západního Berlína na Festival malých experimentálních divadel. Hráli jsme tam v noci, přenášela to televize a pár dní na to se začaly objevovat titulky, které hlásaly, že neznámí čeští herci z malého pražského divadla ukázali Západní Evropě, jak se má hrát divadlo. To byla poklona, o které se nám nesnilo. 

V souvislosti s profesorem Lukavským jste zmínil herecké gentlemanství, já osobně vás vnímám jako jednoho z největších gentlemanů naší země a velmi elegantního muže zároveň. Kde se to ve vás vzalo?

EH: Říká se, že co s mateřským mlékem nenasaješ, to s kravským nedohoníš. Honzík má to gentlemanství v krvi. Někdo si může číst příručky etikety a slušného chování od rána do večera, ale Jeníček to má opravdu shůry. Řekla bych, že po tatínkovi. 
JP: Rozhodně, tatínek mi byl v tomto velikým příkladem, nesmírně noblesní člověk. Cítím to trochu jako svoji povinnost. Dnes bohužel vnímám ve společnosti jistou citovou vyprahlost a zakořeněný nedostatek ohledu mužů vůči ženám. Mladí pánové by si měli uvědomit, že se ke svým partnerkám mají chovat slušně. Už je to pár let zpátky, byli jsme s Evinkou nakupovat v obchodě a za kasou stála krásná prodavačka. Když jsem platil, podíval jsem se jí do očí a složil jí poklonu, jak jí to sluší. Ona se zarazila, podívala se na mě dlouhým pohledem a řekla: „Pane Přeučile, tohle už mi rok nikdo neřekl.“ To mluví samo za sebe. Myslím, že součást svobody a demokracie je i otázka slušnosti, elegance, ohleduplnosti a také umění uvědomění si, jak je krásné, když se k sobě lidé chovají slušně a uctivě. Bez arogance a vulgarit. 

Už jsme to trošku otevřeli, ale vy oba jste hrdí Východočeši. Evo, vy pocházíte z České Skalice, váš manžel z Pardubic. Je pro vás i po všech těch letech v Praze náš region domovem? 

 

Eva Hrušková

  • Narodila se 27. 3. 1952 v České Skalici. 
  • V 17 letech ztvárnila první televizní Popelku.
  • Vystudovala loutkoherectví a dramaturgii na DAMU a v současné době vede spolu s manželem loutkové divadlo pro děti.
  • Od roku 2004 je počtvrté vdaná - za herce Jana Přeučila, z předchozích manželství má tři syny. 

EH: Často do Skalice jezdím za maminkou, sestrou a spolužačkou z první třídy. Jsem na své rodiště patřičně hrdá, protože to bylo asi tak 250 metrů od místa, kam chodila do školy Barunka Panklová, a všechna tahle místa včetně Starého bělidla, Ratibořic a Rýzmburku na mě odmala působila. První knížka, kterou jsem dostala k Vánocům, byla samozřejmě Babička. Pak, když naši získali místo v Hradci, jsme se přestěhovali tam a ze mě se stala rázem Hradečačka. Maminka pracovala v kulturním středisku v Adalbertinu, tatínek byl zase ředitelem kulturního domu ROH – na Střeláku. A já nastoupila na tehdy zbrusu nově postavenou školu do Zálabí. Bože, vždyť já ji ještě pamatuju pod lešením! (smích) 
JP: Pro mě Pardubice jsou a navždy budou rodným městem.  Cítím se jako Pardubičák, i když se naši po roce přestěhovali do Prahy. Pardubice a vlastně celý Pardubický kraj miloval zvláště můj tatínek, protože za první republiky pracoval jako tajemník Karla Pekárka, poslance Národního shromáždění. Měli spolu blízký vztah, byl dokonce mým kmotrem, díky čemuž moje celé jméno zní Jan Karel Přeučil. Kdykoli Pardubicemi projíždím nebo tam vystupuji, užívám si to. Především si cením krásného Východočeského divadla, které tam sídlí – je to unikátní záležitost evropského formátu. Když jsem pak začal žít se svou milovanou životní láskou Evičkou a dozvěděl jsem se, že je Hradečačka, začal jsem s ní na toto téma laškovat. Jako malému klukovi mi tatínek vyprávěl, že už za první republiky mezi Pardubičáky a Hradečáky bujela jistá rivalita. Já se na to dívám úsměvně, ale táta mi říkal, že to tehdy bylo ožehavé téma. Takže vždycky, když jedeme po „Hradubické“, říkám manželce: „Podívej se, Evinko, ty mraky nad Hradcem, to je hrozný.“ A Evinka odpovídá: „Jen se podívej, nad těmi Pardubicemi, tam je ale čmoudu!“ (smích) Ale žerty stranou, i Hradec mám moc rád, jsou to obě krásná města. Navíc svůj první film – Smrt v sedle z roku 1958 jsme točili ve Slatiňanech a bydleli v Chrudimi. Zkrátka k celým východním Čechám máme oba s Evinkou silný vztah. 

Máte ještě nějakou metu, cíl, který byste si na podzim svého života rádi splnili? 

EH: Protože strašně ráda čtu, měla jsem sen, že bych napsala knížku. To se mi napůl splnilo, v září mi vychází motivační diář. Cítím to jako šanci rozdat kus optimismu ostatním ženám. 
JP: Evinka knížky miluje, kéž bych byl alespoň z poloviny takový čtenář jako ona! Řídíme se spolu jedním krásným citátem, který zní: „Umění života spočívá v tom uvědomovat si krásu všedního dne,“ a já bych rád, aby nám to vydrželo napořád!