Veronika Khek Kubařová & Pavel Khek: Obyčejné je vzácné

12. prosince 2020 | rozhovory

Populární herečka, usměvavé děvče z plakátu, kam se jí většinou ani celé jméno nevejde, a uznávaný režisér, který prošel divadly po celé zemi, aby nakonec zakotvil v Hradci Králové. Anebo taky jen Veronika a Pavel. Manželé, divadelníci, tvůrci, kteří jsou ve východních Čechách jako doma, tráví už druhý lockdown v Krkonoších a budoucnost vidí optimisticky. „Život je tvorba a my jsme tvorové. Kultura je nesmrtelná,“ shodují se zatím poslední vítězka StarDance Veronika Khek Kubařová a umělecký šéf Klicperova divadla Pavel Khek.

Když se ohlédnu, váš start na pozici uměleckého šéfa Klicperova divadla v Hradci nebyl zrovna nejšťastnější. Loni jste naskočil do již naplánované sezony, a když už jste fakticky mohl začít tvořit, nastoupila pandemie. Hádám, že takhle jste si to asi nepředstavoval.

PK: S jednou kolegyní jsme si nedávno dělali legraci, že jsme asi prokletí. Říkala mi: „Pavle, prosím tě, já už nechci nic zkoušet. Jakmile v něčem hraju, tak se to nedodělá!“ Uklidňoval jsem ji, že ta žába na prameni budu já, protože se to začalo dít s mým příchodem. (smích) Snažím se to brát jako zkoušku odolnosti, jako výzvu to překonat. Nejsme v tom sami a nejen z Verči, ale i z ostatních kolegů divadelníků cítím velké odhodlání. To mi dává naději, že až to skončí, budeme mít dostatek sil vymyslet, co divákům nabídnout a jak je přitáhnout zpět. Protože, co si budeme povídat, ta situace je nejen v českých, ale i evropských dějinách bezprecedentní. Tohle se zatím nikdy nestalo, plošně nebyla divadla zavřená ani za protektorátu. Vzpomínám si, jak jsem kdysi na DAMU vedl s jedním profesorem debatu, co by se stalo, kdyby divadla přestala hrát. Nikdy bych si nepomyslel, že to opravdu zažiju.

A co jste si tenkrát myslel, že by se stalo?

 

Veronika Khek Kubařová

  • Narodila se 1. 6. 1987 v Rakovníku.
  • Po absolutoriu pražské konzervatoře zahájila hereckou kariéru v Městském divadle Mladá Boleslav, hrála také v Městských divadlech pražských a nyní v Dejvickém divadle.
  • Je také oblíbenou filmovou herečkou, jejím debutem byli Rafťáci (2006), zazářila například také v Nejkrásnější hádance (2008), Ženách v pokušení (2010) nebo Ženách v běhu (2019) a zvítězila v 10. řadě StarDance.
  • Od roku 2015 je vdaná za divadelního režiséra Pavla Kheka.

PK: Měli jsme dvě teorie. Buď že by se nestalo vůbec nic, nebo by lidem onen unikátní kontakt jeviště-hlediště začal chybět a postupně by se snižovala jejich citlivost, vnímavost a empatie. Dnes bych podepsal tu druhou hypotézu. Lidem se stýská. Lační po divadle, po specifické atmosféře, po „teď a tady“. To žádné jiné umění nemá, je to neopakovatelná chvíle, kterou nic nenahradí – ani film, ani streamy a ani sociální kontakt. Ostatně to činí divadlo smysluplným už tři tisíce let a další tisíce let podle všeho bude.

Jaká byla vůbec vaše první reakce, když se ze dne na den všechno zavřelo a na týdny dopředu se vám vyčistil pracovní diář?

VK: Mě to zastihlo po StarDance, kdy jsem se pořád ještě cítila hodně psychicky i fyzicky vyčerpaná a před sebou měla spoustu nových projektů. Upřímně jsem si moc neuměla představit, jak to zvládnu. Takže když přišla tahle „stopka“, chvíli jsem měla strach, že snad někdo nahoře vyslyšel moje přání být chvíli doma a nic nedělat. (smích) Nejdřív mi to tedy vlastně káplo do noty, odjeli jsme do Krkonoš, já si užívala hor a odpočívala. Zároveň jsem si zažila dost nekompromisní zjištění o sobě samé, že si neumím trochu toho volna dopřát sama. Je to extrém, buď člověk nemá práci žádnou, nebo jí má naopak moc, a tak si jí váží, že si tu pauzu z principu nedovolí.

PK: Od začátku jsem se snažil být optimista. Nesdílím názor s některými politiky, že jsme ve válce s virem. Tohle není válečný stav. V dějinách 20. století byly z hlediska omezení pohybu nebo nesvobody jako takové mnohem náročnější zkoušky. Takže jsem si říkal, že to není žádná tragédie, že to zvládneme. Ať už jako společnost obecně či jako kultura. Na druhou stranu, když pak nahlédnete do rozpočtových čísel divadla, je to jako ledová sprcha. Ale určitě to není stěžování si, jsou i jiná odvětví, která jsou stižena podobně. Zrátka jsme v tom všichni společně a jediná šance, jak to přestát, je vzájemně si pomoci.

VK: Mě v tomto optimisticky naladilo léto, kdy se po rozvolnění otevřela divadla v omezeném režimu. Hráli jsme v Dejvicích asi pro padesát diváků, ale pro padesát nesmírně vděčných diváků. To, co jsme zažívali, se rovnalo procitnutí z posttraumatického zážitku. Pamatuju si, jak jsme po tom úplně prvním představení stáli na jevišti a diváci nám tleskali vestoje. Dojetím nám tekly slzy a tleskali jsme na oplátku my jim, že měli odvahu přijít. V ten moment mi došlo, že kultura je nesmrtelná. Můžete ji na chvíli umlčet, ale stejně si najde cestičku. Jako voda. Život je tvorba a my jsme tvorové. Tvořit se bude pořád.

Myslíte, že pandemie kulturu nějak změní? Že se v budoucnu přesune víc do online prostředí?

VK: Skoro si myslím, že to bude obráceně. Asi před rokem a půl mi někdo říkal, že se blíží doba bezkontaktní, stejně jako kdysi doba kamenná nebo bronzová. Já si to nemyslím. Naopak bych řekla, že letos nám všem naplno došlo, jak moc je mezilidský kontakt důležitý. Jak nám schází doteky, objetí nebo jen obyčejné podání ruky.

PK: Těžko se teď odhaduje, jak se letošní omezení projeví v budoucnu na návštěvnosti. Myslím, že část lidí se vrhne do hlediště a nevynechá jediné představení. Druhá část bude mít možná ještě jistou dobu strach, protože nás ten virus asi ze dne na den neopustí. A poslední - třetí by ráda chodila, ale nebude mít tolik volných peněz. Je možné, že nějakou dobu nebude vyprodáno. To nás ale motivuje k tomu, abychom vyprodukovali opravdu kvalitní inscenace. Kvalita je nejlepší reklama. Když je něco opravdu kvalitní, tak si to Hradečáci řeknou.

Historicky bylo divadlo vždycky místem setkávání a dialogu nad aktuálními tématy. Budete uplynulé měsíce v repertoáru Klicperova divadla nějak reflektovat?

PK: Vlastně budeme, ačkoli jsme to tak původně vůbec nezamýšleli. Chtěli jsme třeba uvést scénické čtení hry Listopad, která pojednává o amerických volbách. Vtipné je, že dokonce dopadly tak, jak jsme chtěli, protože v Listopadu figuruje postava prezidenta, který se za žádnou cenu nechce vzdát svého úřadu. Máme ji skoro nazkoušenou, tak snad se brzy dočkáme i uvedení. Další kouzlo nechtěného se nám povedlo i v případě Hany podle slavného románu Aleny Mornštajnové, kterou začínáme zkoušet v lednu. Tam v jistém městě Meziříčí bují epidemie, tehdy tyfu, která tragicky decimuje obyvatelstvo. Když jsme před rokem tento titul vybírali, ani v nejmenším nás nenapadlo, jak moc bude za pár měsíců aktuální.
Žijete sice v Praze, ale v součtu jste víc času strávili jinde. Veroniko, vy pocházíte z Rakovníka, oba jste byli v minulosti pracovně spojeni i s divadlem v Mladé Boleslavi a v jednom z rozhovorů jste dokonce řekla, že pro menší města máte slabost. Jak v této souvislosti vnímáte nové působiště svého muže?

VK: Je to tak, život na menším městě se mi prostě líbí víc. Baví mě energie spojená s tím, že se lidé navzájem znají a mají k sobě tak nějak blíž. I za cenu jistých negativ. Hradec mám ráda už dlouho, hrávala jsem tam právě ještě s mladoboleslavským souborem, kam jsem nastoupila hned po konzervatoři. Jako město na mě Hradec od první chvíle působil neskutečně uvědoměle. Pořád jsem nevěděla, čím to je, až jsem si uvědomila, že tam sídlí několik univerzit a pohybuje se tam spousta studentů. Jezdím do Hradce moc ráda, ale kvůli dvěma koronavirovým vlnám jsem zatím neměla moc příležitostí si ho užít spolu s Pavlem.

PK: Kolegové si už ze mě dělají srandu, že Verča je tak trošku paní Colombová. Pořád o ní mluvím, ale nikdo ji nikdy neviděl. Když jsem do divadla nastoupil, točila StarDance a na nic jiného nebyl čas, po novém roce zase přišla pandemie. Když se pak divadla znova otevřela, měla napilno v Dejvickém divadle.

VK: Počkej, Lidé, místa, věci jsem ale viděla!

PK: Tak snad to nebyla první a poslední inscenace. (smích)

Hodně lidí váš přechod z Prahy do Hradce překvapil. Nevnímal jste to jako krok zpátky, krok „na vesnici“?

 

Pavel Khek

  • Narodil se 5. 11. 1978 v Praze.
  • Nejprve studoval filmovou teorii v Olomouci a poté v Praze, od teorie posléze přešel k praxi a vystudoval režii na DAMU.
  • Za svou kariéru spolupracoval s řadou městských divadel v republice, v roce 2019 přijal post uměleckého šéfa Klicperova divadla v Hradci Králové.

PK: Vůbec ne, upřímně řečeno to mám radši. Vnímám to podobně jako Verča, i když jsem rodilý Pražák, vyrostl jsem v Olomouci, která je Hradci podobná. Na něj si ještě musím zvyknout a poznat zdejší publikum, ale už teď říkám, že v porovnání s městy obdobné velikosti a počtu obyvatel je Hradec skutečně fenomenální – architekturou, stylem života i kulturou. Táhl mě sem hlavně fakt, že Klicperovo divadlo je po dramaturgické stránce nejodvážnější městské divadlo v republice. Což je práce mých předchůdců - Vladimíra Morávka a Davida Drábka.

Když jste po nich pomyslné žezlo přebíral, říkal jste, že než se do čehokoli pustíte, musíte nejdřív zjistit, co mají Hradečáci rádi. Zjistil jste to?

PK: Bohužel jsem zatím neměl tolik příležitostí. Mám vypěstovanou takovou metodu: při představení sice sedím v hledišti, ale nekoukám na jeviště, na herce. Naopak sleduji diváky a mapuji si, co je baví, kdy se smějí, kdy zívají a kdy už na férovku usínají. Z toho, co jsem zatím vypozoroval, ale můžu s jistotou říct, že Hradec má velmi vnímavé, poučené a chytré publikum. Snad to mohu posoudit, protože jsem hostoval v celé řadě českých divadel od Chebu po Zlín.

Veroniko, loni jste vyhrála taneční soutěž StarDance, asi nejpopulárnější televizní klání současnosti. Vnímáte to jako svůj určitý kariérní mezník?

VK: Řekla bych, že mě od té doby lidé víc poznávají. Nejvíc to pozoruji tady u nás v Krkonoších. Jezdím tam odmalička, ale až teď po StarDance si všímám, že není túra, kdy by mě někdo nepozdravil jménem. Už to tu není tak anonymní. Jinak pro mě byla StarDance mezníkem spíš osobním - že jsem to celé ve zdraví přežila. (smích)

PK: Vybavila se mi k tomu taková vtipná vzpomínka z loňska. Šli jsme s naším Barneym po stráni a míjely nás dvě starší dámy, které se k Verče nadšeně hlásily a říkaly: „Jéžíš, vždyť my vás známe!“ Verča se tak pousmála, že potkala fanynky, načež paní vykřikla: „Vy jste chodila do školy ve Frýdku Místku!“ (smích). A je pravda, že dnes už by asi Frýdek netipovaly. Chtěl jsem ale říct, jak moc jsem na ženu pyšný, že do StarDance šla, a to, že to celé vyhrála, je absolutní nadstandard. Ač jsem toho byl účasten jen zvnějšku, musím říct, že je to opravdu záhul a smekám před každým, kdo to zvládne. Je to obrovská řehole.

Ke konci soutěže jste prý trénovala i 10 hodin denně.

VK: To je pravda a byl to jedním slovem masakr. Nutno ale říct, že tomu předcházely skoro tři měsíce pozvolných příprav, začínali jsme trénovat v červenci a postupně navyšovali, až se tančilo opravdu každý den. K takové aktivitě se normálně dobrovolně nevybičujete. Nicméně poslední kolo mám dodneška v mlze. Když jsme ten finálový večer odtancovali pátý tanec a šlo se na vyhlášení, byla jsem dojatá hlavně z toho, že jsme to přežili a nic se nám nestalo. Spousta kolegů se v průběhu soutěže potýkala s různými úrazy. Celé tělo už jsem měla bolavé a ulepené od všemožných mastí proti bolesti.

PK: Jako většina chlapů a ještě jako bývalý hokejista jsem měl tendenci to zlehčovat. Říkal jsem si: nějaký tanečky, vždyť to nic není. Ale musím říct, že jak jsem to s Verčou prožíval a na vlastní oči viděl, jak se jí mění fyziognomie těla, úplně mi spadla brada. Ve slabé chvilce jsem kývnul na to, že po StarDance začneme chodit na párové kurzy tance, abych nebyl vedle ní úplné dřevo.

A jak to dopadlo?

PK: Naštěstí přišla korona. (smích) Ale když už jsme jednou začali, chceme se k tomu vrátit.

Váš vztah obecně je plný začátků a návratů. Seznámili jste se a spolupracovali v mladoboleslavském divadle, pak se vaše cesty rozešly, těsně míjely, až se zase spojily v Praze. Od té doby, co jste pár, už jste ale společně nepracovali. To schválně?

VK: Pavel byl úplně první režisér, se kterým jsem po konzervatoři pracovala. Tehdy mě obsadil do maličké role prostitutky a na zkouškách mě okřikoval, jak mám správně dělat striptýz. Potom uplynulo spoustu let, kdy jsem hrála v řadě jiných inscenací, z nichž jedna z těch nejzásadnějších byl Faust a Markétka, díky které jsem se dostala do Městských divadel pražských. Posléze, když už se staly mou domovskou scénou, oslovilo jejich vedení mého oblíbeného režiséra Pavla Kheka, aby režíroval Markétu Lazarovou. A právě během ní se zrodila ta naše láska a začali jsme spolu chodit. Jenže já jsem krátce na to odešla do Dejvického divadla, Pavel zůstal v Městských divadlech pražských a pracovně jsme se míjeli.

Takže ty Markéty jsou pro vás svým způsobem osudové.

VK: Ano! Pavle, tak to nás ještě čeká Bulgakov! Nicméně taky jsem dlouho tvrdila, že ještě nejsem dost zralá na to, abych dokázala při práci oddělit profesní a osobní vztah. Obě roviny se mi hodně prolínají a je pro mě těžké nebýt na zkoušce drzá.

PK: Ideální je, když můžete být u zkoušek maximálně otevření, což někdy znamená i dost kritičtí a ostří. Někdy je potřeba na herce i od plic zařvat, a je prostě blbý ječet na vlastní manželku. (smích) Už jsme o tom ale mluvili, že nastává doba, kdybychom si tu společnou spolupráci uměli představit. Mně osobně to totiž strašně chybí.

Blíží se Vánoce, jak je budete trávit? Pustíte si Nejkrásnější hádanku s Veronikou v hlavní roli?

VK: Pro mě je definicí těch pravých pohodových Vánoc „bytí spolu“. Rodiče, já, Pavel, náš pes Barney a moje ségra s partnerem. Je úplně jedno, co se děje, hlavně když jsme pohromadě. Pohádky si pouštíme, ale většinou ty, co právě běží v televizi. Letos bude mít premiéru nová pohádka mého bývalého partnera Karla Janáka, tak si asi pustíme tu. Taky hodně jíme, chodíme na procházky a na půlnoční. Uvidíme, co všechno letos půjde vzhledem k pandemii uskutečnit. Ale jídlo si vzít nenechám!

PK: Myslím, že je strávíme úplně obyčejně. Ona ta obyčejnost je totiž krásná. Občas jsme měli chuť v zimě zmizet někam do tepla, ale vždycky jsme to plánovali tak, abychom samotné svátky strávili přesně tak, jak popsala Verča. Spolu, obklopeni nejbližšími, s dobrým jídlem a pohádkami. Sedět večer u televize se nám s naší prací často nepoštěstí, takže je to vlastně vzácnost. Původně jsem měl mezi svátky zkoušet, ale to se kvůli opatřením zrušilo, takže letos budu mít Vánoce jako už dlouho ne. To obyčejné je pro nás vzácné.

VK: Mám ráda Vánoce se vším všudy a podle mě k tomu patří i všechny ty nervy a dramata kolem. Že se rodina pohádá a chvíli spolu nemluví, že připálí řízek nebo někdo sní celý jeden druh cukroví.

PK: To je fakt. Celá ta koronakrize by mohla mít jeden, v pravém slova smyslu pozitivnídopad. Doufám, že si lidé uvědomí, že společně strávený čas je cenný, i přesto, že někdy může vyvolat hádky a napětí. To, že jsme zdraví a spolu, je největší dar.