Tradice betlémů, tradice Vánoc

28. prosince 2020 | rozhovory

Betlémy jsou u Jakuba Sochora jako doma. Ať už do skříňky nebo kokosového ořechu, jejich vyřezáváním se někdejší novinář baví už víc jak 20 let. A není v tom sám – betlemářskou tradici drží jeho rodina už po tři generace, pořádají interaktivní výstavy a kouzlo betlémského příběhu šíří daleko za hranice naší republiky.

Tradice betlémů, tradice Vánoc
Loni jste spolu s dědečkem a tatínkem získali krajské ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby. Přitom se ono pomyslné žezlo u vás nepředalo úplně lineárně, ale spíš na přeskáčku. Tatínka jste do betlémů „uvrtal“ vy sám. 

Mělo to svůj vývoj. Betlémy mě obklopovaly odmala, jeden dědeček je sbíral a druhý vyřezával. Že jim ale takhle propadnu právě já, bych si nikdy nemyslel a myslím, že to nenapadlo ani tátu. Přivedlo mě k tomu tak trochu mé původní povolání, jako novinář jsem žil dost hektickým životem a hledal nějakou brzdu. Tou pro mě bylo právě vyřezávání figurek – člověk se při tom na chvíli zastavil a odreagoval. Začal jsem tedy vyřezávat statické betlémy do skříněk, až jsem si jednoho dne řekl, že by bylo fajn je rozhýbat. Protože na podobné věci jsem vlastně dost nešikovný, šel jsem s tím nápadem za tátou, který je naopak nesmírně šikovný a bývalý strojní a textilní inženýr. Sice to nikdy nedělal, ale jako každý chlap miluje výzvy a pustil se do toho. Výsledkem naší společné práce je poměrně velký betlém.

Jak na tuhle rodinnou spolupráci vzpomínáte?

Bylo to docela dobrodružné, protože jsme v podstatě neměli žádný plán. Na tom betlému jsme pracovali celé léto a dlouho vymýšleli, jak se budou jednotlivé figurky hýbat. Zpětně si říkám, že si sousedi museli myslet, že jsme se dočista zbláznili, protože jsme chodili po zahradě a na zkoušku zvedali ruce a nohy ve snaze si jednotlivé pohyby dopředu nasimulovat. Celá stavba probíhala víceméně metodou pokus-omyl, protože jak při práci nepoužívám metr a všechno vyřezávám od oka, podařilo se mi několik figurek nechtěně zmrzačit. Vyřezal jsem třeba slona s nádhernýma velkýma ušima a táta vymyslel, že bude grandiózně vyjíždět na otáčecím talíři z jeskyně. Jenže ta byla menší než jeho uši, takže si je hned při prvním výjezdu neméně grandiózně urazil. (smích)  

Betlémy nejen tvoříte, ale i vystavujete. Loni na velké výstavě v Hradci Králové jste představili i různé interaktivní scény, na které si mohou návštěvníci nejen sáhnout, ale zkusit si jednotlivé figurky i samy rozpohybovat. Nebojíte se, že se poškodí?  

Naopak, říkáme lidem: jen si sáhněte a vyzkoušejte, jak to funguje. Chodily nám na výstavu školní exkurze a děti z toho byly úplně paf. Zatočily klikou a v betlému začali dokola létat ptáčci. Děti to baví a pro řadu z nich je to úplně nová zkušenost. Zjednodušeně jim na tom ukazujeme, jak takový betlém vzniká, a že když něčím zatočí v místě A, v místě B se něco rozhýbe. To je pro ně v dnešní době klikání na mobilu nebo tabletu hodně netradiční zážitek. No, a když se něco rozbije, tak se to prostě slepí.  Nepovažuji to zase za tak ohromné dílo. Je to věc, která má dělat radost a jestli si alespoň jedno dítě, které to uvidí, pak samo zkusí něco vyřezat, budu nejšťastnější. 

Nebojíte se, že tradice výroby betlémů právě s nástupem moderních technologií postupně umře. Že se tomu mladí lidé nebudou chtít věnovat?  

Betlémy přežily mnohé - Josefa II., který je zakázal vystavovat na veřejných místech i komunismus, který jim taky nepřál. Jejich tradice je tak silná, že v nějaké formě určitě přežijí. Krása lidových betlémů tkví v tom, že je lidi tvořili z toho, co zrovna měli. Existují nádherné paličkované nebo keramické betlémy, betlémy z perníku a slámy. Moc bych si přál, aby jejich tradice žila dál a jestli k tomu naše práce a výstavy přispějí, budeme jedině rádi. Spoustu věcí k člověku taky přichází až časem. Kdyby mi někdo ve dvaceti řekl, že jednou budu vyřezávat betlémy, tak se mu vysměju.

Kromě tradičních skříňkových betlémů jste vyřezal betlémskou scénu i do kokosu nebo lískového oříšku. Dočetla jsem se, že se chystáte i na třešňovou pecku. Jak to dopadlo? 

To jsem neprozřetelně řekl někde do novin, až mi ho jednoho dne táta vyřezal a dal. Takže mě předběhl a já lehce ztratil motivaci. (smích) Trochu se v tom chlapsky trumfujeme. Když jsem vyřezal první betlém do kokosového ořechu, chvíli na to koukal a za nějakou dobu přišel s vlastním, kam umístil dvakrát víc figurek. Každopádně už jsem si třešňové pecky nařezal a o letošních Vánocích, pokud vyšetřím čas, se do toho pustím. Mým vrcholem byl zatím lískový oříšek.

Jak dlouho vůbec trvá vyřezávání betléma? 

Mám většinou období vyřezávání a období skládání. Rád si vyřezávám do zásoby, nejradši na chalupě, když už začíná být venku teplo. Na podzim si pak řeknu, že by to po tom celoročním snažení chtělo udělat nový betlém a pustím se do toho. Dokud figurka nemá obličej, je to kus dřeva. Jakmile mu ale vyřežu výraz, probudím figurku do života. A najednou je prostě živá. Mám dny, kdy tvořím od rána až do večera, a to je prostě krásné. Potvrdí vám to každý, kdo má v životě nějakou vášeň – ať už je to tančení tanga, opravy veteránů nebo rybaření. Všem, co to tak mají, moc fandím a mám radost, že něco takového v životě našli. Protože kdo vášeň nemá, musí mít ten život hrozně plochý. 

Zmínil jste, že jeden děda betlémy sbíral a druhý vyřezával. To musíte mít v rodině pěknou sbírku. Kolik jich doma na Vánoce stavíte?  

Paradoxně jsme se loni dostali do situace, kdy jsme doma neměli pomalu jediný a já musel dát nějaký narychlo dohromady. Skoro celá sbírka byla totiž rozpůjčovaná na různé výstavy. Jinak je ale už docela pestrá, máme i historické betlémy, které se v naší rodině dědí od roku 1890. Už jako dítě jsem obdivoval dědovy betlémy, které vystavoval na dlouhých policích v obýváku a do každého dával světýlko. Jezdili se jimi k němu do Dvora Králové kochat sousedé a známí z okolí. Vždycky si dali čaj, chvilku popovídali a jeden po druhém si prohlédli. Bylo to svým způsobem takové zastavení se v tom hektickém předvánočním čase.   

Vaše figurky dělají radost nejen v Čechách. Co se týče expanze, máte tedy splněno. Existuje ještě nějaký cíl nebo vize, kterou byste rád uskutečnil? 

Líbilo by se mi, kdybych jako starý pán seděl na prahu roubené chalupy a v hlavní světnici měl celoroční výstavu betlémů. Chodily by za mnou děti a já bych jim o nich vyprávěl. To by bylo takové vyvrcholení mé betlemářské záliby, ale na to je ještě čas.