Požitky jsou dary Boží

5. dubna 2021 | rozhovory

Co pojí ekonomku a příležitostnou sommeliérku z Pardubic s polským knězem a dlouholetým děkanem lanškrounské farnosti? Možná víc, než byste na první pohled čekali. Mimo jiné společná kuchařka, láska k požitkům všeho druhu a úcta k přírodě, rituálům a tradicím, které odpradávna formují lidské osudy. „To, co nás dělá krásnými uvnitř, přímo souvisí s tím, čím se krmíme. A to nejen po gastronomické stránce,“ říkají svorně Petra Macková Hrochová a Zbigniew „Zibi“ Czendlik.

Ani jeden se netajíte tím, že jste velcí labužníci. Ještě s Petřiným manželem jste společně napsali Farskou kuchařku, která představuje tradiční rok v české kuchyni, a to nejen prostřednictvím receptů, ale i popisu církevního roku včetně gastronomických zvyklostí našich předků. Co vás k tomu inspirovalo?

P: Nápad přišel nad sklenkou vína na dostizích v Pardubicích. Vyprávěla jsem Zibimu, že jsme s manželem nedávno napsali kuchařku. Slovo dalo slovo, následovala další sklenka a zrodilo se téma „farské kuchařky“. Nechtěli jsme ale jen další soubor receptů, kterých je na trhu přetlak.
Z: Všichni tři jsme poměrně konzervativní v tom smyslu, že si uvědomujeme, jak je pro nás důležitá minulost. Naše kořeny, ze kterých vyrůstali naši rodiče, prarodiče a vůbec předchozí generace. V nich hrála církev, tradice a zvyky velkou roli. Ovlivňovaly životy všech, ať chudých nebo bohatých. I jídelníček byl ovlivněn náboženským životem. Naše kuchařka je tak navázáním na určité tradice. Není to nic objevného nebo nového, ale je to připomenutí něčeho, v čem nyní spousta lidí objevuje smysl, protože žijeme v době, kdy si právě ony kořeny uvědomujeme víc než kdy dřív.
P: Z pohledu dnešní doby navíc farské hospodyňky vařily moderně – pestře, z lokálních a sezonních produktů. V části o patronech vína a mešních vínech zjistíte, že i jejich výroba je svým způsobem rituál a návrat k tradici v těsném sepětí s přírodním cyklem, přesně jak říká Zibi. Existuje jen pár vinařství, která ho vyrábějí. Prostřednictvím naší kuchařky je můžete ochutnat doma a napárovat je s vytipovanými pokrmy.

Když už jsme u těch tradic a rituálů, držíte vy sami v souvislosti s jídlem nějaké?

P: Každý večer, až na naprosté výjimky, se s manželem sejdeme v naší jídelně a společně povečeříme. Jeden z nás vaří, druhý chystá stůl. Slavnostně se oblečeme a upravíme. Rituály jsou podle mě zásadní, ať už pro samotný vztah nebo život jako takový. Protějšky se logicky vzájemně odpudí, když před sebou budou chodit celé dny v teplákách.
Z: A teď se zeptám já! Jak probíhá vaše spolupráce v kuchyni? Totiž, když já čekám večer návštěvu a chci jí něco přichystat, tak už od oběda prosím svoji asistentku, aby šla domů. Jakmile mám vařit, všichni na faře zkrátka končí dřív. Baví mě experimentovat, a kdyby se mi náhodou něco nepovedlo, musí se to stát beze svědků. Rád si dám taky u vaření skleničku piva nebo vína. Třeba fotbal hraju jenom kvůli tomu pivu po zápase. Na vaření je skvělé, že si mohu nalít už v průběhu. To je zase takový můj rituál.
P: Tak to máte s manželem hodně podobné, ten je v kuchyni taky nejradši úplně sám. Ideálně se na něj nesmí ani mluvit. Když vaří, je v transu. Na rozdíl ode mě si během toho ale zvládne i průběžně umývat nádobí. Naše veškerá spolupráce tak spočívá maximálně ve společném zdobení chlebíčků nebo kanapek.

A jak tedy takový klasický večer u Macků probíhá?

P: Přípravy na něj začínají už ráno, kdy se domluvíme, kdo a co bude vařit. Naštěstí máme pokaždé z čeho vybírat, protože jsme si zvládli v našem okolí vybudovat perfektní dodavatelsko-odběratelské vztahy. Kromě prvotřídní zvěřiny od místních myslivců máme také nepřetržitý přísun čerstvých ryb. Do tří hodin po vylovení z vody už se hřeje u nás na pánvi. Zrovna tak nekupujeme žádné těstoviny ani pečivo, všechno si vyrábíme sami doma. Vejce, sýry a smetany zase odebíráme od drobných producentů z blízkých statků, rádi je tak podpoříme a kvalita je nesrovnatelná. Když vaří manžel, já chystám stůl – talíře nahřeji v nahřívači, připravím příbory, skleničky, látkový ubrousek. Vyberu vína a pak už se jen dohodneme, v kolik se u stolu sejdeme. Když nadejde čas, usadíme se, zapálíme svíčky, vybereme vhodnou „tafelmusik“ a pustíme se do jídla.
Z: To mohu potvrdit, návštěva u Macků je pro mě vždycky zážitkem. Oni si to už ani neuvědomují, ale je to jako obdržet pozvánku do kulinářského chrámu. Pokaždé je to pro mě zavazující a stresující zároveň. Jet k Mackovým na večeři je pro mě stejné, jako jít v neděli do kostela. A není to jen o jídle, které jíme, nebo víně, které pijeme. Je to životní styl. Stejně jako ho mají motorkáři nebo koňáci. Lidé, kteří milují gastronomii, by nás zkrátka měli zavazovat k noblesnímu chování a to je u nich doma cítit na každém kroku. Můžete se naučit být gentlemanem, můžete se naučit být dámou, ale noblesa, ta je dána shůry.

Pořád se točíme kolem světských požitků. Jak je vnímáte jako duchovní?

Z: Jsou to dary Boží. Je to něco, co nás povznáší. Kdyby Bůh chtěl, aby jídlo sloužilo jen k přežití, určitě by nás nevybavil chuťovými pohárky. Potřebujeme si ho i vychutnávat, vnímat ho všemi smysly. Je to stejné jako s manželstvím. To taky neexistuje jen pro to, aby lidé plodili děti, ale aby zažívali i další potěšení, která společný život přináší. Proto tvrdím, že stůl je v každé domácnosti nejdůležitějším kusem nábytku a právě jídlo a společné stolování vytváří naše společenství. Jen tak někoho si přece na večeři nepozvete, chcete s ním i něco prožít. Není to jen o nasycení se.
P: Naprosto souhlasím, a protože jsou to dary, neměli bychom jimi pohrdat ani plýtvat. Proto se snažím jídlo pokud možno nevyhazovat, a to ani zbytky. Při troše vůle a snahy se dá spotřebovat vše – ať už do amuse bouche či nějakého předkrmu. Je to i způsob projevu respektu vůči zvířeti nebo pěstiteli.
Z: Já se takhle naučil dávat chleba do ledničky, vydrží mi déle, a dokonce mi začal chutnat víc než čerstvý! Ale opravdu, jsem přesvědčen, že to, co nás dělá krásnými uvnitř, přímo souvisí s tím, čím se krmíme. A to nejen po gastronomické stránce. Také tím, čím se obklopujeme a co nasáváme z okolí. Věřím, že když si domů pořídíme něco pěkného, když jdeme do divadla, na operu, nebo když si uvaříme dobré jídlo, tak právě tyto podněty, které k nám přicházejí zvenku, nás dělají krásnými uvnitř. Zkrášlují naši duši. Proto bychom měli být opatrní, co jíme, co posloucháme, na co se koukáme, co čteme a kam chodíme.
P: A co pijeme! (smích)

Petro, jste sommeliérkou, pravidelně na svém blogu Ladies & Wine o víně píšete, cestujete za ním, představujete menší vinaře a jejich vinice. Přitom jste ekonomkou a živíte se čísly. Jak se to člověku stane?

Petra Macková Hrochová

  • Narodila se 17. 7. 1986 v Pardubicích.
  • Je inženýrkou ekonomie a působí jako předsedkyně Komory dotačních poradců.
  • Mimo to je příležitostná sommeliérka, vystudovala stejnojmenný studijní program českého i rakouského vinařského institutu a je také zakladatelka projektu Ladies & Wine, ve kterém představuje menší rodinná vinařství.
  • Miluje psy, kvalitní víno a gastronomii, ráda cestuje a běhá.
  • Od roku 2015 je vdaná za někdejšího politika Miroslava Macka.

P: Víno je mou velkou láskou a koníčkem, a když vás něco baví, přirozeně si za tím jdete. Potom, co jsem vystudovala Vysokou školu ekonomickou, začala jsem se o víno zajímat víc a absolvovala naši vinařskou akademii. A protože miluji především rakouská vína, nastoupila jsem ke studiu i tam. Ekonomii jsem ale vlastně nikdy neopustila a je to dodneška můj hlavní obor. Vínu se jako sommeliérka věnuji jen doma nebo v okruhu přátel.

Proč právě rakouská vína? To jsou tak dobrá?

P: Jsou skvělá! Moje náklonnost ale patří celému Rakousku, nejen vínu, ale i jejich mentalitě, pohostinnosti, životnímu stylu. Když jsem poprvé přijela do Wachau, byla to láska na první pohled. Je to unikát, místní krajina je nádherná, lidé jsou příjemní, pro hosty by se rozdali a mám z nich vždycky pocit, že nic není problém. Závidím každému, kdo tam ještě nebyl, protože ta první návštěva – to je opravdu něco!

To vám musela pandemická opatření a omezení cestování zlomit srdce. Jak jste se vůbec vyrovnávali s loňským rokem a vlastně i současnou situací?

P: Nebudu lhát, jakmile se loni poprvé zavřely hranice, propadla jsem samozřejmě panice. Ale nejhorší je smrt z vyděšení, takže věřím, že se situace brzy uklidní. Případně mám s kamarádkami záložní plán, že tu Dyji prostě přeplaveme. (smích)
Z: Jsem člověk, který si nerad stěžuje a fňuká. Máme dvě oči, abychom to jedno mohli přimhouřit, a to se snažím dělat i teď. Přimhouřit oko nad tím negativním a tím druhým doširoka otevřeným vidět pozitiva. Jedním z těch zásadních objevů pro mě je, že to může fungovat i beze mě. Během pandemie jsem zjistil, že jsem prakticky zbytečný. Spousta lidí řekne, že jsou věřící, protože chodí každou neděli do kostela. To ale o jejich víře vůbec nic nevypovídá. Hodně lidí chodí celé roky do práce, a stejně za celý život nic neudělají. Díky pandemii spousta farníků zjistila, že víra se odehrává někde úplně jinde – v rodinách, a že knězem může být klidně tatínek nebo maminka. V tom nám ta covidová doba myslím otevřela oči. To samé, co se týče digitálních technologií a sociálních sítí, kterým se církev občas brání. Vzali jsme je náhle na milost a jak nám pomohly. Přestože ani já osobně jsem jim nikdy úplně nepřišel na chuť, protože jsem člověk kontaktní a potřebuji fyzickou blízkost. To mi na této době schází.

V Lanškrouně už žijete a pracujete 30 let…

Z: Ano, už 30 let tu kazím lidi a oni se pořád ne a ne zkazit. Mám tady ještě hodně práce.

…neměl jste přesto někdy chuť na změnu?

První taková možnost přišla po dvou letech. Dostal jsem nabídku pracovat v newyorském Brooklynu. Dali mi tehdy dva týdny na rozmyšlenou, ale já už od prvního momentu cítil, že dobře je mi tady, že by to tam nebylo ono. Naštěstí se to vyřešilo za mě, po týdnu mi volali z biskupství, že už mají jiného kandidáta, takže jsem se rozhodovat nemusel. I po všech těch letech jsem dnes rád, že to tak nakonec dopadlo a já zůstal. Je ale pravda, že už mám svoje léta a počítám roky do důchodu. Myslím, že mi zbývá nějakých osm let a kousek. Na to se těším, protože tou dobou už budu takovým farářem na volné noze. Nebudu muset nic razítkovat ani podepisovat, nic řídit, ani nic rozhodovat a toho se nemůžu dočkat. V nové farnosti by se mi teď těžko začínalo, ačkoli mě biskup může kdykoli přemístit.

Staly se vám za tu dobu východní Čechy domovem? Nebo je to „doma“ pro vás pořád v Polsku?

Zbigniew Czendlik

  • Narodil se 6. 9. 1964 v Brenné v Polsku.
  • Přezdívá se mu Zibi a je římskokatolickým knězem. Od roku 1993 působí v lanškrounské farnosti, v roce 2008 byl jmenován jejím děkanem.
  • Kromě toho píše knihy a moderuje vlastní pořad v rádiu a televizi.
  • Miluje dobré jídlo a pití, dříve hrál fotbal a nyní se věnuje golfu.

To je různé. Když sleduji sport, vždycky fandím Polákům. Sice tím pádem straním těm slabším, ale tak to prostě mám. V takových chvílích jsem prostě Polák. Ve skutečnosti ale, když přijedu do své rodné vesnice, kde jsem strávil mládí a dodneška tam žijí moji bratři, zjišťuji, že už jsem ve vlastní obci cizincem. Koneckonců, už jsem odtamtud pryč dobrých 40 let, a to jsou dvě pokolení. Za tu dobu tedy dvě generace zemřely a dvě nové se narodily. Někdo se odstěhoval, někdo naopak přistěhoval. Už tam nemám známé, de facto tedy ani vztah k tomu místu. Lidé se dělí na kočky a psy. Kočky jsou fixované na místo, psi na lidi. I když miluji kočky, v tomhle jsem spíš pes. Hodně si vážím lidí a vztahů a ty jsem si všechny vybudoval tady v Lanškrouně.
P: Vidíš to, já zase miluji psy, ale v tomhle jsem kočka.

Vy jste z Pardubic, ale žijete v Zábřehu. Nestýská se vám po rodné hroudě?

P: To víte, že Pardubice jsou jen jedny, ale protože tam mám rodiče a kamarádky, pravidelně se vracím. Přesto jsem v Zábřeze spokojená, je tam nádherné okolí a příroda.
Z: Musím říct, že mě překvapilo, kolik zajímavých lidí pochází z Pardubic. Město totiž charakterizují především jeho lidé.

A co byste po třicetileté znalosti Lanškrouna a jeho lidí řekl člověku, který město nikdy nenavštívil?

Z: Že se hodně změnil. Pamatuji si, že když jsem v 90. letech přijel, neměl Lanškroun zrovna dobrou pověst, přece jen je to pohraniční město. Radnice byla tehdy skoro na spadnutí, domy na náměstí byly omítnuté na šedo, kostely na tom nebyly o moc lépe. Ona ta šeď vládla i mezi lidmi. Za tu dobu, co tu žiju, se ale i díky vedení radnice stal Lanškroun městem pestrobarevným, což pozoruji i u sebe v kostele. Lidé už nevypadají, jako by jim chyběly vitamíny. Dnes je to už zkrátka úplně jiné město. Jak jsem řekl, město charakterizují jeho lidé a tady převažuje technická inteligence. Dříve tu sídlila Tesla, která se přetransformovala, a vzniklo tu spoustu elektrotechnických a průmyslových závodů, továren. Řekl bych, že IQ občanů v Lanškrouně je obecně nadprůměrné. Když mě občas přijede na nedělní mši nějaký kolega zastoupit a město nezná, vždycky ho upozorňuji, aby se hlavně dobře připravil. Ke mně do kostela totiž nechodí žádní blbci. Vedle moudrých babiček sedí bystrá mládež a o řadu dál majitelé firem nebo vysoce postavení manažeři. Tím ale nechci Lanškrounu dělat přílišnou reklamu, protože bych rád, aby tu dál zůstal klid. Ani nevíte, jak rád jsem daleko od všeho toho ruchu dálnic. Totiž když sem chce za mnou někdo přijet, musí si na mě udělat čas. Nejsem jen zastávka na cestě po D1.

Máte spoustu aktivit, jste kněz, moderátor, publicista, spisovatel. Co je pro vás to „nej“?

Z: Být knězem. Protože kdybych jím nebyl, nemohl bych se věnovat ani tomu ostatnímu. Být knězem je poslání, které mohu naplňovat v různých formách a prostřednictvím různých komunikačních kanálů.

Je tu jaro, období Velikonoc, májových lásek. Co je jaro pro vás?

P: Jaro je naděje, jaro je život a ten je vždycky silnější než strach. Vždycky si cestu najde, na to nezapomeňte!
Z: To jsi řekla krásně, Péťo. Já snad jen dodám, ať vám chutná! Nejen na jaře a nejen jídlo, ale i život.