Karel Pacák: Za špatně odvedenou práci se dřív fackovalo

20. června 2017

Tradice, kvalita, patriotismus. Hodnoty tak příznačné pro hradeckou čalounickou výrobu, která letos slaví 60 let. Úspěšným pokračovatelem v této tradici je pod značkou Polstrin její zakladatel Karel Pacák st. (82), který v rozhovoru pro Quartier vzpomíná na dobu, kdy čalouníkům stačily nůžky, kladívka, hřebíčky a dlouhá jehla, ale i na chvíle, kdy maloval na silnici protiokupační nápisy nebo spoluzakládal Občanské fórum.

Karel Pacák: Za špatně odvedenou práci se dřív fackovalo
Budova bývalého Dřevotvaru, kde dnes sídlí firma Polstrin, stojí na Pražské třídě už od roku 1957. Vy jste v ní začal pracovat o rok později. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Nastoupil jsem 4. dubna 1958, to si pamatuji na den přesně. Tehdy tam sídlilo družstvo Kvalita, které sdružovalo kromě čalouníků i truhláře a sedláře a kam nastoupil jeden můj kamarád a zároveň spolužák z učení. Jednou jsem ho potkal ve vlaku a zeptal se ho, jestli by tam pro mě taky nebylo místo. Vzali mě a já byl hrozně rád, protože sehnat zaměstnání v té době nebylo vůbec lehké. Čalouníci neměli skoro žádné uplatnění ani zázemí, nábytkářská výroba pomalu neexistovala. Většina mých spolužáků tak skončila ve Škodovce nebo ČKD. Já se po vyučení živil různě, třeba jako zedník.

Když vás v 23 letech zaměstnali v Kvalitě, co přesně jste dělal?

Protože jsem byl vyučen v oboru, přijali mě do prototypového oddělení, kde se vyráběly různé vzorky a zároveň se tam doučovali učni. To se mi hodilo, protože jsem od vyučení čalounické řemeslo vlastně nedělal. Vzpomínám si, že náš mistr byl hodně přísný, špatnou kvalitu výroby někdy dokonce řešil fackou. Tehdy totiž převládala ruční práce, na pomoc jsme měli jen šicí stroj. Jinak jsme si museli vystačit s kladívkem, hřebíčky a zahnutou jehlou. Člověk tedy musel být naprosto precizní. Pak jednoho dne náhle zemřel vedoucí skladu a mě přeřadili z dílny na jeho místo. To pro mě byla velká škola na materiály, byl jsem hozen do vody. Třeba truhlářské materiály pro mě do té doby byly velká neznámá. Tuhle práci jsem dělal asi tři roky, než jsem povýšil na technologa, přičemž jsem u toho dálkově studoval Střední uměleckou průmyslovou školu nábytkářskou v Praze na Žižkově.

V čem spočívala práce technologa?

Určoval jsem a sepisoval výrobní postupy na veškeré čalouněné výrobky. Po nějaké době jsem mohl vymýšlet i úplně nové kousky, zanedlouho jsem se vypracoval na návrháře čalounění. I když u nás tehdy pracovali dva architekti, čalounění moc nerozuměli. Uměli sice krásně nakreslit, jak to bude vypadat, ale co má být vevnitř, aby se na to nejen hezky koukalo, ale dobře se na tom i sedělo, to už moc neřešili. Sám jsem potom na dílně zhotovoval prototypy svých návrhů, abych jim dokázal, že jsou funkční.

A dokázal?

Například rozkládací souprava Granada podle mého návrhu měla velký úspěch, dokonce získala cenu na veletrhu v Brně, takže bych skromně řekl, že dokázal (smích). Nebo sedací soupravy KLASIK, které se úspěšně prodávaly po celé republice. Snažil jsem se přicházet pořád s něčím novým. Třeba křeslo typu Siesta bylo ve své době absolutní novinkou. Do té doby se totiž kostry křesel dělaly výhradně ze dřeva, my jsme je v tomto případě odlili ve formě z tvrdého polyuretanu. Viděl jsem to náhodou v jedné továrně v NDR, kde tyhle chemikálie vyráběli. Poslali nás tam na exkurzi s jedním architektem z Brna. Jen co jsem se vrátil, běžel jsem za kamarády do Vertexu, aby mi udělali laminátovou formu. Do ní jsme ty chemikálie nalili, forma se uzavřela, záhy to vypěnilo do tvrdé hmoty a mohlo se čalounit. Byli jsme tehdy vlastně vůbec první v republice, kdo takový postup zavedl.

To musela být ve vašem oboru docela revoluce.

To ano, ale velkou školou pro mě byly i veletrhy v Německu, Francii a Itálii, kam jsem se dostal pár let před revolucí. Tam jsem viděl výrobky a materiály, o kterých se nám doma nesnilo. Třeba Třebechovice, ze kterých pocházím, se kdysi přezdívalo „městečko kůže“. Stálo tam hned několik koželužen a představte si, že až na těch veletrzích jsem zjistil, jak moc tady s kůží z našich kraviček plýtváme. V zahraničí bylo totiž běžné používat kůži v celku, kdežto u nás se v polovině rozřízla. Přitom právě podél hřbetu je nejkvalitnější. To mělo obrovský vliv jak na kvalitu, tak výtěžnost. Největší revoluce ale přišla se spojovači, což byla náhrada za hřebíčky a kladívka, a to bylo teprve slávy! Nic takového jsme předtím neznali, ani se tu nic takového nevyrábělo, a získat je bylo poměrně složité, museli jste mít devízový příslib. Během let jsem si ale udělal takové kontakty, že jednoho dne nám je přece jen přivezli a začala nová éra. Podstatně se zrychlil čas výroby a u některých našich zaměstnanců i bezpečnost práce. Měli jsme totiž jednoho čalouníka, který měl takovou speciální metodu. Hrst hřebíčků o délce 16 milimetrů si hodil do pusy a pak jeden po druhém postupně vystrkoval jazykem, vzal do ruky a kladivem zatloukal (smích).

Co vás vůbec k tomuto řemeslu přivedlo, proč jste se vyučil právě čalouníkem?

Můj otec byl brašnář a strýc koželuh, takže jsem vlastně v podobné branži vyrostl. Tatínek pocházel z Liberce, kde se vyučil v brašnářství, vystudoval koželužskou školu a do Třebechovic přišel za prací. V roce 1925 pak nastoupil do jedné koželužny, kde si vyhlédl dceru majitele. Tu si posléze vzal za ženu a to byla moje maminka. Můj dědeček, majitel koželužny ho za to propustil, a tak v roce 1932, když přišla krize, začal s kamarádem ve sklepě vyrábět první peněženky.

Tak to po něm jste zdědil podnikatelského ducha.

Nějaké podnikání by mě dřív nenapadlo ani ve snu. Ve škole nás učili, že všechno je všech a tak to bude navždy. Navíc jsem se poměrně dost politicky angažoval a v důsledku toho měl problémy. V 68. roce mi kamarád ze silnic přenechal bílou barvu a já s ní maloval na zem protiokupační nápisy. Když pak přišel rok 1989, stál jsem například u založení Občanského fóra. Nakonec ale i díky rozumnému vedení Dřevotvaru u mě zvítězila namísto politiky šikovnost a láska k řemeslu.

Když jste si tedy po revoluci mohl otevřít vlastní výrobu, na co jste se zaměřil?

Ze začátku to bylo hodně těžké, protože nebylo pro koho vyrábět, nebylo komu dodávat. Díky svým kontaktům se mi ale nakonec podařilo zajistit odbyt do Německa, a to byla naše záchrana. Pan majitel se tehdy přijel do Hradce podívat, co jsme zač, a když viděl ty naše zastaralé technologie, vyslovil podmínku, že než pro něj začneme pracovat, musíme do Německa na zkušenou. Tak jsme se s jedním čalouníkem sebrali a na měsíc odjeli do té jejich obrovské továrny, kde pracovalo přes dva a půl tisíce lidí, přitom u nás jsme měli se vším všudy 85 zaměstnanců. Každou středu jsme pak naložili stěhovací vůz a ve tři hodiny ráno odjeli s novými výrobky do Německa. Zpátky jsme zase vozili materiál.

Co je podle vás v dnešní době ve vašem řemesle nejdůležitější?

Dnes je velká konkurence, a tak je nejdůležitější spojit zákazníkovy představy s realitou a funkčností. Čalouněný nábytek je specifický v tom, že přichází do kontaktu s lidským tělem. Design je bezesporu důležitý, nicméně podstatnější je funkčnost, komfort a použití kvalitních materiálů. Tvrdím, že kvalita je skrytá uvnitř. Když si v kavárně sednete na špatnou židli, budou vás brzy bolet záda, rychle vypijete kávu a nedáte si ani zákusek.

V Polstrinu pracují už tři generace Pacáků, co to pro vás jako zakladatele znamená?

V první řadě cítím velké zadostiučinění, že jsem se nehonil zbytečně. Mám radost, že jak syn, tak oba vnuci se zapojili a hlavně, že je to všechny baví. Myslím si, že je vždycky lepší, když člověk dělá práci, která je zároveň jeho hobby, než když pracuje jenom proto, že musí.