Mirek & Ondřej Vaňurovi: Když se potkáme, ani se nezastavíme

10. října 2017

Když potkáte Mirka a Ondřeje Vaňurovy, na první pohled je vám jasné, že tihle dva musí mít něco společného – a ne jen příjmení nebo vzájemnou podobu. Otec a syn, které dělí přesně 20 let, toho sdílí mnohem víc. Oba pracují v médiích, milují hi-tech hračky a věří v lásku na celý život.

Mirek & Ondřej Vaňurovi: Když se potkáme, ani se nezastavíme
Oba se živíte jako novináři, Mirek moderuje hlavní večerní zprávy na TV Barrandov, točí dokumenty pro Českou televizi nebo stojí za populárními pořady z prostředí složek integrovaného záchranného systému. Ondřej pracuje jako zpravodaj Českého rozhlasu Hradec Králové a Radiožurnálu. Mirku, napadlo vás někdy, že se syn takhle pracovně „potatí“?

Mirek Vaňura: Nikdy mě to nenapadlo, ani historicky v rodině se nestávalo, že by se povolání dědilo. Naopak jsem si vždycky myslel, že Ondra bude herec. Odmalinka hrál v Divadle Jesličky, což je stálá scéna ZUŠ Střezina, pak to zkoušel i na JAMU. Nikdy jsem ho neviděl třeba jako fotbalistu.
Ondřej Vaňura: Zkoušel je to správné slovo, vždycky jsem se na JAMU dostal do posledního kola a selhal na zpěvu a pohybu. Všichni zpívali populární písně, jen já Pec nám spadla (smích).
MV: Možná, kdybych tě k tomu víc vedl…já se hudbou dva a půl roku živil, možná jsem tě mohl naučit víc, než šest akordů na kytaru.
OV: Na to, že babička učila hudební výchovu, jsem toho opravdu moc nepochytil. Myslím ale, že v tátovi jsem se viděl vždycky, začalo to tím, když jsem jako dítě vysílal zprávy pro plyšáky, ve třetí třídě jsem pak založil školní časopis Mandysánek.
MV: Na ten si pamatuju, nejdřív to byl čistě rodinný časopis, který posléze expandoval i na Základní školu Mandysova, kam jsi chodil.
OV: Táta mi v tomhle byl vzorem, když ještě pracoval v rozhlase, vstával jsem s ním ve čtyři ráno na ranní vysílání a stejné to bylo, když potom začal dělat i v televizi. Hodně jsem to s ním prožíval a v budoucnu to pro mě byla velká výhoda. Když jsem začal dělat eléva v rozhlase, znal jsem už veškeré programy, postupy, prostředí i lidi. Paradoxně pamatuji starou budovu rozhlasu, kterou řada mých současných kolegů nezažila. Jsem takový nejmladší pamětník (smích).

Ondro, měl jste možnost u táty okoukat práci před kamerou i za mikrofonem. Čím vás nakonec zlákala právě rozhlasová žurnalistika?

OV: Nikdy jsem to takhle neodděloval, táta dělal televizi i rádio souběžně a já to tak bral jako komplexní práci. Když jsem na gymplu začal pracovat v rozhlasu, neměl jsem cíl, že budu novinář, bral jsem to jako brigádu a dobrou zkušenost. Přiznám se, že v té době jsem taky trochu doufal, že budu hercem. Měl jsem to otočené, jako dítě jsem toužil být novinář, v pubertě herec.

Z brigády v rozhlase se nakonec stala práce na plný úvazek, kterou děláte už šest let.

OV: Přičemž už ve svých šestadvaceti cítím, že ve zpravodajství přesluhuju. Každý, kdo někdy dělal zprávy, ví, jak to člověka vysává. Rozhlas je o to složitý v tom, že tam neexistuje žádná uzávěrka, Radiožurnál vysílá nonstop. Někam večer přijedete a za deset minut jdete bez přípravy živě do vysílání, člověk zkrátka neví dne ani hodiny.
MV: Na jednom kurzu nám říkali, že novinář je nejstresovější povolání hned po pilotovi a já s tím souhlasím, pokud to chceš fakt dělat dobře.
OV: Velký respekt každému, kdo vydrží dělat zpravodajství v terénu víc jak deset let, to si neumím představit.

Mirek Vaňura

  • V Hradci Králové vystudoval lidovou konzervatoř, obor hra na saxofon, a střední průmyslovou školu, obor výroba pian.
  • Je ženatý, má tři děti - Ondřeje, Belindu a Karla.
  • Působil v TV NOVA jako moderátor a reportér pořadů Áčko, Občanské judo, Na vlastní oči, 112 – V ohrožení života.
  • V současné době moderuje zprávy na TV Barrandov.
  • Je autorem a producentem série dokumentů Legendy kriminalistiky a Legendy záchranářství na ČT, spolupracuje a produkuje projekty na Seznam.cz.
Mirku, na rozdíl od svého syna nemáte mediální vzdělání, berete to zpětně jako handicap?

MV: V jisté době jsem to tak cítil, ale na druhou stranu i ta moje cesta, kdy jsem se učil se za pochodu, měla své výhody. Považuji za štěstí, že v 90. letech, kdy jsem s novinařinou v regionu začínal, byla na média opravdu skvělá doba. To už se nebude nikdy opakovat. Když tehdy někdo dělal v televizi, tak to sice znamenalo, že jste nosili kafe zasloužilým redaktorům, ale také ráno a večer živě vysílali. Byla to obrovská škola. Vzpomínám si, že jsme dělali živý přenos, kamera mě zabírala do pasu a já pod ní držel spojené dva dráty. Když jsem pak v roce 1999 přišel na Novu a zkoušeli na mě technologii výroby, všechno jsem věděl. Proto se usmívám, když někdo srovnává televizní práci před dvaceti lety a dnes. Dnes dostane redaktor mikrofon, kameramana a jen spolu obcházejí akce. Na druhou stranu Ondra má oproti mně právě díky škole velký přehled. Pociťuju to vždycky, když se spolu bavíme o nových médiích, on mi něco vysvětluje a já se v tom hrozně plácám. Tenhle svůj „handicap“ jsem se snažil dohánět na různých kurzech, a že jsem jich během let navštívil nespočet. V tomhle má Ondra, myslím si, jednu velkou výhodu. Na co já jsem musel tvrdě přicházet a osahat si to, tak aspoň třetinu z toho mu dá škola.
OV: Vždycky jsem si myslel, že titulu není třeba, že důležitá je hlavně praxe, takže po nástupu do rozhlasu jsem k dalšímu studiu příliš motivace neměl. Myslím si ale, že je to hodně o oboru. Studuji ve Zlíně obor Multimédia, což je mix PR, marketingu a nových médií a přijde mi to lepší, než klasická žurnalistika.
MV: Titul ze žurnalistiky, a to se nechci nikoho dotknout, ti především nezaručí, že budeš dobrý novinář. Třeba jeden z největších světových novinářů Ernest Hemingway dělal novinařinu od baru, to je známá věc. Ale co mi taky zbývá říkat… (smích)

Sdílíte jako otec a syn nějaké typicky mužské koníčky, třeba rybaření?

MV: Na rybách jsme spolu byli jednou v životě, před 16 lety, když se měla narodit dcera Bělinka. Nejeli jsme ten rok na dovolenou, a tak jsme si s Ondrou koupili čtvrtletní rybářskou povolenku k nám - do Roudničky. Koupil jsem v supermarketu dva pruty a s chlebem pod paží vyrazil s malým Ondrou k rybníku. Tam seděli nasáčkovaní „profíci“ a nás vyštvali na příšerné místo někde v rákosí. Skončilo to tak, že jsme nahodili, za 20 minut jako jediní vylovili kapra a vítězoslavně odkráčeli (smích).
OV: A to si vzpomínám, že jsi mi tehdy říkal, ať se připravím, že tam budeme sedět hodiny a hodiny. To bylo všechno, co jsme spolu kdy chytili.
MV: To je pravda, od té doby jsme na ryby vyrazili ještě jednou, ale takové štěstí už jsme neměli, tak jsme si kapra od jednoho rybáře na břehu koupili.
OV: Spíš než na ryby, jdeme radši běhat.

Takže společně běháte?

OV: To ne, spíš se náhodně potkáváme. Kolikrát se stalo, že si tak běžím, už začínám mít nutkání zastavit a dát si pauzu a najednou vidím, jak se proti mně blíží jiný běžec. Tak se hecnu, narovnám, dělám, že nejsem zadýchaný, zrychlím a najednou koukám, že je to taťka. V ten moment na sebe jenom mávneme, plácneme si, ale běžíme dál, protože kdybychom zastavili, už bychom se možná nerozběhli. Navíc by nám klesla tepovka, a to za ty zkažené statistiky v aplikacích nestojí (smích).
MV: Já sportuju, ale nesoutěžím. Kdyby mě někdo doběhl a hecoval, kdo tam bude dřív, tak radši zastavím a nechám ho běžet. Navíc běhám strašně málo, kolik běháš, Ondro?
OV: Aktuálně tak 12 kilometrů.
MV: To já dám tak šest. Jednou jsem uběhl 14 a půl, ale to jsem se ztratil (smích).
OV: Mě na tom běhání hrozně baví to propojení s moderními technologiemi. Všechno mám spojené s iPhonem - měřič tepu a všechny ty vychytávky okolo. Strašně rád sleduju svoje statistiky, jaké převýšení jsem zdolal, jestli jsem se na stejném okruhu od minula zlepšil a tak.
MV: Já mám třeba jeden iPhone speciálně na běhání. Na mobilech ulítávám obecně, Ondra potvrdí, že se podělím o všechno, ale na mobil mi nesmí sáhnout. Mám jich asi deset.

Mirku, jste podruhé ženatý, máte tři děti, přičemž Ondřeje jste měl ve 20 letech a nejmladšího Karla skoro v osmatřiceti. Jaké to je mít děti v takových věkových rozestupech?

MV: Je to asi takové, že někteří moji kamarádi si užívali a pak měli děti, jiní měli hned děti a pak si užívali, jenom já mám pořád nějaké dítě (smích). Ne, to je legrace, já jsem za ně nesmírně rád, rodina je pro mě moc důležitá.
OV: Z mého pohledu je to třeba úplně super, protože můžu být ten velký brácha. Můžu je brát do kina, nebo pro malého Káju zajet do školy autem, a to jsem za boha. Třeba letos na dovolené v Chorvatsku jsme spolu chodili šnorchlovat, hecovali se, kdo vydrží déle pod vodou, nebo natočí lepší záběr na GoPro. Najednou jsem si připadal, že mi je taky osm. Ségra mě zase udržuje v tom, co je zrovna „trendy“, bavíme se spolu o filmech a hercích, to máme hodně společné.

Když už jsme u té rodiny, co vy a ženy. Věříte v lásku na celý život?

OV: Určitě, nedovedu si představit, že bych byl s přítelkyní jen tak na dobu určitou s tím, že se to nějak vyvine. Doufám, že je to napořád. Možná je to naivní, ale stojím si za tím. Když bych v to nevěřil, neinvestoval bych do toho vztahu ani čas, ani energii.
MV: Jsem překvapený, tohle jsme si vlastně nikdy neřekli, to jsi podědil, takhle přesně jsem to měl vždycky i já. I když jako náctiletý jsem byl hodně naivní, skoro až blbej. Myslím si, že každý si najde toho pravého, dřív nebo později, věřím, že někdo takový pro každého z nás existuje. Ne vždy se ale člověk trefí na první pokus, jako tomu bylo i v mém případě, ale život jde dál. Já bych třeba v klidu mohl jít do politiky, mě nenachytají na žádné milence (smích).

A co otázka nevěry?

MV: Nesdílím názor většiny, že je to pud, že je to příroda. Myslím si, že právě láska je jedna z věcí, která nás od těch zvířat odlišuje. Hodně lidí říká, že je to přirozená věc. Ano, je přirozené, že se mi líbí ženy, ale to že nejdu a nevyspím se s nimi, je to, co mě dělá člověkem a odlišuje od těch pudy zmítaných zvířátek.
OV: To naprosto sdílím, ale opravdu.

Mirku, vy se svojí manželkou společně i pracujete. Jaké to je mít životního partnera zároveň jako kolegu?

MV: My jsme si to vysnili, myslím, že to funguje skvěle. Ale je pravda, že když už se hádáme, je to vždycky kvůli práci, a to někdy bývá drsné. V době, kdy jsme každý den jezdili do Prahy, jsem věděl, že pokud se neudobříme do Poděbrad, tak je to špatný (smích). Má to jako všechno své výhody a nevýhody. Vím, že se mnou Dana vždycky jedná narovinu, a když řekne, že se něco povedlo, tak si jsem jist, že to tak opravdu je. Na druhou stranu je těžké přijmout a skousnout od tak blízkého člověka kritiku.

Ondřej Vaňura

  • Narodil se 14. října 1990 v Hradci Králové.
  • Vystudoval Fakultu multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
  • Je editorem a reportérem zpravodajství Českého rozhlasu v Královéhradeckém kraji.
  • Záliby: běh, cestování, severská krimi, divadlo, aktuální dění, playstation.
Když jste takhle denně dojížděli, neuvažovali jste o přestěhování z Hradce do Prahy?

MV: Rok a půl jsme tam skutečně bydleli, ale vrátili jsme se do Hradce, prostě se nám obyčejně stýskalo. Jsme rodilí Hradečáci, máme tu kořeny.
OV: Já jsem na to, že jsem Hradečák, třeba hrozně hrdý. Mám přítelkyni z Pardubic, takže je to u nás velké téma (smích). Navíc, jak jsem loni v létě jezdil po celé republice jako prázdninový zpravodaj Radiožurnálu, tak můžu říct, že nikde se mi nelíbilo tolik, jako doma.
MV: To je pravda Hradec jako město je nádherné, ani komunisti ho nestačili po architektonické stránce zničit. Navíc stotisícové město je podle mě na život tak akorát. Když má člověk splín, vždycky najde nějakou zapadlou hospodu, kde se ztratí, když ale naopak chce mezi lidi, vždycky někoho potká. Prahu sice miluji, každý Čech by měl, ale Hradec je Hradec.

Měl jste jako známá tvář z televize někdy problém se stalkery nebo dotěrnými lidmi?

MV: Míval jsem takové dva skalní fanoušky, teď už se mě drží jenom jeden, ale ten je zase vytrvalý. Mám jednu zásadu, a to, že jsem se nikdy nebál dávat své číslo. Když jsme poprvé dělali talkshow Áčko s vrahy v ústavní léčbě, tak všichni do jednoho měli můj mobil a ačkoli to ve své podstatě byli lidské zrůdy, nikdy nebyl problém. Vždycky jsem se s nimi domluvil. Akorát jednou mi vyhrožoval nějaký vrah, kterého měli pustit po 15 letech z vězení, a ten mi napsal dopis, že se na mě těší. To byl ale takový ten případ psa, který nekouše.

Máte nějakou pracovní nebo životní metu, kterou byste si určitě chtěli splnit?

MV: Nedávno jsem nad tím shodou okolností přemýšlel a došel jsem k závěru, že se mi vlastně všechno splnilo. Prosadil jsem projekt 112 - v ohrožení života, kterému nikdo nevěřil a jsem moderátor hlavních večerních zpráv. Takové moje životní krédo, které jsem převzal od Einsteina, je: něco vymyslíš, vymyslíš i jak by to mohlo jít a deset fundovaných odborníků ti řekne, že to nejde a taky proč to nejde. Pak přijde jedenáctý absolutní idiot a amatér a udělá to. A v tomto duchu bych si vlastně ještě jeden sen rád splnil, chtěl bych dělat talkshow.
OV: Mě by bavilo do budoucna dělat něco na způsob 20 minut Radiožurnálu, kdy je prostor se celý den připravovat na jednoho člověka. Zkrátka bych chtěl dělat něco víc do hloubky, něco, co by bylo delší než minuta třicet nebo i tři minuty.
MV: Myslím, že až doděláš školu, že se to zlomí. Vidím v tobě nadějného moderátora!
OV: Tak to děkuju, teď by měla přijít závorka „rdí se“ (smích).
MV: Jak říkával můj tatínek: zásada lidské moudrosti je ničeho nelitovat. Tak zkoušej a uvidíš.