Emblemm: Módní značka budoucnosti

11. října 2017

Jak daleko má finanční poradenství k módnímu návrhářství? Hodně. To ale Matěje Maňáka z Hradce Králové nemohlo v cestě za splněným snem odradit. A tak jednoho dne sekl s prací a odjel do Londýna, kde šetřil každou libru, aby se po víc jak dvou letech vrátil a rozjel vlastní značku Emblemm. A přesně tak, jak si vysnil – z výběrových materiálů, vyráběnou v Česku nebo na Slovensku a hlavně citlivě k životnímu prostředí. „Lidé by měli otevřít oči a zajímat se o to, jak vzniká jejich oblečení,“ říká v rozhovoru pro Quartier.

Emblemm: Módní značka budoucnosti
Původně jste pracoval jako finanční poradce, jak jste se z této poměrně exaktní profese propracoval k módě?

Že bych mohl navrhovat oblečení, mě poprvé napadlo před čtyřmi lety. Jednoho dne jsem seděl jako vždycky v kanceláři, předstíral práci a z nudy si začal kreslit takový zvláštní střih polokošile a pak už se to se mnou vezlo. Trávil jsem dny i noci přemýšlením, jak to zrealizovat, čím víc jsem tu myšlenku válel v hlavě, tím víc jsem jí věřil. Byl jsem ale asi jako každý, kdo v čemkoli začíná úplně od nuly, hodně naivní.

Matěj Maňák

  • Narodil se 18. 2. 1993.
  • Vystudoval První soukromé jazykové gymnázium v Hradci Králové.
  • 16. září představí v Praze kolekci dámské a pánské módy. Přehlídku sledujte živě na Facebooku a Instagramu Emblemm.
V čem konkrétně?

Měl jsem představu, že přijdu do skladu s látkami a tam si vyberu ty krásné kousky, které jsem měl v hlavě. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tam přišel a uviděl takové ty látky, ze kterých maminky šijí oblečky svým dětem (smích). Další překážkou byly peníze. Dlouhou dobu jsem byl v téhle otázce trochu laxní a spoléhal na to, že mi finančně pomůžou rodiče. Jenže po nějaké době se firmě mého táty tolik nedařilo, a to mě nakoplo někam odjet a hodně vydělat. Nejdřív jsem uvažoval o Skandinávii, protože ze zkušenosti vím, že se tam dá vydělat třikrát tolik, co tady a navíc bych se tam domluvil anglicky. Z toho ale nakonec sešlo a já se rozhodl pro Londýn. Přece jen je to jedno z hlavních měst módy. Jediné, co mě trochu děsilo, byl fakt, že jsem tam nikdy nebyl a vůbec nikoho tam neznal.

I tak jste ale sedl do letadla a odcestoval. Měl jste představu, jak dlouho budete pryč?

Měl jsem finanční plán, nikoli časový, takže doba se odvíjela od toho, jak rychle najdu práci a jak dobře placenou. Začátky v Londýně byly hodně divoké, jakmile se mnou dosedlo letadlo, začal jsem vymýšlet, co dál. Nevěděl jsem ani, kde tu první noc budu spát, prostě jsem sednul na vlak a jel. Pak jsem zaslechl, že další zastávka bude King‘s Cross, což jsem si pamatoval z Harryho Pottera a impulzivně tam vystoupil. Naštěstí to bylo poblíž místa, kde jsem měl druhý den pohovor. Ubytoval jsem se v hostelu pro studenty, kde nebylo absolutně žádné soukromí – palandy ze tří postelí nad sebou a takových jich tam bylo aspoň 18 v jedné místnosti. Londýn je na bydlení prostě šílené místo. Ráno jsem ale odhodlaně vstal a s vytištěnými životopisy obcházel obchod po obchodě a hledal práci.

Měl jste hned štěstí?

Bohužel, i když jsem poměrně brzy zjistil, co říkat, na co se manažeři ptají a co jim odpovídat, hledal jsem práci opravdu dlouho. Nejhorší bylo, že mi začínaly docházet peníze a já panikařil, že se budu muset vrátit domů. V téhle dost depresivní náladě jsem jednou zapadl do hospody a potkal tam zpěváka Eda Sheerana. Dodneška mě mrzí, že jsem ho nepozval na pivo. Myslel jsem, že to je dobré znamení a brzy se má situace změní, ale právě naopak. Peníze došly a já musel zkusit coachsurfing, což je služba pro turisty – místní pronajímají na pár dní svůj gauč a lidé, kteří jen projíždějí, tak ušetří. V tomhle jsem měl v Londýně opravdu kliku, protože jsem narazil na skvělé lidi. Nejdřív jsem bydlel s jedním Italem, který mě místo dvou dnů u sebe nechal bydlet dva týdny. Pak už mi to bylo trapné, že u něj tak dlouho zadarmo žiju, tak jsem zkusil další coachsurfing a bydlel u jednoho Brita na kraji Londýna. Ten mě u sebe nechal pro změnu tři týdny, než jsem si konečně našel práci za kasou v Zaře a dnes jsou z nás nejlepší přátelé.

Čekání na první výplatu muselo být ve vaší situaci nekonečné.

To bylo, navíc ani rodiče na tom nebyli finančně dobře, přesto mi poslali posledních pár stovek, abych nějak přežil. Za to jsem jim hrozně vděčný. Snažil jsem se maximálně uskromnit, tak jsem chodil nakupovat zásadně do Tesca, ačkoli bylo třikrát dál, než jiné obchody, ale bylo to tam nejlevnější. Vzal jsem si rohlíky za libru, párky a hořčici za libru a u pokladny mi to stejně nevzala karta, protože na účtu bylo vymeteno. Tak jsem to všechno vrátil a doma povečeřel plechovku fazolí. Pracovně se mi ale pak začalo dařit, v Zaře jsem byl jen pár dní, když se mi ozvali z obchodu Barbour, kde mi nabídli víc peněz. Tam jsem pracoval asi tři měsíce, než mi zavolali z Porsche Design. O tohle místo jsem hodně stál, tou dobou jsem tu značku miloval, měl jsem od nich pásek, peněženku i tašku. Pohovor jsem u nich dělal celkem čtyřikrát a tak dlouho se připomínal manažerce, až mi řekla, ať už ji neotravuju (smích). Nakonec to ale vyšlo, což pro moje další směřování mělo obrovský význam.

Konečně jste se dostal k oblečení, které jste chtěl sám navrhovat?

To úplně ne, ale dostal jsem se konečně k pořádné praxi. Naučil jsem se hodně o chodu obchodu, občas jsem i prodával a měl jsem možnost pracovat také v Harrods, který s naším obchodem sousedil. Dělal jsem i inventury, a to byla velká škola. Asi po půl roce odešel náš manažer i asistentka a na mě přepadla půlka jejich povinností, plat mi sice nezvedli, ale hodně mi to dalo. Tam jsem zůstal až do konce svého londýnského pobytu. Měl jsem možnost procházet kolekce, sahat na materiály, zjistil jsem, jak si návrháři hrají s detaily nebo jak se kolekce vůbec prezentuje.

Po dvou a čtvrt roce jste se vrátil do Čech a představil v Hradci Králové kolekci hedvábných šátků nazvanou Scarf Prague s motivy historické Prahy. Proč jste začal právě s nimi?

Už jsem byl hrozně netrpělivý, chtěl jsem začít tvořit a šátky pro mě byly v danou chvíli nejsnazším řešením. Po kavárnách v Londýně jsem vlastnoručně nakreslil návrhy, poslal je výrobci, a když byly hotové, přiletěl jsem do Hradce a značku oficiálně představil. Když jsem se finálně odstěhoval z Londýna, zaletěl jsem si na veletrh látek, kde vystavují dodavatelé pro prémiové značky a v tu dobu už jsem přesně věděl, co chci – oblekoviny, kůže, doplňky. Tam jsem strávil tři dny, protože než to všechno člověk obejde, tak to nějaký čas zabere. Něco hledat byla zábava, něco ne. Vybírejte si třeba z třiceti firem na knoflíky (smích).

Po šátcích jste přišel s kolekcí kabelek nazvanou Tone Bag, kterou jste představil na Czech Design Weeku v Praze. Jaké je pro muže navrhovat dámské kabelky nebo dámské oblečení obecně?

Je to těžké, když navrhuji pánskou módu, vytvářím zkrátka to, co bych chtěl sám nosit. Pro kabelky jsem se rozhodl, protože nejde o sezónní věc. Prototypy i komponenty jsem objednal z Itálie a nechal pospojovat v Česku. Nikdy bych neřekl, jak to bude náročné na realizaci, protože lidí, kteří by dokázali precizně pracovat s kůží, a vytvořit kabelku dle předem daného vzorování v Česku překvapivě moc není.

Filozofií Emblemm je, aby se veškeré návrhy vyráběly výhradně v Česku, případně na Slovensku. Je to určitá forma vzdoru proti trendu fast fashion, neboli rychlé módy?

Rozhodl jsem se vyrábět v Česku a na Slovensku především proto, že chci dát místním šikovným výrobcům práci a zároveň mít přehled o tom, v jakých podmínkách moje oblečení vzniká. Chci si být jist tím, že moje návrhy nešijí děti někde v Bangladéši na špinavé podlaze za dolar na hodinu. Možná ještě stěžejnější je v tomto ohledu kontrola nad materiály. Látky, které se vyrábí například v Indii, procházejí složitým barvením nebezpečnými chemikáliemi. Takto obarvené látky se pak pročišťují vodou, což vede k nepředstavitelné spotřebě a co hůř, odpadní látky tečou mnohdy přímo do řeky a v řadě případů si tak místní de facto odříznou zdroj pitné vody. Nehledě na to, že když si pak v Česku koupíte z takového materiálu třeba tričko a několikrát ho předem nevyperete, tak z těch všech toxických látek můžete snadno chytit nepříjemnou vyrážku. Lidé by v tomhle měli otevřít oči a zajímat se o to, jak vznikalo oblečení, které nosí a za které platí. Někdo vidí košili za tři stovky jako super kup, za normálních lidských podmínek ji ale za takovou cenu prostě neušijete a už to naznačuje, že vznikala ne úplně košér cestou. Chápu, že například studenti jsou nuceni takové produkty nakupovat, protože mají omezené finance, ale zároveň věřím, že každý, kdo chce, si dokáže našetřit a pořídit si oblečení, které je kvalitnější, zodpovědně vyrobeno a nemá ho ve skříni každý. Vím, že je přede mnou ještě spousta práce, ale mám s Emblemm velké plány a svoji práci miluju.