Zuzana Ceralová Petrofová & Matyáš Novák: Ve jménu tradic a příběhů

8. října 2021 | rozhovory

Její firma mistrovské nástroje vyrábí, on je s nevídaným talentem rozeznívá. Nejen láska k pianinům a klavírům, ale také k tradicím a příběhům spojuje představitelku páté generace proslulého hradeckého rodu Petrofů Zuzanu Ceralovou Petrofovou a talentovaného klavíristu Matyáše Nováka z Hradce Králové. „Hodnoty se dnes ve společnosti rozplývají a je na každém z nás, abychom se to pokusili zvrátit,“ shodují se v exkluzivním rozhovoru pro Quartier. 

Vzpomenete si ještě, kdy jste se poprvé potkali? 

ZCP: Poprvé jsem Matyáše potkala ještě jako malého chlapce v našem Pianosalonu v Hradci na Střeláku. Moje mamka tam tehdy pracovala jako

vedoucí a Matyáš jednoho dne přišel s maminkou a chtěl si zahrát. Od první chvíle bylo jasné, že má obrovský talent a baví ho to, a tak se domluvili, že k ní bude ve volných chvilkách chodit na naše klavíry hrát. Přicházel čím dál častěji, až se obě rodiny spřátelily. A troufám si říct, že patříme mezi největší Matyášovy fanoušky, přes všechno nadání a profesionalitu je to totiž především skvělý a skromný člověk. 
MN: Je to tak, jako dítě si pamatuji spíš Zuzčiny rodiče, my dva spolu intenzivně spolupracujeme posledních zhruba osm let. Když se ohlédnu zpět, mám pocit, že jsem nechyběl u žádných významných okamžiků poslední dekády Petrofu – znovuotevření Pianosalonu nebo slavnostní otevření Petrof Gallery - a toho si nesmírně vážím. 
ZCP: To je pravda, u těch prvních okamžiků se snažíme být společně. 

Když jste u těch prvních okamžiků, kdy jste se poprvé setkal s nástrojem značky Petrof? 

MN: Už jako dítě. Po rodičích jsem podědil dvě pianina – jedno značky Petrof a druhé Rössler. Obě stály u babičky, kde jsem jako malý trávil hodně času. Petrof je pro mě dětství.

Přestože jste mezi piány Petrof také vyrůstala, vaše cesta k nim tak přímá nebyla. Vystudovala jste farmacii a do rodinné firmy vstoupila symbolicky na začátku nového milénia. Bylo pro vás těžké vzdát se svého snu a převzít „rodinné žezlo“?

ZCP: Jakmile se jednou pro něco rozhodnu, už si za tím jdu. Nicméně udělat to rozhodnutí a opustit svůj původní obor těžké bylo, protože jsem ho opravdu chtěla dělat. Už od šesti let jsem si doma hrála na lékárnu a snila o farmacii. Když už se ten sen měl konečně stát skutečností, začal tatínek privatizovat továrnu. Přišla sametová revoluce, já byla zrovna ve třetím ročníku a kolem budoucnosti bylo najednou víc otázek než odpovědí. Když jsem pak úspěšně odpromovala, byla už privatizace v plném proudu a tatínek za mnou přišel s tím, že potřebuje pomoc. Řekl mi, že potřebuje pokračovatele. Sestra tehdy žila v Kanadě a já dostala rok, abych se rozmyslela. Nakonec u mě zvítězila rodinná hrdost, nechtěla jsem zahodit práci tatínka, ani všech generací Petrofů před námi. Byl to ale velký krok do neznáma, protože nejenže jsem nebyla z oboru, ale neměla jsem vystudovaný ani obchod, ani ekonomii. Takže jsem měla od začátku co dohánět.  

Zuzana Ceralová Petrofová

  • Narodila se 30. 9. 1968
    v Hradci Králové.
  • Současná prezidentka Petrof Pianos, představitelka páté generace Petrofů.
  • Je vdaná a má dvě děti.
Jaké ty začátky pro vás byly? 

ZCP: Cítila jsem velký závazek, ale naštěstí jsem si start ve firmě mohla, jak se říká, „nadávkovat“. Začínala jsem v oddělení propagace, ta mi byla nejvíc blízká. Dostala jsem za úkol naplánovat a zrealizovat uvedení nové řady klavírů s rozměry do té doby pro Petrof atypickými a s o třetinu vyšší cenou. Museli jsme tehdy vymyslet název i způsob, jak dát o téhle novince světu co nejrychleji vědět. 
MN: Nejednalo se o tu celosvětovou soutěž, ze které vzešel budoucí Mistral? Na tu si totiž vzpomínám. 
ZCP: Přesně tak, to byl můj první projekt ve firmě – soutěž „Vyber mi jméno“. Obeslali jsme tisícovku ZUŠek po celém světě, popsali jim nový nástroj a vyzvali je, aby mu vymyslely jméno. Tehdy končila řada Mondial, na kterou jsme chtěli navázat, takže se hledal další název na písmeno M. Odměnou byly ony nové klavíry – jeden pro školu a druhý pro konkrétního žáka, jehož návrh vybereme. Vrátila se nám takřka polovina odpovědí, soutěž nakonec vyhrála žákyně jedné soukromé školy poblíž Varšavy. Zvítězil název Mistral, který odstartoval naši budoucí „větrnou sérii“. Od té doby se držíme tradice a jméno novému klavíru vybírá veřejnost. Třeba Storm zvolili návštěvníci veletrhu ve Frankfurtu, Monsoon zase naši zaměstnanci. 

To byly ještě ty hezké, klidné časy. O tři roky později se firma dostala do existenčních problémů. Jak na tu dobu vzpomínáte? 

ZCP: Propagaci jsem se věnovala zhruba dva a půl roku, když mě tatínek jmenoval obchodní ředitelkou. Cítila jsem, že se nemohu dost dobře věnovat marketingu bez toho, abych se potkávala s našimi partnery. Tím, že jsem byla z rodiny, jsem také řadu věcí vnímala citlivěji a měla potřebu s tím něco dělat. Jenže krize nás dostihla dřív. Nejprve přišlo 11. září 2001, atentát na Dvojčata, který vážně ochromil dopravu mezi Evropou a USA. My měli tou dobou na Ameriku navázaných víc než polovinu tržeb a poté, co nás klíčový zámořský partner odstřihl, začalo přituhovat. V továrně zůstala nezaplacená piana a rázem jsme se dostali do přísného hledáčku našich věřitelů - bank. Ze dne na den nám, hezky symbolicky, v pátek třináctého zablokovaly účty. Bylo zrovna před výplatami a pravidelnými platbami dodavatelům. To byl skutečně „černý pátek Petrofu“. 

V té době jste se stala jednatelkou. 

ZCP: Odstartovala náročná jednání s bankami, hrozilo, že jim propadne celá továrna, a tak jsem se domluvila s tatínkem, že pokud to mám všechno podstoupit, potřebuji na to mandát. Ten jsem získala, ale chyběly mi zkušenosti. Spadli jsme do rizikových úvěrů, což v praxi znamenalo, že jsme jezdili pravidelně referovat do bank, co přesně děláme, jaké máme plány, a přitom jsme nesměli s ničím disponovat. Byla to vyčerpávající - klidně i osmihodinová jednání. Nasadili na nás specialistu Angličana a veškeré schůzky probíhaly v angličtině. Nakonec to dopadlo tak, že jsme museli předložit restrukturalizační plán. To pro nás znamenalo velké škrty, co se týče pobočních závodů i počtu zaměstnanců - museli jsme zkrátka snížit náklady napříč celým provozem. V průběhu roku jsem byla nucena propustit 600 našich lidí. Házeli na mě rajčata, domů mi chodily anonymy. Dceři se ve škole smáli, že firma krachuje. Byla to těžká doba, ale naštěstí jsem se obklopila zkušenými krizovými manažery, právníky a ekonomy, s jejichž pomocí jsme Petrof začali budovat nanovo. 

Jak se vám v té době kloubila rodina a práce? 

ZCP: Těžko. Nemít manžela, který je odolnější povahy, nevím, jak bych to zvládla. Když bylo nejhůř, tak se mnou pomyslně zatřásl a opakoval, že musím jít dál. Stejně jsem ale každý večer usínala s pocitem, že zítra to začne zase nanovo, a netušila, jestli to zvládnu. Ale když člověk musí, najde vnitřní sílu a překoná to. Myslím, že jsme silnější, než si myslíme. Přesto všechno nakonec dopadlo dobře, sice to trvalo déle, než jsme předpokládali, ale propluli jsme. Když jsem pak v roce 2014 přebírala titul Manažerka roku, tak mi onen Angličan -specialista z banky- jako první gratuloval. Toho jsem si hodně považovala, protože nám dával opravdu zabrat. S kolegy jsme mu přezdívali Trenér. (smích)

Manžel je lékař. Jak zapadl do vaší muzikantské rodiny?

ZCP: Velmi dobře, má paradoxně mnohem lepší hudební sluch než já. (smích) Hraje skvěle na housle, cit pro hudbu má v krvi. Ostatně tím mě před lety dostal, když jsme se seznámili, hrál na všech kolejních mejdanech. Ve sbírce má nahrávky největších světových interpretů, je v tomto oboru hodně vzdělaný. Řadu pracovních rešerší jsme tvořili spolu, dost jsem se v tomto směru díky němu naučila. 

Nabízí se otázka budoucnosti. Přála byste si, aby vaše děti jednou ono žezlo po vás převzaly? 

ZCP: V to doufám! Dcera před maturitou na gymnáziu hodně řešila, jestli má nastoupit na medicínu a jít v tatínkových šlépějích, nebo se dát na zahraniční obchod s tím, že by jednou pokračovala se mnou. Nakonec vystudovala zahraniční obchod, ale ve firmě s námi de facto funguje už od svých 16 let. Když jí bylo 17, narodil se mi syn, a tak mě musela zastoupit na veletrzích, dokonce za mě vzala řeč na konferenci v Šanghaji. V současnosti je obchodní ředitelkou a jsem na ni moc pyšná. Víte, Číňané dnes dovedou vyrobit opravdu cokoli, všechno napodobí, okopírují, ale chybí jim ten kus cesty, který jsme si uběhli my. Chybí jim příběh. Tradice. To my všechno máme a je potřeba to lidem ukázat. O to se stará moje sestra Ivana - ředitelka Muzea PETROF. Hodnoty se dnes ve společnosti rozplývají.  Přeji si, abychom dokázali zařadit zpátečku a vrátit se do doby, kdy v ní měly své pevné místo a něco znamenaly. Ale to je na každém z nás, abychom se to pokusili zvrátit.
MN: S tím naprosto souhlasím. Hluboce si vážím věcí s tradicí a lidí, kteří ji udržují živou pro další generace. V budoucnu bych chtěl mít doma velkorysý prostor - galerii, kde bych shromáždil nástroje čtyř významných značek, jež působily v Čechách v období první republiky. To znamená Petrof, Rössler, Scholze a Förster. Každý nástroj měl tehdy úplně jinou barvu, zvuk a jinak se na něj hrálo. Dnes to hodně splývá, až na Petrof, který si svůj specifický rukopis dokázal uchovat. Chtěl bych je mít na jednom místě a ukázat, že už tehdy byla jejich kvalita opravdu vysoko. 

Je pravda, že právě piana a klavíry často symbolizují kus rodinné historie. Něco, co se předává z generace na generaci. 

ZCP: Všechny nástroje, které jsme kdy vyrobili, mají své unikátní rodné číslo a jsou zaznamenané v tzv. opusové knize. V ní se dočtete jména mistrů a další detaily výroby. Týdně nám přijde v této souvislosti zhruba 70 dotazů z celého světa. Zákazníky velmi zajímá, v jakém roce bylo vyrobeno piáno, které mají doma, kdo se na něm podílel, řeší jeho opravu. Naše nástroje jsou pro ně hodnotou, dědictvím, vzpomínkou. Stejně jako pro Matyáše. Za 150 let fungování opustilo naše továrny na 635 tisíc nástrojů. 
MN: To je obrovské číslo. Jen v naší rodině máme čtyři – dvě křídla a dvě pianina a vnímám to také tak – zkrátka k nám patří.  

Matyáš Novák

  • Narodil se 20. 6. 1998 v Hradci Králové.
    Talentovaný klavírista, který koncertuje od svých šesti let, vítěz mnoha prestižních cen.
  • Sólové vystoupení už odehrál i v slavné Carnegie Hall v New Yorku.
  • Je součástí volného sdružení umělců Petrof Art Family. 
  • Poslechnout si ho můžete naživo první adventní neděli v Petrof Gallery.
Panuje mezi vámi symbolická symbióza – Petrof nástroje vyrábí, vy na ně hrajete. Zajímáte se z pozice interpreta právě i o jejich „vnitřnosti“, jejich výrobu? 

MN: A jak! Klavír jako nástroj je mým obrovským koníčkem, už si ho zvládnu v rámci možností doladit sám a stále koketuji s myšlenkou naučit se to profesionálně. Když přijede před koncertem ladič, jsem na vrcholu blaha a po celou dobu se od něj nehnu. Je to vedle samotného hraní moje další vášeň.

Jednou z těch vášní je i chovatelství. Co máte momentálně ve svém chovatelském repertoáru? 

MN: Aktuálně slepice a husy. Slepic mám pět plemen, a co se hus týče, věnuji se tradičnímu plemenu České huse. Je na červené listině ohrožených druhů, také se pyšní dlouhou tradicí a je ve spoustě věcí specifické. Letos se mi dokonce povedl i jejich odchov, z toho mám velkou radost. 

Koncertujete od první třídy a sbíráte jednu klavírní cenu za druhou. Které si považujete nejvíc? 

MN: Co se týče soutěžních úspěchů, tak nejvíc je to druhé místo z mezinárodní soutěže Edvarda Griega v Norsku, kde jsem se ze 132 klavíristů do 32 let umístil na 2. místě. Ještě víc si ale vážím všech koncertů, po jejichž skončení za mnou z publika přijdou a řeknou, že to byl nejkrásnější koncert jejich života. To jsou ty největší odměny, které může umělec dostat. Češi jsou poučené, vnímavé a náročné publikum. Tradice kultury je u nás velmi dlouhá a silná. 

Co vy a budoucnost. Plánujete se jako klavírista živit do důchodu? 

MN: To je otázka. Na rozdíl od popových zpěváků nebo třeba sportovců, mají klasičtí umělci výhodu v tom, že nepotřebují být extrémně mladí ani pohlední, aby mohli vystupovat. Důležité jsou zkušenosti. Třeba ruský pianista Vladimir Horovitz koncertoval ještě v 80 letech, což je rarita, ale jeho nahrávky z té doby mají pořád neuvěřitelnou energii. Určitě bych se také v budoucnu rád věnoval dirigování, to je můj velký sen odmalička. 

Kdybyste se rozhodli, mohli byste žít kdekoli na světě. Vy ale zůstáváte v rodném Hradci. Proč?  

ZCP: Já se nedávno přestěhovala pět kilometrů za město, počítá se to? (smích) Neměnila bych, jsem tu spokojeně ukotvená rodinnou tradicí. Cítím povinnost se o naši firmu starat a v pořádku ji předat dál. Samozřejmě nikdy nevíte, co přijde, ale udělám všechno proto, abych svůj úkol splnila. Jsem vlastenec, Českou republiku mám v srdci a budu vždycky ctít vše české. Českou ruční práci, umělce, sportovce. Zároveň jsem ale doma všude na světě, všude se mi líbí a všude mi chutná. Moc ráda cestuji a svět vnímám jako příležitost. Srdcem jsem ale navždycky Hradečačka.
MN: Vnímám to velmi podobně jako Zuzka, na Českou republiku nedám dopustit, cítím se být vlastencem a speciálně k našemu východočeskému regionu mám opravdu vřelý vztah. Rád jezdím vlakem, všechny tratě v našem kraji mám poctivě projeté – a kam jsem se nepodíval po železnici, tam jsem vyrazil na kole. S klidným srdcem mohu říct, že mám zdejší luhy a háje opravdu v malíčku. Na Mostka jezdím na houby, na Nový Hrádek do Podorlicka zase pravidelně vyrážím za přítelkyní. Spíš než město mám rád vesnici, takže v nějaké vesničce v Podkrkonoší bych ten život strávil rád. 

Zaujalo mě, když jste v jednom z rozhovorů zmínil, že nejste úplně „současný člověk“ a občas si připadáte, jako byste se narodil málem před 150 lety. To byste si s tehdy čerstvým výrobcem pian, Zuzaniným prapradědečkem Antonínem, asi rozuměl. 

MN: Kdyby to bylo možné, rozhodně bych si ho přál poznat. Určitě bych ho požádal o návštěvu jeho dílny a zeptal se ho, kde by rád svůj podnik viděl za 150 let.