Hrdý Náchod

10. října 2021 | tipy

Čechy krásné, Čechy mé! Duše má se touhou pne, kde ty naše hory jsou zasnoubené s oblohou? Přidejte k Čechám v textu této známé lidové písně přívlastek východní, a pořád vám bude na rtech zpívat pravda! Quartier představuje další seriál, tentokrát o ikonických městech východočeského regionu, která nám závidí široko daleko. Zastávka pátá – hrdý Náchod. 

Mezi Krkonošemi a Orlickými horami, v oblasti Kladského pomezí, na řece Metuji. Právě tam leží Náchod –  významné centrum severovýchodu Čech a dodnes důležitá spojnice se sousedním Polskem. 

První písemné zmínky o městě pocházejí z roku 1254 a jeho název byl prozaicky odvozen od slov chodit, procházet. Touto oblastí totiž odnepaměti vedla strategická obchodní cesta, která pojila Prahu s Kladskem a Polskem. V místech, kde se zužovala do průsmyku přezdívaného Branka, nechal Hron z rodu Načeraticů postavit fortelný hrad, jež by křehkou logistickou tepnu chránil. Pod hradem pak bylo založeno město a právě specifická poloha předurčila na století dopředu jeho další rozvoj.

Ještě před založením města se na jeho místě rozkládala prostá trhová ves, jejíž pozůstatky dokládá hřbitovní kostel sv. Jana Křtitele z poloviny 13. století ve Starém Městě nad Metují. Ten je současně nejstarší dochovanou stavbou Náchoda. Hrad a pod ním rostoucí město obehnaly ve 14. století pevné hradby a ustálila se i první předměstí před branami – Horské a Krajské. Poté, co náchodský hrad získal král Jan Lucemburský, zařadil jej do obranné linie pro výbojná tažení do Slezska a město tak nabylo na dalším významu. Pevnost se musela zákonitě rozrůst, hradby byly výrazně posíleny a přibyly i dvě věže, které sloužily jako pozorovatelny a vězení. 

Velkolepá přestavba

Skutečně zlaté časy města však měly teprve přijít – to když jej do svých držav získal v roce 1544 bohatý rod Smiřických ze Smiřic. Ten zcela změnil tvář města, když nechal mohutný hrad přestavět na komfortní renesanční zámek. Tento přerod trval bezmála půl století, zanechal však za sebou skvostný výsledek. Město prospívalo, sílilo kulturně i hmotně a bylo nadáno benefity, které se rovnaly výsadám měst královských. Mimo jiné bylo měšťanům postoupeno patronátní právo ke kostelům.

Ale jak se říká, všechno krásné jednou končí. Nastupuje třicetiletá válka a Náchodu uštědřuje tvrdou ránu. Protože se Smiřičtí netajili svou oddaností k „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému, propadly jejich statky císaři a v roce 1623 byl čerstvě přebudovaný zámek prodán rodu Trčků z Lípy.  Ani ti si ho však neužili dlouho. Po násilné smrti Adama Erdmana Trčky spolu s jeho švagrem Albrechtem z Valdštejna v Chebu roku 1634 byl náchodský zámek opět zabaven císařem. Ten jej nakonec věnoval darem generálovi Ottaviu I. Piccolominimu, vévodovi z Amalfi. Pod nadvládou italského rodu město značně trpělo, sužovaly ho válečné útrapy i nedobrovolná rekatolizace. Alespoň se však dařilo po stavební stránce – v roce 1638 byla vydlážděna první ulice a v letech 1650 – 1659 se dočkal rozsáhlé barokní přestavby zámek.  Když se město začalo pomalu zotavovat po konci třicetileté války, přišla v roce 1663 další rána. Rozsáhlý požár Náchoda sprovodil ze světa většinu domů, kostel, radnici i městský archiv. Tragédie, po které se ale místní po všech stránkách znovu nadechují. Staví se barokní radnice, přestavby se dočká i původně gotický kostel sv. Vavřince na náměstí a měšťané získávají mnohá privilegia.   

Na dvoře vévodském

Přichází rok 1783, ve kterém umírá poslední z rodu Piccolomini a zámek, město i panství získává rohozecká větev rodu Desfoursů. Po ani ne deseti letech se ale vlivem francouzské revoluce dostávají do problémů a Náchod je opět na prodej. Tentokrát ho získává známý mecenáš umění Petr Biron, vévoda kuronský, kterého proslavil rodák z blízkého Hronova spisovatel Alois Jirásek svým dílem Na dvoře vévodském. Vévodu vykreslil jako dobrotivého a starostlivého vládce svých poddaných. Když začátkem roku 1800 panovník zemřel, postavila se do čela města jeho dcera vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská. Ano, přesně ta Zaháňská z ikonické Babičky Boženy Němcové. Posledním rodem vlastnícím náchodský zámek byl pak od roku 1842 německý šlechtický rod Schaumburg – Lippe. 

Manchester východu

Celé 19. století by se v kontextu náchodské historie dalo definovat jako transformační a přelomové. V roce 1848 byla ustanovena vlastní samospráva, město se otevřelo průmyslu i železnici, prudce rostl počet obyvatel, v návaznosti na což se rozšiřovala i městská zástavba. I přes zuřící prusko-rakouskou válku, zažívala rozmach textilní výroba, která se stala v regionu průmyslem číslo jedna po otevření prvních mechanických tkalcoven v roce 1882. S nástupem 20. století se tak mohl Náchod pyšnit přízviskem „Manchester východu“ a stal se jedním z největších bavlnářských center celého Rakouska-Uherska.  

Pozoruhodná je i zdejší lázeňská historie, vždyť v náchodské Bělovsi pramení slavná kyselka Ida, o jejíchž blahodárných účincích se psalo již v roce 1392. Lázně jako takové však byly v Bělovsi založeny až v roce 1818 a léčily se tu hlavně nemoci srdce, záněty žil a bolestivé poruchy pohybového aparátu. 

Ale co dnes? V současnosti je zhruba dvacetitisícový Náchod hrdým okresním městem Královéhradeckého kraje. Pyšní se řadou významných historických památek od zámku, Staré a Nové radnice až po Tvrz Dobrošov i bohatou kulturní a literární tradicí tvořenou nejen zmiňovaným Aloisem Jiráskem, ale také dalším neméně slavným rodákem Josefem Škvoreckým. Ostatně zdejší kulturní odkaz žije dál v městských a mezinárodně známých akcích, jako je tradiční přehlídka amatérského divadla Jiráskův Hronov nebo celostátní festival studentské umělecké tvořivosti Náchodská prima sezóna. A když se vám zasteskne po doteku přírody, není odsud do ní daleko. Půl hodiny cesty autem se tu pyšně tyčí Adršpašsko-teplické skály, o kousek blíž Přírodní rezervace Ostaš nebo malebné Babiččino údolí. 

A tak jsme Náchodu v redakci docela přirozeně přiřkli přídomek hrdý. Hrdý ve smyslu vědomí vlastní ceny i důstojnosti, protože přesně takový Náchod po staletí byl a stále je. Vyrostl v logisticky významném místě, kterému vtisk tvář i duši. Přestože v průběhu dějin několikrát změnil svoji podobu, v nitru pečlivě uchovával a tvořil hodnoty, které se mu z náruče neúnavně pokoušely vyrvat válečná tažení i ničivé plameny. Dokázal si vydobýt místo na průmyslové špici, vzdělávat i léčit. Ale především vždycky uměl žít.  

Tak na Náchod, místo na samé hraně republiky, v objetí skal a hor, které se vztyčenou hlavou dál nese a rozdmýchává plamen na pochodni našich předků.