Nikol Bošelová: Česká Wonder Woman

11. října 2017

Zahrát si v hollywoodském kasovním trháku se jen tak někomu nepoštěstí. Dvaadvacetileté studentce Nikol Bošelové původem z Trutnova se to podařilo, zazářila jako amazonka v megafilmu Wonder Woman.„Při trénincích jsem si sáhla na úplné dno,“ vzpomíná sympatická brunetka.

Nikol Bošelová: Česká Wonder Woman

Stejně jako hlavní hrdinka filmu má i rodilá Trutnovačka Nikol zřejmě také tak trochu nadpřirozené schopnosti. Ačkoli meč držela v ruce poprvé až na castingu, získala roli v konkurenci 350 dívek z celého světa. Zatímco trénovala v Londýně a natáčela v Itálii, studovala prezenčně vysokou školu v Čechách a pracovala v Senátu pro prof. MUDr. Jaroslava Malého, CSc. „Bylo to fyzicky i psychicky náročné období. Ničeho ale nelituji,“ říká s úsměvem čerstvá držitelka bakalářského titulu.

Snímek o superhrdince Wonder Woman vydělal jen za první víkend od premiéry ve Spojených státech a Kanadě 100 milionů dolarů. Jak se mladé Východočešce podaří dostat k roli v takovém filmu?

Hádám, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Když jsem šla na casting, neměla jsem ani ponětí o tom, že jde o Wonder Woman. Sedla jsem na letadlo do Londýna a za pár hodin už čekala s dalšími asi 350 dívkami, co se bude dít. Dali nám do ruky meč a chtěli, ať s ním chvilku šermujeme, což bylo vtipné, protože žádná z nás nikdy předtím meč v ruce pořádně nedržela. Potom si nás natočili a poslali domů s tím, že se ozvou nejlepším čtyřiceti. Moc jsem s tím nepočítala, přece jen konkurence byla velká. Nakonec se ale opravdu ozvali a v listopadu 2015 začal čtyřtýdenní bootcamp.

V čem spočíval?

Pět hodin tvrdého tréninku každý den, a to měsíc v kuse. Polovinu tvořil šerm, polovinu posilování, k tomu kondiční cvičení. Učily jsme se bojovat s mečem ve dvojici, všechny stejně. Pořád nám připomínali, že je důležité, abychom byly bezchybné technicky a zároveň u toho dobře vypadaly na kameře. Na konci výcviku nás všechny natočili a nahrávky poslali produkci, která vybrala finální dvacítku holek.

Takže v konkurenci 350 dívek z celého světa jste se probojovala až do finální dvacítky. Co následovalo potom?

Od ledna 2016 nám začaly čtyři měsíce ostrého tréninku ve studiích Warner Bros. na severu Londýna. Opět jsme absolvovaly každodenní tréninkový maraton, kromě šermu nás trenéři učili i to, jak reagovat na úder pěstí nebo zásah šípem do ramene. Na závěr dne jsme si daly ještě tři hodiny kondičního cvičení. Musím přiznat, že to bylo opravdu hodně náročné. Odmalička hraju tenis a dělám atletiku, tak jsem si myslela, že mám docela kondičku, trenéři mě tam však velmi rychle vyvedli z omylu (smích). Běžně se stávalo, že za den dvě nebo tři holky zvracely vyčerpáním.

Nepřemýšlela jste, při takovém extrémním fyzickém nasazení, že to vzdáte?

Měla jsem stavy, kdy jsem padla do postele a byla přesvědčená o tom, že na další trénink už nedojdu. Naštěstí tím, že nás zbylo už jenom dvacet, jsme byly hodně sehraná parta a vzájemně se motivovaly. Nemůžete jen tak odpadnout, když dalších 19 holek tam dře a dává do toho všechno. Nutno ale dodat, že se o nás trenéři opravdu pečlivě starali a bedlivě hlídali, co jíme. Měly jsme individuálně sestavený stravovací plán, každý den bylo jasně spočítané, kolik bílkovin, tuků a sacharidů musíme přijmout. Dokonce nám pořídili i aplikaci do telefonu - jednoduše se oskenoval čárový kód z výrobku a okamžitě jsme věděly, kolik čeho obsahuje. V momentě, kdy se ozvalo cinknutí, jsme měly splněno. Mezitím nám míchali proteinové drinky, chystali sušené maso a ovoce. Každá jsme přitom měla jinou dietu vypočítanou přesně na míru. Cílem bylo, abychom měly na konci podobné postavy, tím, že jsme hrály armádu amazonek, musely jsme vypadat víceméně stejně. Silnější holky tak hubly, hubenější naopak nabíraly.

Nikol Bošelová

  • Narodila se 24. 3. 1995 v Brandýse nad Labem, do 18 let žila v Trutnově.
  • Vystudovala Gymnázium v Trutnově a Vysokou školu mezinárodních a veřejných vztahů v Praze. Na podzim pokračuje ve studiu na Metropolitní univerzitě v Praze.
  • Pracuje jako asistentka senátora a uznávaného lékaře v jedné osobě prof. MUDr. Jaroslava Malého, CSc.
  • Koníčky: atletika, tenis.
Samotný maraton tréninků a později natáčení musel být náročný nejen fyzicky, ale také psychicky. Po celou dobu jste studovala v Praze vysokou školu.

To bylo na celé téhle zkušenosti asi to nejhorší. Byla jsem tehdy v druhém ročníku bakalářského studia, a jelikož jsme natáčeli skrz zkouškové období (od listopadu až do začátku května), měla jsem opravdu nervy. Několik tréninků jsem musela vypustit, protože jsem letěla domů na zkoušky. Naštěstí to ale dobře dopadlo, učila jsem se po trénincích a o víkendech a nějak to zvládla. K tomu jsem po celou dobu na dálku pracovala pro pana senátora, který mi vycházel vstříc, jak jen to šlo, a v natáčení mě podporoval. Když k tomu připočítám další stres před tréninky, kdy neustále hrozila „přepadovka“ od produkce a s tím spojený možný vyhazov, bylo to opravdu hodně psychicky náročné.

Po tomto čtyřměsíčním tréninku začalo samotné natáčení, jak na něj vzpomínáte?

Natáčelo se na různých místech v Itálii, bydlely jsme s holkami ve stejném areálu jako ostatní herci včetně představitelky Wonder Woman Gal Gadot. Všichni byli moc fajn, žádné hvězdné manýry. Chris Pine (představitel hlavní mužské role, pozn. redakce) s námi dokonce chodil na party. Natáčení jako takové bylo hodně náročné, každá scéna se točila minimálně desetkrát a jelo se od rána až do večera, klidně i 15 hodin.

Utkvěl vám z natáčení v paměti nějaký zážitek, na který rozhodně nezapomenete?

Zrovna jsme na pláži točili scénu po bitvě, ve které část amazonek zemřela. Štáb najednou volal, aby si šlo deset holek lehnout na zem a hrát mrtvé. Byla jsem zrovna po ruce, a tak jsem šla. Rozmístili nás, naaranžovali, kde která bude ležet a skrz nás mělo projet stádo asi 20 koní. Jak jsem musela mít zavřené oči, připadalo mi, že ty koně běží snad 30 centimetrů ode mě, přitom to byly dobré tři metry. Hrozný zážitek, v jeden moment už jsem to nevydržela, sedla si a koukala na holky, jak to zvládají. Ty na tom byly podobně, ale štáb na nás mával, ať jsme v pohodě, že na těch koních jsou jezdci, že mají všechno pod kontrolou. I tak to byl opravdu nepříjemný pocit. K tomu si vezměte, že každý záběr se netočí jednou, ale průměrně patnáctkrát. Tak jsem si lehala zpět s vědomím, že už kolem pojedou „jenom“ čtrnáctkrát (smích).

Ve filmu je celkově hodně bojových scén, přivezla jste si jako památku nějakou tu modřinu?

Modřiny a škrábance byly úplně normální. V jedné scéně jsem třeba střílela z luku, ale protože jsem kvůli kostýmu nemohla mít na předloktí chránič, tak mě tětiva neustále bouchala do ruky, čímž se mi udělala opravdu výživná podlitina. Byla tak velká, že mi ji maskérky musely vždycky ráno zamaskovat, aby nebylo na kameře nic vidět. Navíc jsme se hrozně spálily, v Itálii byla tehdy v dubnu nepředstavitelná vedra. Maskérky nás nemohly moc mazat kvůli make-upu.

Když přišel film v červnu do kin, měla jste nutkání hledat se v jednotlivých scénách?

Rozhodně, prvních 20 minut filmu jsme zabírány v roli armády vlastně pořád. Jen mě mrzí, jak se na nás vyřádil střihač. Půl roku práce kvůli pár mžikům? Navíc tím, že jsme měly všechny stejné kostýmy a stejný účes, je pro běžného diváka takřka nemožné nás odlišit. My jsme ale s holkami přesně věděly, kde která stála, z čeho střílela, tudíž jsme se pochopitelně poznaly. Jak už jsem říkala, tak všechny scény jsou ale hodně rychlé a dynamické, takže je těžké postřehnout detaily, možná až film vyjde na DVD, tak si to budu zastavovat a zkoumat (smích).