Kateřina a Dmitri Siniakovi: Učíme se a rosteme spolu

5. prosince 2017

Ona se v Hradci Králové narodila a vyrostla, on se do města v pětadvaceti přistěhoval z Moskvy. Kateřinu Siniakovou (21) a jejího otce Dmitrije (47) spojují společné ambice, láska k tenisu a rodině. „Díky rodině jsem tam, kde jsem,“ mrká na svého tatínka jednadvacetiletá profesionální tenistka, která v uplynulém roce dvakrát senzačně triumfovala na okruhu WTA.

Kateřina a Dmitri Siniakovi: Učíme se a rosteme spolu

Kateřino, letošní sezona pro vás musela být přelomová - v lednu jste vyhrála svůj první titul na okruhu WTA v kariéře, v červenci jste potom triumfovala znovu. Jaké cíle máte příští rok?

KS: Nejsem si jistá, jestli to byl přímo zlomový rok. Moje výkony jdou hodně nahoru a dolů, už jsem si tím párkrát prošla - třeba když jsem se dva roky zpátky dostala do Top 100, pak si zranila kotník a musela hodně zabojovat, abych se tam vrátila. Je pravda, že letos jsem se celou dobu dokázala udržet ve stovce a docela obstojně jsem se držela i v padesátce. Ty dva tituly pro mě samozřejmě znamenají strašně moc, velmi jsem si to přála. První přišel hned na začátku roku, což byl velký úspěch, a druhý si mě našel docela znenadání. V létě se mi příliš nedařilo a o to víc pak pro mě byla výhra emotivní. Když bych to ale měla shrnout, jsem trošku zklamaná. Můj cíl byl Top 20, a kdyby se to nepodařilo, tak alespoň Top 30. Dopadlo to tak, že jsem skončila v Top 50, takže úplně spokojená nejsem, nicméně ty dva tituly to vylepšují (smích). Je před námi hodně práce, abych příští rok naplnila letošní cíl.

DS: Souhlasím s Katkou, že to je pořád nahoru dolů, nicméně bych nikdy nevyměnil lepší postavení v ratingu za ty dva tituly. Myslím, že každý hráč by měl umět vyhrávat turnaj, ne hrát dobře průběžně a vlastně pořád stejně.

Letos jste si také ve své profesionální kariéře poprvé zahrála Fed Cup. Jaké to bylo reprezentovat Českou republiku trochu jinak – týmově?

KS: Letos jsem si to prožila poprvé, takže nemohu moc soudit. Je ale pravda, že jsem ho hrála už v juniorských letech a obecně mám tyhle týmové akce hodně v oblibě, takže jsem měla velkou radost, když jsem mohla jet do Ostravy na první kolo. Vzpomínám si, že ačkoli jsem hrála debla za rozhodnutého stavu, tak jsem se hrozně těšila a cítila nervozitu. Je to něco jiného, publikum je obrovské. Když navíc hrajete doma, stojí za vámi a ta podpora je skoro až hmatatelná.

Když ne pro vaši dceru, tak minimálně pro vás musel být rok 2017 přelomový – stáhl jste se a trénování Kateřiny přenechal z velké části profesionálům.

DS: Je to tak, poprvé v životě začínám dávat víc prostoru lidem okolo. Ještě do loňského roku jsem se účastnil veškeré Katčiny přípravy, a to jak tenisové, tak kondiční. Musím ale říct, že ačkoli ji vkládám víc a víc do rukou profesionálů, pořád na veškerou práci dohlížím. Moje role v týmu se mění z koučování na vedení a zastřešování týmu, nazval bych se možná takovým kapitánem týmu. Rok 2017 byl pro mě rokem změn, a to i v tom, že Katka dospívá a já se na ni můžu víc spolehnout jako na sportovce i jako na člověka.

Kateřina Siniaková

  • Narodila 10. května 1996 v Hradci Králové
  • Vystudovala První soukromé jazykové gymnázium Hradec Králové
  • V současné době je členkou TK Sparta Praha
  • V letech 2008 a 2009 získala titul Naděje královéhradeckého sportu
Musíte společně trávit opravdu hodně času, ať už na trénincích, zápasech nebo v letadle. Kateřino, jak to vnímáte, být s tátou doma, v práci - vlastně neustále?

KS: Jsme spolu opravdu takřka pořád, za ty roky jsme se to ale naučili trochu oddělit. Když jsem mimo kurt, mimo profesi, tak je to pro mě taťka, kterému můžu všechno říct, a prožíváme takový ten normální rodinný život. Naopak když jsem na tréninku, řešíme tenis. I když to se mnou není jednoduché, občas mezi sebou máme neshody a čas od času si od sebe potřebujeme odpočinout, tak si myslím, že nám to klape.

Asi nikdo nezná Kateřinu lépe než vy – z pozice rodiče i trenéra. Znáte její povahu, dokážete odhadnout její reakci. Máte nějakou metodu, jak z ní dostat to nejlepší? Nosíte jí třeba čokoládu do postele, nebo jí naopak zakážete, co můžete?

DS: Každý turnaj je jiný, koná se v jiném prostředí, stejně jako každý den je jiný, i Katka vstane pokaždé s jinou náladou, a je třeba se to naučit odhadnout. Nedá se říct, že by na ni fungovala jedna věc. Jednou dáte větší zátěž, jste tvrdší, jindy naopak něco neřeknete, spolknete, vynecháte. Navíc už to dávno není jenom mezi mnou a Katkou, je to úkol pro všechny členy týmu – naučit se odhadnout situaci. Je to o velmi osobním přístupu.

Jste po dceřině boku od jejího narození. Jaké to je dívat se, jak roste v osobním i profesním životě?

DS: Strašně zajímavé a hezké. Na ty začátky vzpomínám rád, je to pro mě obohacující. Jak roste a učí se, rostu a učím se i já. Je to moje dcera, první dítě, mám ji strašně rád a myslím, že k sobě máme hodně blízko i teď, když už je dospělá.

Kateřino, neměla jste, třeba v šestnácti, chuť jít radši s kamarádkami na diskotéku než na kurt?

KS: Tím si projde asi každý. Jsou dny, kdy vás bolí celý člověk, cítíte se hrozně unavená a nic se vám nechce. Nechce se vám pořád dělat ty denní rituály. Tenis je náročný v tom, že je každý den víceméně stejný, je to rutina, která se neustále opakuje. Momenty, na které se ptáte, pochopitelně přišly, ale překonala jsem je, tenis pro mě byla priorita. Samozřejmě částečně mi ten „normální“ život mých vrstevnic chybí, zároveň jsem ale nesmírně vděčná za život, jaký mám, a nevadí mi to. Jsem ráda, že mi rodiče jako dítěti vybrali zrovna tenhle sport.

Tenisu se věnuje i bratr Kateřiny, váš syn. Proč jste dětem vybrali právě tento sport?

DS: Jsem sportovně založený člověk, tak jsem potkal i svoji ženu, a děti jsme odmalička vedli ke sportu. Katka od tří let lyžovala, jezdila na kolečkových bruslích, na kole. Přemýšleli jsme, jaký sport by mohla jako holka dělat, aby se dobře fyzicky vyvíjela, a tak jsem jí nabídnul plavání nebo tenis. Sám jsem tenis rekreačně hrál a hrozně mě bavil, takže vím, co obnáší, a jsem rád, že to nakonec u ní vyhrál.

Když jste dceru zapisoval do prvních tenisových kroužků, dokázal jste si představit, že z ní jednou vyroste profesionální tenistka?

DS: Někdy určitě. Na začátku něco zkusíte, ponoříte se do toho a pak si začnete pohrávat s myšlenkou, že by to šlo ještě líp, že můžete chtít víc. No a potom už kráčíte krok za krokem nahoru a začnete mít větší cíle, větší ambice. Tak to prostě je.

A co vy Kateřino, kdy vám došlo, že byste se mohla tenisem živit?

KS: Zlom přišel asi ve dvanácti, kdy se mi v Česku podařil neskutečný rok. Vyhrála jsem všechny turnaje ve své kategorii, na to konto začala víc sledovat profesionální tenis a na rodiče vyrukovala s tím, že se chci stát profesionální hráčkou. Dalším krůčkem bylo, když se mi povedlo vyhrát prestižní turnaj v Miláně v kategorii A, což se posuzuje jako juniorský grandslam. Dostala jsem se do Top 10, nabyla sebevědomí a měla jasno, že přesně tohle je to pravé, tohle chci dělat jako práci. Mám sen být světovou jedničkou, věřím tomu a všechno tomu podřizuji.
DS: Já ti taky věřím. Strašně ti fandím.

Kateřina je hodně ambiciózní, sportovní novináři o ní pravidelně prohlašují, že je na kurtu nesmírně dravá a bojovná. Po kom to má?

DS: To nevím (smích). Katka je jako oheň. Možná je to tím, že povahou je ohromný kliďas, a tak to někde potřebuje vyvážit.
KS: Ambiciózní jsem ale určitě po tobě!
DS: Říkám to pořád, ambice musí být. Když člověk není ambiciózní, nic nedokáže.

Když se nějaká ta ambice přetaví v úspěch a vyhrajete titul, jdete pořádně slavit?

KS: Asi ne tak, jak si představujete (smích). Oslava spočívá v tom, že se snažíme sejít s rodinou na večeři. Žádnou velkou party neděláme, ono to nejde moc skloubit s životosprávou. Hráč se musí udržovat, většinou to bývá tak, že druhý den ho čeká další zápas, další turnaj.
DS: Jak se říká, tenisová paměť je krátká a nemůžete se dlouhodobě vést na jednom vítězství. Každý týden je nový turnaj, každý den nový zápas a musíte neustále potvrzovat svoji formu, výkonnost. Jeden týden vyhrajete, druhý prohrajete, a nikdo netuší, jaké byly okolnosti nebo jak jste na tom. Lidé jsou v tomhle někdy trochu zlí (nefér??), vidí jen výsledek.

Jaké to pro vás je, když dcera vstoupí na kurt? Jste nervózní?

DS: Nervózní jsem byl možná na úplném začátku, časem vás to pustí a vnímáte jen výkon a tenisový projev. Jinak by se z toho člověk zbláznil, protože de facto každý den je nějaký zápas. Jakmile vleze na kurt, moje role končí. Jen držím palce a přeju jí, aby podala nejlepší výkon a ideálně vyhrála.

Utkvěl vám nějaký její tenisový moment obzvlášť v paměti?

DS: Vítězství v Šen-čenu letos v lednu nad hráčkami z Top 10 bylo úžasné. Také, jak už Katka zmiňovala, turnaj v Miláně v juniorském věku, to byl neskutečný úspěch. Pak samozřejmě vzpomínám na všechna ta poprvé – když jsme jeli na první grandslam, na první Fed Cup, na ty momenty jen tak nezapomenete. Potkáváte poprvé tváří v tvář tenisové špičky, na které se roky koukáte jen v televizi. Stejně jako vzpomínám na úspěchy, tak mám v paměti pochopitelně i ty smutné momenty. Třeba když měla Katka zraněný kotník. Pamatuji si, jaká to byla bezmoc, protože víte, že s tím nic nenaděláte, jen se sebe sami ptáte, proč se to stalo. Nakonec to ale musíte přijmout jako fakt.

Co se vám stalo s kotníkem?

KS: Stalo se to na kurtu v Rakousku, na antuce. Hodně tehdy pršelo, antuka změkla a těžko se na takovém povrchu pohybovalo. Zápas jsem zvládla v pohodě, úraz se mi stal až druhý den na tréninku. Místo toho, abych se doklouzla, tak jsem se nohou „zaryla“, podvrkla si kotník a nakonec z toho byly natržené vazy.

Na jak dlouho vás to vyřadilo?

KS: Nejdřív mi slibovali, že se to dá za dva týdny dohromady, ale moc dobře se to nehojilo. Myslím, že jsem přišla o takové dva měsíce.
DS: Já bych řekl, že i víc. Trochu nešťastné bylo, že v té době byla doslova v laufu, druhým rokem hrála WTA, šla nahoru, dařilo se jí. Taková věc je vždycky nepříjemná, protože vás to najednou zastaví. Nemůžete trénovat, chybí vám zápasy, vypadnete z toho kolotoče a jen těžko se dostáváte zpátky do sedla. Musím ale Katku pochválit, protože sice spadla, ale vrátila se, zabojovala a nakonec se dostala ještě výš. Nezastavilo ji to, potvrdila formu, a to je podle mě to nejtěžší – vrátit se.

Hodně cestujete, za sezonu projedete řadu světových metropolí a destinací. Kde to máte nejraději?

KS: Cestování už ani nevnímám, je to součást tenisové kariéry, ale je pravda, že toho za rok projedeme opravdu hodně. Líbí se mi v Austrálii, mám totiž ráda modrou barvu a tam je všechno modrý (smích). Navíc jsou na Australian Open skvělí lidé a skvělé počasí, mám mnohem radši teplo než zimu. Další super turnaj je taky v Indian Wells v Kalifornii.

Dmitri Siniakov

  • Narodil se 4. září 19710 v Moskvě
  • Podniká v kožešinách
  • V mládí se věnoval tenisu a boxu
  • Kromě sportu miluje také knihy
  • Je ženatý a má dvě děti
Přicházejí Vánoce, čas, kdy si můžete odpočinout od všeho cestování, zápasů a trénování. Jak je prožíváte?

KS: Myslím, že u nás je to hlavně o takové té domácí pohodě - všichni můžeme ležet u televize, koukat na pohádky, povídat si, zahrát si stolní hry. Dělat všechny ty běžné věci, které během roku nejdou uskutečnit.
DS: To je pravda, je to pro nás strašně vzácné. Zajdeme za babičkou a za dědou, je to moc příjemný čas.

Pocházíte z Ruska, přinesl jste si do Čech nějaké tradice, které držíte?

DS: Ani ne tak tradice, jako určitý způsob myšlení, ruskou mentalitu, řeklo by se. Svého syna třeba vychovávám k tomu, že ženy zaslouží víc pozornosti, že si zaslouží dostávat třeba květiny jen tak. Také dětem zdůrazňuji důležitost přátelství, to u Čechů tolik nevidím. Myslím si, a to se nechci někoho dotknout, že v Rusku se přátelé více scházejí i rodiny drží víc pohromadě a častěji se navštěvují. Přinesl jsem si taky ruskou kuchyni, tu doma rádi vaříme. A nemůžu opomenout zmínit také ruskou literaturu a historii - obě děti umí rusky, znají ruské autory a v Rusku i několikrát byly, a doufám, že k němu mají vztah.
KS: Já určitě! Hrozně ráda tam jezdím, koná se tam pravidelně poslední turnaj sezony, na který se vždycky těším. Navíc tam žije půlka rodiny a spousta přátel. Taky mi chutná ruská kuchyně, mamka vaří úžasný boršč.

Máte kromě Vánoc v sezoně někdy volněji?

KS: Záleží, jak hráč hraje, jak se mu daří. Když vyhrává turnaje, může si dát menší pauzu. Pokud ne, jde z turnaje do turnaje. Ti opravdu top hráči si mohou udělat pauzu po Wimbledonu. Letos jsem ale měla takový fofr, že jsem to ani nepostřehla.

A když už se nějaká ta volná chvilka najde, jak ji trávíte?

KS: Většinou je to tak, že přiletím, doma si vybalím věci, zajdu s kamarádkami na kafe, navštívím babičku a dědu a večer se už zase balím na další turnaj. Letos to opravdu vyšlo tak, že jsem přiletěla domů, vybalila, přespala a už se zase jelo. Navíc trénuju v Praze, a tak jsem mnohdy z Hradce jela hned do Prahy a zůstala tam. Mám pocit, že letos jsem doma vůbec nebyla. Bylo organizačně dost těžké vidět se jenom s mamkou nebo bráchou, natož s kamarádkami. Takže když už nějaký čas je, snažím se hodně socializovat – vyrazit s kamarádkami, popovídat si. Jako dítě jsem třeba vášnivě ráda lyžovala, na hory jsme s rodinou jezdili pravidelně, ale to už je opravdu hodně let. Navíc kvůli tenisu bych ani neměla, takže tenhle koníček mi tak trochu odpadl.

Kateřino, v Hradci jste se narodila a vyrostla tu, máte tu nějaká „svá“ místa?

KS: Můj život v Hradci by se dal složit ze tří míst – školy, tenisových kurtů a domova (smích). Mám moc ráda Tylovo nábřeží, tam jsem se hodně nachodila, když jsem ještě navštěvovala základku na Zálabí. Pak jsme se přestěhovali do Malšovic a já začala chodit na ZŠ Štefcova, veškerý volný čas jsem ale trávila na kurtech. Mamka pak trvala na tom, abych vystudovala střední školu, za což ji dodnes děkuju, a začala jsem tak víc poznávat Slezské Předměstí. Všechna tahle místa jsou pro mě „srdcovky“. Moc jsem si jich ale neužila, můj režim byl jasný - ráno do školy, po škole na trénink a večer učení. Když jsem skončila, nejvíc jsem se těšila, až padnu do postele a usnu.

Vy jste se do Hradce přistěhoval, jaký k němu máte vztah?

DS: Hradec mám rád. Žijeme rušný život, takže se rád vracím do zdejšího klidu, je to takový přístav. Nicméně nezastírám, že když jsem sem v pětadvaceti přijel poprvé z Moskvy, z toho megapolisu, tak mi Hradec přišel jako mrtvé místo. Čím jsem starší, tak jsem tu ale radši. Vždycky když se vracíme z cest, ze všech těch velkoměst, tak oceňuji, že tu není žádný provoz, žádné hodinové kolony. Navíc v Hradci jsme potkali spoustu skvělých lidí, kteří Katce v její kariéře významně pomohli.

Koho například?

DS: Třeba trenérku paní Vávrovou, která Katku i jejího bratra trénovala, když byly ještě děti. Té patří velký dík, protože být dětským trenérem je náročná role, musíte se chovat tak, abyste dítěti ten sport neotrávila. Chovám k ní za to velký respekt, protože si vzpomínám, jak to s Katkou bylo na začátku těžké – tu se jí zalíbil lísteček, támhle se běžela podívat na motýlka, nikdo s ní v útlém věku nechtěl trénovat. Také bych chtěl poděkovat majitelům klubu DTJ HK. To byl první klub, který se chtěl podílet na přípravě závodního tenisu, Kátě hrozně věřili a doteď nás podporují. A zapomenout nesmím ani na pana Volejníka, který patří mezi nejlepší trenéry v regionu a který s Katkou odvedl také obrovský kus práce.
KS: Moje začátky byly asi krušné a moc si to nepamatuji, ale třeba s paní Vávrovou jsme dodnes v kontaktu, hodně mě ovlivnila. Píšeme si, gratuluje mi a fandí. Stejně jsem ale nejvíc vděčná rodině. To díky ní jsem tam, kde jsem.
DS: Jsem rád, že jsi to řekla, protože rodina je strašně důležitá. Všichni tě podporujeme a vždycky budeme.