Miloslav Kulich: Třicet let ženatý s dopravním podnikem

15. prosince 2017

Píše se rok 1987: na Pražském hradě sedí Gustáv Husák, první řidiči sedají za volant nové Škody Favorit a do křesla ředitele hradeckého dopravního podniku usedá třiatřicetiletý Miloslav Kulich. Od té doby se štítek na dveřích ředitelny dopravního podniku nezměnil, zatímco jmenovka před primátorskou pracovnou osmkrát. „Židle se pode mnou ale klepala několikrát,“ vzpomíná se smíchem třiašedesátiletý Kulich, který koncem roku odešel do penze.

Miloslav Kulich: Třicet let ženatý s dopravním podnikem
Z čela hradeckého dopravního podniku odcházíte po třech dekádách, to je v porovnání s vašimi kolegy v republice rekord. Jaké je to odcházení? Cítíte nostalgii?

Ctím rčení, že v nejlepším se má přestat. Na druhou stranu musím ale přiznat, že kdykoli pomyslím na to, že to končí, projede mi tělem takový zvláštní pocit. Snažím se tomu ale nepodléhat, neboť jak pravil jeden kolega: něco sice končí, ale něco jiného naopak začíná. Jen doufám, že mi bude přát zdraví, abych si ten důchod pořádně užil.

Vzpomenete si občas na své začátky ve funkci?

Vidím to jako dnes, bylo mi tehdy třiatřicet a společně s tehdejším ředitelem jsme byli v podniku jediní dva inženýři. Jednoho dne za mnou přišel s tím, že chce ze zdravotních důvodů ve funkci skončit a chystá se navrhnout mě jako nástupce. Pamatuji si, že jsem mu řekl, že to snad nemyslí vážně (smích). Měl jsem strach, že to nezvládnu, byla to obrovská zodpovědnost. Chtěli mi svěřit firmu s obrovskými majetky a čtyřmi sty zaměstnanci – mně třiatřicetiletému „uchu“ bez životních zkušeností. Mám ale takovou povahu, že když už se do něčeho pustím, tak se zakousnu a bojuju.

Hned v začátcích na vás čekalo mnoho výzev, tou největší byl asi přechod z plánovaného hospodářství na tržní, který započal krátce po revoluci v 90. letech.

Nutno říct, že to nebyl střih, žádná hurá akce ze dne na den, a navíc jsem to neřešil pouze já. Výzva to ale určitě byla, podpořená poměrně divokým obdobím tolik charakteristickým pro 90. léta. Dopravní podnik byl původně státní a my ho museli přetransformovat v akciovou společnost stoprocentně vlastněnou městem. Jednoduché to nebylo, protože to předtím nikdo nikdy nedělal a neznal. Zdá se to možná jednoduché, ale po ekonomické a hlavně právní stránce to bylo náročné, včetně privatizačního projektu. Co se řízení firmy týče, tak vám najednou zmizely tabulky a všemožná nařízení, která se musela splnit, přestaly platit státní limity na počty vozidel apod. Kdybych to měl velmi jednoduše charakterizovat, tak největší změna přišla v tom, že už se nemuselo na trhu všechno horko těžko shánět, naopak dnes chodí tolik nabídek, že člověk musí selektovat, co vše skutečně firma potřebuje, a hlavně posuzovat kvalitu a cenu. V souvislosti se zmiňovanými tabulkami a nařízeními musím ale podotknout, že mám poslední roky pocit, že se k nim zase pomalu vracíme. Čelíme v současnosti spoustě legislativních procesů, které vám svazují ruce, omezují volnost v rozhodování omezují a hlavně vše nesmírně komplikují a prodlužují realizaci. Je to nepříjemné, protože to je činnost neproduktivní a ubíjející.

V čele hradeckého dopravního podniku jste zažil posledních osm mužů v čele města. Jak jste se jako šéf podniku stoprocentně vlastněném radnicí vyrovnával s častým střídáním vládnoucí garnitury?

Každé čtyři roky byly volby a já mohl jen čekat, koho lidé zvolí, zda bude souhlasit s mým způsobem vedení podniku a zda mě nechá ve vedení. Nemohu říct, že bych se s některým primátorem nemohl shodnout. Koneckonců názory mohou být různé, ale výsledkem musí být vždycky nějaký konsenzus. Určité třenice jsem zaznamenal v 90. letech, kdy byla společnost hodně v pohybu. Musím však říci, že v dalších letech mého působení jsem v Hradci nějaké silné politické vlivy nikdy nepoznal. Vedení podniku dostávalo důvěru a radnice věřila, že svoji práci umíme a děláme ji s nasazením. Barometrem toho byly průzkumy spokojenosti občanů města.

„Klepala“ se pod vámi někdy židle?

Hned několikrát. Dvakrát dokonce tak, že byla hodně nahnutá (smích). Z kraje těch devadesátých let, jak bylo řečeno. Dále musím dodat, že jsem nebyl jen ředitelem dopravního podniku, ale od roku 1991 zároveň také voleným předsedou sdružení dopravních podniků tehdy ještě Československa, později České republiky. Každé dva roky jsem obhajoval funkci, až jsem před třemi lety na vlastní žádost další kandidaturu odmítl. Ač to bylo pracovně náročné, jsem za tuto kombinaci funkcí rád, protože mi to pomohlo v profesním rozhledu. Ze své pozice jsem cestoval i se Svazem průmyslu a dopravy na odborné stáže a věděl tak mezi prvními o chystaných novinkách v dopravě, respektive jak se to „dělá“ venku. Češi to potřebují, aby získali více sebevědomí. Byly to velmi užitečné cesty, nicméně jsem jednou kvůli tomu čelil silné kritice.

To ale předpokládám, nebyla jediná kritika, které jste za třicet let práce musel čelit. Negace se na vás jen valila pokaždé, když došlo k zdražení jízdného nebo přetrasování některých linek MHD.

To je jedna z věcí, které pro mě byly hodně nepříjemné, protože ať uděláte cokoli, nikdy to není v očích veřejnosti pro všechny dobře. Jakákoli změna jízdních řádů nebo tarifu se pochopitelně promítla v negativních odezvách občanů, kterým chtě nechtě musíte čelit a jednotlivé kroky trpělivě vysvětlovat. I kdybyste se přetrhla, vždycky se najdou tací, pro které budete uličník a loupežník. Chápu to, nikdo nemáme rádi zdražování, ale jednou řídíte firmu a ekonomika je neúprosná. Nikdy jsem tyhle situace nenesl dobře, ačkoli jsem věděl, že to rozhodnutí učinit musím. MHD čelí v současné době velké konkurenci, cestující ubývají a já jako ředitel jsem se tím musel zabývat.

Tím největším konkurentem MHD jsou asi auta. Není žádnou výjimkou, že rodina vlastní i dva vozy. Lze s tím podle vašeho názoru vůbec nějak bojovat?

Konkurencí jsou pro nás obecně všechny alternativní druhy dopravy – pěší, cyklo a ona zmiňovaná automobilová doprava. Když se rozhodnete jít pěšky, tleskám vám, je to zdravá varianta a měli bychom ji podporovat, stejně jako v případě cyklodopravy, ačkoli konkrétně ta nám v Hradci konkuruje opravdu hodně. Ale budiž, občané budou alespoň fit. Co se týče automobilové dopravy, tak ta je veskrze negativní, přestože je pro lidi pohodlná. Nehledě na to, že vyvíjí tlak na investiční záměry města kvůli propustnosti komunikací a parkování. Nicméně ačkoli je to náš soupeř, tak mu bohužel nemůžeme konkurovat přímo. Neboť, a to jsme si ověřili mnohokrát v dotaznících a průzkumech, rozhodující pro lidi zůstává, aby to jelo včas a levně. Vymyslet tedy, jak podle tohoto klíče konkurovat autům, je velký oříšek, a ze zkušeností ze světa víme, že musí dojít k celoměstské dohodě, která z principu nebude individuální dopravě příliš nahrávat, ale naopak preferovat spíš hromadnou dopravu. Ta ale zase musí být kvalitní. Je zkrátka nemyslitelné, abyste čekala půl hodiny na spoj, když máte za čtvrt hodiny někde být. Třeba v Curychu to vyřešili tak, že řidiči centrem sice projedou, ale nemají kde zastavit. Ovšem městská doprava je tam postavena na tramvajové dopravě s obrovskou výhodou vlastního tělesa. U nás to známe z našeho hlavního města, všichni se raději dobrovolně vzdáme auta na začátku Prahy a sedneme na metro. To si myslím, že je do budoucna cesta, vlastní jízdní těleso nebo vyhrazené jízdní pruhy.

Otázka přítomnosti aut v historickém centru je konkrétně v Hradci poměrně ožehavé téma.

Osobně jsem zastáncem a milovníkem starých historických center měst a myslím, že do nich auta nepatří. Je ale pravda, že těm, co si myslí opak, musím přiznat, že se tam nachází spousta cílů, za kterými se lidé musí nějakým způsobem dostat. Konkrétně v Hradci je ale historické jádro dobře dostupné, vede tam poměrně hustá doprava po prvním silničním okruhu, ale holt musím udělat pár kroků navíc do kopečka. To je asi ten klíčový problém, nějak jsme si odvykli chodit. Oni na to lidé v budoucnu přijdou, že není ideální před domem sednout do auta, dojet ke kanceláři, tam vystoupit a večer po práci do něj zase sednout a dojet domů. Není to pro člověka vůbec zdravé. Ono je to poplatné dnešní uspěchané době, v tom bychom si měli vzít příklad z Komenského, který říkal: všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest (smích). U Hradce mě v této souvislosti napadá ještě jeden problém, a to, že řada lidí na Velkém náměstí bydlí, vlastní auta, která nemají kde parkovat, a to je pochopitelně potřeba dořešit. Jsou to všechno velké výzvy budoucnosti, jak pro místní občany, politiky, tak i pro nás dopraváky. Já už toho příliš neudělám, můj hlas v této otázce bude už spíše poradní.

A není vám to líto? Nebude vám práce chybět?

Sám si tuhle otázku často pokládám, řada mých kolegů i známých o mně tvrdí, že jsem workoholik. Nezastírám, že mám práci rád a dlouho bez ní nevydržím. Na druhou stranu se cítím už opravdu vyčerpaně, díkybohu ne po fyzické stránce, ale spíš psychické – přece jen je to práce hodně „na hlavu“ a třicet let je třicet let. Pokud mi bude sloužit zdraví, mám spoustu plánů, jak ten nenadálý přísun volného času využít a po práci netesknit. Těším se, že budu trávit čas s rodinou, s vnoučaty, také na procházkách s pejskem a zvelebováním zahrady a zejména turistikou a cestováním. I když na Mont Blanc už nepůjdu, tam jsem byl vloni (smích). V tom se opravdu vyžívám, mám rád, když akci doprovází trocha adrenalinu.

To se rodina určitě těší, že vás bude mít konečně pro sebe.

To byste se musela zeptat jí. Už před lety mi manželka vyčetla, že jsem se s dopravním podnikem oženil (smích). Přiznávám, že se toho trochu bojím, protože pozoruji, že se na mě těch třicet let šéfování docela podepsalo. Byl jsem zvyklý poroučet a nařizovat, mít v podniku vždycky poslední slovo, a na to konto mě žena občas hubuje, že se mnou není žádná diskuze. To se budu muset odnaučit. Na druhou stranu je to ale přirozené, denně za vámi chodí lidi, musíte řešit spoustu věcí, činit rozhodnutí a nést zodpovědnost. Kolega ředitel mi nedávno poradil, abych využíval cestu z práce na takové „přeladění“ z ředitele na manžela, tátu, dědu - zkrátka na tu domácí notu. Tak se poslední měsíce přelaďuji a snad to přinese ovoce, nicméně on to má domů půl hodiny domů, kdežto já jen deset minut (smích).

Nemáte strach z toho, co se bude do budoucna s dopravním podnikem dít? Zda se bude rozvíjet tím správným směrem?

Každý, kdo za sebou něco zanechává, touží po tom, aby se pokračovalo, aby se dařilo. Nikdo ale netušíme, co je ten správný směr, kudy vede ta správná cesta. Strach ale nemám. Zaprvé jsme vybudovali firmu, která má z čeho těžit, je stabilní a jsou zde rozjeté projekty, které budou do jisté míry jasně určovat její další směřování. Zadruhé byl vybrán ředitel, který není žádný dobrodruh, a jsem přesvědčen, že bude pro podnik pracovat dobře. Navíc tahle práce vůbec není o jednom člověku, ale o týmu. Co bych dělal, co bych dokázal, kdybych kolem sebe neměl ty správné lidi? Váš úspěch dělají vaši zaměstnanci a já můžu s čistým svědomím říct, že tu pracují lidé, kteří jsou dopraváci tělem a duší a pro podnik jsou velkým přínosem. To, že tu takoví lidé zůstávají, je pro mě záruka, že se tu bude v dobré práci pokračovat i beze mě.