Tomáš a Šárka PILAŘOVI: Housle jako děti

13. června 2018

Ateliér Pilař. Jméno, které se naučili vyslovovat houslisté z celého světa, neboť se právem stalo synonymem kvality a poctivé práce. Rod Pilařových z Hradce Králové staví a opravuje housle už bezmála sto let, své první si u nich koupil třeba věhlasný virtuos Jaroslav Svěcený. „Dědeček ateliér založil a budoval jeho dobré jméno po republice, tatínek pak jeho slávu rozšířil do celého světa. Na nás teď je jejich odkaz nezradit,“ říká ve společném rozhovoru s dcerou Šárkou houslový mistr Tomáš Pilař.

Tomáš a Šárka PILAŘOVI: Housle jako děti
V rodině Pilařových se houslařské řemeslo dědilo vždycky z otce na syna. Vy ale máte tři dcery, pomyslné žezlo převzala nejstarší Šárka. To jste jednoho dne přišel, ukázal prstem a řekl: budeš to ty?

TP: Kdepak, Šárka s tím přišla sama a nenechala si to vymluvit. Na druhou stranu to ale tak bývá, že v rodinné tradici pokračuje nejstarší potomek.
ŠP: Vidíš, ale třeba konkrétně ty jsi výjimka.
TP: To je pravda, mám staršího bratra, kterému se z houslařiny podařilo vyvléct, chtěl dělat do elektřiny. Myslím, že táta by se s ním moc nepáral, ale maminka mu to tehdy dokázala vybojovat a řekla, že je tady přece ještě ten mladší, tak proč by to nemohl dělat on (smích). Já jsem tehdy nebyl nijak vyhraněný, a tak jsem se rád začal u táty učit.

Cítila jste tlak rodinné tradice, že to zkrátka musíte dělat, protože se s tím počítá?

ŠP: To vůbec ne, táta se mě naopak několikrát ptal, jestli jsem si jistá, že je to opravdu to, co chci v životě dělat. Já si ale byla jistá už tak od tří let, zkrátka co si pamatuju. Nikdy jsem nic jiného dělat nechtěla. Navíc jsem k tátovi do dílny začala chodit už hodně brzo, někdy v páté třídě mi začal svěřovat drobné úkoly, na kterých nebylo co zkazit. Takže jsem do toho vplula tak nějak přirozeně.

Tomáš Pilař

  • Narodil se roku 1954 v Hradci Králové jako druhý syn slavného mistra houslaře Vladimíra Pilaře.
  • Za svou kariéru postavil více jak tři stovky houslí.
  • Je rozvedený a má tři dcery.
  • Ve volném čase rád jezdí na kole, miluje divadlo a koncerty vážné hudby.
Jaká byla Šárka učenka?

TP: Stejná jako já, když jsem se učil. Nedělala problémy a snažila se pečlivě plnit, co jsem po ní chtěl. Vzpomínám na tu dobu moc rád. To můj učitel a otec v jedné osobě byl oproti mně velmi akurátní a přísný. Neexistovalo, že bych přišel o minutu pozdě do dílny. Byl by schopen vás vytáhnout i ze záchodu, kdyby nabyl dojmu, že se tam nějak moc dlouho poflakujete (smích). Vzpomínám si, jak jsem byl na začátku hrozně nervózní, koukal jsem mu pod ruce, když pracoval, a říkal si – panebože, dokážu já to vůbec? Vždyť je to úžasné! Vůbec jsem si nevěřil, to Šárka byla sebevědomější.

Pracujete jako žena v odvětví, které je hlavně mužskou doménou. Jaké to pro vás jako ženu a dvojnásobnou matku je skloubit práci a rodinu?

ŠP: Jedním slovem? Strašný (smích). Nejsem schopná dodržet klasickou pracovní dobu, a tak doháním práci po večerech a nocích. Na jednu stranu je totiž obrovská výhoda, že pracujeme doma, protože můžu obhospodařit děti, když přijdou ze školy, pomoci jim s úkoly nebo je odvézt na kroužek, ale na druhou stranu tak pořád odbíhám od rozdělané práce. Oba synové jsou navíc hodně aktivní, denně mají aspoň dva kroužky, taky musím čas od času uvařit večeři a dojít nakoupit. Uklidňuji se tím, že je to otázka pár let, než děti odrostou a bude toho času zase víc.
TP: Šárka se navíc nevěnuje jen svým dětem, ale i jiným ve skautingu a judu. Nedávno byli s oddílem tři dny ve Vídni, a to pak na práci pocítíte.

Takže jste houslařka, skautka a judistka?

ŠP: Navíc ještě hraju v orchestru, abych toho náhodou neměla málo (smích). Judo jsem dělala třináct let, vrátila jsem se k němu ale teprve nedávno díky mladšímu synovi, který se mu věnuje, a já u něj v oddíle trénuju nejmladší děti. Ono to možná může znít trochu masochisticky, ale já jsem radši, když mám denní program plný do poslední minuty a jdu spát po půlnoci, než abych se někde povalovala v kavárně nebo si lakovala nehty. Vím, že těch aktivit okolo mám hodně a je to na úkor práce. Občas si to vyčítám, ale pak si řeknu, že život je krátký a já toho chci stihnout co nejvíc.

Pozorujete u vašich dvou synů taky takový zájem o houslařinu, jako jste měla vy?

ŠP: To zatím neumím posoudit. Staršímu je třináct a hraje na cello, což je zatím jeho jediný zájem o smyčcové hudební nástroje. Mladšímu je šest a u něj bych si to tipla spíš. Má smysl pro tvary, v tom extrémně vyniká a co si vymyslí je schopen dostat i do tužky. Když se rozhodne nakreslit dvoupatrový autobus, tak ho z toho každý pozná. Na takhle malé dítě má i zvláštní trpělivost, ale jestli to bude chtít dělat, to je otázka.

Byla byste ráda, nebo byste ho naopak od stejné cesty zrazovala?

ŠP: Tak byla by to škoda, aby rodinná tradice zůstala bez pokračování.
TP: Naše rodina tenhle ateliér budovala od roku 1924, takže by to asi zabolelo, ale koneckonců nic není navěky. Ani to přátelství se Sovětským svazem, ač se to tvrdilo (smích). Všechno jednou začne a jednou zase skončí.
ŠP: Nikde ale není napsáno, že pokračovateli budou zrovna moje děti, přece jen mám dvě sestry. Navíc houslařině se věnuje i můj bratranec Jan Pilař, takže naděje na pokračování tu je.

Váš manžel také pracuje s hudebními nástroji, dokonce sedíte ve stejné dílně. Nelezete si už někdy na nervy?

ŠP: Na to se mě ptá hodně lidí, nicméně já si to pochvaluji. S manželem se totiž v podstatě vidíme jenom v práci. Každé odpoledne se jeden z nás věnuje dětem, řeší úkoly, domácnost, kroužky, přičemž večer trávíme zase odděleně – jeden s dětmi a jeden v dílně. Je to možná zvláštní, ale funguje to skvěle, na nervy si nelezeme. Máme dny, kdy si za celý den nic neřekneme, oba si zamyšleně pracujeme. Stejně tak ale přijdou dny, kdy si nepřetržitě povídáme.

Vnímáte houslařinu spíš jako řemeslo nebo umění?

TP: Je to spojení obojího. Smyčcový nástroj je artefaktem. Zpracování by mělo být umělecké, ale zároveň by se mělo myslet na jeho užitnou hodnotu, která je důležitá. Přece jen housle nejsou na koukání. Smyčcové nástroje jsou navíc specifické tím, že jejich hodnota přetrvává po staletí a na rozdíl od jiných nástrojů stoupá. Když si v mládí koupíte špičkové housle, je to jako byste doma měli hroudu zlata. Je to investice.
ŠP: Jen si na ně proboha nešlápněte, i to jsme zažili. Paradoxně ale po opravě hrály lépe.
TP: Většina těch nejvzácnějších nástrojů má za sebou nějaké poškození, ale to se dá spravit do té míry, že to na nich nepoznáte. Vzpomínám na jednoho Rusa, který nám do dílny přinesl své housle, no byla to spíš náruč třísek, a za nic na světě nechtěl přiznat, jak se to stalo. Dodneška si myslím, že mu ty housle jeho temperamentní žena omlátila o hlavu.

Jak dlouho jedny housle stavíte?

TP: V řádech měsíců. U mě to je to se vším všudy zhruba jeden rok.

To se s nimi pak musíte strašně těžko loučit.

TP: Pravda je, že po roce práce se nástroj stane tak trochu vaším dítětem. Ale vezměte to tak, že když budete mít jedno dítě, budete se o něj hrozně bát, hlídat, aby se mu něco nestalo, a jeho odchod z domova ponesete těžce. Když těch dětí ale budete mít deset, už to bude trošku jiný, a když jich budete mít sto, tak už si na to zkrátka zvyknete. Naopak budete mít radost, pokud poputuje k nějakému muzikantovi, který z nich bude nadšený, a budou mu dobře sloužit.
ŠP: Mám jednu zákaznici, nadanou mladou houslistku, která měla nedávno velký koncert v Bulharsku. Když jsem pak viděla jeho záznam na Youtube, cítila jsem obrovskou radost a zadostiučinění, že v sále sedělo dva tisíce lidí, kteří poslouchali moje housle.

Hlavně ten pocit, když z kusu dřeva stvoříte hudební nástroj, to musí být něco.

ŠP: Je pravda, že den, kdy si nástroj potáhnu strunami a poprvé na něj zahraji, je výjimečný.
TP: Je to napětí. I když si člověk věří, že odvedl dobrou práci, tak dokud na ty housle poprvé nezahraje, nemůže si být ničím jist. Můžou hrát dobře, můžou hrát dokonce výborně, anebo taky ne, jste zklamaná a chcete víc. Je to hodně individuální, někdy stačí nechat nástroj pár dní odpočinout, sedne si to a hraje krásně.

Vzpomínáte zvlášť na nějaké své housle?

TP: Asi před pěti lety jsem stavěl housle pro jednoho známého houslistu, vybrali jsme spolu ve skladu dřevo, které chtěl, a já se pustil do práce. Jak jsem si tak hobloval, najednou na mě z té javorové desky vykoukl tmavý flek. To není nic zvláštního, občas se nějaký flíček objeví a není to na škodu, taková piha krásy. Jenže jak jsem hobloval dál, tak se ten flek rozšířil na velikost, kterou jsem na dřevě nikdy dřív neviděl. Tak jsem zákazníkovi vybral jiné dřevo, tohle jsem ale nechtěl vyhodit, přece jen už jsem na něm nechal hodně práce. Když jsem se na ten flek pořádně zadíval, najednou jsem v něm viděl podobiznu draka. Řekl jsem si, udělám z nouze ctnost a využiji toho. Oslovil jsem tedy svoji kamarádku výtvarnici a ta mi tam toho draka lehce zvýraznila. Tak vznikly Dračí housle. Byly nádherné, ale komu je dát? Nakonec jsem se rozhodl, že je věnuji jako hlavní cenu pro vítěze Kociánovy houslové soutěže, která se každoročně pořádá v Ústí nad Orlicí. Je to soutěž pro mladé talenty do 16 let, letos proběhl dokonce už 60. ročník. Asi osud tomu chtěl, že právě ten rok vyhrála Kanaďanka, ovšem čínského původu. Číňanka, pro kterou je drak symbolem síly a odvahy, vyhrála dračí housle. Asi to tak mělo být.

Housle stavíte, jezdíte s nimi po soutěžích, porotcujete. Nemáte jich už někdy plné zuby, nezajídá se vám to?

TP: Naopak, spíš se musím upomínat, abych v práci netrávil tolik času a udržoval si nějakou kondici. Naše práce je hodně sedavá, takže pravidelně jezdím na kole a cvičím. Ačkoli cítím, že i přesto tělo chátrá. I ten ranní proces vstávání je s přibývajícími léty delší. Dřív jsem vyskočil, umyl se a už byl v dílně. Teď každé ráno dvacet minut cvičím, abych se rozhýbal. Tím pádem už nepracuji od sedmi jako dřív, ale až od osmi. Už to holt není, co to bývalo.

Oba jste rodilí Hradečáci, dovedli byste si představit žít někde jinde? S vaší prací by to asi problém nebyl, odstěhovat se třeba na druhý konec světa.

TP: Máme kořeny ve Staré Pace, odtamtud pocházel dědeček. Ačkoli v té době vandroval po světě, jak tehdy bylo zvykem, a žil v Berlíně, v Haagu, dokonce mířil do Paříže, nakonec si za svůj domov vybral Hradec. Dostal nabídku převzít krámek na dnešní Dukelské ulici, což bylo tehdy centrum Pražského Předměstí – v té době ještě samostatného města. Od té doby jsme všichni Hradečáci, tatínek se narodil v Hradci, já i můj bratr a všechny moje dcery. Tatínek byl velký patriot, dokonce se stal čestným občanem města, a protože po něm tak nějak všechno dědím, tak jsem podědil i jeho láskyplný vztah k Hradci. Sleduji, co se kde ve městě děje a staví, rozčiluje mě spousta věcí, které se dějí, nebo které se nedějí a dít by se měly, jako třeba oprava Velkého náměstí. Navíc si myslím, že je to město tak akorát k životu.
ŠP: To jsi mi vzal z pusy! Umím si představit, že bych jednou žila někde na venkově, ale teď to město potřebuju, líbí se mi v něm žit a velikostně je přesně akorát. Je tu všechno, na co si vzpomenu a zároveň ho pohodlně přejdu pěšky nebo přejedu na kole.
TP: Navíc je tu veškerá kultura, úžasná filharmonie nebo divadlo, kterému moc fandím, ačkoli uznávám, že není pro každého. Mám řadu známých, co jezdí do divadla do Pardubic, ale já osobně jsem velký fanoušek „Klicperáku“. Mám moc rád Drábkovy hry, úžasně se u nich bavím. Nedávno jsem se od srdce zasmál u Klášterní ulice. Skvělý je také červnový divadelní festival. Nádherná akce, při které se celé město schází v okolí náměstí a žije kulturou. ŠP: Je pravda, že to je jedna z mála akcí, která Hradečáky skutečně vytáhne ven. Můj manžel je z Pardubic a o Hradci vždycky říkal, že je to město hustý, ale v noci pustý.
TP: Po tatínkovi jsem zdědil také členství v královéhradeckém Rotary klubu, pod jehož křídly se snažíme pro město také pracovat. Motto této organizace je „Servis Above Self“, tedy služba bez ohledu na sebe. Je to služba míru, obci, mládeži. Snažíme se pro Hradec dělat maximum. Pořádáme například benefiční koncerty, to mě jako člověka a hradeckého patriota velmi naplňuje.

Vaše housle procestovaly doslova celý svět, znají je houslisté a sběratelé od Aljašky po Nový Zéland. Jaké to je být pokračovatelem tak silné tradice?

ŠP: Pro mě je to obrovský závazek. Cítím, že bych se měla snažit to posunout ještě výš, nebo minimálně nespadnout níž.
TP: Důležité je, aby mohl být člověk na něco hrdý. U nás je to tradice poctivé práce. Dědeček přesně takový byl – poctivý, nikdy nic neošidil. Bylo mu jedno, kolik času stráví v práci, jediné, na čem záleželo, byl výsledek. Tím si rychle získal klientelu a vybudoval věhlas našeho ateliéru v republice a táta ho pak rozšířil do celého světa. Teď je na nás, abychom jejich odkaz nezradili.

Šárka Hušková Pilařová

  • Narodila se roku 1980 v Hradci Králové.
  • Od roku 1998 staví samostatně nástroje v rodinném ateliéru.
  • Je vdaná a má dva syny.
  • Ve volném čase se věnuje judu, skautingu a hraje v orchestru.
Šárko, často padá jméno vašeho dědečka a pradědečka. Jak na ně vzpomínáte?

ŠP: S dědou jsme pracovně do kontaktu moc nepřišli, do mé výuky se nepletl. Vzpomínám na něj ale jako na člověka s obrovským pracovním úsilím, který brzy vstával a pracoval od nevidím do nevidím. Práce pro něj byla všechno. Pradědečka si pamatuju jen velmi matně, bylo mi pět, když zemřel. Mrzí mě, že jsem ho nezažila víc, protože z vyprávění si myslím, že bychom si byli hodně blízcí.

Máte nějaký životní či pracovní sen, touhu, kterou byste si chtěli splnit?

ŠP: Po tom všem povídání mě napadá, že by se mi hrozně líbilo, kdyby se některý můj syn houslařině věnoval a mohl se učit ještě od mého táty. Ale kdo ví, jestli je chytne, musíme si ještě počkat.

Tím by se ale porušila vaše rodová tradice, že rodič učí své dítě.

ŠP: A to by se mi právě líbilo! Já si toho učení s dětmi užiju dost, ať už jde o úkoly, cvičení na hudební nástroje nebo tréninky juda. Mám toho nad hlavu a přiznávám, že někdy mi ta trpělivost schází. Navíc táta je v řemesle mnohem zkušenější.
TP: Když to tak poslouchám, tak bych byl moc rád, kdybych to zažil a vnuka učil. Já osobně už nějaké velké ambice v životě nemám, mým cílem je udržet se v kondici tak, abych byl schopen pracovat a neztratil soudnost. Je dobré vědět, kdy skončit. Doufám, že se mi téhle sebereflexe dostane.