Lucie Ernestová: Mé hry jsou testovány na dětech

15. června 2018

Také jste jako malí nesnášeli, když vaši figurku v Člověče, nezlob se! těsně před domečkem někdo drze smetl ze stolu? Křivda, zlost, smutek, někdy i pláč dětí dohnal Lucii Ernestovou vymýšlet a vytvářet pro ně vlastní hry. Jednodušší, rychlejší na vysvětlení a plné zábavy. A slaví s nimi úspěch nejen doma, ale i v Estonsku nebo Nizozemsku. Rozená Hradečačka a máma dvou kluků toho ale dělá ještě mnohem víc – tvoří inspirační karty, hraje ping pong, předcvičuje jógu, cestuje. „Nezastavím se, ale miluju to,“ usmívá se.

Lucie Ernestová: Mé hry jsou testovány na dětech
Vaše děti vás motivovaly vystoupit z komfortní zóny a začít tvořit. Jak se jim to podařilo?

Když byli kluci malí, často jsem s nimi hrála hry. Dlouhé hry je však po chvilce přestaly bavit. Nesnášeli vyhazování u Člověče, nezlob se! Jakmile brácha vyhodil bráchu obvykle končila hra a všechno letělo ze stolu. A když jsme koupili nějakou novou hru, pokaždé měla pravidla natolik dlouhá a složitá, že to otrávilo nejen děti, ale i mě. Odjakživa jsem byla zvyklá, že když mi něco chybí, tak si to vyrobím. Proto jsem si řekla, proč nevymyslet hru, která by je opravdu bavila. Taková však musí být na míru ušitá jejich představám, potřebám a zájmům. Začala jsem odpozorovávat, co kluky nejvíce baví. Jejich požadavkem bylo, aby si u toho užili hodně legrace. Mám ráda, když se děti smějí. A mou největší inspirací bylo, čemu všemu se chechtají. Já sama naopak lpěla na tom, aby pravidla byla jednoduchá a intuitivní. Tenkrát měli rádi vláčky, první hra byla tedy o mašinkách.

A jaké byly další?

Jak kluci odrůstali, vytvářela jsem strategičtější a složitější hry a volila témata podle toho, co je zrovna zajímalo. A tak vznikaly hry o dinosaurech, o starověkých chrámech, o pirátech, o zvířátkách. Na svém kontě mám nyní pět herních sad. Jelikož jsem hry tvořila paralelně s vývojem kluků, jsou určeny pro děti od 3 let až po první stupeň základní školy. V každém setu jsou čtyři herní plány. Jmenují se Veselé hry, Zvířátkové, Dobrodružné, Cestovatelské a Přírodovědné. Poslední moje hra byla karetní Magicon. Hra je obrázková. Na každé kartě je nějaká postava či místo. Děti kromě toho, že s ní mohou hrát hru podobnou Prší nebo Kvartetu, mohou tvořit i zajímavý fantasy příběh.

V čem jsou vaše hry odlišné od těch, na které běžně narazíme v obchodech?

Jsou tak akorát rychlé a tak akorát složité. Slouží nejen k zábavě, ale zároveň děti vzdělávají a bystří jim myšlení. U Veselých her si třeba rozšiřují slovní zásobu, u Zvířátkových poznávají různé živočichy, ale také trénují správnou výslovnost hlásek. Smyslem Dobrodružných her je zase hravé učení matematiky a písmenek. Díky Cestovatelským hrám získávají základní zeměpisné znalosti, Přírodovědné je zase seznamují s přírodou, a také je učí anglicky.

Navíc, menší děti a předškoláci mají rádi, když hra běží a nemusí nad ní moc přemýšlet a rozhodovat se. Oni to de facto ani moc neumí, brzdí je to, a proto je takové hry rychle omrzí. Mé hry jsou také skladné. Jsou to takzvané knížkohry, vyrobené formou leporel. I pravidla jsou součástí, bývají vepsaná přímo do plánu nebo vedle. Vzpomínám si totiž, jak mě vždycky rozčilovaly obrovské krabice, ve kterých se většinou skrývala nesrovnatelně menší hra. Mé hry tak sice nejsou v regálech obchodu vidět úplně na první pohled, ale zase jsou praktické. Výborně se hodí i na cesty, strčíte je jednoduše do batohu.

Lucie Ernestová

  • Narodila se roku 1973 v Hradci Králové.
  • Nyní žije se svými dětmi a manželem ve vesnici Maskovice poblíž Benešova.
  • Když zrovna neplní skicák kresbami, ráda medituje, předcvičuje jógu a hraje ping-pong.
  • Její celoživotní láskou je cestování. Z cest si přiváží nejen zážitky a zkušenosti, ale také inspiraci.
  • Nakladatelství REBO koupilo její autorská práva do celého světa, a tak se její hry prodávají i v Nizozemsku a v Estonsku.
Hry nejen vymýšlíte, ale také si je sama ilustrujete. Jak dlouho vám trvala jedna hra – když to vezmeme od nápadu, přes realizaci až po samotné finále, kdy je připravena ke hře?

Jelikož témata byla jasná, nebylo to nijak složité a myšlenka přišla sama od sebe. Pravidla jsem chtěla udělat jednoduše. Snažila jsem se tedy takový herní princip najít. Většina pravidel v mých hrách není nová, dávno se používají. Tady toho člověk moc nového nevymyslí. Ostatně není ani důvod – pro mě bylo podstatné, aby byla intuitivní a hráč okamžitě věděl, co má dělat. Jeden set mi zabral zhruba rok. Vedle nápadu, pravidel a ilustrace je tam spousta dalších komponentů, jako figurky, látkové pytlíčky a další.

Jak se to člověku stane, že z vystudované architekty a posléze grafičky, přejde k obyčejné tužce a papíru a kreslí obrázky?

Já jsem chtěla být výtvarnicí od mala. Neustále jsem si kreslila. Dokonce jsem navštěvovala i ZUŠ Střezina. Po základce jsem chtěla jít na uměleckou školu, jenže rodiče mě poslali na stavebku. Stále mě to však táhlo k uměleckému vyjádření, a tak jsem po maturitě šla na architekturu. Po studiích mě ale začaly bavit grafické programy, konečně jsem mohla dělat něco výtvarného. Respektive se k tomu alespoň přiblížila. Tenkrát, když jsem vycházela z osmičky, se rodiče neohlíželi na můj talent, ale co je praktické do života. Což není dobře, rodič by měl být pro dítě moudrým průvodcem a naučit ho rozvíjet svůj talent. Podle slov uznávaného spisovatele, lékaře a lektora Deepaka Chopry existuje až padesát témat talentu, které můžeme mít. Přitom každý člověk jich má alespoň čtyři nebo pět. Jde tedy jen o to pochopit důvod, proč jsme se narodili a jaké jsou naše talenty, a ty se naučit dobře využívat.

Vy jste ten svůj důvod zřejmě pochopila a svůj talent využíváte i pro ilustrování barevných inspiračních karet.

Ano, navíc tento nápad přišel také s dětmi. Všímala jsem si, jak se ve školce a ve škole potýkají s vlastní nespokojeností, prochází si krizovými obdobími, mají pocity sklíčenosti, kterým nerozumí. Chtěla jsem, aby rozuměli sobě, svým pocitům a uměli s nimi naložit. Proto vznikly obrázky na důležitá životní témata, která je archetypálně vystihují. Kresby mají v člověku vyvolávat nějaké reakce. Jsme zvyklí informace získávat z psaného textu, přičemž naše vizuální vnímání je o stovky tisíc let starší a propracovanější. Zrakem vnímáme mnohem víc. Moudra, která u obrázků jsou, byla již tisíckrát vyřčena, napsána, zhudebněna, zfilmována, ale přesto opomenuta a velmi rychle zapomenuta. Chtěla jsem je zhmotnit, dát jim tvář, díky které na ně nezapomeneme, a naopak v nás vyvolají nějaké myšlenky a pocity.

Kartičky mají ale přimět lidi spolu mluvit. Na jakém principu to funguje?

Hodně s nimi pracují koučové, učitelé, psychologové, rodiče, partneři, ale i lidé, které trápí smutek a samota. Vytáhnete si nějakou kartu a ta vám leccos napoví. Řekněme, že to bude karta Cesta ze smutku. Přečtete si, co je na ní napsáno: Přijmi každý smutek a úzkost jako příležitost k tomu, aby ses něco o sobě naučil. Hledej střípky radosti, které ti z něho pomůžou. Nauč se proměňovat sílu smutku a temnoty v radost a světlo. Můžete s tím souhlasit, či nesouhlasit. Ale už o tom přemýšlíte a vyvolá to ve vás sled nějakých myšlenek z vašeho nevědomí. A je velmi zajímavé dostat se do pozice pozorovatele a sledovat, jaké myšlenky k vám přicházejí.

Znamená to tedy, že když se třeba pohádám s partnerem a jsem z toho smutná, mám hledat důvody, proč s ním, lidově řečeno, nevyrazit dveře?

To je vaše interpretace, vaše myšlenka. Někomu jinému vytane při pohledu na kartičku něco úplně jiného. Vybaví se mu jeho zkušenosti a prožitky. Člověk si nad ní může i uvědomit, co ho vlastně z toho smutku tahá – hudba, tanec, procházka, uklízení. Nemusí jít o psychoanalytické řešení, ale naprosto jednoduché věci. Jeden buddhistický příběh říká, že smutek je hromada hnoje, kterou kousek po kousku odvozíte ze svého nitra, místo abyste s ní páchla kolem sebe. Čím větší hromadu těžkostí zvládnete, tím krásnější bude vaše zahrada. Představte si každou emoci (vztek, smutek) jako energii, která s vámi něco dělá, a je potřeba ji nechat projít. Smyslem kartiček je rozvířit naše pole nevědomí a nechat z něj plynout myšlenky, odpovědi, které nám pomáhají chápat sami sebe, nebo ostatní.

Zmiňovala jste ale, že je používají i učitelé a psychologové.

S kartami pracují učitelé od mateřských školek. V dnešní době je nadmíru důležité rozvíjet u dětí měkké dovednosti, emoční inteligenci a otevřenost. Lidé nejsou nešťastní kvůli tomu, že si nepamatují velkou násobilku, ale že spolu neumí komunikovat, nerozumí sami sobě, neumí zvládat krizové situace, nedokáží vyjít s kolegou nebo s partnerem. Právě kartičky jsou praktickým nástrojem pro učitele a školního psychologa, jak o těchto životně důležitých tématech mluvit. Konkrétně u psychoterapie je potřeba pracovat s intuitivní a nevědomou složkou víc než s logickou.

Která kartička byla vaše první?

Rozhodnout se. Na začátku jsem vůbec nevěřila, že bych byla schopná takové kartičky vytvořit. Když jsem si ale věnovala důvěru, byla jsem sama překvapená, že to najednou šlo, a obrázek přišel sám od sebe. Rozhodla jsem se tedy, že to zkusím a pustila se do další.

Máte dvě sady karet – Cesta k sobě a Cesta životem. Chystáte ještě nějaké?

Velmi pomalu vznikají partnerské karty s tématy, která se týkají samotných vztahů. Já si totiž myslím, že když se dva lidé milují, dokážou vést hovor v poklidu a naslouchat tomu druhému. Když lidé mluví ze srdce a naslouchají ze srdce, tak náhle zjistí, že nemají ani důvod ke konfliktu. V momentě, kdy vyjadřujeme své upřímné pocity (ať jsou jakékoliv), tak se stáváme dobrovolně zranitelní. A ten druhý nemá sílu vás nějak zraňovat. Naslouchá vám a poznává vás blíž a blíž. A to bude právě smyslem těchto karet - předcházet konfliktům. Pomohou párům otevírat důvěrná témata a hledat odpovědi.

Která je vaše nejoblíbenější?

Tvořivost a Samota. Ráda se nořím do svého vlastního vnitřního světa a samota je příležitost, jak vnímat nejen sebe, ale i své okolí. Rozhodně nejsem introvert, jenom umím být sama se sebou. A díky tvořivosti neustále hledám lepší a krásnější řešení pro cokoliv na světě. Tvořím svůj život, své vize, své vztahy.

Vy jste dokonce i na nějaký čas odjela, abyste mohla být sama.

Ano, bylo to po dvanácti letech manželství, rodičovství a pracovního nasazení. S manželem jsme hodně cestovali, pak se vzali, měli děti, založili grafické studio a celé to období bylo hodně intenzivní. Jako žena jsem byla na roztrhání. Musela jsem uspokojit potřeby dětí, manžela a práce. Neměla jsem čas sama na sebe, nezastavila jsem se. Ale jelikož to všechno miluju a nechtěla jsem vyhořet, řekla jsem si, že odjedu na měsíc do Indie. A bylo to nejlepší rozhodnutí. Čtrnáct dní jen jóga a pak čtrnáct dní u moře. Byla jsem v absolutní rovnováze. Mohla jsem vstávat, spát a tvořit, kdy chci. Plavala jsem si ve svobodném čase. Klid, ticho a moc přítomného okamžiku, ze kterého pramení pocit spokojenosti. Nechala jsem myšlenky volně plynout a užívala si ty chvilky. Po měsíci jsem se zase vrátila ke „kořenům“, ale byla jsem to opět já.