V rytmu salsy

19. června 2018

Když se řekne Kuba a Havana, vytane mi na mysli představa průzračně azurového moře a bělostné písečné pláže uprostřed tropického ráje. K mým uším doléhají podmanivé tóny, které mě vtahují do světa vášnivého tance a energické hudby. Na jazyku vnímám lahodnou chuť rumu a cítím závan štiplavé vůně doutníku. Temperamentní, živá, dýchající, přátelská, bohémská. Taková je pro mě Kuba. A s kým jiným si popovídat o „ostrově svobody“ než s Východočechem Milošem Chlápkem, který jej nesčetněkrát navštívil.

V rytmu salsy
Jakými dalšími přívlastky byste Kubu nejlépe vystihl?

Starodávná, nostalgická, romantická. Pro nás, jako cestovatele, má obrovské kouzlo. S příletem do této země nabydete dojmu, že jste právě absolvovali výlet strojem času. Vrátíte se tak o padesát let zpátky a vydáváte se po stopách socialismu. Je to země, která je díky své pohnuté historii a ne moc příznivé současnosti živým skanzenem. Atmosféra dob nedávno minulých je stále přímo hmatatelná. Najdete tu starobylé, byť oprýskané domy, a překrásnou španělskou koloniální architekturu. Škoda jen, že ta stará nádherná americká auta, která byla pro Havanu tolik typická, vystřídala čínská. Mohla jste tady potkat velké Cadillacy či Chevrolety z roku 1958.

Jste vášnivý potápěč, tipuji, že vaše první cesta na Kubu zřejmě nesměřovala hned do Havany.

Přesně tak, poprvé jsem byl na Kubě byl v roce 2003, a to skutečně s potápěčskou výpravou. Naše výprava tenkrát mířila na jedno souostroví, vzdálené 70 mil jižně od Kuby směrem na Kajmanské ostrovy. Souostroví se jmenovalo Jardines de la Reina, v překladu Královniny zahrady. A je před okolním světem natolik uzavřené, že ani většina Kubánců nemá o jeho existenci ponětí. Dřív to byl Castrův soukromý rybářský a potápěčský revír. Tudíž uzavřená oblast, kam nikdo nesměl. Později bylo souostroví prohlášeno za národní park, kde stále platí přísné limity pro vstup návštěvníků. Turistů se tam tedy pouští velmi málo, a donedávna tam například vůbec nepouštěli Kubánce.

Kubánci měli zakázané navštěvovat ostrov, který patří jejich zemi, ale turisti tam smějí?

Ano, když si zaplatí vstup. Díky tomu tam funguje jedna potápěčsko-rybářská základna. A jelikož mají omezený počet lidí, kterým mohou poskytnout svůj servis, tak týdenní rybaření na lodi vás přijde na 5000 EUR. Už před těmi patnácti lety se nám to zdálo příliš drahé. Nicméně jsme zariskovali a šli do toho. Když jsem však to místo spatřil, věděl jsem, že ty peníze za to stojí a že už nepotřebuju jezdit nikdy nikam jinam. Zdejší potápění patří k tomu nejlepšímu, co si potápěč vůbec může přát. Zajímavostí je speciální žraločí záruka – pokud byste zde při své potápěčské dovolené neviděla žraloka, vrátí vám všechny peníze. Tím, že je souostroví uchráněné od lidí a turistiky, zachovalo si svou podobu, člověk ho ještě nestačil zničit. A takových míst už je málo. Říká se, že za Kryštofa Kolumba to tam vypadalo úplně stejně.

Miloš Chlápek

milovník Kuby a vášnivý potápěč z Trutnova

Když ale souostroví není známé ani mezi Kubánci, jak jste na něj přišel?

Jeden známý, co byl v Kanadě, se o tomto místě doslechl. Sám tam nebyl, ale sehnal mi kontakt na majitele. V té době byl internet ještě v plenkách, žádné Google Mapy, žádné webové stránky. Vše jsme vykomunikovali jen po e-mailu a telefonu. Jeli jsme de facto do hrozné nejistoty. Nevěděli jsme, jak to tam vypadá. Měli jsme ale víc štěstí než rozumu. A tak to vlastně začalo. Začal jsem tam tedy se svou cestovkou Diving in Cuba létat pravidelně a postupně zjišťoval, že Kuba není jenom o tom potápění, i když to bylo to hlavní, co nás tam neustále lákalo. Zjistili jsme, že i místní lidé jsou skvělí, a dokonce nás, jako Čechy a Slováky, mají neuvěřitelně moc rádi.

Překvapuje mě, že obyvatelé ostrova uprostřed Karibiku znají Českou republiku.

Za socialismu k nám v rámci soudružské hospodářské spolupráce často přijížděli. Učili se tu pracovat ve fabrikách, které jsme jim na Kubu jezdili stavět. Kubánci tu i studovali na doktory či inženýry. A rádi na to vzpomínají. S tím jsem se nikde jinde ve světě moc nesetkal, když jsem tam přijel a řekl, že jsem z Čech, tak oni „Checo? Checo? Checoslovaquia, sí!“ Oblíbenost možná pramení i ze společné socialistické minulosti. Dokonce bych i řekl, že tak patnáct procent jich mluví česky. Když jsme s kamarádem na trhu vybírali obraz a Kubánka nám ho nabízela za 50 dolarů, řekl jsem mu, že chvíli budeme odmítat a ona půjde na 20 dolarů. Jenže nám znenadání odpověděla česky: „Na dvacet, kluci, ne, na třicet, když koupíte čtyři.“ V tu chvíli jsme byli oba rádi, že se naše komentáře týkaly jenom obrazu (smích). Od té doby upozorňuji každého, aby si dával pozor na to, co říká. Je totiž dost pravděpodobně, že jim budou rozumět, tak aby jim nezavdávali důvod ke konfliktu.

Kubánce vnímám spíš jako pohodové lidi, kteří si hlavně umí užívat života a svůj temperament si raději vybíjejí tancem než rvačkou.

To máte pravdu, umí si užívat života, jsou temperamentní, ale na druhou stranu velmi přátelští. Nedají se definovat jedním slovem. Za minulého režimu jsme paradoxně měli něčeho víc, měli jsme víc času. V té době člověk neměl žádnou možnost se individuálně prosadit. Nebyla možnost kariérových růstů, podnikat, pracovat v zahraničí. Možnost individuálního uplatnění byla nulová a lidé víc tíhli k sobě. A to právě pozoruji na těch Kubáncích. Tím, že tam nemají možnost uplatnění, růstu a kariéry, tak jsou si lidsky blíž. Čas v Havaně změnil mnohé, co ovšem nedokázal díkybohu změnit, je povaha Kubánců. Ti dělají Kubu Kubou.

Čím přesně?

Jedním slovem salsa. Ta proudí nejen ulicemi Havany, a potažmo celou Kubou, ale především v žilách Kubánců. Ti hudbou a tancem opravdu žijí, oddávají se jí a jejich projev je velmi procítěný. Ta energie a vitalita z nich doslova vyzařuje a málokdy se stane, že byste prošli kolem nějakého obyrozvatele, který neumí zpívat či tančit. Tančí se kdekoliv a kdykoliv. Na ulici, doma, v barech. Já se ji za ta léta nenaučil, zvládám základní kroky. A nikdy se jim ani nevyrovnáte. Oni se pro to narodili, tančí už od útlého věku. Také se mi velmi líbí, že tam nepotkáte neupravenou ženu či neoholeného chlapa. Když ano, tak je to vždy turista. Dbají o sebe, chodí čistě oblečeni. Děti mají mašle ve vlasech. Jsou chudí, ale jsou hrdí. Samozřejmě vedle salsy jim v žilách také koluje rum (smích). My máme Kubu hodně spjatou i s drinky, jako je Mojito či Cuba Libre. Přitom Kubánci si nelibují v míchaných drincích a koktejlech. Dávají přednost čisté chuti rumu.

Kde se ty koktejly tedy vzaly?

Řekl bych, že to vzniklo v době, kdy tam byli Američani. Například takový Ernest Hemingway, jehož oblíbenými drinky bylo Daiquiri a Mojito. V Havaně měl dva oblíbené bary – Floriditu a Bodeguitu. Odtud pochází i heslo „My daiqurí in Floridita, my mojito en la Bodeguita“, volně přeloženo jako „Na daiqurí do Floridity, na mojito do Bodeguity“. V baru Floridita má i svou sochu v životní velikosti. Pokud má někdo rád Daiquiri, tak ve Floriditě rozhodně dělají nejlepší na světě! Kuba byla pro Hemingwaye druhým domovem. Havana dala vzniknout i jeho mistrovskému dílu Stařec a moře, za které získal Nobelovu cenu. V současnosti je jeho dům vyhledávaným turistickým cílem. Každý chce vidět místo, kde vznikaly jeho největší díla, kde sbíral náměty, kde přemýšlel a kde popíjel.

Dočetla jsem se, že pobýval v hotelu a jeho pokoj je uchován ve stavu, v jakém ho opustil.

Hemingway pobýval v hotelu Ambos Mundos, ale na okraji Havany, v oblasti zvané Finca la Vigía, měl postavený svůj dům. U domu měl bazén, což v té době (polovina 20. století, pozn. redakce) byl nepředstavitelný luxus. Byl to však komplikovaný člověk. Průvodci říkají, že zde bydlel se svojí ženou, a vedle domu byl ještě jeden menší pro služebnictvo. A tam prý bydlely jeho milenky, americké herečky, které za ním jezdily. Ale je to tak, jak říkáte, v hotelovém pokoji, ale i v domě najdete autentické věci, které jsou uchovány ve stavu, v jakém je opustil. Do jeho domu moc turistů nepouští. Většinou můžete chodit jen okolo a nakukovat skrz okna. Uvidíte tam hrneček s kávou, psací stroj, dalekohled. Byl to vášnivý lovec nejen dam, ale i zvěře. Takže tam je spousta trofejí. Zajímavý je ovšem jeho záchod – měl ho v takové věžičce a z něho krásný výhled na krajinu, a všude okolo knížky. Tipuju, že tam strávil asi dost času.

Zmínil jste, že se Havana změnila. V jakém slova smyslu?

Mění se k horšímu i k lepšímu. Málokdo ví, že Havana původně nebyla hlavním městem Kuby, ale až třetí v pořadí. Kubu objevil v roce 1492 Kryštof Kolumbus. A posléze, když objevil dál Jižní Ameriku, tak se Kuba stala jakousi vlajkovou lodí španělských kolonií. Sídlil zde guvernér, a všechny lodě s aztéckým a inckým zlatem z Jižní Ameriky a Mexika jezdily nejdřív do Havany, kde se seřadily do konvojů a teprve z Havany vypluly zpátky do Španělska. Byla takovým mocenským centrem. Proto karibští piráti operovali zejména na trase pobřežím Jižní Ameriky a Havanou. A v té době, teď mluvíme o nějakém šestnáctém století, tam vznikaly vskutku architektonické skvosty – nádherné paláce, katedrály a panská sídla v koloniálním španělském stylu. Tehdy byla Havana považována za nejkrásnější a nejbohatší město z obou amerických kontinentů. Byla označována jako Perla Karibiku. A tyto stavby právě tvoří historickou Havanu neboli Starou Havanu. Okolí ní posléze vyrostly další modernější stavby, vládní čtvrti, hotelové čtvrti. Jenže, když Fidel Castro vyhrál revoluci, tak všechny peníze, co socialismus vydělal, vložil do rozvoje venkova a Havanu hodně zanedbával. Tento počin se na ní krutě podepsal, neboť po čtyři desetiletí město jen chátralo. Nyní tam vidíte polorozpadlé stavby. Něco se nepodařilo zachránit, neboť jsou z toho ruiny. Nyní ale postupně dochází k opravám historických staveb, které jsou staré téměř 400 let. Dalo by se tedy říci, že Havana opět vzkvétá a pro Kubánce se mění rozhodně k lepšímu. V určitých oblastech je povolené i podnikání, jako je hotelnictví, gastronomie či doprava. Ale pro nás, jako pro turisty, trochu ztrácí své kouzlo.

Proč myslíte?

Ztrácí podobu socialistického skanzenu, kam jsme se rádi jezdili dívat, protože u nás už to není. Vedle starých amerik jste tam mohla potkat i škodovky a žigulíky. Nebo typickým dopravním prostředkem byl takzvaný metrobus neboli camel bus. Místo autobusu měli na kamionových návěsech přidělanou v uvozovkách autobusovou kabinu. Dnes je tam už neuvidíte, nahradil je moderní dvoupatrový čínský autobus. Ale doprava je tam dodnes velmi podhodnocená, vnitrostátní v podstatě neexistuje. Fungují zde jen turistické autobusy, ale kdybyste se jako Kubánka chtěla dostat z města do města, bylo by to velmi složité. Do nedávna měli ještě různě barevné SPZ podle toho, komu auto patřilo. Jestli patřilo soukromé osobě, tak měla žlutou barvu. Ten si mohl dělat, co chtěl. Když ale SPZ byla modrá, jednalo se o auto státní – tedy ve vlastnictví státu a lidu – a řidič musel brát stopaře. Vojenská auta měla zelenou SPZ. Ta samozřejmě nikdo nestopoval. Dále byly oranžové a taková patřila cizincům, kteří na Kubě pracovali. A s červenou SPZ byla auta z půjčovny. Takto se poznali turisti. Jelikož je vnitrostátní doprava bídná, stát Kubáncům dovolil v tomto oboru podnikat. Takže tam například uvidíte náklaďáky, ve kterých jsou lavice, a tímto způsobem se Kubánci dopravují. A povinnost brát své spoluobčany platila i pro náklaďáky. Běžně jste tedy mohla vidět, že na korbě náklaďáku stojí třicet lidí. A takto jezdili i lidi z práce, ženy v šatech a v lodičkách.

Je to již patnáct let, co na Kubu pravidelně létáte – nepovažujete se již za Kubánce?

To ne (smích), ale cítím, že k ní už mám velmi blízko. Kuba je rozhodně má srdeční záležitost. Kultura, lidé, prostředí, atmosféra. Ta je jedinečná a každý si ji musí zažít na vlastní kůži. Ostatně těch, co chtějí okusit svobodnou smyslnost kubánského života, rapidně přibývá a cestovatelé stále častěji vybírají tuto destinaci jako místo své dovolené. Je to dáno i tím, že po patnácti letech růstu cen letos dochází k jejich poklesu až o třicet procent – čím luxusnější destinace, tím větší pokles. Je to dáno zejména tím, že stále přetrvává americké embargo a že Donald Trump zrušil tzv. general licences pro cesty na Kubu, zavedené předchozí Obamovou administrativou, čímž de facto zakázal Američanům individuální cesty na Kubu. Američané tak sice na Kubu můžou jezdit, ale opět jen s cestovkami, které na to mají vládní licenci. V důsledku výpadku Američanů jdou na Kubě ceny dolů, a to je příležitost pro nás.