Až na krev

30. června 2018

David Dvořák - pětadvacetiletý zápasník, bývalý zpěvák a šachista. Taky nadšený chovatel ještěrek, se zálibou ve střelbě z brokovnice. Seznamte se s aktuální dvanáctkou v evropském žebříčku zápasníků MMA z Hradce Králové.

Až na krev
MMA neboli smíšená bojová umění jsou poměrně mladým sportem, vznikla teprve na začátku 20. století, slyšet je o nich ale stále víc. Vy osobně se zápasení věnujete osm let – změnilo se nějak za tu dobu vnímání tohoto sportu?

Když jsem začínal, ještě se u nás o MMA moc nevědělo. Pro lidi jsme byli chuligáni, bezmozci, co se jako smyslů zbavení mlátí v kleci. Většina lidí to odsuzovala, přitom to je sport jako každý jiný, má svoje pravidla, asociace. Nechodíme se prát nikam na ulici.

Možná to bude tím, že při zápasech často teče krev a obecně vypadá zápolení v kleci dost brutálně.

To je sice pravda, ale za celých osm let se mi nestalo nic horšího, než tržná rána na hlavě. Paradoxní je, že si většinou ublížíte spíš při tréninku nebo ve volném čas. Občas si narazíte prsty, pohmoždíte zápěstí, máte modřiny, ale to není nic, co by za pár dní nezmizelo. Když to srovnám třeba s bikery, kteří skáčou salta na kolech, nebo s rychlostním lyžováním, je MMA docela bezpečný sport (smích).

David Dvořák

  • Narodil se před pětadvaceti lety a pochází z Lípy u Hradce Králové.
  • Zápasům MMA se věnuje již devět let, aktuálně mu patří 12. místo v evropském žebříčku.
  • Jako dítě se věnoval zpěvu a hrál závodně šachy.
  • Rád střílí z brokovnice a chová agamy.
Jak jste se vůbec, tehdy jako sedmnáctiletý, dostal k MMA?

Jako slepý k houslím. Celý život jsem hrál šachy, zhruba do patnácti dokonce extraligu. Trénoval jsem v hradeckém Sokolu a shodou okolností tam tenkrát probíhaly i tréninky MMA. Šel jsem se podívat a už jsem zůstal.

Co na to říkali rodiče, že se jim ze šachisty stal zčistajasna zápasník?

Byli samozřejmě zásadně proti, vůbec se jim to nelíbilo. Když se mi ale po půlročním trénování podařilo vyhrát mistrovství republiky, došlo jim, že je ve mně možná nějaký potenciál, a začali mi fandit. Když nad tím ale tak přemýšlím, asi je to úplně nešokovalo. Jako dítě jsem byl hodně hyperaktivní, hrál jsem fotbal, zpíval, chvíli jsem neposeděl.

Zpíval?

Když mi bylo asi šest, chtěli mě naši přihlásit na hodiny zpěvu. Do té doby jsem totiž hodně zpíval, jezdil jsem i po soutěžích, ale pak mi zjistili problém s hlasivkami a hrozila mi operace. Táta nakonec rozhodl, že nebudeme operaci riskovat, profesionální zpěvák nebudu, a dal mě na šachy, které sám hrál. No a dál už to znáte.

Zápasíte ve váhové kategorii do 57 kilogramů, aktuálně vám v Evropě patří 12. místo. Jaké to pro vás jako muže je - hlídat si váhu?

Normálně 57 kilo nemám ani náhodou, vždycky musím před zápasem tak sedm až osm kilo zhubnout. Zhruba šest týdnů do zápasu mi nastává tvrdá dieta. Nebudu lhát, je to na hlavu. Poslední týden je kritický, to už se mnou není žádná řeč. Ideálně se odstěhovat někam na samotu (smích).

To bude čtenářky zajímat, jak se hubne devět kilo za šest týdnů?

Hodně lidí si všechna jídla váží. To já nedělám, snažím se vnímat svoje tělo a jeho potřeby. Jím hodně masa, rýže, zeleniny, trochu ovoce, vločky. Když jde váha dolů, pokračuji v nastaveném režimu, a v momentě, kdy se zasekne, musím někde ubrat. Nejdřív tělo shodí tuky, pak se zbaví sacharidů a cukrových zásob ve svalech. Z toho mi zbudou tak čtyři kila, která hubnu pocením v sauně nebo horké vodě. To se totálně dehydratujete a vlastně jen kvůli tomu, abyste si před rozhodčími stoupla na váhu, oni si vás zapsali, že jste splnila váhovou kategorii, vyfotíte se se soupeřem a druhý den už je to na vás. Nutno říct, že po takovéhle dehydrataci a hladovění není zápasení žádná legrace. V Asii mají podle mě mnohem lepší systém, už 6 týdnů před zápasem vás zváží a zároveň provádějí testy na dehydrataci. Pokud testy neprojdete, tak nejenže vás nenechají zápasit, ale ještě schytáte tučnou pokutu.

To musí být pro tělo zápřah. Kolik zápasů ročně absolvujete?

Nejen pro tělo, horší je asi psychická stránka věci. Je to frustrující, pořád myslím na to, že když nenavážím správnou váhu, budu muset jít zas a celý proces podstoupit znovu. Když se to navíc nepoštěstí ani napodruhé, můžou vám zrušit zápas, a přijdete o peníze. Myslím, že je horší udělat váhu, než jít zápasit. S počtem zápasů je to různé, třeba v roce 2015 jsem měl dva, loni jen jeden. Trápilo mě zraněné koleno, ale letos si to chci vynahradit. Doufám, že se mi podaří nastoupit do čtyř klání. Domluvit zápas je poměrně manažersky náročné, není to jako v tenise, kam vám na turnaj přijede dvacet hráčů. Vyjednává se o penězích, váhové kategorii, řeší se zranění a občas si to soupeř na poslední chvíli rozmyslí.

Jaký je to pocit, když vstupujete do zápasu, jdete uličkou směrem k soupeři a víte, že teď jde o všechno?

Zažívám absolutní soustředění. Chytne mě to vždycky už v šatně při rozcvičce, od toho momentu existuju jen já a můj tým. Jakmile nastupuju a začne hrát moje hudba, tak jako by okolní svět vypnul, vnímám jen sebe a soupeře. Ty emoce jsou úplně neuvěřitelný, absolutně mě to pohltí. Zároveň je to obrovský doping a odměna za všechny ty týdny odříkání.

Když vyhrajete, můžete si to při své přísné životosprávě vůbec dovolit oslavit?

Záleží, kdy mě čeká další zápas. Měl jsem období, kdy jsem se třeba dva roky nedotkl alkoholu. Nedávno jsem ale po zápase slavit šel, čekal mě měsíc volna, tak proč ne. Ale nečekejte žádnou divočinu, dal jsem si pivo (smích).

MMA vlastně vzniklo na základě zvědavosti. Lidé se dohadovali, zda by ve vzájemném souboji vyhrál spíš karatista nebo boxer, wrestler nebo kickboxer. Když je to takový mix bojových umění, existují nějaká omezení, zakázané chvaty či údery, které jsou v MMA zápasníkům zapovězeny?

Je zakázané štípání, píchání do očí, uší, kousání a podobné podlosti. Nesmí se také údery do temena hlavy, páteře, rány pod pás. Když soupeř leží na zemi, neexistuje, že byste ho kopli do hlavy. Existuje pravidlo, že když se soupeř dotýká třemi body země – například klečí na jedné noze a druhou má na zemi, tak už se posuzuje jako soupeř na zemi.

Kdy zápas končí?

Je několik cest – buď udělením K.O. případně technického K.O., vzdáním se soupeře, nebo na základě bodového ohodnocení. Zápas proběhne ve stanové době a bodoví rozhodčí potom rozhodnou, který ze zápasníků byl lepší.

Je vám pětadvacet. V kolika letech chodí zápasníci MMA „do důchodu“?

Je to hodně individuální, průměrně tak v pětatřiceti. Já třeba patřím k těm, kteří rostou pomaleji, mě ten vrchol, troufám si říct, teprve čeká. Ještě tak dva roky. Jsou ale zápasníci, kteří vyletí nahoru ve dvaadvaceti. Bývá to ale tak, že o co rychlejší je vzestup vzhůru, tím rychlejší je potom i pád.

Když netrénujete a nezápasíte, co rád děláte?

Jsem kluk z vesnice, takže mám rád přírodu, zvířata. Rád střílím z brokovnice, chovám agamy, mám kočku. Takové ty obyčejné radosti.