Slavoj a Magdaléna Bednářovi: Sami sobě odrazem

26. září 2018

Vystudovaný lékárník, profesionální kulturista, certifikovaný trenér. Ale taky manžel, otec a podnikatel. Osmatřicetiletý Slavoj Bednář má možná mnoho tváří, s manželkou Magdalénou je však jedno tělo, jedna duše. Společně žijí, vedou vlastní posilovnu, často prožívají extrémní přípravy na závody. „Sáhneme si při nich na úplné dno, a to psychicky i fyzicky. Ale stojí to za to,“ říkají ve společném rozhovoru pro Quartier.

Slavoj a Magdaléna Bednářovi: Sami sobě odrazem
Od šestnácti let cvičíte, v osmnácti jste poprvé okusil závodní podium a dvacet let ho neopustil. Jak se v člověku vzbudí takový zápal pro kulturistiku?

S: Ke sportu obecně jsem měl blízko od dětství. Už někdy v deseti, jedenácti letech jsem zvládl 120 poctivých kliků. Vzpomínám si, jak na mě můj táta byl hrdý a já to rád na potkání předváděl. Zároveň jsem si potom strašně užíval ty „ovace“. Ono 120 kliků nějakou chvíli zabere, ale babičky vždycky trpělivě čekaly, fandily a tleskaly (smích). Řekl bych, že se kulturistika hodně potkala s mojí soutěživou povahou – překonávat překážky, do všeho dát maximum, posouvat hranice vlastního těla a psychiky.
M: To mu zůstalo dodneška. Stačí, když hrajeme kroket a já chvilku vyhrávám. Ačkoli je třeba pět branek pozadu, hrozící prohra ho tak namotivuje, že mě předejde a nakonec fakt vyhraje.
S: Náhodou, čím jsem starší, tím líp umím prohrávat. Už ty prohry beru jinak. Nejen v kulturistice, ale i v životě. Prohrát můžete, ale musí vám zůstat chuť bojovat dál.

Magdaléna Bednářová

  • Narodila se roku 1970 v Hradci Králové.
  • Má dva syny.
  • Spolu s manželem Slavojem vede fitcentrum FINE FITNESS v Pardubicích.
  • Miluje jízdu na in-line bruslích, ráda griluje, čte a zvelebuje zahradu.
První soutěže jste absolvoval pod křídly Josefa Hýbla, nestora české kulturistiky. Jak na to vzpomínáte?

S: Pepa byl úžasný chlap. Jezdil jsem k němu trénovat do Svitav a po první přípravě pod jeho vedením přišlo 5. místo na mistrovství republiky. Co vám budu povídat, právě díky němu jsem v tom začal lítat až po uši. Strašně mě to chytlo, ačkoli tehdy jsem vážil 68 kilo, takže spíš než k podívání jsem byl k smíchu, ale ta atmosféra mě úplně pohltila a od té doby jsem jediný rok nevynechal. Pepovi za hodně vděčím, protože ačkoli nejsem geneticky pro kulturistiku ideálně vybavený, o to víc jsem se musel naučit disciplíně, motivaci a píli. To je v kulturistice asi nejpodstatnější. Jen si vezměte, kolik se toho od mých šestnácti změnilo. Nastoupil jsem na střední školu, pak na vysokou, přišla rodina, manželství. V každé životní etapě si na kulturistiku musíte dělat podmínky, nemůžete vypadnout. Dennodenně vaříte, plánujete tréninky, nesmíte za žádnou cenu vynechávat. Časem, když se dostanete na úroveň, kterou chcete, je zase potřeba přidávat odpočinek a nepodléhat stresu, protože to všechno se na svalech negativně podepisuje.

Kolik vážíte?

S: Jsem v nejtěžší váhové kategorii, aktuálně mám nějakých 112 kilo, ale v objemové přípravě se váha blíží ke 130 kilům. Na tom, jak vypadám, pracuju dvacet let. Jsou kluci, kteří stejnou fazonu udělají za tři roky, ale zase jim většinou chybí právě ona bojovnost, disciplína a chuť vydržet. Příprava na závody vás totiž přivede do takového extrému, že si mnohdy sáhnete opravdu na hranice lidských možností. Je tolik momentů, kdy chcete strašně moc skončit, chcete si dát burger a colu, chcete si prostě jen obyčejně sednout a nic nedělat. V takových chvílích vám dojde, že v životě je důležitých věcí opravdu jenom pár, zbytek nějak dopadne. Úplně se vám přeskládá žebříček hodnot a začnete si vážit všeho – třeba jídla a pití (smích). A to bez maximální motivace a disciplíny prostě neskousnete. Magdička by mohla vyprávět, jak jsem vždycky doslova na hadry.

Jaké to je pro vás jako partnerku prožívat s manželem bok po boku ty extrémní chvíle, kdy je na dně?

M: Je to náročné, v těch nejvypjatějších fázích ho lituju. Když vidím ty jeho dehydratované, propadlé tváře, přeju si, aby už bylo po závodech. Ale vím, že to takhle musí být, aby výsledná forma byla top. Tak se ho snažím v těch nejtěžších chvílích maximálně podpořit. Na druhou stranu ale ohromně oceňuju, že i přesto, v jak šíleném stavu občas je, funguje – jako táta, jako manžel, jako partner. Snaží se mi pomáhat. A vaří! Pořád vaří. Zní to asi nepochopitelně, ale jsme takhle zvyklí, za sedm let společného soužití jsme dokonale sehraní. Je to životní styl a já to tak beru. Přípravu prožívám s ním a umím být i hodně kritická. Když není na sto procent připraven, pěkně nahlas mu to řeknu (smích).
S: To je pravda. Když mě dva týdny před závody kamarádi plácají po zádech, jak jsem skvěle připraven a dobře vypadám, stačí jeden pohled na Magdičku a vím, že to ještě není ono. Zato když pochválí, tak vím, že je to doma (smích). Prostě jsme jedno tělo, jedna duše. Ve všem.

Nemáte při všem tom fyzickém i psychickém vypětí chuť s kulturistikou seknout a žít „normálně“?

S: Naopak mám hrůzu ze dne, kdy budu muset skončit. Když se mě lidé ptají, do kolika let to chci dělat, odpovídám, že do té doby, dokud mi to bude dávat smysl - ale co je ten smysl? Že přijdu na plac, jsem lepší než loni a sklidím ty ovace. To je, jako byste se ptala horolezce, co ho motivuje vylézt na Mount Everest. Co ho motivuje vydržet v ukrutných mrazech s minimem jídla a kyslíku. Ten moment, kdy po měsících příprav stane na tom vrcholu, to je ten rajc. Pro mě je Everest právě to podium. Vždycky jsem obdivoval zlatou éru kulturistiky, 90. léta, kdy byli kulturisti esteticky perfektní, měli úzký pas a pěkné kulaté svaly. Dokud budu schopen svoje tělo dostat přesně do takové fáze, tak do té doby chci závodit. Myslím, že ještě tak pět let jsem schopen jít výkonnostně nahoru, pak to budu muset nějak rozseknout. Cvičit ale nepřestanu asi nikdy.

Změnila se za ty dvě dekády nějak vaše příprava na závody, nebo je to pořád stejné v osmnácti jako v osmatřiceti?

S: Překvapivě je to pořád stejné. V principu. Donutit tělo zbavit se tuku je základ. A k tomu vede vždy správná úprava stravy a dobře nastavený trénink. A neplatí to jen pro závodníky. Pracuji s lidmi, kteří chtějí zhubnout a donekonečna hledají nějakou alternativní, jednodušší cestu. Ta neexistuje. Pro mě platí, že k silovému tréninku je dobré přidat kardio. Mění se to pouze v detailech. Třeba letos jsem do přípravy zařadil kardia víc a mohl jsem tak přijímat víc kalorií.
M: Z toho jsem měla radost, přidaly se totiž in-liny. Ty já miluju.
S: To vzniklo zajímavě. Můj trenér viděl na závodech kluka, který měl extrémně vyrýsovaný zadek, a to se hodně vysoko hodnotí. Byl z toho tak paf, že za ním osobně šel a ptal se ho, jak to, hergot, udělal? A kluk povídá, že mu rychlobruslaři otevřeli u domu dráhu, a tak s nimi chodí dvakrát týdně trénovat. V přípravě je to peklo, protože se sotva hnete, takže představa 11 kilometrů na bruslích je hrozná, ale vede to k tomu, že pak stojíte na pódiu a vyhrajete. Ale brusle nás oba moc baví, je to fajn strávený společný čas.
M: Nerada jezdím sama, tak jsem to moc uvítala!

Říkáte, že jste sladění, jedno tělo, jedna duše. Tohle souznění ale určitě nepřišlo hned, jaké byly vaše společné začátky?

M: V posilovně jsme se seznámili, pracovala jsem tam za barem, takže jsem věděla, do čeho jdu. I když, dokud to člověk nezažije, představit si to neumí. Takže opravuji - myslela jsem si, že vím (smích). Všechno v životě je o tom, že když někoho milujete, leccos mu obětujete. Já třeba zbožňuju hory, strašně ráda chodím na túry, ale vyneste si tam 130 kilo živé váhy.
S: Je pravda, že se nikam nepodíváme. Čím blíž jste přípravě, tím víc jde jakákoli taková aktivita proti vašemu kýženému cíli. Výlet na Sněžku pro mě znamená pět tisíc kalorií. Pro tělo je to hrozná nálož. Já potřebuju sval tvrdě odtrénovat a pak ho nechat odpočívat, ne lítat po horách. Faktem je, že profesionální kulturistika má právě na rodinný život mnohdy drastický dopad. Znám kluky, kteří se v klíčových fázích přípravy úplně odstřihnou od normálního života, odjíždějí pryč od rodin, straní se všeho a všech. Není to jednoduché. Podpora partnerky a okolí je strašně důležitá. Zažil jsem to sám. Od té doby, co jsem s Magdičkou, jdu nahoru. Teprve po jejím boku jsem se poprvé dostal na prestižní soutěž Mr. Universe, s ní se všechno změnilo. Najednou jsem nebyl ten špatný, když jsem šestkrát týdně chodil do fitka, přestaly veškeré výčitky. Teprve s ní jsem mohl rozvinout svůj potenciál. Dala mi domov, zázemí. Vytvořila mi přístav, kam se můžu v klidu vracet. To bych přál každému chlapovi.
M: Já si zase říkám, proč to nepodporovat. Takovou bojovnost, jako má můj muž, já v sobě nemám a za to ho obdivuji. S: To mě utvrzuje v tom, že ta druhá manželství jsou zkrátka lepší (smích).

Z prvního manželství máte dceru, Magdaléna zase dva syny. Jak společně vycházíte?

S: Áně je třináct, když jsem od její matky odcházel, šla zrovna do první třídy, a to je vždycky těžké. Moji rodiče se taky rozvedli, znám to. Rozchod rodičů je relativně v klidu, když jsou děti velké, mají takřka vlastní životy a dovedou posoudit vztah rodičů. Když sami vidí, že to nejde.
M: Rozvod je vždycky náročný. U malých dětí je to o to komplikovanější, protože ačkoli vidí, že se máma s tátou hádají, pořád chtějí, aby byli spolu.
S: Čím je Áňa větší, tím je to lepší. Jezdíme spolu po soutěžích, fandí mi, je to fajn.
M: Je na tebe pyšná. Nedávno mi říkala, že jí kluci na koupálku nevěří, že jsi její táta (smích). U mých kluků je to jiné, už byli starší, když jsme se seznámili a mají Slavojka moc rádi.

Slavoj Bednář

  • Narodil se roku 1980 ve Svojanově.
  • Je magistr farmacie, certifikovaný trenér a výživový poradce.
  • Od 18 let se věnuje kulturistice.
  • Má třináctiletou dceru.
  • S manželkou Magdalénou bydlí v domku se zahradou, má psa a dva kocoury.
  • Ve volném čase rád bruslí, stará se o dům a griluje.
Kromě osobní roviny spolu fungujete i na té pracovní. V Pardubicích provozujete velké fitness centrum. Jak jste dospěli k nápadu, že spolu nebudete jen žít, ale i pracovat?

S: Byl to prapůvodně nápad manželky, jen taková idea, které jsme se před víc jak pěti lety chytli. Trvalo rok, než se to vymyslelo a zrealizovalo.
M: Vzpomínám na to jako na hodně těžké životní období.
S: To je pravda, tehdy jsem pracoval jako farmaceut v lékárně v Jaroměři a celý chod fitka byl na tobě. Dělala jsi i šestnáct hodin denně.

Jak dlouho to trvalo?

M: Skoro dva roky.
S: Režim jsme měli brutální. Ráno jsem jel z Hradce do Jaroměře do lékárny a ty rovnou do fitka, ve tři jsem skončil a přejížděl za tebou do Pardubic, kde už na mě čekali klienti. V deset domů, začít vařit na další den, o půlnoci to zalomit a v šest ráno začít nanovo. Do toho dcera – kdy si ji v tomhle režimu chcete brát? K tomu příprava na závody a bylo vymalováno.
M: Ze začátku fitko pochopitelně vůbec neprosperovalo, náklady byly obrovské, neměli jsme na zaměstnance, a tak jsem musela všechno zastat sama. Tolikrát jsem litovala. Kdybych věděla, co mě čeká, nešla bych do toho. Na konci toho dvouletého období už jsem to tam vyloženě nenáviděla. Připadala jsem si jako v kleci, nikam jinam jsem nepřišla a zároveň musela fungovat doma – vyprat, uklidit, nakoupit. Podepisovalo se to samozřejmě i na našem vztahu. Kdyby mi dneska někdo něco takového nabídl, tak už bych do toho nešla.

Předtím jste deset let pracoval v lékárně. Jak se to stane, že kluk s vášní pro kulturistiku nastoupí v devatenácti ke studiu farmacie?

S: K tomu byly asi dva důvody. První, že moje maminka je doktorka farmacie, a druhý, že vedle farmačky v Hradci sídlí velká posilovna (smích). Já jsem se vždycky dobře učil, a když jsem před maturitou zvažoval, kam dál, školní psycholog mi řekl: „Slávo, ty můžeš jít studovat cokoli.“ A tak jsem si vybral farmacii. Když jsem v lékárně před dvěma lety končil, řada lidí se chytala za hlavu, že jsem se zbláznil. Proč prý zahazuju tak perspektivní obor. Já to ale tak nevidím, znalosti mi zůstanou, můžu z nich dál čerpat. Vím, co udělá ibalgin, s čím se nesnese. Z farmacie se stal ohromný byznys, který soukromé lékárny de facto zabil, a to mi odchod z oboru ve finále hodně ulehčilo.
M: Mně bylo hodně líto, když jsi v Jaroměři v lékárně skončil. Lidi tě tam měli moc rádi. Nikdy nezapomenu, jak ti během přípravy babičky nosily v pytlíčku vajíčka, a ptali se „Pane magistře, proč jste tak smutný?“. A ty jsi odpovídal, že se nic neděje, že jsi jen unavený, protože jsi v přípravě na závody.

Magdaléno, vy jste rodačka z Hradce, Slavoj se narodil na Vysočině, fitko jste si otevřeli v Pardubicích. Kde je pro vás „doma“?

S: Rozhodně v Hradci. Ačkoli v něm žiju teprve od vysoké, okamžitě jsem si ho zamiloval. Řešili jsme, jestli se kvůli práci nepřestěhovat do Pardubic, ale Hradec vyhrál.
M: Souhlasím a dodávám, že úplně nesnáším to popichování mezi Hradečáky a Pardubáky, tu rivalitu. Spousta z nich jezdí do Hradce za prací a naopak, mají tu přítelkyně, kamarády. Hradec je krásné město, ale v Pardubicích jsou taky nádherná místa. Fascinuje mě, že ačkoli jsou tak blízko sebe, každé má úplně jinou specifickou atmosféru.