Eva Urbanová: Milovnice zlatých českých ručiček

10. října 2018

Ještě před čtyřmi lety znali Češi jen jednu Evu Urbanovou, operní pěvkyni. Brzy však poznali další – dvojnásobnou maminku z Pardubic, která se po jedenácti letech ve farmacii vrhla do podnikání a založila České bedýnky. Postarala se tak o to, aby se na ni jen tak nezapomnělo. Její unikátní projekt, který v ručně vyráběných dřevěných bedýnkách ukrývá tradiční české trvanlivé lahůdky, vyhrál za dobu své existence řadu podnikatelských soutěží. Bedýnky dělají radost v Evropě, v Americe a pár se jich dokonce podívalo i do Číny. Jak ale sama Eva říká, ne všechny dny jsou sluncem zalité.

Eva Urbanová: Milovnice zlatých českých ručiček
České bedýnky v září vstoupily do pátého roku své existence. Když byste se měla vrátit zpátky na úplný začátek a zavzpomínat, jaká je vaše první myšlenka?

Asi jak sedím u masivního dřevěného stolu a nadšeně říkám manželovi: „Mám to! Vymyslím něco, co je zdravého, chutného, co netlelo měsíce ve skladech, je z lokálních surovin, neobsahuje zbytečnou chemii a můžou to alergici, diabetici i onkologičtí pacienti.“ Tak vlastně přišel prvotní nápad na České bedýnky. Po měsících googlování už jsem měla vytipované výrobce, ale pořád jsem nevěděla, v čem ty české lahůdkové skvosty zákazníkům posílat. Vzpomněla jsem si, jak jsem v dětství pomáhala hendikepovanému otci, který byl ale jinak nesmírně zručný a pracoval se dřevem - a nápad byl na světě. Nechám si přesně od těchto šikovných lidí vyrábět voňavé dřevěné bedýnky z českých stromů, chytře složené jako lego, které budu plnit tím nejlepším a nejpoctivějším, co vzešlo ze zlatých rukou českých výrobců.

Ve vašich bedýnkách najdeme široký výběr od marmelád, nakládaných okurek přes sušenky až po různé likéry. Podle čeho vybíráte jednotlivé dodavatele?

Klíčový je pro mě poměr cena a výkon a také to, jestli je výrobce ochotný pustit mě do výrobny. První i pětistá paštika v bedýnkách totiž musí mít totožnou kvalitu. Spolupracuji s výrobci, kteří jsou velmi známí, oceňovaní, zavážejí dárkové prodejny, expandují. Mám ale i takové, kteří nechtějí být vidět, jsou nesmírně skromní a pokorní, nestojí o pozornost. Často říkám, že jsme jedna velká bedýnková rodina, protože tenhle projekt je především o lidech. O Blance, která peče úžasné makové sušenky nebo o Jozefíně a jejích vynikajících nakládaných okurkách.

Je mezi nimi nějaký výrobce, jehož příběh vás zvlášť oslovil?

Hodně mě baví marmeládová královna Jozefína Růžičková. Máma dvou kluků z Prachatic, ověnčená několika zlatými medailemi. Přitom je to stále velice pokorná a skromná žena. Když jsem jí řekla, že citrusové marmelády do bedýnek nechci, že bažím po něčem ze Šumavy, po hříbkách nebo zelenině, tak mě klidně mohla poslat kamsi. Ona ale přišla s famózní cibulí s balsamicem a černým pepřem - skvělá k buřtům, klobásám a masu, úplný bestseller v bedýnkách pro muže. Potěšilo mě, že mi vyšla vstříc, chtěla být i tak součástí a vytvořila produkt speciálně pro České bedýnky. Mohla mi říct, ne, já dělám marmelády a dělám je sakra dobře, najdi si na ty svoje nápady někoho jiného. Věřila mi a toho si strašně vážím.

Původně jste měla i e-shop, teď si mohou zájemci objednat bedýnky jen přes telefon nebo mail. Co vás k tomu vedlo?

Když mi ho na začátku podnikání studenti pardubické univerzity spustili, nevěděla jsem o jeho fungování zhola nic. Až později jsem zjistila, že jsem si na sebe ušila tak trochu past. Mít e-shop je velký závazek, hlavně časový a já jsem především máma dvou malých dětí a taky manželka. Rodina je pro mě vším a i to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla jeho fungování prozatím ukončit. Nechci si vyčítat, že jsem sice vydělala hodně peněz, ale děti mi vychovaly babičky nebo chůvy. Můj hodnotový žebříček je v tomto ohledu jasný. Bedýnky miluji a říkám o nich, že jsou mým třetím dítětem, ale na druhou stranu děti mají dětství jenom jedno a s manželem budou mít vždycky přednost. Když zákazníci zatouží po bedýnce, zavolají nebo napíší mail a ladíme ji přesně podle představ. V mé práci je individuální přístup klíčový. Klient mi napíše, že chce bedýnku pro babičku, která miluje ovoce, ale je diabetička a zadá mi rozpočet. Já pak podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ladím, páruji, tvořím. A moc mě to baví.

Vaše začátky byly přímo raketové – nejprve jste skončila druhá v podnikatelské soutěži T-Mobile Rozjezdy, posléze brala bronz na Živnostníkovi roku, pak přišlo vítězství v Podnikavé ženě.

Byla to skutečně smršť, ale asi to tak mělo být. Když jsem podávala přihlášku do Rozjezdů, čekala jsem druhé dítě, synka Adámka, který si nás s manželem našel naprosto nečekaně. Když jsem pak přebírala cenu za třetí místo v Živnostníkovi roku, čekalo na mě v předsálí šestitýdenní miminko. Bylo to náročné, ale krásné období. S tím, jak se vršily úspěchy v soutěžích, zvedal se i zájem novinářů, začaly se mnou vycházet články, zákazníci přicházeli. Za finanční výhru 10 tisíc korun v Podnikavé ženě jsem zaplatila část podlahy v kamenném obchůdku, kde jsem si plnila sen o tom otevřít se lidem, aby si na ty úžasné české dobroty mohli sáhnout.

O ten jste ale loni přišla. Co se stalo?

V domě, kde jsem měla obchůdek, došlo koncem září k ucpání centrálního odpadu dětskými plínkami. Sousedka nade mnou byla zrovna na dovolené, bublal jí sprchový kout a záchod. Zkrátím to - během pár hodin se mi veškeré splašky procucaly, nebo spíš prostříkaly, až do obchůdku. Ve vteřině jsem přišla o všechno. O veškeré delikatesy, počítač, synův kočárek i o chuť pokračovat.

Koncem září, tedy před vánoční sezonou, kdy jsou „bedýnkové žně?“

Nejhorší bylo, že ještě v srpnu se mnou vyšel rozhovor v časopise Marianne a také v Mamince. Zrovna na tyhle Vánoce jsem se tak těšila. Měla jsem spousty závazků ve firmách, kterým jsem tvořila vánoční dárky pro obchodní partnery. Asi měsíc jsem kašlala, protože jsem to nemohla absolutně vydýchat, byla jsem paralyzovaná, jako tělo bez duše. Říkala jsem si, proč zrovna já? Zachránila mě ale paradoxně zase práce. Zrovna v tu dobu se na mě obrátila firma a zadala mi největší objednávku v historii - na 540 bedýnek. Zvládla jsem je odbavit během 14 dnů. Jedna po druhé odjížděly na Slovensko, do Maďarska, po Čechách a já si uvědomila, že není čas brečet. Tohle temné období po kalamitě jsem tedy zdárně překonala, ale pořád to není jednoduché. Nyní sídlím v příjemném prostoru na pardubickém letišti, od října chystám expanzi dál a plánuji rozšířit tým o nové kolegy. Příliš dlouho jsem byla kurýrka, balička, obchodnice i marketingová specialistka zároveň. Kalamita v obchůdku mi hodně otevřela oči, výrazně jsem slevila ze svého mnohdy až chorobného perfekcionismu. Najednou jsem zjistila, o kolik jsem s dětmi přicházela, jak málo jsem odpočívala a věnovala se sama sobě. Zkrátka ne všechny dny jsou zalité sluncem, ač to tak někdy může navenek vypadat. Měla jsem i období, kdy jsem uvažovala, že se vrátím zpátky do práce. Nakonec to nedopadlo a jsem ráda. Věřím, že všechno je tak, jak má být.

Máte nějaký ventil? Co děláte, abyste na chvíli vypnula?

Jsem hodně energický a dobrodružný typ, takže i v trávení volného času hledám dynamiku. Navíc jsem od přírody vytrvalec, a tak jsem začala běhat. Snažím se úplně vypnout, každé ráno přibližně 40 minut Eva jenom běží, je jen sama se sebou a svými myšlenkami. To mi dělá moc dobře. Vyplavím veškerou negativní energii a emoce. Hodně mě nabíjí i cesty po českých luzích a hájích. Nejen cestování po výrobnách, ale krásy Česka obecně. Fotím si různé momentky, večer je doma ukazuji dětem a vyprávím jim, co jsem viděla a zažila. Jsem zamilovaná do české země, do místních výrobků a produktů. I když denně urazím desítky kilometrů, necítím se unavená. Neuvěřitelně mě ta naše krásná zem nabíjí a doufám, že ostatní taky – třeba prostřednictvím Českých bedýnek.