25.12.2018 | Od konce 80. let minulého století, kdy Paškovi přišli na Boudu Jana, je jméno této rodiny synonymem zdejší pohostinnosti. Na hory se Petr Pašek sice původně přišel jen uzdravit, chtěl se vyučit automechanikem, na pár let dokonce odešel do Prahy, ale vábení krkonošských lesů bylo silnější. „První přicházíme a poslední odcházíme, ale baví mě to a neumím si představit, že bych žil někde ve městě,“ prozrazuje Petr Pašek (40), který na stráni nad Velkou Úpou provozuje rodinný hotel, jehož pověst o domácích borůvkových specialitách sahá daleko za hranice krkonošského údolí.

Na horách jste se narodil, nebo vás sem přivedl osud?

Pocházíme z Rokycanska, kde jsem se narodil a máme tam i většinu příbuzenstva. S bratrancem jsme jako malí trpěli na angíny a lékař proto mamince a tetě doporučil, ať s námi odjedou na hory. Ty pro nás měly být nejlepšími antibiotiky, nejlepším lékařem. A tak jsme se jednoho dne sbalili a opustili rodný kraj. Byly mi tři roky, od té doby žiju na horách a nemoci se mi vyhýbají.

Cesta z Rokycanska do Krkonoš je poměrně dlouhá…

Původně jsme měli odjet na Šumavu, ale nakonec z toho sešlo. A jelikož maminka a teta se strýcem nechtěli být v nějakém horském středisku, ale vysoko v horách, nabízely se už jen Krkonoše.

A v Krkonoších se vaše rodina usadila hned na Boudě Jana?

Prvně jsme se usídlili na Jestřábích boudách. Tady započalo naše krkonošské dobrodružství. Maminka začala pracovat jako servírka, strýc zastával práci provozního a teta pomáhala v kuchyni. Jestřábí boudy byste tehdy našla u pramene Labe. V roce 1986, kdy jsme se z nich přestěhovali na Boudu Jana, byly strženy a dnes na jejich místě stojí trafostanice a garáž patřící nedaleké Vrbatově boudě.

Jaké to vůbec bylo přestěhovat se z pohodlí města do drsného horského prostředí?

Byl jsem malý a nijak zvlášť jsem změnu prostředí nepociťoval. Spíše jsem s ním přirozeně splynul, sžil se s ním. Ale máte pravdu, že žít na Jestřábích boudách nebyl žádný med. Dřív sloužily jako vojenské kasárny, kde se vojáci cvičili na Sibiř. Místní se dokonce sázeli, že tam nepřečkáme ani jednu sezónu. Ale vydrželi jsme tam, dokud jsem nemusel začít chodit do školky. Jestřábí boudy se nacházely tak vysoko, že každodenní docházení nepřicházelo v úvahu.

Kde se vzala myšlenka, že by bouda mohla být vaše?

Nápad přišel s revolucí, přesněji, naskytla se šance Janu koupit. Maminka s mým nevlastním tátou chtěli na horách zůstat, nelákala je představa města či vesnice. Po revoluci byla bouda na prodej, a jelikož se jim tady zalíbilo, rozhodli se, že si půjčí peníze a koupí ji. Byl to risk, ale ten výhled, který máme z verandy, za to stál.

Musím vám dát za pravdu, stojí totiž i za ten výšlap.

To jsem rád. (smích) Pamatuji si, jak jsem musel odsud chodit každý den dva kilometry dolů na autobus, který nás odvezl do školy v Horním Maršově. To máte zhruba 20 minut chůze, ale nahoru vám to zabere dvakrát tolik, protože sem to není žádný kopeček, ale pěkně strmé stoupání. Nic překvapivého v nadmořské výšce 920
metrů.

Což muselo být zvlášť těžké v zimě.

Dítě si naštěstí zvykne velmi rychle na všechno. Navíc, v té době takto chodily všechny děti z okolí. Nepřišlo nám to zvláštní. V zimě to bylo paradoxně nejjednodušší, jezdili jsme totiž na sáňkách. Nechávali jsme si je dole pod kopcem a nasedli na autobus. Odpoledne jsme si je zase vyzvedli, nechali se lanovkou vyvézt na Portášky a sjeli na nich zase zpátky dolů. Občas jsme to ale vyjít museli, když lanovka kvůli větru nebo mlze nejela, to jsme pak zimu skutečně proklínali. (smích)

Na čas jste ale potom z hor odešel. Studoval jste v Praze střední školu. Proč kluk, kterému v dětství nevyhovoval městský vzduch, odešel studovat do největšího města v republice?

Zřejmě vás to překvapí, ale představa, že budu pracovat v restauraci či provozovat hotel mě vůbec nelákala. Spíš mě to vždycky táhlo k autům.

Šel jste tedy se tedy učit automechanikem?

Chtěl jsem, ale naši známí vlastnili řetězec obchodů s elektrem. Rodiče usoudili, že pro kluka bude zajímavé prodávat elektroniku, a navíc byla jistota, že po škole hned dostanu práci. Také v tom viděli určité spojení – prodavač má stejně blízko k lidem jako provozovatel hotelu, kdybych náhodou změnil názor.

Praha vás zřejmě svými neomezenými možnostmi nezlákala.

Ne, vrátil jsem se zpátky do Krkonoš a překvapivě jsem nenastoupil do prodejny s elektrem. Hned jsem začal pracovat na Janě.

Natolik vás přání rodičů ovlivnilo?

Spíše okolnosti než přání. Nevlastní táta mi umřel a maminka byla na vše úplně sama. Nebyl čas hrát si na hrdinu, musel jsem se postarat a už u toho zůstalo. Bouda Jana mě ze spárů nepustila. Udržuji chod hotelu, moje partnerka má zase na starost kuchyni a maminka vypomáhá, kde se dá. První přicházíme a poslední odcházíme, ale baví mě to a neumím si představit, že bych žil ve městě.

Žezlo na Janě jste tedy převzal vy. Budete ho chtít předat svým dětem?

Samozřejmě bych byl moc rád. Až jako rodič chápu, proč na tom mým rodičům tak záleželo. Ale nechám dětem volnou ruku. Spíš jim chci předat myšlenku, že provozování horského hotelu, navíc s takhle úžasným výhledem, je vlastně fajn.

Boudu Jana symbolizují borůvky na talíři. Je to vlajková loď vaší kuchyně?

Ke Krkonoším borůvky patří, daří se jim tu. Už před naším příchodem na Janu se tady dělaly borůvkové koláče. Byly vyhlášeny široko daleko, i za hranicemi s Německem. My v téhle tradici rádi pokračujeme. Borůvkové knedlíky děláme skutečně poctivě. Vše je domácí, knedle se plní místními krkonošskými borůvkami, a ne žádnou marmeládou.

Chodíte je i sami sbírat?

Za sezónu jich spotřebujeme tak 400 kilo, to bych nedělal nic jiného. (smích) Vedle koláčů a knedlíků totiž děláme i domácí borůvkovou zmrzlinu a limonádu, také borůvkovou omáčku k hovězím biftekům a lívance s borůvkami. Borůvky bychom zkrátka mohli mít ve znaku.