Pavla a Barbora Novotné: Rivalky, nebo tým?

13. prosince 2018

Co spojuje druhou nejlepší kitesurfařku světa a podnikatelku, která v osmadvaceti vede vlastní byznys o třiceti lidech? Vášeň, ambice a zatím i příjmení. Seznamte se Pavlou a Barborou Novotnými z Hradce Králové – sestrami, které sice vyznávají každá úplně jiný životní styl, přesto sdílejí stejné hodnoty. Jedna v neoprenu, na prkně a s drakem v zádech, druhá na podpatcích, s notebookem a telefonem v ruce.

Pavla a Barbora Novotné: Rivalky, nebo tým?
Pavla – místo výkonu práce: pláž. Bára – místo výkonu práce: kancelář. O čem si vy dvě povídáte, když se sejdete?

B: Budete se možná divit, ale hodně spolu probíráme právě práci. Ačkoli vrcholový sport a byznys se můžou zdát na první pohled jako dva úplně odlišné světy, mají ve skutečnosti hodně společného. Na první pohled tak každá mluvíme o něčem jiném, ale vlastně si ohromně notujeme. U obojího totiž platí, že co si tvrdě nevydřete, to nemáte.
P: Ségra stejně jako já má své vize a cíle, kterých chce dosáhnout. V tom si perfektně rozumíme. Ale že bychom se bavily o práci? Pro mě kitesurfing prací není. Závodím, točím videa, fotím. Je to koníček, který mě živí. Ráda říkám, že nepracuji, ale vydělávám si.
B: Já to mám vlastně stejně, svoje podnikání jako práci neberu, je to životní styl. Miluji práci s lidmi a zároveň jejich poznávání. Každý den je pestrý. Podnikání je vlastně takový adrenalin, akorát nejezdím po moři s kitem, ale autem po Praze.

Pavla Novotná

  • Narodila se 26. prosince 1992 v Hradci Králové.
  • Už šest let se profesionálně věnuje kitesurfingu, aktuálně jí patří 2. místo ve světovém žebříčku žen. Letos skončila druhá ve světovém šampionátu.
  • Ve volném čase surfuje, lyžuje, běhá, plave nebo posiluje.
  • Nejvíce jí učarovala Brazílie, místní jídlo, podnebí i lidé.
Vždycky to takhle jasné, snadné a přirozené asi nebylo. Jak vzpomínáte na své začátky?

B: Máma s tátou nás vždycky učili, že nic není zadarmo a jestli něco chceme, musíme pořádně „zamakat“. Disciplína, vytrvalost, jít si za svým. Tyhle hodnoty, které nám odmalička „vtloukali“, nám myslím oběma spolu s jejich podporou pomohly překlenout drsnější start. Tím, že jsem začala podnikat až na vysoké a byla starší, začátky nebyly tak divoké. Vzpomínám si ale na Paulu, když začínala s profi závoděním a ještě studovala na gymnáziu, kde se to nesetkávalo zrovna s velkým pochopením. Seděla nešťastná na posteli a říkala: „Vždyť mi nikdo nevěří, všichni to zlehčují, ale já to stejně dám!“ A dala.
P: Můj třídní si podle mě dodnes myslí, že se někde válím na pláži a hulím. Před maturitou jsem kvůli kitování musela dokonce změnit školu. Hrát tenis nebo závodně plavat – asi by měli větší pochopení. Nebylo to úplně lehké.
B: Řada lidí si možná řekne, jaká je to pohoda létat si po světě a žít de facto na pláži, ale aby tohle všechno mohla mít, musela tvrdě dřít. A vlastně pořád dře. Když zrovna nekituje, je doma a tvrdí, že odpočívá - takže ji najdete buď v posilovně, bazénu, nebo někde běhat. Maká na marketingu, jídelníčku, věnuje se fyzioterapii. Pohoda to rozhodně není.

Báro, kitesurfing je hodně adrenalinový sport, zjednodušeně řečeno, stojíte na speciálním prkně a nafukovací drak vás táhne po vodě. Chytlo vás to taky, nebo spíše fandíte sestře z bezpečí souše?

B: Já se to popravdě hrozně chtěla naučit, protože – co si budeme povídat - vypadá to prostě lákavě! Surfaři, vlny, sluníčko… Na druhou stranu ale přiznávám, že nejsem zrovna adrenalinový typ, bojím se velkých vln a žraloků. (smích) Když vyrazíme celá rodina někam k oceánu, dá mi to poměrně dost odhodlávání, ale když už jedu, tak si to užívám.
P: Rodiče kitují asi 15 let, ale dost dlouho nás na to nenechali s bráchou a ségrou ani sáhnout, protože jsme byli malí a lehcí, a to bychom uletěli. Já jsem byla ze všech tří dětí nejurputnější, až mě táta jednoho dne, to mi bylo tuším čtrnáct nebo patnáct, vzal s sebou a naučil mě to. Pak byl na řadě brácha Honza a poslední šla na řadu Bára. Táta asi tušil proč. (smích)
B: Takhle je to s ní pořád! (smích)

Jaký máte jako sestry vztah?

B: Řekla bych, že soutěživější. Jaký taky mohou mít vztah dvě ženské se stejně paličatou povahou jen dva a půl roku od sebe? Vzpomínám si, jak jsme se v pubertě neustále hádaly kvůli oblečení, vzájemně jsme si ho kradly. Chodily jsme v Hradci na stejné gymnázium, a přestože jsem na rok odletěla do Ameriky, moji spolužáci a kamarádi z nižších ročníků to ani nepostřehli, protože Paula pořád nosila moje věci! (smích)
P: Ty jsi ale taky nosila moje oblečení! A s tou soutěživostí nesouhlasím, nemyslím si, že jsme rivalky, spíš si vzájemně hodně pomáháme. Jsme tým.

Asi tomu moc nepomohlo, že i vzhledově jste si hodně podobné.

B: To především mě přivádí do spousty úsměvných situací. Není to tak dlouho, co mě na dovolené v Mexiku místní zastavili na pláži, vykřikovali „Paula, Paula!“ a chtěli se se mnou fotit. (smích) Několikrát se mi to stalo i na letišti. To samé se opakuje, když s ní jdete do jakékoli restaurace nebo hotelu na pobřeží, všude ji poznávají a vnucují jídlo zdarma. Je to zvláštní, za hranicemi je ségra sportovní superstar, ale u nás ji zná málokdo.
P: Kitesurfing v Česku bohužel moc známý není, jednoduše proto, že se tu nedělá. Ne že by k němu bylo nutně potřeba moře, dá se jezdit i na jezeře, ale i tak k tomu tady zatím nejsou podmínky. Navíc je to mladý sport, řekla bych, že co do věku jsme vrstevníci.

Už poněkolikáté padlo oslovení Paula, to je vaše přezdívka?

P: Spíš už se tak jmenuji. V kitesurfařské a windsurfařské komunitě mi nikdo neřekne jinak. A chytlo se to doma i mezi kamarády.

Jak se vůbec ve světě dívají na Češku, které se extrémně daří ve sportu, jemuž jinak dominují úplně jiné národy? Především ty, co mají moře nebo oceán. Trochu mi to připomíná film Kokosy na sněhu, kdy se Jamajčané na bobech účastnili zimní olympiády.

P: Především netuší, kde Česko vůbec je, takže fakt, že nemáme moře, je začne znepokojovat až trochu později. (smích) Tuhle otázku mi ale pokládají často – jak to, Paulo, že patříš mezi špičku v kitesurfingu, a přitom pocházíš ze země, kde leží Praha? Tak si totiž ve většině případů Českou republiku identifikují. Jako zemi, kde leží Praha. Odpovídám, že jsme s rodinou hodně cestovali, celé léto trávili u moře a navíc jako holka, která se roky věnovala sportovní gymnastice, jsem měla prostě dobré předpoklady.

Letos vám jen těsně unikl titul světové šampionky, brala jste stříbro. Když během roku objíždíte závody světového poháru, kam všude se podíváte?

P: Ke kitesurfingu potřebuju hlavně vítr, takže jedu tam, kde fouká. V Brazílii fouká na podzim, v Kapském městě a v Karibiku zase v zimě. Evropa je na vítr skvělá na jaře i v létě, kdy je teplo, ale zároveň nefoukají nebezpečné termické větry. Nejideálnější je jih Španělska, v oblasti Gibraltaru, konkrétně Tarifa. To je taková mekka kitesurfařů v Evropě.

Kitesurfingu se profesionálně věnujete od maturity, tedy nějakých šest let. Jak se na to tehdy tvářili rodiče, že budou mít doma vrcholovou sportovkyni?

P: Upřímně moc nechtěli, abych jezdila, nebo se tím dokonce živila. Já jsem naopak chtěla strašně. Toužila jsem cestovat, být každý den na pláži, kitovat a užívat si tenhle styl života. Určitě mi ale nebránili. Jen mi kladli na srdce, ať si dodělám vysokou. To jsem zatím ještě nezvládla.

Nebylo jim líto, že vás budou mít pořád pryč?

P: To je to nejmenší. Celá rodina milujeme cestování, takže za mnou čas od času někam přiletí, a když to třeba nevyjde, ani tak od sebe nikdy nejsme dlouho. Jsem sice pryč často, ale často se i vracím. Minimálně jednou do měsíce se snažím být v Čechách. Nejen kvůli rodině, ale i kvůli odpočinku. Když jsem pryč, snažím se co nejvíc kitovat, nepromarnit ani minutu na souši, ale protože je to hodně fyzicky náročné, potřebuji opravdu programově odpočívat. Navíc nerada cestuju ze dne na den, vždycky se snažím odjet minimálně na dva týdny v kuse, protože proces cestování v lásce opravdu moc nemám.

Nerada cestujete? Není to při vaší práci na překážku?

P: Ne že by mi to vyloženě vadilo, ale nejzábavnější to taky není. Bohužel nemůžu letět jen s kabelkou, vždycky mám s sebou pomalu sto kilo. Na každý závod s sebou vozím i pět kitů různé velikosti, žádná pohodička.
B: Jednou se nám stalo, že jsme s Paulou shodou okolností letěly stejným letem do Řecka – ona sama a já se svými kolegy. Nezapomenu na jejich výrazy, když se přihrnula ověšená všemi těmi sportovními bagy, kufry, kity a prkny. Žili v představě, že lítá jen s batůžkem, přičemž o vybavení se jí stará realizační tým. (smích)
P: To je můj sen létat s batůžkem!

Když takhle často celá rodina cestujete, sjedete se (nebo spíš sletíte) vůbec někdy doma?

B: Zřídka, to se spíš sejdeme někde v zahraničí.
P: Jednou, dvakrát do roka. Když už k tomu ale dojde, je to svátek a pořádně si to užíváme!

Barbora Novotná

  • Narodila se před 28 lety v Hradci Králové.
  • Od čtyř let zpívala v královéhradeckém sboru JITRO.
  • Už šest let podniká ve financích a vede mezinárodní tým poradců.
  • Zbožňuje Latinskou Ameriku, jazyky, dobré jídlo a pití.
I na Vánoce jste mimo domov?

B: Dřív jsme trávili Vánoce tradičně doma v Hradci, pak jsme se ale jeden rok dohodli, že než řešit, co si dáme vzájemně za dárky, raději si věnujeme zážitek. Začalo to vánoční dovolenou v Egyptě, od té doby to tak praktikujeme pořád.
P: Ne vždycky se to ale povede. Dokonce se nám stalo, že jedny Vánoce jsme trávili nejen zvlášť, ale každý dokonce na jiném kontinentu. (smích)
B: To je pravda, loni jsme s bráchou trávili svátky v Asii, Paula s mamkou v Jižní Americe a táta v Evropě. Vzpomínám si, jak jsem mu volala z pláže ve Vietnamu na ledovec do Rakouska a přála mu veselé Vánoce.
P: Musím ale říct, že do Hradce jako takového se vždycky vracím úplně nejradši, právě tady si nejvíc odpočinu. Doma je tam, kde se mi nechce vůbec nic dělat, jenom spát. Navíc je Hradec krásné město, kde žije spousta mých přátel.
B: Mám to úplně stejně, doma vždycky vypnu, Paula mi vaří – mimochodem naprosto skvěle! Užívám si tu spoustu místní zeleně, jdu na brusle na Hradečnici. V Hradci mám i spoustu klientů, kamarádů, dědu s babičkou, sestřenky.

Vypadá to, že Novotní mají lásku k cestování zapsanou v DNA.

B: Dalo by se říct. Třeba u mě konkrétně tu lásku k vůni dálek zažehlo už zpívání v královéhradeckém sboru JITRO, kam jsem začala chodit, když mi byly čtyři, a od nejmenších Světlušek jsem se „prozpívala“ až do hlavní koncertní skupiny. Díky tomu jsem procestovala nejen Evropu, ale i Asii a Ameriku. Moje práce je hodně flexibilní, můžu pracovat i ze zahraničí, a tak si dál naplňovat svoji lásku k cestování. Občas vezmu počítač, sbalím se a jedu ven. Už jsem si takhle zaletěla na Zanzibar, do Portorika nebo na Kubu. Místo abych v kostýmku seděla s týmem v Praze v kanceláři, lehnu si na pláž, otevřu počítač a s drinkem v ruce řeším denní úkoly. Nedělám to samozřejmě každý týden, ani měsíc. Jednou za čas se ale takhle odměním moc ráda.

Mnohokrát už padlo, že podnikáte. V čem konkrétně?

B: Našla jsem se ve financích, aktuálně vedu třicetičlenný tým, který učí Čechy vyznat se na finančním trhu a dělat správná rozhodnutí. Zároveň školíme finanční gramotnost, se kterou na tom v Česku nejsme dvakrát dobře. Před rokem a půl jsme navíc v Praze otevřeli i mezinárodní tým. Žije tu spousta cizinců, pro které je cesta do banky nebo pojišťovny noční můrou - nikomu nerozumí, nikdo nerozumí jim a rady ani pomoci se nedočkají. Tuhle bariéru se nám daří úspěšně bořit.

Co vás přitáhlo právě k financím?

B: Byla to spíš náhoda. Vždycky jsem chtěla podnikat, viděla jsem se v rodičích i prarodičích, kteří podnikají, prostě jasná volba. Sršela jsem nápady, ale nikdy pořádně nevěděla, jak začít. K financím jsem se dostala během studií na Vysoké škole ekonomické v Praze. Přivedl mě na to vlastně táta, který tehdy rozjížděl projekt s nemovitostmi, chtěl pomoci s financováním a říkal mi „Holka, někde se to nauč, ať mi můžeš poradit.“ Onen projekt nakonec nedopadl, ale já už se financím věnuji šest let. Do budoucna bych chtěla otevřít kanceláře v zahraničí, nejdřív ve střední Evropě a potom dál směrem na jih.

Nemáte jako mladá žena, navíc v roli lídra týmu, potíže s autoritou?

B: Mám v týmu vedle žen i hodně mužů, ale problém se mnou jako se šéfovou nemají. Jestli to nebude tím, že jsem si je všechny sama vybrala! Ne, opravdu, panuje mezi námi vyloženě přátelská atmosféra. Baví mě pracovat s lidmi, a to nejen s klienty, ale právě i s kolegy. Fascinuje mě, když si vyberu někoho nového, pracuju s ním, školím ho a koučuji – jak mi roste před očima, mění se jeho podnikatelské myšlení a vize. To je vlastně i případ našeho bráchy, který je o sedm let mladší. Začali jsme spolupracovat, jen co odmaturoval. Brzy to bude dva roky a je z něho úplně jiný člověk, jiná osobnost.

Obě se věnujete branžím, kde se neobejdete bez cizích jazyků. Paula, předpokládám, v angličtině žije.

P: Anglicky mluvím opravdu hodně, je to můj denní „chleba“. Začínám mít kvůli tomu problém s češtinou, zapomínám. Nejhorší je, když mi doma, na úřadě nebo v restauraci vypadne nějaké slovíčko a řeknu ho anglicky. To je vždycky trapas. Taky mluvím španělsky a portugalsky.
B: Tak s tím vypadáváním slovíček jsme dvě! Kromě angličtiny se domluvím španělsky a německy, jazyky miluju a mám pocit, že pokaždé, když se začnu učit další, jde to snáz.

O tom, že je kitesurfing adrenalinový a fyzicky náročný sport, už řeč byla. U vrcholového sportovce nejsou zranění žádná výjimka. Paulo, co nejhoršího jste si při kitování způsobila?

P: Dvakrát jsem si přetrhala vazy v obou kolenou, poprvé ve druháku na gymnáziu, podruhé ve čtvrťáku. To bylo vlastně tak trochu „štěstí“, protože jinak bych asi neodmaturovala. Taky jsem si párkrát zlomila zápěstí a prsty, jinak nic hrozného.
B: Řeším jí pojistku, takže na časté telefonáty typu: „Báro, mám zlomenou ruku, co mám dělat,“ bych měla být zvyklá, ale nejsem. (smích)
P: To mi připomnělo, když jsem si před dvěma lety po tréninku v Nové Kaledonii stěžovala na bolest ruky a šla na to konto do nemocnice – podotýkám na kvalitní privátní kliniku. Doktor mě prohlédl, oznámil, že je to jen naražené, ať si dám deset dní pauzu a pak trénuju dál. To bylo tři týdny před posledním závodem světového poháru. Tak jsem poslechla, dala si pauzu, ale ruka pořád bolela. Bylo mi to divné, ale přece nezmeškám finále! Co myslíte, já to finále odjela, ale když jsem se vrátila do Čech, doktor s vytřeštěnýma očima povídá: „Slečno, už to máte šest týdnů zlomené, musíme vás operovat. Zítra!“ (smích) Měla jsem ale kliku, staral se o mě vyhlášený chirurg „přes ruce“ Radek Kebrle, který operoval i Petru Kvitovou.

Co plánujete po ukončení kariéry?

P: Ještě pár let mě čeká, navíc za šest let - v roce 2024 – se kitesurfing poprvé představí na olympiádě a tam nesmím chybět! Chci se tam dostat a urvat medaili. Až už to vrcholově nepůjde, mám v plánu otevřít si sportovní centrum a založit vlastní značku sportovního oblečení pro fitness a plavky. No, a třeba si otevřít i vlastní restauraci, když podle ségry tak skvěle vařím. (smích)