Martin Turek: Softball není soft

27. prosince 2018

Odpaloval na softballových hřištích Nového Zélandu, USA či Argentiny, reprezentuje Českou republiku na mistrovstvích, trénuje ženský tým – a to je mu pouhých 21 let! „Když jdu na pálku, vypínám hlavu. Jakékoliv starosti jdou stranou,“ říká Martin Turek, který už dvanáct let obléká dres s číslem 69 za softballový klub Pasos Pardubice.

Martin Turek: Softball není soft
Softball a baseball – na první pohled totožné sporty. V čem spočívá rozdíl?

V detailech. V baseballe má míč velikost tenisového míčku, v softballe je o něco větší. Hřiště na softball je ale přibližně o čtyřicet metrů kratší než to na baseball. Další rozdíly můžete pozorovat v odlišnosti pálek nebo v pravidlech, nejzřetelnější je ale styl nadhozu míčku. Softballový nadhazovač hází spodem, zatímco baseballový nadhazuje vrchem. Jelikož se u nás hází spodním obloukem a z kratší vzdálenosti, je o něco těžší míček z pozice pálkaře trefit. Navíc - softball je ryze ženský sport. V Americe baseball hrají muži a softball téměř jen ženy.

Proto ta jemnost v názvu?

Zřejmě, i když to tedy o moc jemnější sport než baseball není. Většina lidí si, i díky názvu, myslí, že míček je měkký. Přitom, věřte mi, do hlavy by jím rozhodně nikdo dostat nechtěl. Softball zkrátka vznikl jako odnož baseballu. Ženy nedokázaly odpálit baseballovou vzdálenost, tak jim zmenšili hřiště a pro lepší trefu dali větší míč.

Jste pálkař. Určitě musíte mít velkou sílu, nebo je to o švihu?

Lidé se mě nejčastěji ptají, zda chytám nebo pálím. V tomto sportu sice máte přiřazené pozice, jako tomu je například ve fotbale či hokeji, ale pálkařem je v týmu každý. Pálkařem je v týmu každý. Když hrajeme obranu, rozdělujeme se na nadhazovače a na chytače první, druhé, třetí či zadní mety, ale v útoku chodí každý hráč na pálku. Jinak určitě neplatí, že pálení půjde tomu, kdo je silný. Znám spoustu kluků, kteří mají poloviční sílu než já, ale pálí mnohem lépe. Dobrý pálkař musí mít především dobré oko. Hodně dělají taky zkušenosti. Spoustě vynikajících pálkařů je přes čtyřicet, sice už tolik neoplývají hbitostí a rychlostí v poli, ale mají natrénovaný švih. Za svůj život viděli nespočet nadhozů a dokážou odhadnout, který je dobrý a který ne.

Martin Turek

  • Narodil se roku 1997 v Praze.
  • Ve svých pěti letech se s rodiči přestěhoval do Pardubic, kde softballově vyrostl.
  • V současnosti zastává pozici sportovního manažera klubu Pasos Pardubice a asistenta trenéra žen.
  • Pyšní se tituly mistr Evropy v juniorské i seniorské kategorii a juniorský mistr České republiky.
  • Ve volných chvílích rád hraje golf či bowling nebo relaxuje ve wellness.
A může nadhazovač ovlivnit odpal pálkaře?

Určitě, taktizování musí mít nadhazovač v malíku. Hodem uděluje míčku různé rotace, čímž pozmění jeho letovou dráhu. Nebo ho hodí pomaleji, zatímco pálkař to čeká rychleji. V podstatě určuje přibližně dvě třetiny hry v obraně, a jakmile má tým dobrého nadhazovače, má obrovskou výhodu.

Před dvěma lety jste hostoval v týmu Hutt City United na Novém Zélandu. Co vás k tomu přivedlo?

Vyzkoušet si softball v zemi, které v softballu patří první místo na světě. S českou reprezentací jsme měli stanovený dlouholetý program, který jsme ukončili mistrovstvím světa v USA. Realizační tým si poté přál, abychom místo zimní přípravy v České republice jeli hrát do zahraničí, zvýšili svou herní vyspělost, a tím se více přiblížili světové špičce. Jelikož jsem měl v té době čerstvě po maturitě, řekl jsem si proč ne a odletěl na půl roku na Nový Zéland. Z oblasti Hutt Valley, kde jsem byl, pochází nadhazovačská esa jejich národního týmu, měl jsem tak možnost pravidelně nastupovat proti nejlepším nadhazovačům na světě.

Co z nich dělá světové jedničky?

Jsou cílevědomí. Nespokojí se s druhým místem. Vždy si jdou pro výhru, ovšem na úkor všeho. Nezastaví se před ničím. Mezi týmy panuje velká rivalita, což my tady nemáme. V zápalu hry neznají bratra a jsou schopni se s vámi poprat. Jakmile ale zápas odehrají, po soupeření není ani památky. Pak je večer potkáte v hospodě, jak spolu popíjí pivo.

Díky softballu jste navštívil také USA nebo Argentinu. Jak byste porovnal tuzemský a zaoceánský softball?

V těchto zemích umí softball každý. U nás si jdou kluci na sídliště zahrát fotbal, tam má zase každý doma rukavici, pálku a míček. Zatímco tady v každé vesnici najdete fotbalová hřiště, tam na každém rohu potkáte pálkařské klece nebo hřiště na softball.

V Japonsku například se prý hráč před příchodem na pálku vždy ukloní - na znamení respektu. Máte i vy nějaké podobné zvyky?

V týmu Pasos Pardubice máme klasický pokřik. V reprezentaci si před každým zápasem stoupneme do kruhu a ťukáme si o ruce. Jde o moment vyhecování, takový starter. Ale že bychom tančili jako například Novozélanďané bojovný tanec Haka před každým reprezentativním zápasem, to ne. Když už jste zmínila Japonce, tak ti se uklání i v okamžiku, kdy vás trefí nadhazovač. Sundá si čepici a úklonou se vám omlouvá. Já osobně taky jeden zvyk mám – když jdu na pálku, vypínám hlavu. Jakékoliv starosti jdou stranou. Veškerou pozornost věnuji míčku. Je to velmi důležité, jinak se může stát, že se vaše osobní problémy promítnou do hry.

A neodpalují se míčky snadněji, když jste naštvaný?

Myslíte, když si představím obličej dotyčné osoby a pořádně se rozmáchnu? (smích) Někdy to pomůže, ale nesmí být člověk naštvaný do té míry, že je agresivní. Pak se totiž může stát, že nešvihá správné míče, protože chce odpálit za každou cenu co největší ranou. A kolikrát odpálí i ball.

Ball?

Špatný míček. Pokud letí nadhoz nad úrovní ramen nebo pod koleny, neměli byste jej odpalovat. Nejlepší nadhozy míří mezi kolena a hrudník, těm se zase říká strike.

V červnu proběhlo mistrovství Evropy, kde jste získali zlato už počtvrté v řadě, čímž jste si zajistili postup na Mistrovství světa 2019. V Evropě si tedy vedeme dobře, dokonce bych řekla, že Češi nemají konkurenci. Je to tak?

Dlouhodobě si udržujeme přední příčku. Pak je malá mezera následovaná Dánskem, kterému je těsně v patách Holandsko. A za obrovskou mezerou se umisťuje zbytek Evropy – Německo, Itálie, Litva a další. V těchto zemích se softball teprve rodí, je tedy skoro nemožné, aby nás v blízké budoucnosti porazily. Občas mají navrch Dánové či Holanďané, ale v Čechách se hraje nejlepší liga v Evropě. Dokonce hráči z Dánska a Holandska k nám létají na víkendy hrát softball.

A jak se nám daří v porovnání se světem?

Zéland je dlouhodobě jednička, následovaný Japonskem, Argentinou, USA, Kanadou a Austrálií. A pak my. Není to špatné umístění, ale všichni budeme rádi, když po pomyslném žebříčku budeme stoupat výš a výš. Na mistroství světa jedeme s jediným cílem – vyhrát! Ale jak jsem už říkal, v těchto zemích má softball hlubokou tradici a je těžké se jim rovnat.

Sám jste republiku na mistrovství Evropy reprezentoval. Byl jste však povolán pouhý den před začátkem, nebylo to pro vás stresující?

Už mám natrémováno. (smích) Byl jsem na dvou juniorských mistrovstvích a hrál spoustu zahraničních turnajů. Navíc, všechny hráče z reprezentace velmi dobře znám. Česká liga má jen osm týmů, v podstatě tedy hraji proti stále stejným lidem. Mnoho z nich jsou mí přátelé, se kterými podnikáme akce i mimo hřiště.

A jak se vám pracovalo v týmu, se kterým jste neprošel přípravou?

Mně osobně vůbec nevadí, že jsem promeškal přípravu. Jsem zvyklý trénovat sám, jak potřebuju a jak to sám cítím, a to mi vyhovuje. V softballe nemusíte tolik trénovat taktiku a sehranost jako v například v hokeji. Když se hokejisté neznají, je to problém. V softballe je většina věcí daných a všichni je většinou hrají stejně.. Když se tedy sejde deset hráčů, kteří se vidí poprvé v životě, stačí si deset minut před začátkem říct, jak budou hrát, a zápas odehrají jako staří známí.