Jaroslav Bitarovec: Bojuj, ale neubliž

14. března 2019

Začali bez ničeho, zato s chutí a odhodláním. První cvičení bez žíněnky bylo tvrdé a bolestivé. Dnes má klub Aikido Hradec Králové za sebou 25 let existence. Prošly jím stovky členů a k sebeobraně bez agrese vychoval mnoho dětí i dospělých - bez dotací a vnější pomoci. Od začátku stojí v jeho čele trenér Jaroslav Bitarovec, čerstvý držitel titulu Sportovec roku v kategorii Dobrovolný trenér. Živí ho truhlařina, ale smysl života našel ve filozofii japonského bojového umění.

Jaroslav Bitarovec: Bojuj, ale neubliž
Jak se z ničeho před čtvrt stoletím v Hradci zrodilo aikido?

Na začátku nás bylo pár kluků, parta karatistů, a najednou někdo přišel s tím, že bychom mohli zkusit aikido. Mě to zaujalo už na vojně, kde nám někdo pár cviků ukázal v rámci výuky sebeobrany. Objeli jsme několik seminářů, ale začátky byly těžký. Neměli jsme ani tatami (speciální žíněnka – pozn. red.), takže jsme cvičili na běhounech, na parketách. Zprvu jsme si vybírali příspěvky jen tak mezi sebou, abychom si mohli koupit vybavení, ale na to tatami bychom asi v té době našetřit nedokázali. Proto jsme první dva až tři roky fungovali pod Slávií Hradec Králové u karatistů, až potom jsme se osamostatnili. Podporu z města jsme nikdy neměli, ale je pravda, že jsme o ni ani nežádali. V Hradci je to totiž postavené tak, že pokud děti nezávodí, je to jen zájmový kroužek.

Závody v aikidu nejsou, ale místo nich skládáte zkoušky úrovní. Musí se kvůli nim cestovat do Japonska?

Ne, nemusí, dělají se v Čechách. Aikido má šest stupňů kjú a následují dany. Žákovské stupně kjú se zkouší v oddílech, dospělí na seminářích, které probíhají zhruba jednou nebo dvakrát do měsíce po Čechách. Musí se sejít komise lidí, kteří už nějaké stupně mají. Ti můžou přezkoušet od nejmenšího šestého do druhého stupně kjú, což jsou ty bílé pásy. Další úrovně už zkouší japonský učitel Ichiro Shishiya Sensei, držitel sedmého danu, který sem jezdí dvakrát do roka z Japonska. První kjú a dany se dělají na jeho seminářích.

Jaké úrovně je možné dosáhnout?

Danů je deset, ale to už je úroveň, kterou nikdo nemá, maximálně pár lidí na světě. V Japonsku ti staří dědové mají tak sedmý dan. To už jsou opravdu špičky. Já mám čtvrtý dan.

Co je vlastně aikido? Víc filozofie, nebo cvičení?

Filozofie je zásadní. Základní princip je neublížit soupeři a udělat z něj přítele. Je jednoduchý ho praštit, ale to pak asi moc kámoši nebudem. Takže v aikidu jsou techniky, kterými ho zpacifikujete, a přitom mu neublížíte.

To má ale k přátelství stále ještě daleko…takže bych ho měla například přesvědčit o svých schopnostech?

Přesně tak. Ale není to jednoduché, to už je vrcholná úroveň. Samozřejmě, že když někdo cvičí chvíli, tak se k tomu jen tak nedostane. Je to pořád bojové umění, takže se začíná s údery, útoky, ale do hlavy už se vštěpuje ta základní myšlenka, že i když mám možnost ublížit, neudělám to. Místo toho použiju páku nebo nějaké znehybnění, ale dám pozor, abych protivníka nezranil.

Ovlivňuje tahle filozofie celkově životní postoj? Tedy i potom, když člověk opustí tělocvičnu?

Určitě, ale nepřichází to hned. I dva roky jsou málo. Ale za těch 25 let na sobě už pozoruju změnu. Například moje sestra mi říká, že jsem se za ty roky strašně změnil. Byl jsem dost cholerik, všechno mě rozčilovalo, ale změnil jsem přístup. Dnes vím, že když je problém, nějak se to udělá. A není to jen tím, že bych se uklidňoval s přibývajícím věkem, protože když třeba hraju se synem fotbal, tak tam nikomu nic zadarmo nedám.

AIKIDO Hradec Králové

  • klub byl založen v roce 1993
  • od roku 1997 sídlí v královéhradeckém Sokole
  • za 25 let existence odchoval téměř 1000 členů
  • pomohl vzniku Aikido klubů v Pardubicích, Hořicích, Jaroměři a České Třebové
  • přijímá členy od 7 do 99 let nejstaršímu členu klubu je 73 let
Přísná etická pravidla ale musí dodržovat i děti na trénincích, cituji například jedno z nich: „Při vstupu do dojo i při odchodu, je správné uklonit se směrem ke kamize, obrazu O’Senseie, případně k čelu dojo ve stoje.“ Je těžké tohle děti naučit chápat a respektovat?

Když to dělají všichni, tak s tím není problém. Jsou tu nějaké základní principy, které se děti naučí. Samozřejmě se občas najde nějaký rebel, ale horší je, že když přijdou do tělocvičny, neumí pozdravit. To bychom je ale neměli učit my.

Jak se vlastně změnily děti za to čtvrtstoletí, co oddíl funguje?

Já bych řekl, že děti jsou čím dál nemotornější. Ten dětský oddíl máme přibližně dvacet let a je vidět, že přístup k tělocviku na školách se změnil, dnes mají děti možnost říct, že něco dělat nebudou a nemusí. Dřív začínala sportovní příprava už ve školkách, ale teď, když přijdou, tak neumí udělat kotrmelec. Projevuje se i to, že děti sedí spoustu hodin u telefonů, počítačů, na rozdíl od nás, kteří jsme přišli ze školy, zahodili jsme tašku a šli jsme ven. Na druhou stranu jsou zase chytřejší. Víc přemýšlí, líp chápou, ale je to na úkor pohyblivosti.

Všimla jsem si, že propojujete menší děti s většími, děláte akce, které posilují týmového ducha…

Ano, to funguje moc dobře. Dřív jsme měli děti rozdělené tak, že byla od 5 do 10 let jedna skupina, druhá od 10 výš. Ale teď už ty malé, které jsou hodně šikovné, dáváme mezi ty větší. Takže když pak jedeme na soustředění, tak je to super parta. Větší pomáhají malým, nehádají se. A to souvisí s tou filozofií. Nevnímají rozdíl ve věku, nebo jestli je to holka, kluk, jsou jako jedna rodina. Děti, které jsou v běžném kolektivu zakřiknuté, jsou to introverti, nebo třeba autisti, tak tam najednou úplně normálně fungují. To souvisí i s tím, že nezávodí, nepoměřují se jako třeba ve fotbale, kde jsem zažil, že když byl někdo méně šikovný, neuměl kopnout do balónu, tak se mu ostatní smáli. A tady naopak, když někdo neumí kotoul, ostatní mu poradí.

Jaký je o aikido aktuálně zájem?

Zažili jsme různé vlny, zájem například před lety hodně zvýšily filmy se Stevenem Segalem. Teď jsou žádané především dětské tréninky. Nabídka bojových sportů pro dospělé je široká. Dřív bylo karate, judo, pak aikido a teď se to hodně rozrostlo - je tu krav maga, kickbox, thaibox, MMA, takže kdo má zájem, má na výběr. U dětí hraje roli i to, že u nás se nezávodí. Není nutné to dělat na vrcholové úrovni. To například u fotbalu nejde. Tam vám řeknou, že pokud nejste mezi nejlepšími, ať radši skončíte. U nás můžou cvičit i děti, které nechtějí soutěžit. Máme třeba plno dětí, které chodí do hudebky a chtějí se hýbat, sportovat, tak alespoň jednou týdně chodí na aikido.

Jak funguje propojení hradeckého aikido klubu s Japonskem?

Začínali jsme pod Českou federací AIKIDO, která byla napojená na Francii. Zhruba před deseti lety jsme ale přestoupili do druhé tuzemské organizace - Bohemia AIKIKAI, která je právě ve spojení s Japonskem. Pravidelně sem jezdí tři japonští učitelé. Dříve jsme zkoušky dělali v České federaci a platily jenom v Čechách. Teď už jsou zkoušky, které děláme v AIKIKAI, celosvětově platné. Z Japonska přivezou diplom s průkazem, který je v Japonsku platný jako doklad, takže to má docela velkou váhu.

Mluvíte japonsky?

Jazyky mi moc nejdou. Slovíčka, která patří k tréninku, samozřejmě znám, ale čaj bych si v Japonsku asi neobjednal.