Iva Marešová a Radek Doležal: Úspěch se rodí v srdci

20. dubna 2019

Oba se narodili a vyrostli v Hradci Králové a svoji kariéru nastartovali v Praze. Potkali se ve skupině Precedens, kde Radek za bicími doprovází Ivu. Zatímco ona hrála hlavní role ve výpravných muzikálech, má za sebou mnoho autorských projektů i úspěšných pěveckých vystoupení, on se stává žádaným bubeníkem napříč hudebními žánry. Oba si ale nejvíce cení společného tvůrčího souznění ve skupině RAZAM, kterou Iva založila s běloruským akordeonistou Aliaksandrem Yasinskim.

Iva Marešová a Radek Doležal: Úspěch se rodí v srdci

Hlavní role v muzikálech u Ivy, Precedens, nebo natáčení hudby k filmu Quentina Tarantina u Radka - to vypadá jako práce snů. Je to skutečně tak?

Iva: Divadlo mám ráda. Hrála jsem v projektech, které mě braly za srdce, nebo s lidmi, s kterými jsem spolupracovat chtěla. Měla jsem štěstí, protože když jsem cítila, že po té roli opravdu toužím, šla jsem na konkurz a vyšlo to. Samozřejmě i Precedens mě nesmírně baví. Jsou to temný písně a je to zase něco úplně jinýho, než co děláme v naší kapele s klukama. Sice nejsem úplně „temňák“, že bych se v těch těžkých věcech vyžívala, ale spíš ty posmutnělý písničky zpívám s radostí, která možná vytváří určitý kontrast. Ale nejvíc pro mě teď znamená naše kapela RAZAM. Skládáme vlastní písně, píšeme texty a jsme všichni stejně naladění a máme podobný životní filozofie. Je to pro mě dar, mít takovouhle partu lidí kolem sebe.
Radek: Mám to podobně. Natáčení hudby pro film s Enricem Morriconym byl pro mě zkrátka kšeft, který nestavím na nějakou nejvyšší příčku ve své kariéře. Určitě si na to každý den nevzpomenu. Zkrátka, když byl pro tu práci oslovený Český národní symfonický orchestr, nabídli mi, abych letěl s nimi do toho Londýna natáčet. To bylo příjemný, ale žádná srdeční věc. A přes to, že orchestr za to získal ocenění, tak nemám pocit, že by to byla moje zásluha. Mnohem větší radost mám teď z posledních koncertů s kapelou RAZAM.

Určitě je to ale dobrá položka v životopisu, ne?

Radek: Určitě se to dá obrovsky nafouknout, ale to já zrovna nedělám. Samozřejmě zkušenost je to skvělá. Podíval jsem se do Abbey Road, komu se to poštěstí. Najednou jsem byl v tomhle slavným studiu a hlavou mi běžela historie toho, co tam vzniklo za nahrávky. To je působivý, super. Studio hlídají vyhazovači, takže když tam přišli turisti, tak se nemohli ani vyfotit, a já tam sedím a hraju.

Jak vás ta zkušenost profesně posunula? Přišly další nabídky?

Ta práce ke mně přišla vlastně náhodou. Byl jsem teprve krátce v Praze a bral jsem úplně všechno, abych si vytvořil hráčské zázemí. A tím ke mně přišla i spolupráce s Morriconym. Na to se samozřejmě nabalila spousta dalšího hraní, dalších příležitostí, kde přijdete, něco odehrajete z not, které dostanete pět minut před hraním, a jdete dál, ale pokud to člověk dělá jen jako výdělečnou činnost a nevidí v tom žádný jiný smysl, začne se z toho vytrácet důvod, proč tu muziku dělá. Přijde mi mnohem smysluplnější předat lidem radost hudbou, kterou sám stvoří. Takže jsem si řekl, že než se honit za kšeftama, být šest hodin denně zavřenej a dělat něco, co mě nebaví, je lepší, když budu místo toho šest hodin cvičit, a tím se posouvat. Nicméně spousta zkušeností, které mám, vychází právě z orchestrálního hraní a i s orchestrem zažívám mnoho skvělých koncertů, na které rád vzpomínám.

To zní logicky. Je ale možné se tímhle způsobem muzikou v dnešní době uživit?

Radek: Někdy se sice člověk nezastaví, ale možné to je. Hlavně je ale fajn, že je to naplňující zaměstnání. Člověk na sobě nesmí přestat pracovat. Není to tak, že se za nějaký čas naučí hrát a to mu zůstane až do konce života. Kdo dělá muziku, musí to dělat proto, že ji má rád, ne kvůli penězům. Na druhou stranu - když pak každý den cvičí a tvrdě pracuje, tak za to chce být, samozřejmě, oceněn.
Iva: Mně se v životě potvrdilo, že kdykoliv jsem se rozhodovala, jakou práci vzít, a nakonec poslechla srdce na úkor peněz, tak se mi otevřela cesta, která mi naplnila nejenom duši, ale taky moji peněženku. Takže věřím, že to tak bude pokračovat i dál, a kdyby ne, tak prostě vím, že se dokážu uživit i jinak. Už jsem ale dospěla k tomu, že nemůžu jít proti svému přesvědčení, byť kvůli pěknému honoráři, protože to se mi vždycky vrátí. Proto už se nechci účastnit projektů, které se mnou nesouzní.

Například současné muzikály?

Iva: Ano, to je svět, který pomalu opouštím. Poslední dobou mám pocit, že těch hezkých představení je čím dál méně, kvalita v divadlech i muzikálech neuvěřitelně rychle klesá dolů. Když porovnám představení, které jsem hrávala dřív s těmi současnými, je tam bohužel propastný rozdíl. Klesá kvalita herců, zpěváků, bohužel i tvůrců. Dneska chce na jevišti stát každý a producentům je celkem jedno, jestli tam stojí člověk, který má talent, pro ně je podstatné, kolik to stojí peněz. Vadí mi, že se šetří na podstatných věcech. Zdá se mi, že se vytrácí kumšt z mnoha profesí. Dříve byli v téhle branži všichni mistři svého řemesla: herci, tvůrci, maskéři, vlásenkáři, technici i lidi za barem. Dnes se snažíme vytvářet levnou, rádoby ohromující show na úkor kvality a sdělení. Nechci to ale soudit, každý má právo pracovat a žít podle svého.

Nebude se vám ale po divadle stýskat?

Iva: Těžko se mi o tom mluví. Divadlo mě baví a hrozně ráda bych v něm pokračovala dál. V každé svojí roli si najdu část sebe. Například jako Lucrezia Borgia jsem v sobě objevila i tu temnou stránku, o které jsem nikdy předtím nepřemýšlela, že ji mám. Ale asi se teď zaměřím na nějaké menší projekty, které pro mě mají většího ducha. Přestože jsem nějaké nabídky dostala, rozhodla jsem se je nepřijmout. Pro mě je teď nejvíc naše kapela RAZAM. Začala jsem už před pěti lety zpívat s akordeonistou Sašou Yasinskim a postupně jsme přibírali další členy. Začal s námi hrát Michael Vašíček na kytaru, Ilia Chernoklinov na violu a Radek. Teď je nás pět a jsme schopni hrát prakticky v jakémkoliv složení.
Radek: Třeba buben a zpěv. (smích)
Iva: Dobře, tak to zrovna ne. Ale vždy je základ akordeon – zpěv, se Sašou jsme schopni zahrát celý náš repertoár. Někdy s námi hraje Michael na kytaru, nebo Ilja na violu, někdy hrajeme v celé sestavě. Tím je to zajímavé, protože písně, které vznikly jako duo se Sašou, hrajeme v různých aranžích a v různém nástrojovém obsazení a zároveň se u nástrojů střídáme.
Radek: Takže je super, že kapela nezní pokaždé stejně, každý koncert je trochu jiný. Navíc je skvělý, že spolu zkoušíme, a to i třeba písničky, které už jsme hráli na koncertech, ale prostě si řekneme, že to zkusíme jinak, a vznikne z toho třeba něco nového.
Iva: Počkej, ale to my takhle pravidelně zkoušíme až od tý doby, co jsi přišel do kapely!
Radek: Protože jsem tak nešikovnej? (Smích)
Iva: Ne, protože jsi tak zodpovědnej! (Smích)

Jak vlastně vznikl název RAZAM a co znamená?

Iva: Je to běloruský název, znamená to společně, dohromady. K Bělorusku máme blízko díky spolupráci se Sašou Yasinskim. Teď právě chystáme nové album, už máme natočených devět písní, na kterých se autorsky podílíme všichni v kapele. Třeba Radek přišel se skvělým nápadem hned na první zkoušku a vznikla z toho nová písnička.
Radek: Teď je z toho největší hit kapely! (smích) Nejvíc se mi na tom líbí, že to natáčíme všichni dohromady a na jeden zátah. Takže je to živé.

Písničky, které hrajete s RAZAMEM, jsou o hlubokých pocitech, některé z textů jste, Ivo, sama napsala. Odhalujete tak vlastně své emoce na veřejnosti. To by každý neuměl, jak jste k tomu dospěla?

Iva: Pro mě bylo strašně důležitý, když jsem přestala řešit, co si kdo o mně myslí. To byla naprostá svoboda. Do určitýho věku je normální, že když se člověk hledá, tak přes vztahy a zpětný zrcadla komunikuje i sám se sebou. Problém je, když názory druhých pro něj začnou být důležitější než vlastní vnímání sebe sama a začne odevzdávat svoji životní sílu lidem okolo. Já jsem to naštěstí včas pochopila a začala jsem tu sílu používat sama pro sebe. A o to víc ji pak můžu dát i okolí. Takže mi došlo, že já jsem pro sebe ten nejdůležitější člověk v životě.

Být vystavena názorům veřejnosti, to už ale asi patří k životu zpěvačky…

Iva: Ano, lidi mě řešili a dávali mi moudré rady, a já jsem nedovedla si to jenom vyposlechnout a pak udělat po svém. Snažila jsem se líbit všem, aby mi už nikdo nikdy nemohl říct, že se mu na mně něco nelíbí. Ale to jsou balvany, které člověk tahá. Ulevilo se mi, když mi došlo, že se nikdy nemůžu zavděčit všem, a hlavně, že to není potřeba.

Jak na ty moudré rady reaguješ teď?

Iva: Vyslechnu si to, ale řídím se vlastním pocitem. Spousta rad je pro mě inspirativních, ale spousta zase ne. Nevadí mi kritika, která je konstruktivní a může mě něco naučit, i když to třeba v tu chvíli není příjemné. Přemýšlím o tom a třeba mě to posune dál.

Co bylo pro vaši kariéru klíčové? Setkání, zážitek? Co vás nejvíc posunulo?

Radek: Hraju díky tátovi, který je muzikant a dal mě asi v pěti letech na klavír. Pak ale viděl, že piáno ve mně takovou vášeň nevzbuzuje, a jednou v kuchyni se mě zeptal, jestli nechci hrát na bubny. Tak jsem to odkýval. Pak mi totálně změnil pohled na muziku koncert Laca Deciho v Pardubicích v Divadle 29, kam jsme s tátou vyrazili. Já jsem v té době poslouchal Deep Purple a najednou jsem byl poprvé na takovýmhle koncertě. Začal jsem poslouchat jinou muziku a hlavně ji vnímat jinak, chytlo mě to a začal jsem strašně moc cvičit na bubny. Pak našim došlo, že to myslím vážně, a koupili mi moje první bicí. Vždycky mě podporovali a to je také jeden z důvodů, proč jsem u hraní zůstal.
Iva: I mě rodiče podporovali, což je na cestě každého důležitá věc. Taky mi pomohl můj učitel na kytaru, který mi řekl, že lépe zpívám, než hraju. (smích) Velký životní setkání pro mě bylo s Michalem Pavlíčkem, v době, kdy jsem jezdila se svojí kapelou Deset očí jako předkapela Kamila Střihavky. Michal mě pozval do svého představení Excalibur. Díky tomu jsem se přestěhovala do Prahy a začala hrát v divadle. Hodně pro mě znamenalo i setkání s Radimem Hladíkem. Asi dva roky jsem jezdila s Blue Effectem, s projektem Nová syntéza. Radim dokázal v kapele vytvořit neuvěřitelně pevnou a láskyplnou atmosféru. Tady se mi najednou začaly zhmotňovat představy, které jsem měla v sobě od mládí o tom, jak bych se chtěla na jevišti cítit. Velice inspirující je pro mě taky současná spolupráce s Martinem Němcem.

Iva Marešová

  • narodila se 6. ledna 1976
  • hudební spolupráce: Precedens, Michal Pavlíček, Radim Hladík, Čechomor
  • autorské projekty: RAZAM, 999, Deset očí
  • hrála v muzikálech Excalibur, Lucrezia Borgia, Johanka z Arku, Dáma s kaméliemi, Romeo a Julie, Antoinetta - královna Francie

Radek Doležal

  • narodil se 8. června 1993
  • studoval Konzervatoř Pardubice, Konzervatoř Jaroslava Ježka, Hudební akademii múzických umění
  • hudební spolupráce: RAZAM, Čardáš Klaunů, Precedens, Radka Fišarová, Lilli Marlene, Online Session, Fanfán Tulipán
Asi to není ale jen o lidských setkáních. Být špičkovou zpěvačkou a bubeníkem, to chce asi hodně tréninku?

Iva: Co se týká zpěvu, tak já jsem velkou část života byla samouk. Na zušku jsem chodila možná půl roku nebo rok, ale nebavilo mě to, a tak jsem se věnovala zpěvu sama. Nejvíc jsem se naučila tím, že jsem přišla ze školy a čtyři hodiny denně jsem zpívala. Hodně jsem si to natáčela - tenkrát ještě na kazety - a to mi pomohlo, protože člověk svůj hlas vnímá zvenku jinak než zevnitř. To mě naučilo asi úplně nejvíc. Až pak, když jsem v Praze hrála v divadle dvacet pět představení měsíčně a cítila jsem, že začínám být hlasově hodně unavená, rozhodla jsem se o svůj hlas systematicky starat. Poznala jsem vynikající profesorku paní Vavrečkovou, která mě naučila techniku posilující hlas, zvětšil se mi tím i rozsah.
Radek: Já to mám s bubnama úplně stejně. Často si při hraní myslím, že to funguje, ale až když si to zpětně poslechnu z nahrávky, tak si uvědomím, co dělám špatně. Jinak bych tu chybu odstraňoval i týdny nebo měsíce. Díky takzvanému „trestnému poslechu“ se v hraní můžu posunout mnohem rychleji. Vystudoval jsem Konzervatoř Pardubice, po příchodu do Prahy jsem začal studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka, ale i na Katedře bicích nástrojů na HAMU. Je velice inspirativní spolupracovat s lidmi, kteří hrajou rockovou nebo jazzovou muziku, a na druhou stranu, studovat na HAMU, kde jsem mohl být součástí spousty komorních projektů. Baví mě pohybovat se v obou těchto světech a být takovej dobrej univerzál.

A k tomu jste začal i sám učit, to, co jste se vlastně nedávno naučil…

Radek: Učím v Pardubicích na konzervatoři, kterou jsem dokončil v roce 2015, a vrátil jsem se tam v roli učitele. Učit je skvělý, protože se tím člověk sám dost naučí. A když se něco naučí vysvětlit, tak je to známka toho, že to sám pochopil.

Ivo, jaký největší poznatek ze své praxe můžete předat vy?

Iva: Já pravidelně neučím, dávám jenom příležitostné konzultace. Z nich mám zkušenost, že někteří zpěváci mají daleko větší rozsah, než využívají. Přijde mi, že je to tím, že se bojí jít do extrému. Mají vnitřní pocit, že jejich hlas už nebude znít v určitých polohách dobře, a mají strach tu hranici překročit. Snažím se jim pomoct najít skutečnou sílu jejich hlasu.

Kde se vidíte za 10 let? Jaké máte kariérní sny?

Radek: Já nemám žádný konkrétní cíl, je to spíš o pocitu, abych dělal dobře to, co dělám, s lidmi, kteří mi můžou něco předat, a bude mi s nimi dobře.
Iva: Já to cítím podobně - když si za 10 let budu moct říct, že jsem ty roky nezahodila a všechno dělala nejlépe, jak jsem mohla, tak budu spokojená. Třeba budu bydlet v O rlických horách, pěstovat brambory a budu šťastná.