Tomáš Votava a Vladimír Šrámek: Z Hradce na Maledivy

9. července 2019

Znají se od páté třídy základní školy a kromě dobrého přátelství je už přes dvacet let pojí také velká láska k muzice a společné hraní. Sešli se jako spolužáci na gymnáziu, dnes jsou kolegové na ZUŠ Střezina v Hradci Králové, kde oba učí. Spolu také založili dvě kapely, se kterými se můžete setkat na festivalech, večírcích, oslavách, plesech i samostatných koncertech. Přesto, že hudební skupiny Jazz Police a Gramofon znějí zcela jinak, mají stejné otce, kteří zkrátka potřebují v životě pestrost.

Tomáš Votava a Vladimír Šrámek: Z Hradce na Maledivy
Kde se zrodila láska k muzice, ovlivnili vaše směřování rodiče?

Tomáš: Oba máme v rodinách muzikanty a to nás určitě částečně formovalo. Začínali jsme jako malí kluci, každý na jiném nástroji, než dneska hrajeme. Já jsem začínal na klavíru, tancoval jsem folklór, společenské tance, zpíval jsem sólově i sborově. Během střední školy jsem pak klavír vyměnil za bicí.

Vladimír: Moje maminka hrála na klavír a strýc na kytaru. Pro mě maminka vybrala violoncello, což byla totální zkáza, a málem na tom také celá má hudební kariéra skončila. Pan učitel mě dlouhou dobu přesvědčoval o tom, že bych muziku vůbec neměl dělat, až se mu to podařilo. Z dnešního pohledu učitele se mu už ani tak nedivím, ale pak přišla kytara a měl jsem štěstí i na učitele a najednou to bylo v mých čtrnácti letech to jediné, co mě zajímalo.

Muzika vás provází celoživotně. Je to ještě pořád koníček, nebo už hlavně práce a způsob, jak uživit rodinu?

Vladimír: Když budu mluvit za sebe, tak koníček je to pořád, ale stala se nám taková šťastná věc, že se to spojilo s prací. To vnímám jako štěstí, že můžu dělat něco, co mě baví, jakkoliv to zní jako klišé. Samozřejmě jsou období, kdy je to těžší, ale jindy je to zase víc zábava.

Tomáš: Co se týče rozložení – koníček – práce, tak asi se to přirozeně vyvíjí, jako se vyvíjí naše životní situace. Když jsme byli na gymnáziu, nic nás netrápilo, to byl čistě koníček. Po škole jsme se pak rozhodli, že máme s hudbou dlouhodobější plány, tak jsme se vydali na konzervatoř. Vláďa pak prodával hudební nástroje, já jsem začal učit, do toho jsme jezdili koncerty a postupně se to začalo spojovat dohromady, až jsme zjistili, že v té muzice jsme od rána do noci, takže ten pracovní rozměr začal převládat.

Dvacet let spolupráce, to už je takové manželství. Během takové doby se lidi vyvíjejí, mají třeba jiný pohled na věc. Stále ještě si máte co předávat?

Vladimír: Náš vztah se stále vyvíjí a dostává se do různých situací, kdy se více či méně projevuje jedno či druhé ego, které si chce prosadit svůj zájem. Ale co nejvíc oceňuju na tom spojení s Tomášem, je, že vždycky jsme nakonec došli ke společnému závěru. Přesto, že třecí plochy jsou, umíme vytvořit kompromis, aniž bychom se rozešli. To se nám s jinými kolegy v několika kapelách nepodařilo. Když to došlo do bodu, kdy už nebyla možná společná cesta, rozešli jsme se.

Tomáš: S Vláďou se známe od 12 let. Dnes nám je 34, jsme tátové od rodin, máme za sebou velice prudký vývoj osobností, samozřejmě jsou mezi námi názorové rozdíly, a přestože někdy máme výrazně jiný pohled na věc, tak jsem moc rád, že nám stále stojí za to ustoupit ze svého ega, aby to prospělo společnému výsledku. V některých věcech se shodneme úplně automaticky, jindy se názor mění, tak si o tom popovídáme a zatím se vždycky povedlo najít takové řešení, aby bylo přijatelné pro oba.

Jak se vyvíjí repertoár Jazz Police?

Tomáš: Kapela začala fungovat v roce 2012, když jsme se poznali s Američanem Mikem Colem. Přišel tenkrát do hudebnin, kde prodával Vláďa, kluci dali řeč a za pár měsíců jsme začali společně hrát. Měl hodně autorských písní a textů, které jsme dodělávali a aranžovali. Dnes, když už spolu nehrajeme, je Jazz Police čistý coverband, hrajeme převzaté písně, které ale zní jinak. Nejsme jukebox, písně si předěláváme, dáváme jim nové aranže a úpravy pro naše nástrojové složení.

Vladimír: Autorské tvorbě se věnujeme v jiných projektech. Teď jsme například dělali dětské písničky pro soukromou jazykovou školu. Oslovila nás paní majitelka, která měla vlastní výukové texty, a k nim jsme skládali hudbu a nahrávali písničky, které teď slouží přímo ve výuce.

Začíná léto, začíná vám také více hraní? Co vás čeká?

Tomáš: Naše sezóna je celoroční, v zimě vystupujeme na party, firemních večírcích, plesech, přes jaro a léto hodně na svatbách, soukromých nebo veřejných akcích a na podzim se už blíží vánoční večírky. Máme přibližně sto vystoupení do roka, hrajeme i s naší druhou kapelou Gramofon například na různých festivalech, letos nás čeká i hraní na jazzových festivalech v zahraničí, např. v Maďarsku a na Slovensku.

Vladimír: Čtenáře bychom rádi pozvali na hradecký festival Divadlo evropských regionů, během kterého vystoupíme na letní scéně Klicperova divadla 23. června s Gramofonem a 25. června s Jazz Police.

Kde vlastně vznikl nápad mít dvě kapely? Je to proto, že repertoár Gramofonu je tak výrazně jiný?

Tomáš: Repertoár těch kapel je natolik odlišný, že je naprosto přirozené, že jde o dvě různé kapely, přestože jsou obě naše. Jazz Police je party kapela se zahraničním repertoárem od 60. let 20. století po současnost. Gramofon je vlastně opak – hrajeme výhradně česky zpívaný repertoár 50. – 70. let. 20. století. Textaři nám píšou na melodie zahraničních písní české texty přímo na míru.

Když si to shrneme, máte docela pestrý život - přes den vyučování v ZUŠce, večer často koncerty střídavě se dvěma kapelami… do toho rodiny, děti…

Tomáš: A k tomu ještě hraní v muzikálech, Vláďa v Praze, společně ve Východočeském divadle Pardubice, občas také hostování v big bandech, k tomu propagace vlastních kapel, protože je potřeba mít kvalitní multimediální prezentaci a to všechno zabere obrovské množství času. Například teď máme za sebou období, kdy se v Jazz Police změnilo personální obsazení a s tím je spojená kompletní výměna celé prezentace, takže řešíme nové webové stránky a nahrávky a to je záležitost třeba čtyř měsíců intenzivní práce. Ale když člověk chce obstát v dnešní konkurenci, musí se snažit.

Jak se složení kapely změnilo?

Tomáš: Po asi šesti letech mění Jazz Police částečně obsazení, odešla slovenská zpěvačka Kristína Zakuciová, po několika letech jsme tedy obnovili spolupráci se zpěvačkou, která s námi zpívala už dříve – s Alenou Drtinovou, zároveň došlo k výměně na postu saxofonisty, Tomáše Muchu nahradila Nela Dusová. Hlavním mužským zpěvákem zůstává Novozélanďan Paul Thompson.

Jezdíte i do zahraničí, baví vás za hraním cestovat?

Tomáš: Samozřejmě že dlouhé dojezdy jsou náročnější, najezdili jsme už tisíce kilometrů. Někdy jedeme tři a půl hodiny někam, kde čtyři hodiny hrajeme, a pak zase zpět, dorazíme domů v pět hodin ráno. Ale když jsou v kapele fajn lidi, tak i ty cesty mohou být zábavné. Byli jsme hrát v Rakousku, v Polsku, na Slovensku.

Vladimír: ... na Maledivách…

Tomáš: Ano, to byla naše nejvzdálenější štace. Letěli jsme tam na soukromý ostrov, kam bychom se pravděpodobně za jiných okolností nikdy nedostali. Objednal si nás na základě předchozího hraní na české svatbě organizátor narozeninové oslavy jakéhosi ruského oligarchy, takže jsme mu zahráli a strávili tam pěkných pět dní.