Pavel Stara: Co mě nebaví, to mě dožene

16. července 2019

Neměl rád plavání, stal se plavčíkem, z plavčíka ředitelem pražského sportovního centra a odtud už to byl jen krok k basketbalu, ke kterému měl jako volejbalista spíše komplikovaný vztah. Dnes je částečným vlastníkem basketbalového klubu BK JIP Pardubice (Beksa) a coby manažer pardubického Sportovního parku má za sebou již tři úspěšné ročníky, které patří k nejnavštěvovanějším akcím v historii města. Pro letošní park už připravuje novinky.

Pavel Stara: Co mě nebaví, to mě dožene
Pardubický Olympijský park se v létě 2016 stal nejnavštěvovanějším parkem v republice, přitom měl zdaleka nejnižší rozpočet. Na to navázaly dva úspěšné ročníky Sportovního parku a v Pardubicích se z těchto akcí stala vítaná tradice. V čem je kouzlo úspěchu?

Je to hodně o lidech, o týmu kolem parku. Když je něco nízkonákladové, musí ty peníze dohnat píle a energie lidí. Zástupcům Českého olympijského výboru, kteří park každý rok navštěvují, se líbí ta atmosféra a zapojení klubů, dětí, města a kraje a cítí z toho, že je „srdcovka“.

V srpnu čeká Pardubice tedy už čtvrtý ročník, co nového se chystá?

Celkový koncept zůstane stejný: bude to tedy devět dní v srpnu, opět na principu hrací karty, která je během května a června distribuovaná za dotovanou cenu do městských školek a škol. Zapojit se mohou všechny sportovní kluby, které budou mít v parku své stanoviště. Minulý rok jsme poprvé zařadili dva hromadné běhy, které přilákaly i příznivce těchto akcí ze vzdálenějších míst, což pomohlo návštěvnosti parku, a proto je zopakujeme i letos. Pro rodiče chystáme přednáškový stan, ve kterém budou celých devět dní probíhat různé besedy zaměřené na talent, výživu, prezentaci sportů, ale i cestování a volnočasový program. Rodiče se můžou poradit s odborníky, na jaký sport se jejich dítě hodí. Dozvědí se také, že nemají své dítě přihlašovat s tím, že z nich bude Jágr nebo Federer, ale že se díky tomu kroužku dítě naučí týmové spolupráci, pravidelnosti a má to vliv na jeho psychický a fyzický rozvoj. Také budeme letos připomínat třicetileté výročí sametové revoluce, podobně jako jsme vloni připomínali 100 let republiky.

Díky tomu, že se sportovní kluby představují ve stejný čas na stejném místě, děti i rodiče mají možnost srovnání, můžou si vybrat, co by je bavilo nejvíce. Které kluby mají z parku největší přínos?

Ze Sportovního parku nejvíce profitují méně známé sporty, které mají děti na stanovištích možnost poznat. Třeba orientační běh, box, MMA a další úpolové sporty. Například můj syn si díky tomu vyzkoušel šerm a paddleboarding a nadchlo ho to, což by mě v životě nenapadlo.

Dnešní doba je orientovaná na výsledky, výkony. Sportovní kluby chtějí být úspěšné, a tak tlačí na děti, své požadavky mají i rodiče… je to podle vás správná cesta?

Pokud je klub zaměřený jenom na výsledky, tak to určitě není dobře. Sport by měl být hlavně o tom, že to dítě tráví smysluplně volný čas s podobně uvažujícími kamarády, naučí se zodpovídat za výsledky nejen za sebe, ale i za tým, musí se naučit zodpovědnosti, přijít na trénink, na zápas. Na druhou stranu, pokud ve sportovním kroužku nikomu nejde o výsledky, také to není dobře. Hráči by měli mít možnost srovnání se soupeři, aby měli motivaci na sobě více pracovat a nechyběl jim cíl. A v určitém věku je potřeba i pevnější ruka - ve chvíli, kdy to dítě chce vzdát třeba proto, že se mu nedaří. Pak by měli rodiče i trenér dítě podpořit a přimět ho vytrvat. Pak má i to dítě obrovskou radost z toho, že naskočilo zpátky, a je to pro něj skvělá lekce do života: naučí se překonávat překážky, překonat svoji vlastní komfortní zónu, naučí se umět požádat někoho, aby mu tu překážku pomohl překonat. Ale na každého platí něco jiného, někdo potřebuje tvrdou ruku, někdo zase čas a vysvětlování, je to o individuálním přístupu, a proto je důležité, aby trenéři byli proškolení a vzdělaní a uměli tyto situace dobře zvládat.

Nejsou ale dnešní děti přetěžované? Od pondělí do pátku tréninky, k tomu škola, víkendové zápasy…

Na děti je určitě často kladen velký nárok. Musí zvládnout všechno a není to jednoduché. Ale dá se to zvládnout, obzvlášť při dobré komunikaci. A ty děti, i přestože jsou přetížené, pak mají dobré výsledky jak ve škole, tak i ve sportu, protože se naučí pracovat s časem, využívat ho efektivně. Ale musí tam být kompromis a rodiče musí pochopit, že jejich dítě nebude mít samé jedničky, ale bude mít dobré známky z předmětů, na které má talent a které ho jednou budou třeba i živit. Někteří rodiče by ze svých dětí chtěli mít ve škole premianty, kteří zároveň ve sportu vyhrávají krajská kola, ale přece nikdo není talent na všechno. Nejlepší přístup je podle mého názoru zlatá střední cesta. Motivovat dítě k výsledkům, ale nedělat z neúspěchů fatální závěry, neříkat - když prohraješ, tak na to nemáš a radši to nedělej. Zároveň obrovskou roli hrají vztahy, dítě se se těší na trénink, pokud tam jsou kamarádi a sdílené emoce z výher i proher.

Co vy a aktivní sport? Stíháte si jako sportovní manažer také ještě někdy sám zasportovat?

Sport je pro mě strašně moc důležitý, vystudoval jsem ho, aktivně jsem se mu věnoval, pořád se v tom pohybuju, takže bez něj bych nemohl fungovat. Potřebuju si jím ventilovat i pracovní stres, abych se z toho nezbláznil. Tím, že mám děti, tak ten sport je hlavně s nimi. Už nejdu na výkonnost, dělám sport úplně jiný, než bych dělal, kdybych byl sám - jezdíme na kole, chodíme po horách, bruslíme, lyžujeme, jdeme si zaplavat nebo na badminton, zároveň ty děti u toho ten sport učím, jsme spolu.

Jaký sport jste dělal od dětství?

Přes zimu běh na lyžích, v létě atletiku, v tu dobu byl ještě Východočeský kraj a stal jsem se ve starších žácích mistrem kraje v běhu na lyžích. Ale pak jsem přešel do vyšší kategorie a najednou jsem dojížděl šestnáctý, dvacátý. A tu situaci jsem prostě nezvládl. Byl jsem zvyklý vyhrávat. Takže jsem u toho nezůstal. Nikdo mě tenkrát nepodržel, dal jsem se na kolektivní sport, začal jsem hrát volejbal, musel jsem dojíždět z Ledče nad Sázavou do Havlíčkova Brodu, hráli jsme extraligu. A když mě napadlo, že už mě to nebaví, tak už ale nebylo tak jednoduché skončit jako v tom lyžování. Tam najednou na mě zaútočili spoluhráči, že jim to nemůžu udělat, nastoupil na mě trenér a tomu už jsem najednou nedokázal vzdorovat. Byla to dobrá zkušenost. Proto vím, jak je důležitá ta podpora.

Jak jste se coby běžkař, atlet a volejbalista nakonec dostal k basketbalu?

Když jsem si při studiu přivydělával jako plavčík ve sportovním centru, dělali tam zrovna konkurz na ředitele. Řekl jsem si, že vidím, jak to tam funguje, a vím, jak by se to dalo dělat jinak. Zkusil jsem to, vyhrál jsem konkurz, a stal jsem se z plavčíka ředitelem. A když jsme to dobudovali a posunuli o kus dál, tak jsem dostal nabídku na pozici manažera basketbalového klubu v Děčíně.

Hrál jste ho někdy?

Ne. Mám z basketbalu sice zápočet na vysoké škole, ale nehrál jsem ho. Beru to ale jako velkou výhodu. Tím, že jsem celý život sportoval, tak si myslím, že mě nemůže nikdo ošálit, co se týká fyzické přípravy, přístupu. Nepouštím se do polemiky s trenéry o detailu hry, to je jejich práce. Moje role je ptát se, proč do toho hráči nedali všechno, proč je špatná atmosféra na hřišti, proč nestíháme fyzicky, ale už nemluvím do taktiky. Vzpomínám si, že v dobách, kdy jsem hrál volejbal, divil jsem se, jak někoho může bavit basket. Byla to samozřejmě nezralost. Mám to v životě tak, že co mě nebaví, to budu pravděpodobně někdy dělat. Jako kluk jsem například dlouho neuměl dobře plavat, protože ve městě, kde jsem vyrůstal, nebyl bazén. Až na vysoké škole jsem to musel dohnat na zápočet. A pak jsem se stal plavčíkem. (smích)

Propadáte sportu i jako divák? Co vás baví?

Na to by vám odpověděla moje žena, která mi vždycky říkala, že jsem cvok. Když jsme spolu začínali chodit, tak jsem byl schopný si nařídit budík na tři hodiny ráno, abych neprošvihl žádnou českou reprezentaci. Ještě jako kluk jsem kolikrát nahrál na rodiče, že mi je špatně, abych nemusel do školy a mohl se dívat dopoledne na olympiádu. Dnes už si samozřejmě víc vybírám, ale stále cítím absolutní hrdost, co se týče jakéhokoliv českého reprezentanta. Vím, co je za tím úsilí, takže když se sportovec probojuje k té medaili, tak klobouk dolů. Na druhou stranu mi vadí, že když se tomu našemu sportovci náhodou nedaří, tak veřejnost ho úplně odepíše. Přijde mi nefér, že jsme v barech a fandíme, když se našim sportovcům daří, a pak někam vyjedou, doběhnout osmnáctí a lidi to hodnotí, že už by toho měli nechat. Neuvědomují si, že jsou na mistrovství světa, kam se museli propracovat přes kvalifikace, a už jenom ta samotná účast je skvělá. A i když někdo doběhne třicátý, tak kdo může říct, že je v něčem třicátý na celém světě? Budujme hrdost k lidem, kteří něco dokázali a obětují tomu vše.