Renata Moravcová: Laskavostí rozsvítíme svět

22. července 2019

Když nám Renata Moravcová nalévá kávu, v kuchyni už voní čerstvě upečený jablečný koláč. Na křesle v obýváku jsou mezi klubíčky vlny rozpletené barevné ponožky. Nevidomá brunetka toho ale umí daleko víc. Založila dobročinný spolek Doteky naděje, skrz který pomáhá nevidomým a postiženým, pořádá programy pro seniory i akce pro hendikepované děti. Vloni získala cenu Laskavec Nadace Karla Janečka, předloni se stala Ženou regionu. Odmítá ale, že pomáhá nezištně. „Mám z toho obrovskou radost a to mi dává životní sílu,“ říká žena, která ve čtrnácti letech onemocněla cukrovkou, ve třiceti přišla o zrak a ve čtyřiceti podstoupila transplantaci ledviny a slinivky.

Renata Moravcová: Laskavostí rozsvítíme svět
Jak můžete bez zraku plést ponožky?

Pletení mě bavilo vždycky. A když jsem začala plést jako nevidomá, utíkala mi očka, ale můj syn Vašík se je naučil chytat. Dnes pletu ponožky dětem do dětských domovů i starouškům do domova důchodců. Na podzim u mě každou chvíli někdo zazvoní, jestli nějaké nemám. Mám z toho radost. A když se nějaká moje kamarádka má stát babičkou, tak s radostí opletu i miminko. Občas mi za ponožky někdo i něco dá a z toho jsem teď třeba mohla pořídit jedné staré babičce hladinku (pomůcka k nalévání tekutin pro nevidomé – pozn. red.), kterou si rozbila, a bylo díky ponožkám po starostech.

Jste neuvěřitelně soběstačná. Je něco, co nezvládnete bez pomoci?

Jednu věc nezvládnu – abych jela sama někam na kole. Já jsem milovala jet se projet někde k lesu, tam si sednout, opřít se o strom a nadýchat se a pročistit si hlavu. To mi hrozně chybí. Na dvoukole už to není ono. Už před vámi někdo je, pořád na vás mluví, nemáte svůj vlastní klid.

Co vás teď nejvíc zaměstnává?

Máme tady městskou organizaci seniorů, takže se teď hodně věnuju, jak jim říkám, svým starouškům. Každou první středu v měsíci si uděláme takové společné dopoledne Na slovíčko. Sejdeme se a popovídáme si, oni mi řeknou, co už kvete, a na každé to posezení chystám dobroty z jedné potraviny. Třeba z mrkve, z červené řepy, které podle receptů upeču, a donesu to tam. Starouškové se diví, že třeba jde upéct koláč z mrkve, a mají z toho zážitek. Pak děláme tady v Dobrušce takové, jak jsem to nazvala, Sousedské posezení. Tam zveme vždycky nějakého zajímavého hosta. Byli tam záchranáři z horské služby, nebo za námi přijel ředitel hradeckého rozhlasu Jiří Kánský s šéfredaktorkou Ladou Klokočníkovou. Přijíždí za námi lidé i z okolních vesnic a vždycky je plno. Společně také vyrážíme na výlety.

Pomáhají zase na oplátku oni vám?

Ano, vždycky se mnou někdo ze staroušků jezdí na besedy do škol, kde dětem přibližuji svět nevidomých a oni tam zase něco řeknou o stáří. Zároveň mi pomáhají na stanovištích, kde si děti můžou zkoušet různé slepecké pomůcky, třeba color test na rozlišování barev, hladinku pro nalévání vody, mluvící mobil… Tomu předchází hodina, kdy dětem povídám o tom, co všechno se dá ve tmě zvládnout a jak se k nám mají chovat. Pak mají děti otázky, samozřejmě je nejvíce zajímá můj vodící pes.

Jaký bývá první kontakt s dětmi? Zajímá je problematika nevidomých?

Každá třída je jiná, každá beseda tedy také. Stalo se mi třeba v jedné sedmé třídě, že se mě kluk zeptal, jestli když přede mě při chůzi postaví židli a nebudu mít hůl, ani psa, se budu válet po zemi. Měl z toho velkou legraci. Vytáhla jsem klapičky na oči, aby si tu tmu zkusil zažít. Když jsem se ho pak zeptala, jak se cítí, řekl, že špatně, když nic nevidí. Tak jsem mu vysvětlila, že stejně hloupě se cítíme my, slepci, když na nás lidi reagují tak jako on na mě. Do konce hodiny už byl klid.

Jak vám, nevidomým, tahle osvěta pomáhá?

Pomáhá hodně. Nedávno mi například volala paní, která mi vyprávěla, jak někde šla a nemohla najít poštu. Šly kolem děti, pozdravily, věděly, jak ji mají chytnout za ruku, daly jí druhou ruku na madlo dveří, dovedly ji až k přepážce a ptaly se, jestli to udělaly dobře, že si to pamatují od paní Renaty. (smích)

Kdy jste si uvědomila, že vy sama už nepotřebujete pomoc, ale potřebujete pomáhat?

První rok jsem měla co dělat sama se sebou. Když jsem přišla domů a měla jsem tam toho svého Vašíka, kterému bylo jedenáct, tak první mé myšlenky byly, kdo si toho kluka adoptuje. Byla jsem totiž přesvědčená, že někdo přijde, spakuje mi tašku a zavřou mě do ústavu, tam se o mě postarají, já budu jenom sedět a jednou za měsíc za mnou rodina přijede na návštěvu. Já jsem vůbec nevěřila tomu, že se v té tmě dá existovat. Když mě saniťák po nepovedené operaci dovezl z nemocnice domů a dal mi klíče, tak já jsem sice věděla, že červený klíč je od bytu, ale najednou pro mě barvy neexistovaly. Chtěla jsem si uvařit kafe, ale připadala jsem si jako v úplně cizím bytě.

Na tu variantu, že to takhle dopadne, jste nebyla připravená?

To byla. Já jsem šla na pátou operaci a tam mi řekli, že musím podepsat papír, že je to padesát na padesát, buď se to povede, nebo oslepnu. Ale doma jsem měla malého kluka, rádi jsme jezdili na kole, a když jsem odcházela, tak se ptal, jestli se pojedeme zase projet, až se vrátím. Odpověděla jsem, že jasně a že mu budu zase číst. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo dopadnout špatně. A najednou jsem byla doma, nemohla jsem ani najít kafe a pak se uvařila voda a já jsem lila a lila a nevěděla jsem, kdy přestat. Kuchyňská linka plavala, já jsem měla mokré kalhoty, všude byla voda, tak jsem to vzteky smetla z linky. Ten první půlrok byl pro mě hrozný. Spoustu mě toho naučil Vašík, pomáhal mi se slepeckou abecedou, chodil se mnou na procházky, na nákup… byla jsem nešťastná z toho, že má kvůli mně pokažené dětství.

A jak to vidíte dnes, s odstupem času - víc mu to dalo, nebo vzalo?

Obrovsky ho to posílilo. Umí si vážit života, zdraví. Pomáhat druhým je pro něj úplně automatické. Jsem na něj hrdá a je mi z toho dobře u srdíčka. Je skvěle vybavený do života, umí vařit, prát, předala jsem ho jeho ženě jako poklad. Ale neměl to jednoduché, ve škole se mu dokonce děti kvůli mně smály. Tak jsem si s nimi šla popovídat o tom, co se mi stalo, a tím se to vyřešilo.

Chtěla byste znovu vidět, kdybyste měla tu možnost?

Určitě ne. Díky té tmě žiju takový naplněný život. Myslím si, že by i „koukavci“ měli občas zavřít oči a někde se zastavit a vnímat ten svět ve tmě. Dokonce už existují kamery pro nevidomé, ale já všechno odmítám. Naučila jsem se toho hrozně moc. A nevím, jestli bych ještě našla sílu, kdybych měla oslepnout podruhé.

Jak odhadujete člověka? My „koukavci“, jak říkáte lidem, kteří vidí, dáme hodně na první dojem….

Ano, soustředíte se na obal člověka, ale pak jste někdy zklamaní… tak tohle se mi na té tmě hodně líbí, protože začnete vnímat lidi úplně jinak. Nikdo neumí ovládat svůj hlas. Občas mi někdo řekne, že je rád, že mě mně vidí, a já si pomyslím, že kecá. Z člověka jde hlasem hrozně moc. Člověk mi také předá hrozně moc podáním ruky. To je něco, co jsem si vypěstovala, až když jsem přišla o zrak. Lidi si užívám zevnitř, takové, jací jsou. Byly jsme si třeba s kamarádkami večer posedět a vedle u stolu seděli dva muži. Holkám se jeden z nich moc líbil. Když si pak šli ven zakouřit, daly jsme se s nimi do řeči. Pak jsem se kamarádek zeptala, který z nich byl podle nich ten hezký. Jestli to byl ten, co se vytahoval, že má nové auto a kam pojede na dovolenou. Ale já bych si mnohem radši povídala s tím druhým, který byl mnohem sympatičtější.

Co je motorem vašeho života, který vás stále žene dopředu?

Mám radost, když připravím nějakou akci a lidi si to užijí, mají radost, obejmou mě, děkují, nebo když si špitají, kolik mají zážitků. Tahle radost druhých, to mě žene dopředu. Mám transplantovanou ledvinu a slinivku, dva roky jsem čekala na vhodného dárce a dnes žiju díky němu. Jsem za to obrovsky vděčná a snažím se žít i za něj, protože on by tady na světě udělal určitě spoustu užitečné práce. Takže pracuju za nás oba. Od té doby mám také sny, ve kterých vidím postavu, která mě zachraňuje, je v mlze, nemluví, ale natahuje ke mně ruku. Na ty sny se už kolikrát večer těším, připadá mi, jako by mi ten člověk dával nějakou sílu nebo jistotu, že to tady na světě zvládnu.

Takže máte sny, ve kterých vidíte?

Ano, a vidím v nich lidi tak, jak si je pamatuju z doby před dvaceti lety. Tak se pak s kamarádkami, které už tloustnou, smějeme, protože já si je pamatuju pořád mladé a krásné. V mých snech nestárnou. (smích)