Lenka a Leoš Šimánkovi: Po stopách svých snů

24. července 2019

Jak se zrodí vášnivý cestovatel? Smíchej spartánskou výchovu, nezávislost a lásku k dobrodružným knihám, vraž do toho hodně odvahy a špetku štěstí a okořeň vypravěčským uměním. A když pak takový světoběžník potká ženu, která má dost kuráže, úsměv na tváři a touhu po poznání, na život plný dobrodružství je pěkně zaděláno. „Byla to práce na plný úvazek,“ hodnotí Lenka Šimánková roky, kdy s manželem po každé expedici vyráželi ještě na turné s přednáškami a promítáním. Mezitím stihl Leoš Šimánek napsat už 24 knih a další právě připravuje.

Lenka a Leoš Šimánkovi: Po stopách svých snů
Kdy jste si poprvé všimli, že tíhnete k dobrodružství?

Leoš: Aniž bych tušil, co mě čeká, tak už jako malému klukovi mi lásku k přírodě a cestování vštípil táta, který byl učitel na měšťanské škole v Chocni a zároveň skautský vedoucí. Pořádal putovní tábory - nejdříve mezi Orlíkem a Zvíkovem, později v Roháčích, kde jsem se naučil základy horolezectví. S tátou jsme se věnovali i cyklistice a kanoistice.
Lenka: To si nedovedu představit – se šesti dětmi na kolo!
Leoš: To nás tenkrát ještě nebylo šest, maximálně čtyři.
Lenka: Já jsem se do cestování zamilovala až s Leošem. V dětství jsme jezdili na Seč nebo do Bulharska, ale to nebylo nic mimořádného.
Leoš: Však já jsem také začal skutečně cestovat až po emigraci.

Leoš Šimánek

  • fotograf, spisovatel, nakladatel
  • Narodil se 19. 4. 1946 v Chocni.
  • Vystudoval Stavební průmyslovou školu.
  • Má dceru Veroniku (25 let).
  • Je občanem České republiky, Německa a Kanady.
  • Většinu svého života strávil cestováním.
  • www.leossimanek.cz
  • www.facebook.com/leossimanek/
Jaký jste měl k emigraci přesně důvod? A jak to probíhalo?

Leoš: Vystudoval jsem stavební průmyslovku a po maturitě jsem odešel do Mariánských Lázní. V nedaleké Plané jsem brzy získal skvělou práci – ve svých dvaceti letech jsem se stal vedoucím stavebního úřadu. Starosta toužil to místo obsadit „mladou krví“, a tak mě vzal. „Ouřadu“ jsem dělal dva roky a pak přišel rok 1968 a do Plané vtrhli Rusové. Malovali jsme jim vápnem na tanky „Táhněte domů“, strhli jsme velkou pěticípou hvězdu na náměstí anebo ceduli s názvem ulice „Sovětského přátelství“, to bylo velké pozdvižení. Lidi nám fandili, ale pak se to všechno vrátilo do starých kolejí a ke konci roku si mě zavolali na okresní národní výbor a z vedoucího stavebního úřadu mě degradovali na kopáče příkopů se skupinou Romů. Vrátil jsem se domů a řekl jsem své první manželce, že utečeme. Pak jsem pomocí pauzovacího papíru, gumy a razítkovací barvy okopíroval do pasu výjezdní doložku. Nikdo nic nepoznal, dostali jsme vízum a s kufrem odjeli vlakem do Německa. Kdybych neodjel, asi bych skončil v Jáchymovských dolech jako moji kamarádi.

V Německu jste se pak usadili?

Leoš: Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že německé úřady uznaly moji stavební průmyslovku jako vysokou školu. Takhle mi spadnul z nebe titul inženýr. Na základě toho jsem se mohl zapsat do komory architektů a mohl jsem začít projektovat. Byl jsem tedy najednou z průmyslováka inženýr architekt. Založil jsem si firmu a kreslil jsem rodinné domky. Práce pořád přibývalo, až jsem se stal otrokem svého byznysu. Koupil jsem si sporťáka, občas jsme si vyrazili na víkend potápět se a pak zase zpátky do práce. Peněz bylo dost, ale chyběl mi čas. Uvědomil jsem si to, když se vrátil můj kamarád z Kanady a ukazoval mi fotky z divočiny. Říkal jsem si, že to je přesně to, co bych chtěl zažít, o čem jsem snil už od dětství, kdy jsem četl knihy Jacka Londona. Utlumil jsem práci ve firmě a odjel jsem na svoji první cestu.

Chtělo se vám ještě vrátit zpátky?

Leoš: V té době nebyly mobilní telefony, pracovní starosti jsem tam zcela vypustil. Když jsem se pak vrátil zpátky, panoval ve firmě chaos. Vše jsem tedy dal do pořádku, firmu pak prodal a odjel do Kanady, čímž se mi splnil můj sen. Nejdřív jsem pracoval jako architekt, práce v kanceláři mě ale dlouho nebavila, a když začalo léto, tak jsem to zabalil, vyrazil jsem na divokou řeku a od té doby už jsem se do kanceláře nikdy nevrátil.

Tam někde se už zrodil nápad na vaši první cestu kolem světa?

Leoš: Víceméně náhodou a hlavně díky výhodným letenkám jsem se dostal na Havaj. Tam jsem se seznámil s jednou Američankou a začali jsme tam spolu žít. To mě ale po čase začalo nudit. Holka byla milá, ale neměl jsem tam co dělat, tak jsem se s ní rozloučil. Odjel jsem do Honolulu, kde mě napadlo, že bych mohl putovat v Tichomoří po stopách Jacka Londona. V přístavu jsem viděl plachetnice, nechal jsem se najmout jako kuchař a dostal jsem se až na Tahiti, pak až na Nový Zéland a odtamtud do Austrálie a dál. Peníze mi došly v Indonésii v Jakartě, měl jsem posledních sto dolarů. Zkoušel jsem si sehnat práci, ale to se mi nepodařilo. Nakonec jsem za dvacet dolarů poslal svůj batoh sestře do Německa a koupil si letenku z Jakarty do Singapuru za osmdesát dolarů. Letadlo ale letělo až do Zürichu, a tak jsem mezipřistání v Singapuru strávil na toaletě letadla. Přestože mě dlouho hledali, vždy jsem se schoval za dveřmi a nikdo mě nenašel. A tak jsem doletěl až do Švýcarska.

Lenka Šimánková

  • Narodila se 26. 12. 1961 v Pardubicích.
  • Vystudovala gymnázium, zdravotnickou a pedagogickou školu.
  • Má syna Jakuba (32 let) a dceru Veroniku (25 let).
  • Je občankou České republiky a Německa.
  • Většinu svého života strávila cestováním.
  • Provozuje penzion „Růžová chalupa u Šimánků“ ve Rtyni v Podkrkonoší.
  • www.ruzovachalupa.cz
  • www.facebook.com/ruzovachalupa/
Jak jste se seznámili?

Leoš: Krátce po mém návratu do Německa jsem se dozvěděl o pádu Berlínské zdi, pak přišla sametová revoluce, tak jsem jásal, ale pořád jsem se ještě bál přijet do Československa, protože stále platila výzva k nástupu do vězení, kterou jsem dostal po emigraci. Zhruba po dvou měsících jsem se vydal domů. První cesta vedla za kamarádem do Frýdku–Místku, kde jsme se domluvili na cestě do Ruska. Pak jsem si podal inzerát, že hledám kuchařku na expedici Tatrou na Bajkal. Přišla spousta dopisů a s bratrem jsme je na naší chalupě v Orlických horách pročítali. Vybrali jsme několik favoritek a já jsem jim šel do nedaleké horské chaty telefonovat.
Lenka: A na té horské chatě jsem byla já jako lyžařská instruktorka.
Leoš: Stála tam, na recepci, krásná, štíhlá holka. Tak jsem se jí zeptal, jestli s námi nechce jet do Ruska - jako kuchařka.
Lenka: Byl hezkej (Teda pořád je!), a tak jsem mu řekla, ať už nikoho neshání, že pojedu. Ale svého čtyřletého Jakoubka jsem nejdřív skryla, s ním jsem se pochlubila asi až za hodinu. (smích)
Leoš: Ale já jsem si říkal - dobrý, žádný vlastní dítě nemám, tak to bude fajn.
Lenka: Pak si liboval, že ho vyfasoval už takhle většího. Do Ruska jsme ho ale nejdřív nevzali, měli jsme z toho obavy. Až tam jsme zjistili, že se není čeho bát, lidi byli všude hodní, vstřícní, velkým městům jsme se vyhýbali. Když už jsem pak neměla možnost telefonovat domů, tak se mi tak moc stýskalo, že jsem sedla na letadlo, odletěla domů a vrátila se s Jakubem.

Jak potom probíhala cesta se čtyřletým Kubou? Nezpomalilo vás to?

Leoš: Vůbec ne. Řekl jsem mu - hlavně mi neříkej strejdo, já jsem Leoš.
Lenka: A stmelilo nás to. Jakub byl hodný, prostě parťák.
Leoš: Pomáhal mi nafukovat člun a pak, když jsme pluli na plachetnici po řece, která vytéká z Bajkalu, mohl kormidlovat a to se mu líbilo. Malér nastal, když na Bajkalu přišla bouřka a prudký vítr položil naši plachetnici na bok. To jsem do té doby nikdy nezažil, bylo to strašidelné. A Jakubovi se to také zrovna moc nelíbilo.
Lenka: Já jsem v ten moment vařila v podpalubí guláš. A když nás to položilo na bok, tak byl guláš všude.
Leoš: To bylo šílené. Od té doby jsem zakázal na plachetnici vařit. Cesta trvala celkem půl roku, prchali jsme pak před sibiřskou zimou a vzali to zpátky nejkratší cestou.

Váš tým se tedy osvědčil a o další společné cestě už nebylo pochyb?

Leoš: Přesně tak. Říkal jsem si, když to s Lenkou a Jakubem fungovalo v Rusku, bude to fungovat i v Kanadě a vydali jsme se na sever do mého srubu v horách Mackenzie. Po roce jsme se na čas vrátili do Německa, kde jsem o našem životě v divočině vydal knihu.
Lenka: Bydleli jsme sice mimo republiku, ale když se řeklo, že se jede domů, tak to pro mě znamenalo do Čech. U Leoše jsem nikdy nevěděla, co si pod tím pojmem představuje on.
Leoš: Já jsem vždycky tíhnul k Orlickým horám.

Jak jste dokázali propojit vaše cesty a povinnou školní docházku dětí?

Lenka: Odpověď na tuhle otázku shrnuje Leoš do jedné věty: „Oni nejsou blbí.“ (smích)
Leoš: V té době jsme spolu žili buď v Německu, nebo v Kanadě. Jakub nastoupil v Německu až do druhé třídy, látku první třídy ho Lenka naučila ve srubu v kanadské divočině.
Lenka: Vždy, když jsme šli do školy nahlásit, že děti budou několik týdnů nebo měsíců chybět, říkali nám ředitelé škol: „No, zakázat vám to nemůžeme, vždyť je to vaše služební cesta“. A je fakt, že obě děti vždy učivo celkem bez problémů dohnaly. Učitelé nám pak říkali, že to, co dětem dáváme, je možná nejlepší škola života.
Leoš: A já jsem jim vždycky slíbil, že jim udělám pro školu diashow. (smích)
Lenka: Náročné pro ně bylo pak přejít z německé školy do české. Doma jsme sice mluvili česky, ale tvrdé y, měkké i, nebo další gramatika, to byl problém. Verunka tady nastoupila do čtvrté třídy a Jakub sem šel na střední.
Leoš: Nikdo nepoznal, že Jakub není Čech, ale když začal psát, tak to byl průšvih, a proto měl jako jediný povoleno psát na počítači.

Nastala někdy situace, že byste si řekl, že už zacházíte s těmi dětmi moc daleko?

Lenka: Já jsem si to říkala. (smích)
Leoš: Takových situací bylo víc. Jedna taková byla na Aljašce v zálivu Glacier Bay, kde jsme s Jakubem z člunu pozorovali na skále medvěda, který zabil racka. Jenže ten mu spadnul níž a on si pro něj velmi rychle slezl. Byl od nás jen kousek. Lenka to celé pozorovala z druhého člunu.
Lenka: To jsem se bála. Medvěd byl obrovský a strašně hbitý.
Leoš: Jindy jsme zase proplouvali mezi ledovcovými krami, jenže jak nastal příliv, daly se kry do pohybu a začaly se převracet, uzavírat nám cestu a my byli úplně bezmocní.
Lenka: Ta kra je pod vodou třikrát větší než to, co vyčnívá nad hladinu. Bylo to hrozně nebezpečné, ale naštěstí jsme vyvázli.

Jak vaše děti tento způsob života ovlivnil? Jak dnes žijí?

Lenka: Jakuba to ovlivnilo až moc. Dnes žije i s partnerkou a naším vnoučkem v Austrálii. Doufám, že se nám vrátí, abychom Maxíka nemuseli vidět jen po Skypu.
Leoš: A Verunka už zcestovala skoro celý svět, možná víc než já. A teď je v Praze a má vlastní jazykovou školu.

Proslavili jste se promítáním diapozitivů, vaše diashow byly tady v Čechách vždycky beznadějně vyprodány. Staly se událostí i díky do té doby nevídanému propojení několika projektorů, panoramatickým fotkám, technické kvalitě, ale i výjimečné atmosféře… Jak to začalo?

Lenka: Ukazoval jsi fotky kamarádům, viď?
Leoš: Svoji první diashow jsem zorganizoval, když jsem se vrátil z Tichomoří. Ukazoval jsem v Německu kamarádům ty diáky a jeden z nich povídá, že má známé na univerzitě a že bychom si tam mohli půjčit velký projektor a ty fotky promítat na plátno. Vybírat bychom mohli dvě nebo tři marky. Vytiskl jsem tedy plakáty, vylepil je různě po Freiburgu a čekali jsme, jaký bude zájem.
Lenka: V té době tohle ještě neexistovalo, cestovatelské přednášky téměř nikdo nedělal.
Leoš: Volný byl jenom ten největší sál pro tisíc lidí a skutečně jsme těch tisíc vstupenek prodali, a než jsem začal, tak byl sál narvaný. Když jsem stál dole v tom gigantickém sále, měl jsem takovou trému, že jsem nebyl schopný nic říct. Mikrofonu se ujal kamarád, který mě představil a zhasnul. A jakmile zhasnul, zapomněl jsem na lidi a už jsem povídal, diváci se smáli a místo hodiny to trvalo dvě. Noviny pak o tom psaly jako o nejchaotičtější diashow. (smích)

A pak už jste začal s diashow objíždět další města v Německu i v Čechách...

Leoš: V Německu jsme potom měli asi tak 50 štací, v Česku 64. Technika, kterou jsme vozili dodávkou, vážila dohromady skoro tunu.
Lenka: Jezdili jsme i do Rakouska. Byli jsme dobře vycvičení a měli jsme silné svaly. (smích) Ale když jsme skončili jedno turné, byli jsme tak vyšťavení, že jsme si dali měsíc pauzu a pak začali připravovat další sezónu. Byla to opravdu práce na plný úvazek.
Leoš: V dodávce jsme během turné i spali a hlídali jsme si aparaturu. Dvakrát se nám stalo, že nás někdo chtěl vykrást. Jednou v Ústí nad Labem to bylo docela dramatické. Během noci, když jsme spali, tak se najednou ozvala rána, do auta vlítla cihla, najednou vidím, jak tam šmátrá ruka, z postele jsem popadl nůžky, ťafnul jsem mu do ruky, on zařval a zdrhnul…
Lenka: A myslím, že se vyděsil víc než my. I když já jsem se pak klepala až do rána.

Naposledy jste s promítáním objel česká města před pěti lety. Proč jste se rozhodl skončit?

Leoš: To vám hned vysvětlím. Lezli jsme na horu Mount Queen Bess, druhou nejvyšší a ještě nezdolanou v pohoří Coast Mountains v západní Kanadě. Najednou se pode mnou prolomil sněhový most. Padal jsem do ledovcové pukliny, ale kamarád Jirka mě udržel - naštěstí. Protože kdyby mě neudržel, tak bych to nepřežil. Při pádu jsem si ale rozbil meniskus v koleni. Měl jsem cepíny a mačky, dostal jsem se nahoru, horu jsme zvládli, celou expedici také, ale pořád mě to příšerně bolelo. Když jsme se vrátili do Německa, tak mi koleno zrentgenovali a řekli mi: „Pane Šimánku, vy máte rozdrcený meniskus. Kdy se vám to stalo?“ Odpověděl jsem, že před dvěma měsíci, a oni mi to nechtěli věřit. Meniskus mi vyoperovali, ale s kolenem jsem se trápil dalších deset let. Teď mám endoprotézu a nevydržím dlouho stát a to byl důvod, proč jsem skončil s diashow.
Lenka: Já jsem před několika lety převzala po rodičích penzion „Růžová chalupa“ ve Rtyni v Podkrkonoší, kde se starám o ubytování našich hostů. 150 roků starý historický statek s láskou udržuji a zvelebuji. Leoš zase zpracovává svoje zážitky a píše knihy.

Stále cestujete? Máte ještě nějaký nesplněný cestovatelský sen?

Leoš: Vloni jsme byli na ostrovech v Thajsku. Jakmile budu mít po operaci kolena, tak konečně budeme moct vyrazit na ostrov Réunion v Indickém oceánu, kde chceme vylézt na jeden z nejaktivnějších vulkánů světa. Lenka už tam byla úplně náhodou.
Lenka: Jela jsem totiž místo kamarádky, která onemocněla.
Leoš: Bude to naše další společná cesta opět do Indického oceánu. Potom už budu mít pohromadě dostatek materiálu, abych o tamních ostrovech mohl vydat fotografickou knihu.