Zámek jménem Dobřenice

15. října 2019 | tipy

Ministr zahraničí Jan Masaryk, věhlasný fotograf Jan Nepomuk Langhans, šéf Škodových závodů v Plzni Karel Loevenstein. Všechna tato jména jsou spojena se Zámkem Dobřenice - perlou ukrytou v malé obci vzdálené jen 15 kilometrů od Hradce Králové. Nepřízní osudu kdysi zkoušená památka se rukama původních majitelů začala v roce 1993 budit k životu a dnes patří mezi výjimečná místa východních Čech, kde se rodí vzpomínky. „Naše začátky v Dobřenicích? Krev, pot a slzy,“ vzpomínají majitelé zámku, manželé Rodrigo a Colette Katschnerovi.

Zámek jménem Dobřenice
Je tomu už 26 let, co vám byl v rámci restitucí navrácen dobřenický zámek. Ten byl vaší rodině v historii zabaven dokonce dvakrát – nejprve v roce 1940, kdy na něj byla uvalena nucená německá správa a znovu v roce 1948, když se ho zmocnili komunisté. Jak na to vzpomínáte?

R: Všechno to bylo dílo mojí maminky Karly Katschnerové, která už bohužel není mezi námi. V roce 1991 si se mnou a mojí ženou ve Švýcarsku sedla a oznámila, že chce v Česku zkusit zažádat o restituci a milovaný zámek získat zpět. Tehdy jsme s Colette žili v Brazílii a já tam potřeboval kvůli práci ještě pár let zůstat. A tak se na to mamka vrhla sama. Byl to hrozný chaos, nikdo s restitucemi v té době neměl zkušenosti. Ona se ale odmítala vzdát, denně mi faxovala, jak jednání pokračují. Bylo to divoké, ovšem nakonec jsme uspěli. Mamce bylo právě 70 let, když se mohla na zámek podívat jako „paní domu“. Měla k němu, zdejšímu parku i jezdecké škole hluboký vztah. Zámek Dobřenice to je zkrátka Karla Katschnerová.

Když se dívám na dobové fotografie, muselo být jí do pláče. Vypadalo to tu spíš jako zarostlá džungle než zámek. Za socialismu v budově sídlila šlechtitelská stanice Výzkumného a šlechtitelského ústavu řepařského, místo stájí stály kravíny…

R: Budova byla vrácena v havarijním stavu. Pamatuji si na ten pohled, když jsem sem poprvé vkročil - propadlé stropy, vytlučená okna, všude řádila dřevomorka. Terasou prorůstaly stromy! Dost mě to, tehdy jako jednačtyřicetiletého, zasáhlo, protože naposledy jsem byl v Československu někdy v 70. letech na pionýrském táboře. Pak už jsme sem kvůli majetkovým nárokům nesměli, leda bychom se jich vzdali. Rodinnou historii a vazbu k Dobřenicím jsem tak znal jen z vyprávění. Psal se rok 1997, když za mnou Colette přišla, že se přestěhujeme zpátky do Evropy a pomůžeme to tu dát do pořádku. Hodně nám pomohli naši zaměstnanci – správce Václav Maxa a Romana Bertelsová, která byla především v posledních letech matčina života její pravou rukou.

Co vaše první vzpomínka, paní Colette?

C: Krev, pot a slzy. Pocházím z Holandska a doma jsme o komunismu nijak zvlášť nemluvili, proto když jsem do Česka přijela poprvé, byl to pro mě šok. Vzpomínám si, že jsme přiletěli do Francie a odtud jeli autem navštívit Rodrigovy příbuzné v Ostravě a v Praze. Když jsem tam vystoupila, první, co mě napadlo, bylo: „tak tady určitě nebudu chtít žít.“ Bylo to tu tehdy tak chladné, nepřístupné, a to nejen, co se prostředí týče, ale i lidí. Po revoluci jsme se vrátili ještě jednou, v roce 1994. To už byla situace mnohem lepší a mně se tu začalo líbit. Když potom přišla šance vrátit se do Evropy, byla jsem nadšená. Líbilo se mi být součástí zdejšího „regeneračního procesu“. Víte, když jsem tu byla poprvé, bylo možné koupit jeden druh toaletního papíru a pak, jednoho dne jsem vešla do obchodu a na pultě byly saláty v pytlíku! (smích) Každý krůček k lepšímu mě těšil. Cizinci, kteří sem přijíždějí dnes, nemají vůbec představu o tom, jak obrovský krok tato země a její lidé udělali. Krásně to demonstruje právě dobřenický zámek. Když jsem ho viděla poprvé, byla to krev, pot a slzy. Myslím, že i Rodrigo zaslouží vyznamenání, jednoduché to nebylo. Asi jako každému, kdo se pouští do jakékoli rekonstrukce, ani nám se nevyhnuly potíže ve smyslu odfláknuté, nezhotovené práce, řešili jsme řadu předělávek. Neměli jsme navíc na to opravit celý zámek najednou, takže se vše řešilo na etapy. Proto je ten výsledek pro nás takovým zadostiučiněním. Když se dívám na video ze svatby, která tu proběhla, jsem naměkko, cítím opravdovou pýchu, co se nám tu společnými silami povedlo.
R: Cítím to tak, že svou prací zde přispíváme ke krásným vzpomínkám ostatních. Děláme je šťastnější a vážeme je svým způsobem k tomuto místu, které má pro nás samotné hluboký význam.
C: Zrovna nedávno jsem si říkala, že za takových 20 let se sem lidé budou vracet a vzpomínat. Podívají se na zámek a pomyslí si: „tak právě tady jsme si řekli své ano!“ O tom to vlastně celé je, proč opravovat něco, aby to bylo zavřené a nesloužilo to lidem?

Zámek Dobřenice

  • Byl postaven ve 14. století a patřil rodu Dobřenských z Dobřenic. Během své existence zakusil mnohé těžkosti – dvakrát vyhořel a několikrát byl radikálně přestavěn.
  • Roku 1928 koupil panství královéhradecký rodák JUDr. Karel Loevenstein, dlouholetý ředitel Škodových závodů v Plzni, důvěrný přítel předních představitelů prvorepublikové politiky a otec budoucí majitelky a iniciátorky velkolepé rekonstrukce Karly Katschnerové.
  • Zajímavostí je, že dědečkem Karly Katschnerové z matčiny strany byl věhlasný pražský fotograf Jan Nepomuk Langhans, jehož ateliéry sídlily mimo jiné i ve východních Čechách – konkrétně v Hradci Králové a Náchodě.
Prozraďte ještě, co se děje v Dobřenicích dnes a co se chystá?

R: Nejvíce to tu žije svatbami, a to ať jen obřady, nebo kompletními veselkami s hostinou a ubytováním. Náš zámek se totiž vyznačuje něčím, co málokde najdete – soukromím, klidem a pohodou. Často nám novomanželé při loučení říkají, že ač se vzali na zámku, připadali si spíš jako doma, vládne tu intimní atmosféra. Z chystaných akcí zmíním svatební veletrh, který tu budeme pořádat 19. října už potřetí a pak také vánoční trhy, které se uskuteční 23. a 24. listopadu a na které se moc těším. Pokud se vše podaří, odehraje se v jejich závěru vánoční koncert v blízkém kostele sv. Klimenta. Po novém roce, konkrétně 11. ledna, chystáme charitativní ples na počest Karly Katschnerové. Chceme ho pojmout v jejím stylu, připomenout její úžasnou osobnost. Noblesně, s dobrým jídlem a pitím a skvělou hudbou.