Jiří Kánský & Lada Klokočníková: Rozhlasem posedlí

17. října 2019

On vede regionální studia Českého rozhlasu v Hradci a Pardubicích, ona šéfuje programu v Hradci Králové a patří mezi jeho nejvýraznější moderátorské i autorské tváře. Dohromady jsou veřejnoprávnímu rozhlasu kariérně věrni už víc jak půl století. Pro Jiřího Kánského a Ladu Klokočníkovou je rádio srdeční záležitostí, přesto nebýt jednoho italského mnicha a jedné zázračné nabídky, možná by se vydali úplně jinou cestou.

Jiří Kánský & Lada Klokočníková: Rozhlasem posedlí
Pane řediteli, v Českém rozhlase pracujete 20 let, Lado, vy dokonce celých 34. Co pro vás toto médium po těch letech ještě znamená?

JK: Každodenní radost i starost, srdeční záležitost.
LK: Je to neuvěřitelné, už ty roky ani nevnímám, dokud mi to někdo takto napřímo neřekne. Pro mě je rozhlas radost ze života. Od prvopočátku, co jsem do něj nastoupila, se každý den těším do práce. Vydrželo mi to i po takové době! Souhlasím s panem ředitelem, je to srdeční záležitost. Ono se to o rozhlasácích říká, že jsou to srdcaři a myslím, že my mezi ně patříme.
JK: Pro mě je rozhlas i každodenním průvodcem. Ač si mě za to moje rodina dobírá, tak s výjimkou záchodu mám rádio ve všech místnostech. Jakmile se probudím, zapínám první na nočním stolku, posléze odcházím do koupelny, kde mám jedno speciální do vlhkého prostředí, v kuchyni stojí další, v obýváku taktéž. Má rodina to nazývá posedlostí.
LK: Je to posedlost rozhlasem, tím „trpí“ spousta kolegů.

Lada Klokočníková

  • Vedoucí programu ČRo Hradec Králové
  • V královéhradeckém studiu pracuje již od roku 1985
  • Autorka pořadů Páteční Host Habaděje a Šarm
Co vás do Českého rozhlasu vůbec přivedlo, jaká byla vaše cesta?

LK: K novinařině mě to táhlo odmala, doma to vonělo tiskařskou černí, protože tatínek pracoval v novinách. Po absolutoriu na pardubickém gymnáziu jsem nastoupila na fakultu žurnalistiky do Prahy, kde mi profesně učarovali naši úžasně inspirativní učitelé: Vladimír Kovařík nebo Miroslav Doležal a tato zkušenost de facto rozhodla, že jsem se vydala cestou rozhlasu. Po skončení školy jsem jako zázrakem dostala nabídku pracovat v kulturní redakci Českého rozhlasu a bylo rozhodnuto definitivně. Pak přišly děti, takže jsem se vrátila zpět do Pardubic do rozhlasu po drátě a když mi v roce 1985 zazvonil telefon s nabídkou jít pracovat do hradeckého rozhlasu, neváhala jsem. Právě zde jsem strávila celý svůj „rozhlasový život“, vyzkoušela si vše od přípravy zpráv, natáčení publicistických pořadů přes moderaci, která mě baví asi nejvíce až po post šéfredaktorky, dnes vedoucí programu.
JK: Mě do rozhlasu přivedl, s trochou nadsázky, italský mnich padre Spiro. V roce 1994 jsem šel na jeho koncert v Náchodě, do nádherného kostela svatého Vavřince. O přestávce, když byla možnost položit mu pár otázek, jsem se ho dotázal, jaký styl hudby poslouchá ve volném čase. Jestli preferuje jazz, rock nebo vážnou hudbu. On se na mě tak podíval a řekl: „Ještě než vám odpovím, musím říci, že máte velmi pěkný hlas, měl byste s ním něco dělat.“ Já jsem pochopitelně zčervenal, v té době jsem pracoval jako středoškolský učitel a říkal si, vždyť já ten hlas přece používám v práci denně. Nicméně nasadil mi příslovečného brouka do hlavy, a když jsem posléze pár týdnů na to objevil inzerát jednoho nově vznikajícího soukromého rádia, které hledalo moderátory, zprávaře, redaktory, tak jsem si na padre Spira vzpomněl a přihlásil se. Prošel jsem několika koly castingu a skutečně začal moderovat, nakonec jsem v té privátní stanici strávil tři a půl roku a poté nastoupil do rozhlasu.

Musí to být těžké, přesto, existuje jeden moment ve vaší v rozhlasové kariéře, na který nezapomenete?

JK: Povodně v srpnu 2002. V té době jsem pracoval v karlínském rozhlase v Regině, a protože Karlín byl velkou vodou jednou z nejpostiženějších částí v Praze, v noci nás narychlo evakuovali. Museli jsme opustit Karlín, což pro mě bylo dvojnásob bolestivé, neboť jsem tam v té době nejen pracoval, ale i bydlel. Přišel jsem tak tehdy téměř o všechno, stihli jsme si zabalit jen to nejnutnější prádlo a doklady a museli jsme odjet. Ona evakuace byl tedy ten negativní zážitek, zároveň ho však provázela i pozitivní zkušenost, a to ve smyslu vlny solidarity ze strany kolegů na Vinohradech, kteří nás – Karlíňáky - okamžitě přijali. Uvolnili nám dokonce i několik kanceláří a studia, abychom mohli vysílat. Byl to velmi syrový úsek mého života.
LK: Těžko se mi vybírá. Čeho si velmi cením a co mě nesmírně bavilo, bylo těsně po revoluci natáčení cyklu Kolik stojí život. Coby redaktorka jsem se dostávala do míst, která jsou v současnosti hodně navštěvovaná, ale tehdy tam novinář, navíc rozhlasák, vkročil vůbec poprvé. Natáčeli jsme tak například v pardubické věznici se ženami odsouzenými za vraždy nebo se ženami alkoholiků, týranými, zneužívanými. Vzpomínám si živě na ty velmi syrové výpovědi. Vznikl z toho cyklus pořadů, který nyní patří do našeho zlatého archivu. Měla jsem díky tomu možnost setkat se s lidmi, se kterými bych se normálně asi nikdy nepotkala, a totéž platí o osobnostech, které mi Český rozhlas přivedl do cesty. Mám-li vzpomenout, tak to byl například Josef Bek nebo Stanislav Zindulka. Nesmírně charismatičtí pánové, na které jsem se vždycky velmi těšila, vzniklo mezi námi určité přátelství. Ale zdaleka nešlo jen o herce nebo zpěváky. Toto jsou pro mě momenty, na které se nezapomíná.

Jiří Kánský

  • Ředitel ČRo Hradec Králové a ČRo Pardubice
  • V Českém rozhlase pracuje od roku 1999
  • Prošel si v rozhlase všemi pozicemi mimo technických – pracoval jako moderátor, zprávař, editor, analytik, marketér
Dělá s vámi ještě něco červené světélko „ON AIR“?

LK: Jak kdy. Když člověk není v kondici, tak si i po těch letech říká: zvládnu to? Ta nejistota trvá ale opravdu jen sekundu, pak už totiž „to něco“ naskočí, chytíte vlnu a mluvíte. Tréma je pryč. Byly však doby, kdy jsem měla doslova srdce v krku. Vzpomínám si, že při úplně prvním vysílání jsem měla pocit, že omdlím, a to jsem měla říct jen časové znamení. (smích) Když je ale člověk fit, je to přímo radost. S kolegy se na přenosech doslova těšíme, až se konečně rozsvítí a budeme moci vysílat.
JK: Ta červená dostává v současné době ještě jeden rozměr. Tím, že jsou ve studiích kamery a posluchači se mohou přes web dívat přímo dovnitř, musíte si dávat pozor nejen na to, co říkáte, ale i na to, jak se chováte, neškrábete se, kde nemáte a jste i hezky ustrojena.
LK: Kamery to naše vysílání trochu změnily. Já bych je nemusela, ale dnes už to k tomu patří.

Co je podle vás momentálně vlajkovou lodí vysílání ČRo Hradec Králové?

JK: Přímé přenosy, které děláme každý pátek. A to buď z kavárny, kde Lada točí pořad Páteční Host Habaděje, který je sám o sobě naší vlajkovou lodí již řadu let. Vycházíme i z průzkumů mezi posluchači. Když jim totiž položíte otázku, co se jim vybaví, když se řekne Český rozhlas Hradec Králové, tak mnoho z nich odpoví, že Habaděj. Ten běží celý týden, ale v pátek je bohatší. Když netočíme s hosty v kavárně, vyrážíme za osobnostmi a posluchači na zajímavá místa východních Čech. V létě jsme třeba živě přenášeli tavbu skla dřevem v Deštném v Orlických horách nebo Mezinárodní horolezecký filmový festival v Teplicích nad Metují.
LK: Tam si zamoderoval i pan ředitel, neboť teplický horolezecký festival sedm let moderoval. To je velká vzácnost, protože už se za mikrofon příliš nehrne – a je to škoda!
JK: U přímých přenosů se krásně ukazuje i ta týmová práce pro rozhlas tolik typická. Dvojice moderátorů na místě, další redaktor, který točí video a poutá na Facebook, mnohdy i další redaktor, který je na opačném konci akce, jako tomu je v případě Dožínek. Vzpomeňme i na všechny techniky, kolegy, kteří chystají veškeré podklady, jen díky nim mohou všichni moderátoři odvádět práci na té nejlepší úrovni. Myslím, že v hradeckém rozhlase máme opravdu skvělý tým lidí, kteří svoji práci dělají s láskou a maximálním nasazením. Jsem si vědom, že to není samozřejmost a jsem za to velmi rád.
LK: Pan ředitel na každé poradě říká: „Chci, abyste se do práce těšili!“ Myslím, že většina z nás to tak opravdu má. V regionech je těžké najít dobrého novináře a jsme opravdu rádi, že my to štěstí máme a že tu s námi jsou - mnohdy opravdu dlouho. Souhlasím s tím, že to určitě není samozřejmost a ne všude to tak funguje.