Je pravda, že spolu v Praze bydlíte? Žofie, není to divné, potkávat ve čtyřiadvaceti doma mámu, když už jste se od rodičů odstěhovala?

Ž: Když my se moc nepotkáváme, máma přijíždí většinou ve čtvrtek, kdy já už jsem někde pryč. Počkej, možná proto nám to tak funguje!
H: Ale jdi! Kolikrát mi bylo smutno, nebo i těžko, tak jsem za Žofkou přijela a hned mi bylo líp. Nemusíme se vídat pořád, abychom si zůstaly blízké. Vždycky navážeme tam, kde jsme přestaly.

Přitom z vaší práce, Heleno, mám pocit, že se s dcerou protínáte neustále. Stačí prolistovat vaše poslední katalogy designového nábytku, který jste pod vlastní značkou vydala - Žofie vám všude stojí modelem.

H: Ano! Ale teď už to není jen o mně! Už i fotografka chce fotit jen s Žofií. O tom je vlastně celý můj design. Žiju si skrz něj svůj život, svoje sny, z nichž vzniká můj autorský nábytek. Když už ho fotím, musím fotit s fotografkou, kterou mám ráda, baví mě její práce, která je boží a u toho potřebuju i to své dítě, které je taky boží. Protne se tak v jeden moment můj design, moje skvělá fotografka a moje skvělé dítě.
Ž: Obávám se, mami, že to už ti ale došly děti. (smích)
H: S tebou si vystačím, brouku.

Faktem je, že jste trojnásobnou matkou. S bývalým manželem máte ještě dceru a syna, přičemž všichni potomci jsou umělecky zaměření – nejstarší syn Matyáš je sochař, prostřední Julie je zase malířka a tatérka,Žofie hraje a zpívá. Máte z toho radost nebo jste si pro ně původně vysnila jinou kariéru?

H: Spíš než co jednou budou, jsem velmi brzy věděla, co nebudou. Mé děti si už v dětství vytkly cíl, že v žádném případě nikdy nebudou architekty jako jejich rodiče. Nikdy! Vzpomínám, jak má starší dcera Julie vyprávěla, že když se jich ve škole ptali, čím chtějí být, ostatní děti nadšeně výskaly, že strašně touží být architekty. Jediná naše Julča se smála, a když se jí paní učitelka zeptala proč, odpověděla: „Všichni moji rodiče jsou architekti, a to je přesně to, co já nechci nikdy v životě být.“ Žití s architekty v jedné domácnosti naše děti od této profese naprosto odradilo. Ačkoli je pravda, že Matyáš s architekturou trochu koketuje. Nicméně jako rodiče jsme si nepředstavovali nic. Odmala jsme dětem říkali, ať dělají hlavně to, co je baví. Snažili jsme se jim vysvětlit, že když budou dělat práci, která jim bude zároveň koníčkem, budou žít lepší život. Třeba nebudou mít tolik peněz, ale… když nad tím tak přemýšlím, je otázka, zda jsme jim radili dobře. (smích) Nicméně jsme přesvědčeni o tom, že když děláte práci, která vás baví, máte v případě různých problémů a těžkostí kam utéci. Práce vás svým způsobem vysvobodí. Jestli máte peníze nebo nemáte, je věc druhá. Když je máte, ale děláte práci, která vás štve, jak z toho můžete být dlouhodobě šťastní? Myslím, že všichni tři dělají opravdu to, co je baví a my jako rodiče si jen klademe otázku, kdo nás jednou bude živit. Synovi se teď ale narodil syn a do něj vkládáme velké naděje. Z něj musí být právník! (smích)

Vzpomínáte ještě na dobu, kdy byla nejmladší Žofie malá? Rostla z ní už tehdy zpěvačka?

Ž: Jestli se to dá spojit s tím, že muzikanti jsou děsně hladoví, tak jo, protože jsem byla jako dítě děsně tlustá a nenažraná.
H: Vzpomínám si na Žofčino dětství velmi živě, jezdívali jsme tehdy na společné dovolené s přáteli z Hradce a jednou jsme takhle seděli v kuchyni, povídali, popíjeli, zatímco Žofka jako roční mimino spala vedle. Najednou jsme slyšeli nějaký rámus, tak jsme se šli podívat, co se děje a najdeme Žofku, jak sedí v posteli a zpívá „panko, panko“. Takže když pak později prohlásila, že se jednou bude živit zpěvem, vůbec mě to nepřekvapilo. (smích)

A vaše první vzpomínka spojená se zpěvem, Žofie?

Ž: To si pamatuju přesně. Šla jsem na první hodinu na ZUŠku, celá rodina jsme stáli na chodbě a seznamovali se s mojí budoucí učitelkou zpěvu paní Matyášovou. Dodneška si vybavuji, jak tam stojí, podává ruku bráchovi Matyášovi a říká: „Já jsem Matyášová“ a brácha odpovídá: „Dobrý den. Já jsem Matyáš.“ Asi jste čekala nějakou historku s reálným zpěvem, ale první je opravdu tahle.

Jaký je to pro vás jako mámu pocit, když slyšíte Žofii v rádiu?

Ž: Když oni nás moc nehrajou, nebo jo?
H: Občas tě zaslechnu, naposledy to bylo tuším na letišti. Na komerčních stanicích moc ne, ale to je vlastně dobře, vždyť to je občas hrůza, co tam hrají. Je to příjemně zvláštní pocit. Jako matka jsem hrdá, že žije svůj sen. Vždyť co Čech, to muzikant! A Žofie zpívá a zpěvem se i živí!

I vy si vlastně žijete svůj sen, na prahu padesátky jste se začala věnovat designu. Jaký to byl přerod z architektky na designérku?

H: Řekla bych, že se žádný přerod nekonal, byl to spíš vývoj. Přirozený, i když nečekaný. Věci se jen nabalily. Myslím, že každý architekt je ve své podstatě i potenciální designér. Což nemyslím pro designéry nijak urážlivě, ale když jste architekt, tak navrhujete dům, navrhujete interiér a tam si nevystačíte jen s typovými produkty. Nijak jsem o to ale neusilovala.
Ž: Přesně tak, my nemáme v povaze s něčím končit, my nabalujeme. I když už někdy není kam.

Helena Dařbujánová

• Narodila se 2. 8. 1961 v Nymburce.
• Vystudovala Fakultu architektury ČVUT Praha.
• Je architektkou a designérkou.
• Má manžela Jiřího, děti Matyáše, Julii a Žofii a také vnuka Rubena.
• V roce 2012 založila vlastní značku s příznačným názvem ,,Helena Dařbujánová“, o dva roky později otevřela vlastní showroom v Praze.
• V padesáti letech byla nominována na Objev roku Czech Grand Design, získala taktéž 6 národních cen EDIDA (Elle decor international design awards).
• Český design pravidelně reprezentuje na výstavách a veletrzích v Paříži, Miláně, Londýně či Hong Kongu.
• Má ráda vítr ve vlasech, podzim, pravdu, svoji rodinu, svoji práci, jógu, běžky, plavání, knihy, časopisy, čokoládu a smažený květák, Mydy Rabycad a Hradec Králové.

Co byl ten impulz?

H: Tento gauč, na kterém sedíme (gaučík MOMO, pozn. redakce). Měla jsem tehdy klienta, který potřeboval do pracovny malý gaučík, mně se ale žádný nelíbil, a tak jsem si řekla, že nějaký vymyslím. V hlavě jsem nosila nápad na materiál – kompaktní desky - které jako architekti běžně používáme. Říkala jsem si, že z nich musím navrhnout nějaký nábytek dřív, než mě předběhne někdo jiný. Když jsem pak čekala u své tehdejší kadeřnice Eriky s nabarvenou hlavou, říkala jsem si, že ten čas nějak plodně využiju a ten gauč jsem tam na místě vymyslela a nakreslila. S jeho návrhem jsem zašla do královéhradeckého Polstrinu, kde mi ho vyrobili a řekli, že by ho chtěli zařadit do své kolekce. Přišlo mi to úplně neuvěřitelné, a tak to vlastně celé začalo.

Přece jen je ale asi jednodušší začínat, když je člověk mladý, bez zkušeností - bez toho, aniž by měl vlastně co ztratit. Jaký pro vás byl vstup do prostředí designu, nových výzev, kontaktů? Designérský svět musí být úplně jiný než ten architektonický.

H: Bylo to jako nadechnout se čerstvého vzduchu. Už dřív jsem u sebe pozorovala, že se při jednotlivých projektech nábytkem zabývám hlouběji než je u architektů běžné, zkrátka mě to šíleně bavilo. Měla jsem ale pocit, že už je na trhu všechno, že již vše bylo vymyšleno. Když se to pak skutečně stalo a já do toho „nového světa“ vstoupila, říkala jsem si, že to mám za odměnu. Víte, vždycky jsem chtěla být především dobrou matkou. To, jestli se mi to povedlo, nebo ne, je věc jiná. Ale určitě jsem se snažila. Snaha spojit obojí však s sebou nese značný nepokoj, zejména když máte partnera, který je také architekt, což v mém případě jak první, tak i druhý manžel jsou. Když sledujete, jak tvoří ty smělé projekty, a vy nemůžete, vy si musíte vybrat… Je to zkrátka nepokoj. Buď jste matka, nebo architektka, podle mě to nejde skloubit. Obojí vás pohltí celou. Odmalička jsem si říkala, že musím jako matka obstát, že chci mít tři děti, že jim chci dát všechno, a tak jsem se tím trápila. Vždycky jsem jim ale dala přednost. V momentě, kdy se všechny děti odstěhovaly, jsem si říkala, tak Heleno, teď budeš mít volna! A najednou přišel úplně nečekaně ten design, no a mně to došlo: To máš za odměnu, že jsi jako mladá vydržela a dala přednost tomu, co bylo správné a důležité. I když to bolelo.
Ž: Tehdy to muselo být hrozný, dneska se o tom aspoň už otevřeně mluví, ale dřív, to si neumím vůbec představit.
H: Před dvaceti lety bych s takovým přiznáním neobstála. Žena má být matka a chodit s kočárem na pískoviště. Péct, vařit, starat se o děti a o manžela a až posléze se zařadit do procesu. Myslím si, že můj současný manžel je moje skutečná životní výhra, můj osudový muž. Jsme dva svobodní lidé, kteří se vzájemně podporují ve veškerém svém počínání. Jirka mi se vším, co je s mojí značkou spojené, pomáhá, a to si myslím, že by plno mužů nedělalo. Byly doby, kdy jsme nechodili do společnosti jako pan architekt Dařbuján a jeho žena, ale jako Helena Dařbujánová a její manžel. To, že se z toho Jirka nezcvokl, nebo že jsme se nerozešli, je v mých očích obdivuhodné. Našel si v tom všem, doufám, komfortní polohu, kdy sice sám pracuje jako architekt, ale co se mého designu týče, stará se o výrobu.

Jak vy vnímáte vztah rodičů, Žofie?

Ž: Líbí se mi, že pracují společně. Považuji to za skoro až neskutečné, že spolu dokážou fungovat, jak v soukromí, tak v práci, že se doplňují. Táta je kliďas, máma čas od času hysterčí, a když k tomu dojde, táta jen flegmaticky propluje místností, všechno zařídí, odveze, smontuje a je klid.
H: U nás v rodině se traduje jedna historka, která to nádherně dokresluje. Slavili jsme mé narozeniny, na které Žofka nerada vzpomíná, protože byla malá a my ji ,,odložili“ k prarodičům, což nám doteď nemůže zapomenout. Jirka běhal po zahradě, pomáhal mi chystat občerstvení a zázemí pro hosty, celé to bylo poměrně náročné. Nakonec šel pro něco do kůlny, načež se odtamtud ozvalo hlasité „kurvadoprdele, už mě to sere“. Ztuhla jsem a čekala, za chvíli se však z té kůlny vynořil a se širokým úsměvem pravil: „Potřebuješ ještě něco, Helenko?“ (smích)
Ž: Ta vtipná část je, že taťka vůbec nekleje. Nikdy. Od toho jsme tady my dvě.

Žofie, působíte hodně excentricky a sebevědomě. Když člověk zažije váš koncert, je to čistá valící se energie. Jste taková i v soukromí, nebo existují dvě Žofie – jedna na pódiu a druhá doma?

Ž: Teď už v tom žádný extra rozdíl není, ačkoli, zeptám se doma přítele. (smích) Prostřednictvím toho, jak je mi dobře na pódiu, jsem se naučila cítit se dobře i normálně, být bezprostřední. Jako malá jsem byla docela stydlivá, ale mám pocit, že vždycky jenom mezi lidmi, na veřejnosti. Tolik jsem obdivovala svoje kamarádky herečky pro jejich bezprostřednost, pro to, jak si žijí svůj život a kašlou na okolí, co si myslí… a já se pořád tak styděla. Myslím, že právě pódium mi v tom hodně pomohlo. Jakmile vlezu na stage, tak je mi všechno šumák. Lidi mi prominou úplně cokoli, mnohdy to dokonce i obdivují. Je jedno, jestli přijdu polonahá, dělám ksichty, nebo se válím v louži. Kdybych si tady na ulici lehla najednou na zem a vyválela se v kaluži, tak si budou klepat na čelo, co jsem za blázna. Ale tak co, když se chci vyválet v louži a nikomu tím neubližuju, co bych se nevyválela! Dlouho jsem i řešila, co si oblékám. Že si na pódium v pohodě vezmu nějaký kostým, flitrovaný úlet, cokoli šílenýho vás napadne, ale přitom v civilu jsem se oblékala daleko decentněji. Jednou jsem si ale řekla proč? Když se v tom cítím dobře, jsem to já, tak proč to nedělat nonstop. Poslední rok až dva mám pocit, že jsem konečně našla své místo a pochopila, co všechno si můžu dovolit. Zjistila jsem, že ty hranice neexistují, že mohu všechno, co si zamanu, ale pochopitelně za to nesu zodpovědnost. Pohybujeme se ve společnosti, kde jsou všichni pořád strašně opatrní a nic se tu neodpouští. Nic, co jen trochu vybočuje. Nechápala jsem, proč se lidem nelíbí, že mám zrzavé vlasy, tak jsem si nechala hlavu z půlky obarvit ještě narůžovo. Co se jim nelíbí, vždyť je to blbost! Ale když už, tak už!
H: Já to mám vlastně stejně, ale na rozdíl od tebe jsem k tomu dospěla až věkem.

Žofie Dařbujánová

• Narodila se 20. 1. 1995 v Hradci Králové.
• Vystudovala Mezinárodní konzervatoř Praha. Jezdit do světa začala už s hradeckou kapelou STO Jazz Orchestra, se kterou byla poprvé na turné v USA už ve 13 letech.
• S Mydy Rabycad pak vystoupila na festivalech jako Glastonbury, Sziget, Fusion Festival, absolvovala taktéž turné po USA, Kanadě nebo Jižní Koreji.
• Ve volném čase jezdí ke koním, dřív dokonce i závodila.
• Na konci roku 2018 vydala jako Zofie Dares i sólovou desku High On Being.
• Vidět ji můžete na koncertě Mydy Rabycad 22. 11. ve Fóru Karlín v Praze.

Vidíte vy rozdíl mezi Žofkou bourající stage a tou doma na gauči?

H: Nevidím, spíš si vždycky říkám: šmarjá, to je to naše dítě, které se dřív stydělo, blonďatý, s korunkou na hlavě, které učitel zpěvu posílal do solárka, ať je aspoň trochu snědá, když je tak stydlivá? Vzhlédnu a najednou tam na tom pódiu stojí Žofie manipulující davy. To mě vždycky udiví, jakou má autoritu. Kdybys zařvala „lehni!“, tak věřím, že si celý dav fakt lehne!
Ž: S tím jsem měla dlouho problém, i kvůli tomu, jak jsem byla dřív stydlivá. Vzpomínám si, že v jedné kapele mi kolega řekl: „Víš, co, Žofie, radši nemluv, budu mluvit za tebe.“ To jsem si tehdy pomyslela, že to musí být už fakt špatný. Pak, když jsme začínali koncertovat s Mydy, jsem se opravdu bála lidem něco říkat, ale postupně jsem to trochu překonala a občas do toho mikrofonu i něco kvákla, akorát jsem u toho vždycky koukala někam jinam. Do momentu, než mi manažer vyčinil, že když už těm lidem něco říkám, měla bych se jim dívat do očí. Teď už vím, že to tak funguje, jde to a opravdu poslouchají.

Pořád přemýšlím, proč v Česku nejsou Mydy Rabycad mnohem známější. Vystupovali jste přitom na velkých festivalech evropského formátu, jako je maďarský Sziget, nebo, a to jako teprve druhá česká kapela v historii, i na proslulém britském Glastonbury. V Čechách jste ale se svým glamtronicem pořád něco těžko uchopitelného. Čím to je?

Ž: Dostat se jako kapela do zahraničí je často jednodušší, než prorazit u nás – zvlášť v dnešní době, kdy zvednete telefon nebo napíšete mail a je prakticky hotovo. V zahraničí hodně funguje šeptanda. Ačkoli nás pořadatelé mnohdy neznají, hodně dají na doporučení. Loni jsme takhle absolvovali turné po USA a zjistili jsme, že nás na jeden festival v Louisianě doporučila organizátorka festivalu, kde jsme hráli rok předtím. Právě tohle u nás moc nefunguje, tady se chodí na známá jména, na to, co hrají rádia. Mydy nejsou úplně rádiová kapela, a to nás u nás brzdí.

Jaký to je být jediná ženská v kapele mezi samými kluky?

Ž: Zdaleka nejsem jediná, oni jsou kluci taky pěkný holčičky. Respektive oni jsou trošku holčičky a já trošku chlap. Snažím se být za dámičku, nosím sukýnky, podpatečky, ale pak se stejně přistihnu, že se chovám jako chlap, přejímám chlapské reakce, názory. Ale nejde to jinak, když s nimi trávíte veškerý čas, třeba osm hodin v dodávce namačkaní jeden na druhého. Člověk chtě nechtě chytá jejich mentalitu. Chci si s nimi rozumět, tak se musím přizpůsobit. Řešíme spolu holky, práci, úplně všechno.

To musí být pro vaše partnery výzva.

Ž: To rozhodně. Nezávidím jim.
H: Já taky ne, musí to být hrozně těžké žít s ženskou jako je Žofie. Když si chlap najde takovou výraznou osobnost, je nejdřív pyšný, nadšený… Jenže posléze začne žárlit, omezovat a vztah jde do háje.

Heleno, jako architektka jste ve východních Čechách bezesporu zanechala stopu. Spolupracovala jste například na Novém pivovaru v Hradci Králové, navrhla jste populární sociální podnik Bistro u dvou přátel na témže místě a v neposlední řadě jste autorkou hotelu Rajská zahrada v Novém Městě nad Metují. Jak na tu zakázku vzpomínáte?

H: Božsky?
Ž: Tak to mluv za sebe.
H: Každý proces není jen o radosti, občas teče i krev.
Ž: Abych to vysvětlila, doma jsme se celé ty roky nebavili nonstop o ničem jiném. Ráno u snídaně se řešila eurookna, u oběda a večer opět, dokola pořád jen Rajská zahrada, předtím zas hradecký pivovar. Vzpomínám si, jak jsem žadonila, abychom se aspoň chvíli bavili o něčem normálním. (smích)
H: Rajská zahrada je moje životní zakázka, můj životní projekt. Klient byl nesmírně osvícený, věděl, co chce, věřil mi a celý projekt realizoval zejména proto, aby něco udělal pro Nové Město. Přistupoval k tomu s vědomím, že on z toho finančně těžit nebude, ale jednou se to třeba poštěstí jeho dětem. Ano, celý proces byl těžký, vztahy náročné, ale to je u tak velkého projektu normální a já si neumím představit lepší výsledek této spolupráce. Klient si to určitě myslí také, neboť mě znovu oslovil a teď pro něho připravuji další projekt pro jedny jeho krásné lázně.
Ž: Takže máme zase téma na pár následujících let? (smích)
H: Už jsem mu říkala, že chci být jeho dvorní architektka. Ve svém věku si přece mohu říct, co chci, a tohle já chci. Jsi osvícený člověk, máš velkolepé vize, finance a jsi naprostý entuziasta. A to mě baví!

Když už jsme u toho, co vy a Hradec? Je to pro vás pořád domov?

H: Je, jinak bych se sem nevracela. Co se Hradce týče, přiznám se však, že jsem trochu skeptická. Ano, je to nádherné město s nádhernou přírodou. A díky osobnostem, jako byli Kotěra a Gočár, je zapsáno zlatými písmeny v povědomí všech – buďme tedy vděčni. Ale nemám pocit, že naše generace tento odkaz nějak aktivně rozvíjí. Nejsem v pozici, abych to nějak dramaticky kritizovala, protože sama Hradci nijak zvlášť nepřispívám k jeho rozvoji. Když ale přijedu z Hradce do Prahy, jsem nadšená. Teď mě možná řada Hradečáků bude kamenovat, ale jakmile vystoupím v Praze z vlaku, mám pocit, že dýchám čerstvý vzduch, ve vzduchu jiskří energie, aktivita… tady se skutečně dějí věci! Do Hradce si jedu odpočinout. Obdivuju všechny mladé, kteří z Hradce neutekli a věci v něm mění, hrozně jim fandím. Věřím mladým lidem!
Ž: Pamatuju si, že jsem si na střední hrozně přála, abych už z toho Hradce vypadla konečně pryč, poslední dobou se to ale mění. Hradec je pro mě takové letiště. Místo, kde se toho po mně moc nechce, nikdo mě tam nestíhá, kde si odpočinu. Když se mnou cloumala puberta, napsala jsem o něm písničku na první desku Mydy - City of Grey. Nedávno jsem se zrovna procházela po Hradci, svítilo krásně sluníčko, bylo mi hezky a já šla a říkala si, proč jsem to proboha tehdy napsala, vždyť je to tak hezký město! Pak mi ale došlo, že to bylo spíš kvůli té mentalitě a přístupu místních, které ve městě vládly. Připadala jsem si tehdy hrozně nepochopená. Hradec je pro mě ale pořád jistota, je to „to doma“.