V 60. letech jste studoval Vysoké učení technické v Brně. To zní velmi vzdáleně od rozhlasové práce.

Maminka chtěla, abych měl praktické vzdělání, ale mně na vysoké škole začalo docházet, že to není nic pro mě. Daleko víc mě lákal a bavil umělecký svět, musíte si představit Brno na sklonku šedesátých let s atmosférou právě zrozeného zázraku Divadla Husa na provázku a básnickými bardy Oldřichem Mikuláškem a Janem Skácelem. Dodnes mě mrzí, že jsem tehdy nesbíral ty poetické skvosty, které jen tak mimoděk trousili na ubrousky ve vinárnách, kde jsme společně sedávali. Když jsem později po událostech srpna 1968 musel opustit vysokou školu, odešel jsem na vojnu a pak jsem se vrátil domů, do svých rodných východních Čech. A protože jsem se tehdy hodně pohyboval v kultuře a ve sportu, vedla pak krátká cesta do hradeckého rozhlasu. Začínal jsem v roce 1975 jako hlasatel, pak jsem se víc a víc ocital v terénu a natáčel jsem reportáže, po třech letech ze mě byl režisér. Přirozeně jsem do toho dorostl.

Do hradeckého rozhlasu jste přišel před téměř 45 lety, to číslo budí obrovský respekt. Navíc to bylo za normalizace. Jaký tehdy rozhlas vlastně byl?

Úplně jiný než dnes. Především vysílal nikoliv celodenně, ale každý den jen dvě hodiny. Dovedete si představit, oč víc jsme měli času na práci, na dokonalou přípravu. V hradeckém rozhlasu byla taky skvělá parta, která držela při sobě, a i když to zní jako fráze, práce nás tehdy bavila. Natáčela se spousta skvělých pořadů, dnes to jsou podle mě perly hradeckého rozhlasového archivu, třeba pořady s krkonošskými písmáky nebo s lidmi, kteří ještě mluvili tamním nářečím. Paradoxem je, že tehdy se takové pořady dokonce natáčet musely, měli jsme zadání, abychom obsáhli celý kraj a zmapovali různé regionální zajímavosti. S velkou pokorou musím říct, že jsem tehdy natočil řadu fakt dobrých věcí se skvělými lidmi, bez ohledu na okolnosti jsem za to vděčný. Ovšem nechtěl bych, aby to vyznělo jako nějaké nostalgické oplakávání starých časů. Jsem rád, že ta doba skončila, nechtěl bych, aby se někdy opakovalo to kádrování a buzerace.

Na to se právě chci zeptat. Nakolik vás tehdy politické poměry svazovaly ve vaší práci?

Jen co jsme přijeli z natáčení, už se mě někdo ptal, jak to, že jsme natáčeli s někým, kdo podepsal 2000 slov. Z deseti písniček jste nemohl dát víc než jednu zahraniční. Nebo stačilo někde v předvánočním programu použít slovo Mikuláš a už tady byl příkaz nahradit ho Dědou Mrázem. Možná to dnes zní legračně, ale sranda to fakt nebyla. Byla to značně paranoidní doba, lidi byli na hodinu vyhazováni z práce a profesně i osobně likvidováni. Já sám jsem byl třeba tehdejšími papaláši nařčen z toho, že upřednostňuji nekomunistické herce před herci z řad členů KSČ. S velkou vděčností vzpomínám na Hynka Pecha, herce tehdejšího Divadla Vítězného února i pozdějšího Klicperova divadla, který se mě zastal, a myslím, že mě tím tehdy i zachránil. Vzal si slovo a řekl, že to tak není, že já si prostě vybírám ty herce, kteří rozhlasovou práci umí. A bylo hotovo. (smích)

A bylo těžší prát se tehdy s cenzurou, nebo dnes s tlakem komerční konkurence?

To se možná ani nedá srovnat, ale v něčem si to přece jen podobné je. Boj s cenzurou nešlo vyhrát, přinejlepším jsme do vysílání občas něco propašovali, byly to takové privátní vzpoury, které vám tu a tam daly pocit, že jste režimu uštědřil aspoň malý dloubanec. Ovšem stejně tak nejde dnes vyhrát boj s komerčními stanicemi. Je to vlastně nepochopení té situace – podle mého názoru by Český rozhlas neměl ani tak konkurovat komerčním stanicím, jako by spíš měl nabízet alternativu, být kulturní institucí, dávat prostor i menšinovým žánrům. Pokud se budeme snažit stavět Český rozhlas do role konkurence komerčních stanic, bude dál vítězit tlak na povrchnost a zkratkovitost. To mi přijde přinejmenším škoda.

Každý asi díky médiím zná práci filmového režiséra. V čem je práce jeho rozhlasového kolegy jiná?

Já jsem úplně původně tíhnul k výtvarnému umění a filmu, chtěl jsem studovat kameru na FAMU. To se mi nesplnilo, ale stal se ze mě rozhlasový režisér, při práci jsem vystudoval DAMU. A uvědomil jsem si, že ten rozdíl není zase tak velký. Já jako režisér to celé řídím, nesu hlavní vizi, jen místo kameramana, který by snímal scénu, je tu mistr zvuku, který snímá dění ve studiu. A je mnohem víc na posluchači, jaký „film“ se mu při poslechu rozhlasového díla bude před očima odehrávat.

Do vašich pořadů za vámi do hradeckého studia přijížděla velká jména českého herectví, která muselo být obtížné „ulovit“. Na co tihle velikáni zabírali?

Přiznávám, že jsem to dělal záměrně – lákal jsem je k nám na jejich vazbu k regionu. Ladislav Mrkvička jezdil vzpomínat na léta v hradeckém divadle a pozdravit se se zdejšími přáteli z té doby, podobně i Josef Somr. Luděk Munzar zase dřív žil ve Smiřicích a také přijížděl rád, čehož jsem využíval, a zval jsem s ním i jeho ženu Janu Hlaváčovou. Podobně Josef Vinklář měl nedaleko chalupu, jemu jsem navíc nabídl k interpretaci jeho oblíbeného autora. Řadu slavných hereček a herců jsem ale musel přilákat, ačkoliv neměli k našemu kraji žádnou vazbu, třeba Stellu Zázvorkovou a Helenu Růžičkovou do slavných rozhlasových kabaretů nebo Květu Fialovou s Naďou Konvalinkovou do pohádek. Tam šlo o to nevyjít s nimi z kontaktu, i když jsme zrovna nic netočili. No a byli i tací, které lákat nebylo potřeba, kteří jezdili často, protože jsme se měli rádi, to byl třeba spisovatel František Nepil, který přijížděl zásadně s lahví šampaňského a s vlastními bačkorami. (smích)

Máte mezi interprety své nesplněné přání?

Mám. Je to Viktor Preiss. Moc jsem o něj stál, ale bohužel se to nikdy nepovedlo.

Zeptal bych blíže se na dva z těch splněných – hradeckého rodáka Josefa Beka a lokálního patriota Stanislava Zindulku.

Pepíček Bek byl obrovský hradecký patriot, skvělý člověk a báječný herec. Hned naše první nahrávka přinesla lehce konfliktní situaci, kdy jsem ho musel opravovat na konci textu – on sice skončil, ale neuzavřel text. Tak jsem mu říkal „No, takhle ne, pane Bek“ a vlastně jsem byl na rozpacích, že opravuju takového velikána. Ale jeho velikost spočívala i v tom, že uměl vzít kritiku. Řekl mi jen „Hele, pocem a ukaž mi to!“ a nabídl mi tykání. Báječně jsme se skamarádili, jen bohužel těch let po revoluci, kdy jsme mohli začít natáčet zajímavá díla, už mu moc dopřáno nebylo. Ale do „Hradečku“, jak říkal, chtěl přijet kdykoliv a na cokoliv.

No a Stanislav Zindulka byl téměř můj osobní přítel. Miloval nejen svoje rodné Krkonoše, ale i Hradec, kde žil a hrál. Byl to neobyčejně pokorný člověk, báječný vypravěč a velký znalec Podkrkonoší. Nikdy nezapomněl, že je z Jilemnice, a ne z Brna nebo z Prahy.

Jakou úlohu má vůbec dramatická tvorba v dnešním rozhlase, který se snaží být on-line a trendy?

Má pořád velkou úlohu a myslím, že ještě větší ji čeká. Její současnost je ve vlastním vysílání bohužel dost utlumená, ale žije na zhusta vydávaných nahrávkách dramatizací, her a četeb na CD nosičích nebo v podobě audioknih. Rozhlas se prostě změnil. Ale ten hlad po vysílání dramatických útvarů nás dostihne. Budoucnost proto vidím růžově. Sice možná ne už od zítra, ale ono se to stane. Už to můžeme vidět třeba ve stoupající oblibě podcastů, které jsou pro mě jednou z vlaštovek blížící se renesance tohoto žánru.

Vaše pořady jsou v Českém rozhlasu velmi často reprízovány. Posloucháte se po těch deseti, ale i čtyřiceti letech?

Upřímně? Poslouchám. Někdy si samozřejmě říkám, že jsem to či ono měl udělat líp, vybaví se mi, kdy některý herec nemohl, a proto musel zaskočit jiný, nebo kde jsem chtěl scénickou hudbu, ale rozhlas zrovna neměl, obrazně řečeno, pětistovku na trumpetistu, a tak jsem musel vystačil s hudbou z fonotéky. Ale jindy, když svoje věci poslouchám, a těch situací je naštěstí víc, si řeknu, že to pořád není blbý.