Poraďte mi – chci jíst dobré ovoce, ideálně z našeho regionu. Kam mám vyrazit?
U nás ve východních Čechách k tomu máte ideální podmínky, protože ovocnářství tady má velkou tradici. Takže stačí vyrazit do okolí Libčan, Těchlovic, Hořic, Ostroměře i jinam – a najít dobrého pěstitele. To není a nebude problém, protože je tu řada skvělých rodinných farem i větších podniků, které ovoce pěstují a prodají vám ho rádi i v menším množství. Oproti supermarketové nabídce tu najdete i méně obvyklé odrůdy a samozřejmě velkou výhodou je čerstvost. Už jen to, že vaše jablko necestovalo stovky nebo tisíce kilometrů, hraje roli.
A co kdybych se vydal do Holovous a chtěl tu nakoupit vyhlášené holovouské malináče?
Holovouský malináč je samozřejmě fenomén, s ním tady v Holovousích vlastně sláva ovocnářství začala už v 19. století. Zmiňuje ho i Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi, kde voják láká v hospodě dívku na to, že má v Holovousích chalupu a na zahradě malináče. Ale je to bohužel už minulost, ty starší odrůdy, na které vzpomíná generace našich rodičů a kam patří třeba i malináč, ustoupily z čistě komerčních důvodů. Vedle jablek, která dnes najdete v obchodech, by tahle působila zvláštně, jsou mnohem menší a méně esteticky dokonalá, ale přesto chuťově vynikající. Malináč a další odrůdy z té doby samozřejmě přežily dodnes, ale budete muset trpělivě hledat pěstitele, který má nejspíš jen několik málo stromů. Když si ovšem budete chtít malináče jako stromek vysadit na zahradě, není problém ho koupit. Jen si tedy počkáte pět až sedm let, než začne plodit.
Malináče to tedy už nejspíš nebudou, ale když si ještě teď, na začátku zimy, nakoupím kvalitní ovoce, jak bych ho měl skladovat, aby mi vydrželo třeba až do jara?
Záleží, kde bydlíte. Samozřejmě ideálním umístěním je sklep v rodinném domě, ale třeba i zahradní domek se stabilní teplotou kolem 5 až 7 stupňů a přirozeným větráním. Pokud bydlíte v bytě, stačí bedýnku s jablky obložit polystyrenem a dát na balkon. Do lednice ovoce dávejte jen tehdy, když ho během pár dnů spotřebujete, ale na delší uskladňování není vhodná, protože ovoce vysušuje. Naši předkové jablka skladovali i způsobem tak zvaného krechtování – jednoduše se vykopala díra do země, jablka se do ní uložila, zahrnula se a do jara skvěle vydržela.
Jablka jsou takovou ikonou českého ovocnářství. Proč tomu tak je?
Má to dva důvody a jeden souvisí s druhým. První je fakt, že jablka tvoří asi 70% produkce českého ovocnářství, ročně se jich u nás vypěstuje přes 200 000 tun včetně domácích pěstitelů. Je to hlavně proto, že jsou stabilnější ve výnosu. Druhým důvodem je, že Češi jablka milují – sníme jich až 24 kilogramů na osobu ročně. Jen pro srovnání, třeba u banánů je to asi o deset kilogramů méně. Jablkům jsme navíc znovu přišli na chuť po výkyvu z devadesátých let, který byl způsobený tím, že na pultech byla najednou široká nabídka citrusů a dalšího ovoce. V jejich oblibě hraje roli i rozmanitost odrůd a také široké využití – kromě přímé konzumace z nich upečete štrúdl, připravíte kompot, usušíte křížaly, vypálíte jablkovici… Je to bez nadsázky strategická surovina.
Co se musí stát, aby se na pultech objevila nová odrůda jablek?
Supermarketová nabídka samozřejmě obsahuje jen velmi omezený počet odrůd – většinou tam najdete Jonagold, Idared, Galu, Golden Delicious a možná ještě jednu, dvě další. Aby se na pulty dostala nějaká nová, musí splnit řadu parametrů. Jablka musí být vizuálně dokonalá, velmi pevná, chuťově dobrá a hlavně vhodná pěstitelsky. A aby toho nebylo málo, těch jablek nové odrůdy se už v tu chvíli musí pěstovat relativně dost, aby nevznikl problém se zásobováním. V dnešní době je populární princip tak zvané klubové odrůdy. Funguje tak, že šlechtitel, který odrůdu vyšlechtí, případně investor, který do toho vstoupí, si vybere pěstitele po celém světě do klubu, který pak s pěstováním nové odrůdy začne. Tím je vyřešen jednak potřebný objem produkce té odrůdy, ale také je zároveň její pěstování omezeno, protože nikdo další tahle jablka pěstovat nemůže. Práva k nově vyšlechtěné odrůdě jsou totiž chráněna jako duševní vlastnictví. Takhle vzniklo už asi dvacet nových odrůd pro celosvětový trh, nejznámější je nejspíš Pink Lady. Z českých odrůd je to pak třeba Opál, který vznikl křížením odrůd Golden Delicious a Topaz, u nás se pěstuje pouze ve Vlkově nad Lesy.
Jak moc v té supermarketové nabídce vede české jablko?
Vede docela jednoznačně. Ale nebylo to tak vždycky. Než jsme začali s naším odbytovým družstvem dodávat ovoce do marketů, jeli jsme se inspirovat do Velké Británie a tam nás udivila míra lokálního patriotismu spojená s prodejem. Nad bednami s jablky visel portrét místního farmáře, který je vypěstoval, a na každém jablku byla britská vlajka. Když jsme se pak vrátili zpátky a začali jsme jednat se supermarkety o dodávkách, navrhli jsme jim, že na část jablek nalepíme českou trikoloru, abychom zjistili, co zákazníci upřednostní. Sice nás moc nechápali, ale nakonec souhlasili. Když pak viděli, kolikanásobně se jablka s červenomodrobílou trikolorou prodávají, stala se z jejího lepení na každé jablko smluvní podmínka. (smích)
Kromě toho, že jste předsedou Ovocnářské unie České republiky, tak i sám ovoce pěstujete. Jak těžké to dnes je?
Je to běh na dlouhou trať. Já sám hospodařím na našem rodovém statku v Dobré Vodě u Hořic, kde na devíti hektarech máme asi 14 000 ovocných stromů. Před revolucí jsme měli jen půl hektaru, to bylo spíš takové větší zahrádkaření, ale v restituci jsme získali zpět naše pozemky. S otcem jsme se dali do práce a začali jsme spolu vysazovat nové stromky. Naše rodinná farma je členem odbytového družstva, které tvoříme společně s dalšími regionálními ovocnáři. To nám jednak dává lepší vyjednávací pozici s odběrateli, tedy hlavně obchodními řetězci, a také nám to umožňuje nikomu dalšímu neplatit za odbyt nebo marketing. Celá přidaná hodnota zůstává nám jako pěstitelům. Je to ale těžký obor, půdy pro pěstování ovocných stromů ubývá, teplotní výkyvy ohrožují úrodu a pracovní síly je nedostatek.
Takže založení vlastní ovocnářské farmy byste jako zdroj rychlého zbohatnutí nedoporučil?
To tedy opravdu ne. (smích) Zbohatnutí by vám v tomhle oboru nehrozilo, ale pokud byste si od toho sliboval obživu pro sebe a svou rodinu, potřeboval byste i tak mnoho milionů korun a mnoho let, než by se to naplnilo. Pro začátek byste potřeboval 10 až 15 hektarů půdy, musel byste investovat do mechanizace a třeba i do nákupu beden na jablka – a jedna bedna na 300 kilogramů jablek stojí 2,5 tisíce korun. A nejspíš by vám na začátku chyběly také skladovací prostory. A hlavně byste musel počítat s velkými výkyvy počasí, a tím pádem i s velkým rizikem ohrožením úrody. Je to jedna velká nejistota. Jak říkal můj předchůdce – Ovocnáře poznáš rázem, buď je cvok, anebo blázen. (smích)
Jaké to vlastně je po těch letech v oboru – nemůžete na jaře dospat, jestli náhodou k ránu nepřišly mrazy, nebo už z postele ani nevylezete?
To víte, že mě to v klidu nenechává. Ovocnáři z generací našich předchůdců vždycky se začátkem zimy měli tak říkajíc hotovo, ale vlastně je to celou zimu svrbělo a já na tom nejsem jinak, protože stejně jako oni dobře vím, co nás na jaře čeká. Květnové mrazy, tedy lidově zmrzlí, jsou jednou z jistot, na kterou se bohužel můžeme spolehnout. A nic na tom nemění ani moderní technologie, které dnes máme, ten faktor počasí je pořád nepředvídatelný, což jsme si připomněli naposledy letos 1. července, kdy nám velkou část úrody zdevastovalo lokální krupobití. To si člověk vždycky uvědomí, že ať má v tomhle oboru praxi jakoukoliv, musí být pořád na pozoru, musí předpokládat, dělat preventivní opatření a nespoléhat se na to, jak to bylo minulý rok.
Váš otec strávil v ovocnářství celý život, stál dlouho v čele holovouského Výzkumného a šlechtitelského ústavu ovocnářského, společně jste i začínali podnikat. Dají se vůbec srovnávat podmínky v oboru za jeho a vaší doby?
Příliš ne. Zůstává samozřejmě ta velká míra ostražitosti, o které jsem hovořil a kterou musíte pořád mít. Ale hlavním rozdílem a výhodou dnešní doby je obrovský technický a technologický posun, nezastupitelná pomoc precizní techniky nebo meteostanic a dalších vymožeností. Na druhou stranu přibylo i rizik. Kromě známých změn klimatu je to i vliv okolního světa, konkrétně dovozu z ciziny, jehož důsledkem jsou nepůvodní choroby a škůdci, se kterými moc neumíme bojovat.
Co svému otci z jeho časů závidíte a v čem by naopak s vámi měnil on?
Já jemu určitě mnohem menší tlak na vizuální kvalitu ovoce, která v té době nebyla tak rozhodující jako dnes, a myslím, že on mně ten technologický skok. Ale my si moc nezávidíme, táta se mi spíš vždycky snažil předávat zkušenosti a znalosti.
Předáváte podobně i vy zkušenosti svým dětem?
Zatím k tomu nemám příležitost a ani moc nevím, jak to s naší rodinnou tradicí bude dál. Mladší dcera v ní určitě pokračovat nebude, ale ta starší studuje vysokou školu zemědělskou, takže na ni v tomhle směru sázím.
Na závěr se musím zeptat – jaké ovoce máte nejradši?
Když řeknu, že jablko, nebudete mi věřit. Ale je to pravda, těžko bych hledal den, kdy si ho nedám, asi nejradši mám odrůdy Šampion a Jonagored. A samozřejmě miluju štrúdl! Ale mám rád i hrušky, jahody, maliny, kanadské borůvky. Možná je to trochu i profesní deformace, ale mně to vážně chutná. (smích)
