Už podzim, který zimě předchází, byl od pradávna plný lidové magie a rituálů a některé od pohanských dob přetrvaly až dodnes. Podzimní atmosféra plná mlžných oparů, mihotavého světla svíček a vyřezávaných dýní je však jen předzvěstí velkého příběhu Kdybychom hledali roční období nejbohatší na lidové tradice, zvyky a obyčeje, zima by to vyhrála na celé čáře. Největší zásluhu na tom samozřejmě mají Vánoce a zejména příprava na ně, ale ani zbytek zimy nezůstává pozadu. Příznačné pro tradice tohoto období je, že startují se začátkem adventu, který by měl být časem ztišení a rozjímání, a končí bujarým masopustním veselím. Mezi těmito dvěma body se navíc odehraje tolik důležitého – oslava narození Ježíška, rozloučení se starým rokem a přivítání toho nového. I když třeba patříte k zapřisáhlým odpůrcům zimy, nevěříme, že alespoň tahle část vás nechává chladnými. o zimě, která se chystá chopit vlády. Jejím prvním poslem je svatý Martin, který podle legendy přijíždí na bílém koni, tedy zvěstuje první sněhovou nadílku. Dnes můžeme jen nostalgicky vzpomínat na časy, kdy se podle téhle pranostiky dal otáčet kalendář… Co ovšem zůstalo, je tradiční husí pečínka a také celkem nedávno obnovená tradice vítání mladého vína, které se má správně poprvé ochutnávat právě na svátek svatého Martina, tedy 11. listopadu. Po svatém Martinovi můžeme zimu pokládat za zahájenou.

ZTIŠTE SE!

Advent, to jsou vlastně čtyři týdny před Vánocemi. Často jsou spojovány se všeobecným ztišením, zklidněním a rozjímáním, což se lépe naplňovalo v dobách, kdy práce venku trvala od jara do podzimu a zima znamenala přirozený odpočinek a přesun do tepla světnice, než dnes, kdy nás všudypřítomná reklama motivuje k trávení adventu uprostřed přeplněných nákupních center.

Kromě toho, že nám adventní týdny pomáhají přehledněji odpočítávat čas zbývající do Vánoc, je to doba vyplněná těšením se, přípravami a rituály. Hlavním symbolem adventu je věnec zdobený čtyřmi svíčkami, které jsou postupně zapalovány – každou neděli jedna. Ideálně by tři měly být fialové a jedna růžová. O první adventní neděli se zapaluje fialová svíce proroků, kteří zvěstovali narození Spasitele. Druhou neděli se přidá další fialová svíce, tentokrát betlémská, symbolizující lásku a Ježíškovy jesličky. Třetí neděle přináší růžovou svíci, pastýřskou, symbolizující radost z blížícího se konce postní doby. Na čtvrtou neděli pak zbývá poslední fialová svíce, takzvaná andělská, představující mír a pokoj. Adventní věnce zažívají v posledních letech velký boom, ať už vlastní domácí výroby, nebo zakoupené v květinovém studiu. Staly se téměř módním doplňkem předvánočních domácností.

Nepřehlédnutelnou tradicí jsou také adventní trhy, které do velkých měst, ale i těch nejzapadlejších vísek přinášejí sváteční náladu a nabízejí ke koupi drobné i větší dárky, výrobky lidových řemeslníků i laskominy, jejichž chuť na jazyku zanechává předzvěst blížících se Vánoc. Komu se na trhy nechce, stráví advent obvykle doma a věnuje se třeba pečení cukroví. To je totiž jedna z nejhlouběji uložených tradic každé rodiny, která je obvykle spojena s konkrétní, a v každé rodině trochu jinou, chutí lineckého, pracen, perníčků a dalších druhů cukroví. Původně se však peklo ze zcela jiného důvodu, než je hodování. Bylo to v 16. století, kdy se začalo péct, a jeho tehdejší rolí bylo chránit stavení a hospodářská zvířata před vším zlým. Před temnými silami tak krom lidských obyvatel měla být ochráněna i zvířata ve stájích či chlévech a také ovocné stromy – tam všude bylo v pohanských dobách cukroví věšeno. A nejen na ochranu, ale také pro bohatou úrodu v novém roce. Teprve od 19. století začíná cukroví nabývat podoby i účelu, které se zachovaly i nám. Sladkým paradoxem je, že se kdysi peklo v prostých rodinách především ze sušeného ovoce, ořechů a medu, protože cukr a mouka byly příliš drahé a nedostupné.

BARBORA BRAMBORA

Svátek svaté Barbory je jednou z nejroztomilejších adventních tradic. Původně 4. prosince dívky s pomoučenými obličeji, oděné v bílém, obcházely stavení ve vesnici a hodné děti odměňovaly, zatímco zlobivé vyplácely metlou. Nadílka, ať taková či onaká, se později stala prací mikulášské družiny, ale přesto se však v některých rodinách dodnes zachoval zvyk věšet večer za okno punčochy, ve kterých ráno nedočkavé děti najdou nadílku – hodné sladkosti či ovoce, zlobivé třeba jen bramboru.

Ponejvíce si však svátek svaté Barbory dnes připomínáme jinou tradicí – třešňovými větvičkami, kterým se říká barborky a které se v ten den trhaly dříve proto, aby svobodným děvčatům ukázaly, jestli se příští rok vdají. Pravé barborky jsou jedině třešňové, ale řezala se také zlatice, broskvoň nebo jasmín. Větvička měla mít co nejvíc pupenů, své místo nalezla ve váze v teplé místnosti a pak už jen stačilo počkat, zda do Vánoc vykvete. Pokud větvička uříznutá 4. prosince ráno s prvními slunečními paprsky vykvetla na Štědrý den, mohla rodina chystat vdavky.

MIKULÁŠ ZTRATIL PLÁŠŤ

Mikulášská obchůzka je velmi pevnou součástí adventního kalendáře tradic. Svatý Mikuláš, který byl za svého života myrským biskupem a ochráncem i obdarovatelem chudých dětí, se na ni pravidelně vydává 5. prosince, tedy v předvečer svého svátku. A není sám – společnost mu dělají zástupci nebes i pekel.

Původně však po vsích obcházely celé tlupy. „Dvanáct, obyčejně patnáct osob přistrojilo se různými maškarádami, obličej si pomalovaly a brady koudelí polepily, aby nebyly k poznání. Hlavní osobou byl biskup v bílém rouše, s biskupskou čepicí a berlou v ruce. Celá tlupa chodila po vesnici, nahánějíc pekelným křikem dětem hodně strachu.“ Dnešní podoba mikulášské trojice je oproti tomu poměrně mírumilovná – laskavý Mikuláš moudře hovoří a obdarovává a usměvavý anděl dohlíží, aby čert příliš nestrašil. S obzvlášť zlobivými dětmi proto radíme vyrazit například do Rakouska, kde si čerti zachovali mnohem strašidelnější podobu. Říká se jim tu Krampusové a jejich průvody jsou skutečně děsivou přehlídkou, z níž si návštěvníci mnohdy odnesou i bolestivé šlehnutí tlustým čertovským ocasem.

BEZ TOHO NEJSOU VÁNOCE

Adventní čas vrcholí Vánocemi – Štědrým dnem a dvěma vánočními svátky. Hlavně Štědrý den je u nás vrcholem Vánoc, celý den je zasvěcen tradicím, zdobení stromku, přípravám na štědrovečerní večeři a dalším rituálům, bez kterých by to prostě nebyly Vánoce.

Celý ten sváteční den se zdá být nekonečný hlavně dětem, pro které jsou zaručeně největším lákadlem dárky pod stromečkem. Tradice obdarovávání je velmi stará, ovšem s Vánoci je spojena až od 19. století, kdy si lidé pod stromeček nadělovali drobnosti, malé figurky či symbolické dárky. Dvacáté století však do lesklých papírů a saténových mašlí přibalilo mixéry, televize, náhrdelníky, parfémy, mobilní telefony, poukazy, obálky s penězi… prostě vše krásné i praktické, co lze koupit a dát. Nic to však nezměnilo na tom, že u nás dárky nosí Ježíšek – stejně jako na Slovensku, v Rakousku, Německu či Švýcarsku.

Stejně tak se příliš neproměnily zvyky - zdobení domova světélky, jmelím a vánoční hvězdou, stavění betlémů, lití olova, pouštění lodiček, kapří šupina pod talířem, tradiční sladká jídla, bramborové saláty se smaženými kapry či vinnými klobásami nebo řízky, vůně skořice, purpury a františka, vánoční koledy… Vánoce se sice během let proměnily, ale nic to neubralo na jejich sváteční atmosféře, velkém těšení a kouzlu vánoční noci.

...TŘI, DVA, JEDNA!

Tyhle dva po sobě jdoucí dny má řada z nás spojeny v okamžik slavením konce starého a začátku nového roku. Pro nás se neodmyslitelně jedná o poslední prosinec a první leden, ovšem dříve přicházel nový rok až s příchodem jara – co do života přírody a tím pádem i tehdejšího člověka to tak ostatně dávalo mnohem větší smysl, s koncem zimy končil starý rok, s jarem začínal nový. Až v roce 46 před naším letopočtem vstoupil v platnost juliánský kalendář, který datoval začátek nového roku na leden. Během staletí se přesné datum ještě několikrát změnilo, první den nového roku tak připadal třeba na 6. ledna nebo i 25. prosince. Ovšem od roku 1582 je s příchodem gregoriánského kalendáře jasno – 1. leden je ten den, kdy vítáme všechno nové. Loučení se starým rokem se už od dob antického Říma nese v bujarém duchu, který se zachoval i nám. Slavit konec jednoho a začátek druhého roku všeobecným veselím a dobrým jídlem i pitím je dnes asi nejběžnějším způsobem. Stejně tak se udržely i další zvyky – třeba tradice novoročních předsevzetí nebo půlnočních ohňostrojů, které ovšem do silvestrovské noci přidalo až 20. století. Naproti tomu novoroční koledování vzal nenávratně čas.

MY TŘI KRÁLOVÉ

To se ovšem nestalo v případě tříkrálové koledy. Tedy – stalo, koledování na svátek Tří králů také vymizelo, ale před několika lety bylo obnoveno s tím, že vybrané peníze pomáhají charitativním projektům. V ulicích tak znovu potkáte bíle oděné koledníky s papírovými korunami, které nad vchod křídou napíší K+M+B a popřejí „štěstí, zdraví, dlouhá léta.“

Pozoruhodné je, že na rozdíl od ostatních postav, které jsou součástí vánočního času, nejsou Tři králové historicky doloženi. Téměř jistě to však nebyli králové a kdo ví, kolik jich přesně bylo. Dost možná šlo o astronomy a kněží, kteří přišli z Persie. Podle legendy je do Jeruzaléma, kde se u vládce Heroda ptali po čerstvě narozeném králi Židů, přivedla Betlémská hvězda. Rozlícený Herodes jim nakázal, aby se vrátili mu oznámit, kde ho najdou. Tři krále však varoval anděl a ti se poté, co jezulátku k nohám složili zlato, kadidlo a myrhu, do Jeruzaléma už nevrátili.

Přes všechny historické otazníky se mudrci z Východu v církevní i lidové tradici pevně usadili. A jejich svátek (6. ledna) je spojen nejen s koledou, ale v mnoha domácnostech třeba také s úklidem vánočního stromečku a výzdoby.

NA HROMNICE

S jedinou výjimkou, a tou je betlém, který má být uložen až na Hromnice, tedy 2. února. Tento svátek je v křesťanské tradici nazýván Svátkem uvedení Páně do chrámu. A na bohoslužbách se v ten den světí svíčky, kterým se proto říká hromničky. Mají svým světlem a magickou mocí po celý rok ochraňovat lidská obydlí před neštěstím, které v dobách ještě před vynálezem hromosvodu mohly způsobit blesky a hromy za bouří. Ve světle zapálené hromničky a s modlitbou však mělo vše dobře dopadnout. V dobách předkřesťanských slavili staří Slované Hromnice o poznání jinak – tancem, hodováním, pálením posvátných ohňů a také vyoráním první brázdy, aby zima viděla, že je už poražena.

Ostatně Hromnice nám v souvislosti s očekávaným jarem připomíná i lidová tradice v pranostikách. Ta nejznámější poukazuje na pozvolna se prodlužující den – Na Hromnice o hodinu více. Další také souvisí s očekávaným příchodem jara – Na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout.

MASO PRYČ

Sice ještě mrzne až praští, ale tu a tam jako by už ve vzduchu byla cítit předzvěst blížícího se jara. Vždyť Velikonoce jsou na dosah! Přece jen však ještě do nich zbývá hodně času a hlavně 40 dnů dlouhý půst, který měl zklidnit nejen jídelníček, ale i společenský život. A tak poslední velká zimní tradice velí se ještě před tím dosyta najíst a poveselit! Už český název karnevalu, tedy masopust, je vlastně doslovným překladem italského „carnem levare“ – maso pryč.

Masopust, tedy česká obdoba karnevalu, je spojen nejen s hodováním zabíjačkových pochoutek a sladkých dobrot, ale i s tradičními průvody masek a jejich rejem. Zvlášť v některých koutech Čech a Moravy, kde byl tento zvyk nejsilnější, se zachoval až do dnešních dnů – třeba na Chodsku, Doudlebsku, ve Strání nebo na Hlinecku, jehož masopustní průvody se v roce 2010 dostaly pod ochranu UNESCA.