ŠPICÍ DOLŮ
Začneme od nejzářivějšího symbolu Vánoc. A to doslova, od vánočního stromečku. Ten úplně první zdokumentovaný vánoční stromek stál v roce 1510 na náměstí v Rize. Do domácností se dostal ještě v 16. století v německých zemích. A tehdy by vás pěkně překvapil – věšel se totiž od stropu špicí dolů. Teprve až o sto let později se začal stavět do stojánků na zem a ještě o něco později jej ozdobily svíčky a další dekorace. K nám prý tradici stavění vánočního stromu přinesl někdejší kočovný herec Johann Carl Liebich, toho času ředitel Stavovského divadla v Praze, který o Vánocích roku 1812 užaslou společnost shromážděnou ve svém zámečku uvedl do salonu, jemuž vévodila zelená jedlička ozdobená hořícími svíčkami. Nový zvyk nejprve pronikl do bohatých měšťanských rodin a z Prahy se jen pozvolna šířil na venkov. Církev navíc v tu dobu ještě pokládala zdobení stromku za pohanský zvyk. Netrvalo ale dlouho a zdobení vánočního stromečku proniklo i do té nejzapadlejší vsi u nás.
NEŠŤASTNÝ RYBA
Ten večer moc nemluvil. Byl zádumčivý, zůstal dlouho vzhůru a pálil své písemnosti. Druhý den ráno - 8. dubna 1815 - vyšel ze Starého Rožmitálu a vystoupal na vrch Štěrbinu. V kapse svíral břitvu. Nahoře se podřezal. Jakub Jan Ryba, muž, který rozezněl české Vánoce radostnými tóny své České mše vánoční „Hej mistře“. Proč to udělal? Dopis na rozloučenou, v němž by vysvětlil své motivy sice nezanechal, ale víme toho dost. Dlouho bojoval s finančním nedostatkem, nepochopením a hlavně depresemi. Poslední kapkou bylo nejspíš vycouvání místního faráře z existenčně nezbytné opravy varhan v kostele Povýšení sv. Kříže, za které Ryba často usedal a kde ostatně na Vánoce roku 1796 poprvé zaznělo jeho nejznámější dílo. V čem byla „Rybovka“ tak jedinečná? Zněla od počátku do konce česky. Ryba byl autorem nejen hudby, ale i slov. Hudebních děl Jakub Jan Ryba stvořil téměř 1500, nám se jich však zachovala méně než polovina. I kdyby ale napsal jen své slavné vánoční dílo, nebylo by to málo.
KAPR? HOUBY!
Smažený kapr s bramborovým salátem. Ano, tradiční česká vánoční večeře, ovšem jen asi posledních sedmdesát let. Teprve po druhé světové válce u nás tohle jídlo zdomácnělo, přišlo z Rakouska, jen ten bramborový salát jsme „vyladili“ – rakouský originál je podstatně lehčí a vystačí si s méně surovinami, navíc bez majonézy. Kapr nicméně k českým Vánocům patří déle, ovšem dřív se připravoval hlavně načerno, tedy se sladkou omáčkou z kořenové zeleniny, mandlí, rozinek, černého piva, povidel, sušených švestek, perníku a ořechů. Případně namodro, tedy vařený s bílým vínem a kořenovou zeleninou. Své pevné místo na svátečním stole měly v minulosti hlavně houbové pokrmy, bez nich si Vánoce nešlo představit třeba v Krkonoších, kde připravovali hubník – pečený nákyp z housek namočených v mléce, vejcích a ze sušených hub, vonící majoránkou a česnekem. Bohaté rodiny si štědrovečerní tabuli zpestřovaly pečenými šneky a vařenými raky.
OSEL A VŮL
Stavění betlémů o Vánocích je dalším symbolem, který pokládáme za jejich základní stavební kámen. A v tomto případě celkem správně, protože tenhle zvyk se zrodil už před 900 lety. Ovšem první betlém byste marně hledali na bílém ubrusu v teple světnice. Byl to sv. František z Assisi, kdo podle tradice připravil v roce 1223 vůbec první půlnoční mši v lesní jeskyni u umbrijské vsi Greccio s živým volem a oslem jako připomenutí betlémské události. O rozšíření nového zvyku do celé Evropy se postarali jezuité a františkáni. Betlémy o Vánocích hojně zdobily kostely, ale josefínské reformy tomu učinily přítrž. A právě tehdy našly jesličky útočiště v domovech obyčejných lidí, ubylo z nich zlata a výpravnosti, ale přibylo upřímnosti a vřelé radosti z oslavy narození Ježíška. Tohle zesvětštění betlémů dalo zrod tradici jejich lidové výroby. Papír, dřevo, sklo, cín, keramika, perník… materiálů je nepřeberně. Není bez zajímavosti, že východní Čechy patřily a patří v tomto směru k nejplodnějším regionům.
SLAVENÍ VÁNOC? PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNO!
Umíte si představit, že by vám hlava státu oficiálně zakázala slavit Vánoce? Žádný stromeček, žádné voňavé cukroví, ani ťuk! Tak právě takovou situaci zažili v 17. století na britských ostrovech. Po sérii občanských válek, které vyvrcholily popravou krále Karla I., se do čela postavil Oliver Cromwell, který pak vládl až do své smrti a rozhodně nepatřil mezi oblíbené panovníky. Vrcholem antipatií u svého lidu pak dosáhl právě zákazem Vánoc, které při té příležitosti označil za hloupou papežskou pověru. Co víme, tak Britové si svátečního ducha ukrást nenechali, zákaz ignorovali a Vánoce slavili potají dál. Zákonodárcům tak zkrátka po čase nezbylo nic jiného, než je opět povolit. Takové štěstí ale neměli a dodnes nemají třeba v Saúdské Arábii, Somálsku, Bruneji nebo v Tádžikistánu – tam se Vánoce, jak je známe my, oficiálně slavit nesmí.
NENÍ DAR JAKO DAR
Znáte to: pár týdnů před Vánocemi autem zuřivě brázdíte přeplněná parkoviště obchodních center, tlačíte se s ostatními nebožáky ověšenými taškami na eskalátorech, ve frontách na poště ztrácíte nervy i vlastní důstojnost. Touha po dárky obsypaném kmeni vánočního stromečku je v současnosti bezbřehá, vždycky to ale tak nebývalo! Když tradice vzájemného obdarovávání mezi blízkými teprve kořenila, měla spíše filozofický význam. První dary si mezi sebou lidé vyměňovali už ve středověku a šlo spíše o drobnosti, které si sami vyráběli a spolu s darem tak věnovali i kus sebe. Mladí lidé dostávali jako symbol zdraví, síly a dlouhověkosti jablka, ořechy zase symbolizovaly dar moudrosti a sladké perníčky oslavovaly slasti mladosti. Dívkám se nadělovaly náramky s tyrkysy nebo bílými perlami jako symbol čistoty a poslušnosti rodičům. Oblíbené byly také vonné masti.
