Rekonstrukce galerie? Takové malé manželství…

12. prosince 2016

Posledních pět let spolu byli v intenzivním kontaktu. I když se na začátku trochu pohádali nad programem rekonstrukce, věděli, co chtějí vykřesat ze secesní stavby někdejší záložny na hradeckém Velkém náměstí. Více než dva roky trvající rekonstrukce budovy pro potřeby Galerie moderního umění se letos naplnila a v závěru listopadu se budova otevřela veřejnosti. Říká se, že úspěch má mnoho tatínků, ale neúspěch je sirotek. K rekonstrukci budovy Galerie moderního umění se budou určitě po zásluze hrdě hlásit nejméně dva tatínkové: její ředitel Tomáš Rybička a autor rekonstrukce, architekt Pavel Tušl.

Co je pro vás tou nejzazší vzpomínkou, kterou máte spojenou s rekonstrukcí Galerie moderního umění?

Tomáš Rybička: „Napište na čtyři stránky, jak má vypadat galerie.“ To mi v květnu 2010 řekla Vendula Domšová, která tehdy byla předsedkyní kulturního výboru krajského zastupitelstva. To byl počátek, od kterého se vše odvíjelo. Smutné je, že Vendula Domšová se dnešního otevření galerie bohužel nedožila. Samozřejmě druhý významný okamžik byl, když výběrové řízení na projekt rekonstrukce vyhrál Pavel Tušl, který mi pak řekl, že se mu do toho projektu vůbec nechce, protože tu vystavujeme ne v galerii, ale v bývalých kancelářích. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to tak opravdu je, jen jsme to sami neviděli. Pavel Tušl měl ideu, že z té budovy uděláme moderní galerii moderního umění. Dnes už jsme na konci té cesty a návštěvníci musí zhodnotit, jak se nám to povedlo.
Pavel Tušl: Pro mě ta první vzpomínka je asi okamžik, když jsem sem poprvé přišel a říkal si, že ten prostor je absolutně nevhodný pro galerii. Že by bylo za ty peníze lepší postavit novou budovu. Pak se ale ukázalo, že to je skelet, což na první pohled není znát, a že když se to tu totálně přestaví a uvolní, tak nám vznikne přes tři patra vlastní galerie s vnitřním osvětlením přes světlík. Musím k tomu říct, že se chci velice poklonit památkářům, kteří nám to dovolili, protože je to velmi razantní změna a jejich přístup byl příkladný pro moment, kdy památka ztratí svou původní funkci a vytváří se nová.

Vy dva jste se poprvé setkali až nad projektem rekonstrukce, nebo jste se už znali z dřívějška?

PT: My se známe a tykáme si už pětadvacet let.
TR: To bylo krátce po revoluci, když jsme se potkali. Psal se rok devadesát, možná devadesát jedna. Potkali jsme se na tehdy připravovaném projektu rekonstrukce Nálepkových kasáren, kde mělo vzniknout diecézní muzeum, výstavní prostory a právě i galerie. Byla to vůbec první myšlenka jakési muzejní čtvrti v Hradci Králové, o které se dnes znovu mluví v souvislosti s Gayerovými kasárnami.

Při tak úzké spolupráci, jako byla rekonstrukce galerie, se musel vyvinout i váš osobní vztah. Hádali jste se, nebo jste se víc sblížili?

PT: Já říkám, že každá takováto stavba je malým manželstvím. Lidi si spolu vytvářejí vztah, který musí být postavený na důvěře. Pokud si nebudeme důvěřovat, tak ten výsledek bude velmi špatný. To, že jsme se znali předtím, je jedna věc. Tady jsme si budovali úplně nový vztah od úplného začátku a musím říct, že těch pět let až do otevření jsme byli v kontaktu pravidelně několikrát týdně.
TR: Bylo to soužití. Minimálně jednou za týden jsme se potkávali, někdy to ale bylo i několikrát za den. Před chvílí jsem říkal, že jsme neměli žádné spory, že naše názory byly velice blízké. Nevím, myslíš si to taky?
PT: Jediný problém byl, že z mého pohledu bylo zadání projektu postavené jinak, než jak by to být mělo, ale na druhé straně tím vzniklo naše myšlenkové řešení. Pokud projekt nemá myšlenku, tak je bezduchý. Ta naše myšlenka byla, že pokud máme velmi kvalitní sbírku, tak bychom ji měli kvalitně prezentovat v kvalitním prostoru, a já jsem začal s tím, že bych nejraději postavil novou galerii. Za tyhle peníze by se určitě dal postavit nový dům. Nicméně nakonec se rekonstrukce stávajícího objektu ukázala jako správné řešení.

Představy vás dvou o výsledné podobě rekonstrukce se tedy od začátku shodovaly?

PT: Mezi námi byl jediný rozdíl. Já jako architekt nepotřebuji mít výkres a prostor si dovedu představit, vlastně si ho vykreslím v hlavě ve 3D. Teď je otázka, za jak dlouho to takhle viděl Tomáš. Také proto jsme už ve fázi studie připravili 3D animaci.
TR: Já když viděl tu animaci, tak mě hned napadlo, že to je to, co chceme. A když jsme tady před pár týdny začali zavěšovat obrazy a umisťovat exponáty, tak jsem tu poprvé v životě měl pocit, že instaluju v galerii. My jsme si hned na začátku řekli, že chceme rehabilitovat budovu, přiblížit ji historickému stavu, zlepšit podmínky pro vystavování a uchovávání historických děl, čili hlavně klimatické podmínky, světlo a bezpečnost. Také bylo ale nutné zlepšit podmínky pro návštěvníky a zaměstnance.

Byly okamžiky, kdy vy jste musel pochopit pana ředitele, jaké má nároky na provoz budovy, a vy naopak pana architekta z hlediska myšlenek architektonického řešení?

TR: Já si myslím, že pan architekt respektoval naše potřeby. V tom jsme žádné spory neměli. Já jsem naopak respektoval architektonické řešení a samozřejmě jsem si na některé věci musel zvyknout. Na první poslech jsem si říkal, že některé věci nepůjdou nebo nám je památkáři neschválí. Vnitřně jsem pro to byl nadšený, ale měl jsem racionální brzdy.
PT: My jsme si vytvořili takový systém, abychom jeden bez druhého nic neudělali. Vše jsme rozhodovali spolu.
TR: To je pravda. Vždy jsme se odkazovali jeden na druhého. To je opravdu jedna z nejdůležitějších věcí, která nám pomohla k výsledku takovému, jaký je.
PT: K tomu bych ještě doplnil, že se nám na stavbě podařilo vytvořit atmosféru takovou, že si nikdo nedovolil udělat nic bez nás. Do jisté míry bych řekl, že lidé, kteří tu pracovali, byli hrdí na to, co dělají. Myslím, že ta atmosféra byla velmi dobrá a nestávalo se nám často, že když jsme přišli a něco potřebovali, tak bychom slyšeli, že to nejde.

Když se ohlédnete zpět za tím celým procesem rekonstrukce, co byl nejdůležitější okamžik?

PT: Určitě to byl okamžik, kdy nás napadlo vybourat celý ten vnitřek ve třech patrech. To ovlivnilo celou stavbu od začátku do konce.
TR: Rozhodující byl souhlas památkářů, že tuto architektonickou koncepci můžeme naplnit.

Mezi veřejností určitě vznikne diskuse o dominantní vzduchotechnice, kterou vyzdobil výtvarník Aleš Lamr zářivými barvami. Toto odvážně řešení se možná stane terčem kritiky…

PT: Tohle vzniklo vývojem. My jsme řekli, že pokud jsme galerie moderního umění, tak bude možná dobré, když vzduchotechniku nějak výtvarně pojednáme. Aleš Lamr symbolizuje svou abstrakcí moderní umění, takže proč by zrovna takovéto jeho dílo nemohlo prostoru galerie vévodit.
TR: Vzduchotechnika měnila také svoji pozici i tvar a nakonec skončila na místě, které je technicky i esteticky vhodné. Když byla nainstalovaná, objevila se myšlenka, že pokud už tu musí být, tak ať z toho technického objektu uděláme objekt výtvarný. S případným negativním hodnocením samozřejmě počítáme a víme, že se to nebude každému líbit. Myslím ale, že takový objekt v galerii moderního umění návštěvníka až tak nepřekvapí.

Někoho ale možná překvapí, že součástí Galerie moderního umění bude nově Galerie Vladimíra Preclíka, která byla předtím umístěna v prostorách Krajského úřadu Královéhradeckého kraje.

TR: Už před rekonstrukcí bylo domluveno, že sem bude Galerie Vladimíra Preclíka přesunuta. Jejím přesunem se trochu změnil režim zacházení s celou tou kolekcí. Především už nemusí být vystaveno všechno, takže expozici budeme obměňovat přibližně po roce. Díla, která Vladimír Preclík kraji daroval, budou vždy tvořit základ a doplňovat je budeme o další díla ze sbírek naší galerie i dalších galerií.

Dá se říct, co bylo pro vás během rekonstrukce největším překvapením?

PT: Je to možná drobnost, ale musím říct, že místnost, kde se objevily původní textilní tapety, byla pro mě největším překvapením. Co mě dál překvapilo, byl přístup dodavatele stavby. Na kontrolní dny jsem se doslova těšil a každý den jsem viděl velmi zásadní posuny ve stavbě.
TR: Pro mě to byly také ty nečekaně objevené tapety a pak hlavně výsledek práce restaurátorek. To je malý zázrak, protože když si vybavím, jak ty tapety vypadaly, jak byly poškozené a poničené, a když oproti tomu vidím, jak vypadají dneska, je to velké potěšení. Pak jsou samozřejmě velkým překvapením obnovené historické prostory, barevné stropy a samozřejmě to, že konečně vidíme historická svítidla skutečně svítit. Překvapení se tedy konala, ale jen v tom pozitivním smyslu, tedy že výsledek překonal naše očekávání.

Mám pocit, že výsledek rekonstrukce je hodně řemeslně kvalitní, poctivý. Je to jenom vliv památkářů a jejich striktních požadavků nebo za tím byla ambice odvést dobrou práci?

PT: My vždy v soutěži o dodavatele požadujeme, aby firma měla zkušenosti s rekonstrukcí památek. Důležité je nastavit si jak s firmou, tak s investorem pravidla, vzájemný respekt a důvěru. To si myslím, že tady nastalo velmi rychle.
TR: Musím potvrdit, že všichni, kteří zde pracovali, byli hrdí na svou práci. Generální dodavatel si opravdu ohlídal i svoje subdodavatele a vyžadoval od nich stejně perfektní práci.
PT: Na stavbě nesmíte nechat udělat žádnou část špatně. Musíte si vše od začátku uhlídat. Pokud vidíte, že něco nejde, je potřeba to říct včas a ne vše předělávat na konci.

Tomáš Rybička: Umění jde po dobrých cestách

První otázka je možná banální. Vy jste historikem umění?

Zaměřením ano, studiem však ne. Já jsem vystudoval estetiku a historikem umění jsem se spíš stal profesně. Vždy jsem se zajímal o moderní grafiku dvacátého století i o další oblasti. Zajímali mě i takoví autoři jako Josef Šíma nebo František Kupka a jsem rád, že jsem mohl připravit výstavy obou těchto umělců. Co mě neméně zajímá, jsou umělci, jejichž tvorba není tak známá. Ví se, že existují, hovoří se o nich, ale nepatří mezi ty nejznámější. Jejich tvorba je však velice kvalitní a rozhodně stojí za to, si ji připomínat.

Jak jste ze svého profesního hlediska vnímal rekonstrukci galerie, která je sama o sobě uměleckým dílem?

Například jsem neměl pocit, že by nám památkáři během rekonstrukce komplikovali život. My v galerii se staráme o kulturní dědictví, takže jsme rozhodně na budově nechtěli páchat nějaké škody nebo navrhovat úpravy, které by ji poškozovaly. Naše názory byly velice blízké názorům památkářů, i když ta rekonstrukce je z hlediska architektonického velmi odvážná. Přízemí a první patro budovy mají reprezentační charakter, je tam řada umělecko-řemeslných prvků, vitráže, štuková výzdoba, původní dochovaný nábytek. V dalších patrech se nacházely už jen kanceláře, a tak jsme se snažili pozvednout je rekonstrukcí na úroveň těch historicky cenných pater.

Ve sbírkách máte přes pět a půl tisíce předmětů. Dá se vůbec říct, který z nich máte nejraději?

Já opravdu nemám jedno takové konkrétní dílo. Na sbírkách naší galerie si cením toho, že jsou vyvážené, že nám snad nechybí nějaká důležitá vývojová tendence. Jsme schopni udělat stálou expozici nebo její výběr tak, že se ten vývoj českého moderního umění dá dobře sledovat. Základ expozice je tedy chronologický a myslím, že je to dobře. V posledních letech se vedou diskuze, zda mají být sbírky chronologické, nebo je lepší dělat je jiným způsobem. Jsou galerie, které se takto rozhodly. Dle mého je ta chronologie přehledná pro návštěvníka a navíc potom ta expozice se dá využít i pro pedagogické a vzdělávací účely.

Co vlastně galerie jako instituce dělala po dobu, kdy byla její budova uzavřená?

Nás tady po dobu rekonstrukce bylo dvanáct. My jsme od uzavření galerie museli vystěhovat kompletně celou budovu. Veškeré sbírky bylo třeba přemístit do náhradních prostor, které musely splňovat veškeré podmínky, ať už klimatické nebo po stránce zabezpečení. Nicméně po celou dobu rekonstrukce galerie byla všechna její umělecká díla dostupná. Půjčovali jsme je jiným muzeím i galeriím na jejich výstavy, včetně těch zahraničních. Dále jsme vystavovali každý měsíc jedno umělecké dílo z naší expozice v prostorách Muzea východních Čech, pořádali jsme přednášky ve Studijní a vědecké knihovně. Čili my jsme normálně pracovali a fungovali, samozřejmě v omezeném rozsahu, jak nám to umožňovaly provizorní podmínky. Také jsme samozřejmě museli sledovat postup rekonstrukce, abychom si jako budoucí uživatelé pohlídali výsledek.

Zmínil jste přednášky v knihovně. Jednu z nich jste přednesl na téma „Kam kráčí současné výtvarné umění“ a já bych se vás rád zeptal na totéž.

Já si myslím, že jde po dobrých cestách, i když opakovaně se mluví o krizi výtvarné tvorby, konkrétně o krizi malířství. Nevím, co k tomu různé teoretiky vede. Já si myslím, že když malířství přetrvává už několik století a v té podobě, v jaké jej známe, existuje přinejmenším od středověku, tak není důvod, aby se dál nevyvíjelo. Naopak se ukazuje, že některé ty novější umělecké projevy zřejmě vyčerpaly své možnosti a už se tolik neuplatňují.

Když si představíte sbírky vaší galerie za padesát nebo sto let: co myslíte, že do nich přidají současná léta?

My už přidáváme teď, ale záleží samozřejmě na těch, kteří přijdou po nás, a na tom, čemu budou věnovat pozornost. Pro nás má, ať už ve výstavním programu nebo v nákupu uměleckých děl do sbírek galerie, tu nejvyšší prioritu umělecká kvalita. Zdálo by se, že třeba u současné tvorby není snadné to odhadnout, nicméně se o to pokoušíme a nesnažíme se to svádět na malý časový odstup od současné tvorby. S tím ještě souvisí jedna věc. Galerie našeho typu, čili sbírkotvorná instituce, by měla mít tu prestiž, aby spoluurčovala kritéria, aby nastavovala laťku. Dle mého názoru je úkolem naší galerie vyhledávat nejen ze současné tvorby, ale celkově z českého moderního umění to nejkvalitnější a formou výstav nebo stálé expozice ukazovat kvalitu toho, co považujeme za nejcennější. Tím také kultivujeme prostředí, návštěvníka. Samozřejmě ne každá výstava, kterou připravíme, se musí všem líbit. Já říkám, že když sem přijde návštěvník a líbí se mu úplně všechno, tak to vlastně není dobře, že má nevyhraněný vkus. Měl by tedy optimálně odcházet s pocitem, že i když se mu konkrétní výstava nelíbí, musí jít o objektivně kvalitní uměleckou tvorbu, pokud je vystavena v naší galerii. To je prestiž, o kterou chceme usilovat.

V roce 2017 budete už dvacet let ředitelem Galerie moderního umění. Kdybyste mohl jak sobě, tak galerii k tomuto společnému výročí něco popřát, co by to bylo?

Já bych přál galerii, aby v nových prostorách vyvíjela svoji činnost se vším, co k tomu patří. My tady jsme hlavně pro návštěvníky. Přál bych si tedy, aby se nám dařilo toto naše poslání naplňovat.

Pavel Tušl: Lepší než exhibice je pokora

Hradec Králové býval nazýván salonem republiky. Myslíte, že i stavby z posledních pětadvaceti let navazují na tu vysokou architektonickou úroveň první poloviny dvacátého století?

Já si myslím, že ano. Hradec je velmi dobře založený. Naštěstí jeho vnitřní struktura byla v polovině dvacátého století dostavěná, takže v ní komunisti moc paneláků nemohli postavit, a zdá se mi, že i ty nové stavby, které tady vznikají, mají dobrou úroveň. Srovnejme to třeba s mizernou kvalitou pardubické architektury. Hradec si pořád drží vysokou úroveň, pořád tu vznikají velmi dobré a kvalitní stavby.

Pořád je tu asi vepsána genialita Gočára a jeho doby.

Je to v tom urbanismu, v tom standardu, který nasadili. Úroveň je dána investory, kulturou obce a hlavního architekta, tvůrci. Je to mix.

Které budovy se vám za posledních dvacet let vyloženě nelíbí?

Nic tak hrozného tu asi nestojí, ale třeba areál hradecké univerzity nebývá příliš vyzdvihován. Pravda je, že postmoderna, které se budovy univerzitního kampusu drží, je už dost z módy. To jsme my zažívali na škole před třiceti, čtyřiceti lety. Dokázal bych si ten areál představit lepší, ale na druhé straně mě to zase neuráží natolik, že bych si řekl, že je to paskvil. Také jsem nad tím nejdřív stál a zíral. My jsme na postmodernu byli ve škole dost zatížení, protože šla proti oficiálnímu proudu. V případě hradecké univerzity ale postmoderna přichází pozdě. Je to samozřejmě dáno tím, že ten projekt vznikl hned po revoluci, postavila se jedna budova a teď kolem ní rostou ve stejném stylu další.

Pak je tu třeba budova katastrálního úřadu.

Té hlavně ubližuje absence jakýchkoliv souvislostí v lokalitě, kde stojí. Hned vedle je socialistická stavba Aldisu a torzo hotelu ROH. Věřím ale, že ta lokalita půjde nahoru se stavbou nové budovy ČSOB. Vaše jméno si nejvíc Hradečáků asi spojuje s rekonstrukcí pivovaru, která svého času vzbuzovala emoce. Co ve vás tahle stavba dnes evokuje? Já myslím, že jsme zachránili kus města. Vytvořili jsme třetí náměstí vedle historického centra. Neuvědomuji si, že bychom na té stavbě udělali mnoho chyb. To byla stavba, kterou musel zaplatit stát, do toho by žádný soukromý investor nešel. Docela mě mrzel ten začátek, kdy jsme to celé vymýšleli a novináři vytvořili šílenou kauzu.

Zkuste, prosím, přiblížit, proč byla rekonstrukce areálu pojata právě takto.

Pivovar tam byl situován dost nešťastně. Tím, že se na tom rohu starého města tak extenzivně vyvinul, vyžádal si přítomnost těžké kamionové dopravy, která putovala celým starým městem. Další problém byl, že do města, tedy k Jiráskovým sadům, stál pivovar zády. Proto jsme se snažili přidat na Třídu ČSA obchodní parter a udělat tak z toho areálu součást města. Také jsme říkali, že to má docela hezkou symboliku: ostroh nad soutokem řek v kraji. Kdo jiný by tam měl sídlit než kraj. Symbolicky i prostorově se to podle mě podařilo. O to víc mě mrzely drobnosti, jako že v tomtéž roce jsme v soutěži o stavbu roku našeho kraje skončili druzí za jakousi mateřskou školou nebo že v knize o moderní architektuře Hradce Králové, vydané asi tři roky po dokončení stavby, pivovar nenajdete.

Zmínil jste, že v areálu vzniklo třetí náměstí starého města…

Měli jsme tehdy dvě možnosti: buď náměstí zastavět, nebo ho otevřít. Zvolili jsme druhou možnost. Náměstí má veškerou vybavenost, aby žilo. Jsou tam kotvy pro umístění dočasného zastřešení, v parkovacím domě je 500 míst, jsou tu toalety, šatna, uvnitř sál pro 150 lidí. Pak se doslechnete, že sál se raději nikomu nepronajímá, aby se neošoupala křesla. Na náměstí jsme chtěli restauraci se zahrádkou, aby ožívalo. Nakonec je z ní jídelna. Tak jsme po dostavbě areálu aspoň prosadili na náměstí Bistro u dvou přátel. To je vlastně jediný prostor, který tam žije. Ale náměstí by mohlo žit mnohem víc. Proto jsou tu i brány, které lze uzavřít, aby tu šlo pořádat akce s kontrolovaným vstupem. S provozem úřadu by to přitom vůbec nekolidovalo – lze do něj vcházet a vycházet z něj i jinými cestami, než přes náměstí. Prostě jsme chtěli, aby náměstí mohlo samostatně žít a aby se ta investice obrazně vracela s nějakou přidanou hodnotu zpátky městu a lidem.

Je rekonstrukce pivovaru stavba, na kterou jste nejvíc hrdý?

Když něco děláte třicet let, tak jsou i menší projekty, o kterých máte pocit, že se vám povedly. Já třeba mám hrozně rád Reiffeisen banku na náměstí V Kopečku, kde jsme z domu dlouhého 20 metrů a širokého 9 metrů udělali v devadesátých letech banku. Tehdy to byla stavba za třicet nebo čtyřicet milionů, to je z dnešního hlediska neuvěřitelné. Větší dílo, než je pivovar, jsme ale nedělali a dělat asi už ani nebudeme.

Práci architekta na rekonstrukci historické stavby si představuji jako oscilaci mezi úctou k práci někoho před vámi a vlastní ambicí ukázat něco svého. Z čeho vzniká ta výsledná rovnováha?

Já spíš inklinuji k tomu podřídit se. Byla doba, kdy jsem jezdil po městech a díval se, jak se chová moderní architektura k té historické. Vždycky jsem z toho měl spíš pocit, že bych měl být pokorný, než za každou cenu exhibovat a dělat si ambice. Urbanismus je leckdy mnohem důležitější, než ten jeden dům. Když jsme třeba realizovali rekonstrukci Gymnázia J. K. Tyla, bylo jasné, že škola tam je a bude, takže jsme se soustředili na technologie. V tom jsem viděl jediný generační rozdíl, který tam můžeme přinést.