Obě jste na rozhovor přišly oblečené v černé. To jste se domluvily?

HF: To je u návrhářek normální. Velmi by mě překvapilo, kdyby tady Andrea přišla v květovaných šatech. Prý ale žijete v Londýně a tam pořád jedou sedmdesátky, tak jsem vás trochu tipovala i na džíny.
AV: Já zásadně nenosím kalhoty. Ale oblékla jsem aspoň džínovou bundu.
HF: Většinou je to tak, že když se sejdou návrhářky, přijdou všechny v černém, výjimečně má jedna na krku bílý šátek. A to ještě ke všemu bývám já.

Andreo, teď sice žijete v Londýně, kde dokončujete poslední ročník módní školy Central Saint Martins, ale narodila jste se na východě Čech – v malé obci Mžany u Hradce Králové. Jaké to v devatenácti letech bylo, přestěhovat se z malé vesničky do světové metropole?

AV: Byl to trochu šok. Vyrostla jsem ve velkém domě s rodiči, prarodiči, tetou, strejdou a jejich dětmi, dohromady nás tam bydlelo devět. Když jsem se pak odstěhovala do Londýna, zažila jsem vůbec poprvé, jaké je to žít sama, navíc v malinkaté garsonce. Ani v nejmenším si ale nestěžuji, naopak cítím velký vděk, že jsem mohla odejít do zahraničí, sbírat zkušenosti a učit se od těch nejlepších. Myslím, že část mého já tomu ani po těch letech stále ještě neuvěřila, že se mi podařilo na Central Saint Martins dostat jen tak z gymnázia, bez předchozího výtvarného vzdělání. Moc si toho vážím.

Heleno, vy jste takovou možnost, vzhledem k době, do které jste se narodila a ve které jste vyrůstala, neměla. Jak vzpomínáte na chvíle, když vám bylo jako Andree?

HF: Když mně bylo jako vám, vládl v zemi tvrdý socialismus, navíc jsem už měla dvě malé děti. Vycestovat kamkoli do zahraničí bylo nemyslitelné. Věřte, že vám ze srdce přeji, že teď už je to jinak, protože zvlášť v naší branži vám to otevře mnohé obzory a dveře. Navíc ta škola má moc dobré jméno, určitě toho využijte. Samotné je mi to líto, kolik jsme toho v porovnání s dneškem nemohli. Čím víc jsme ale nemohli, o to víc jsme se snažili a zkoušeli něco nového, hledali jsme cestičky jak prorazit. Po nocích jsme šily a pak svoje věci jezdily samy předvádět po kulturácích. Když na to teď zpětně vzpomínám, byla to doba, kdy jsem si užila snad nejvíc srandy v životě. Dodneška, když se potkáme s Liběnou Rochovou, vzpomínáme, jak jsme jely v natáčkách autem na přehlídku do Ostravy. Tam rychle vystoupily, natáčky shodily a šly na molo. Naše generace měla opravdu tah na bránu.

Jako návrhářka jste o sobě dala poprvé pořádně vědět v roce 1978 díky legendárním „bertramkám“, které organizovala vaše maminka. Dnes by se řeklo, že to byly takové kreativní workshopy v Praze, kde se mohli začínající tvůrci předvést.

HF: Byla to tehdy vlastně jediná šance, jak sebe a svoji tvorbu prezentovat. Pravda, ještě se jednou za rok pořádala společná výstava v Díle, kde jsme mohli představit tři modely, a to bylo celé. Všechno se dělalo na černo a do šuplíku. K té „bertramce“ se mamka dostala oklikou, měla v ROH funkci jako úsekový důvěrník a říkala si, že by toho mohla nějak smysluplně využít, a tak začala pořádat tahle tvůrčí setkání. Vzniklo to přitom úplně nevinně s Danou Vašátkovou a Natálií Kšajtovou, někdejšími modelkami – hvězdami časopisu Žena a móda. Holky byly nesmírně kreativní, tvořily šperky a další doplňky, tak se domluvily, že je tam budou předvádět a přizvou při té příležitosti další tvůrce. Postupně se to setkání od setkání profesionalizovalo, přibývali další tvůrci, až se tam podařilo soustředit celou moji návrhářskou generaci – Táňu Kovaříkovou, Liběnu Rochovou, Hankou Havelkovou, Michala Švarce, Radku Kubkovou, Šárku Hrůzovou a řadu dalších. Nechyběla ani Klára Nademlýnská, ale to bylo tehdy mládě, ještě nenavrhovala, ale chodila přehlídky.

Vaše značka je i proto úzce spjatá právě s Prahou, nicméně vy jste původem také z východních Čech, narodila jste se v Náchodě. Mají vás dokonce na listině slavných rodáků.

HF: To je roztomilý příběh. Z Náchoda znám jen porodnici, byla jsem tam všeho všudy pořádně jen jednou, a to právě u příležitosti svého narození. Abyste rozuměla, moje maminka žila s tatínkem a jeho rodiči v Praze na Vinohradech, jednoho dne se ale pohádala s tchánem, těhotná si sbalila kufr a odjela za svojí maminkou do České Skalice. Východočeškou jsem proto trošku náhodou. Ačkoli jsem tam řadu let žila a první i druhý manžel pocházejí také odtamtud.

Asi tomu osud chtěl, že jste dětství netrávila v Praze, ale vyrůstala s babičkou v České Skalici.

HF: Měla jsem velmi mladé rodiče, byli čerstvě na vysoké a já neplánovaný plod studentské lásky. Mamka chtěla dál studovat, a tak mě jako tříměsíční miminko nechala u tehdy čtyřicetileté babičky Otylky právě ve Skalici. Jak já ji milovala! Byla jsem pro ni jako třetí dítě, ale protože těžce a dlouho pracovala, pověsila mi na krk klíč a nechala mě objevovat krásy venkova. Bydlely jsme v objektu sběrných surovin, kam se vozily zbytky z fabrik, takže jsem v podstatě vyrůstala tam – v halách mezi rolemi papíru a odstřižky látek. Tam se asi začala probouzet moje kreativní stránka, věčně jsem si odtamtud nosila domů nějaké „poklady“, ze kterých jsem si lepila a vystřihovala, nebo na které jsem si kreslila. Byl to takový můj svět významně spjatý s přírodou. V tomto jsem měla krásné dětství, myslím, že mnohem hezčí, než kdybych žila s rodiči a prarodiči v tom pěkném bytě na Vinohradech. Prarodiče z tátovy strany byli naopak v pravdě městští lidé, dědeček byl starosta Prahy 3 a myslím, že se dost bál, co ze mě vyroste. Pokaždé, když mě viděl, byla jsem špinavá od hlíny a tahala v kyblíku šneky. (smích)
AV: Ona ta dětská osamocenost má možná něco do sebe. Já si vlastně prošla něčím podobným, protože tím, že jsem dojížděla do Hradce do školy, tak neexistovalo, abych trávila čas po vyučování s kamarádkami nebo u nich přespávala. Upřímně mě to tehdy mrzelo, protože jsem se cítila úplně odříznutá od všeho dění. Na druhou stranu jsem se ale asi i díky tomu vyvíjela víc po té kreativní stránce. Vždycky jsem odpoledne sedla na kolo a jela do přírody kreslit. To jsem milovala a dodneška to tak mám, je to můj malý útěk do vlastního světa.

Přemýšlely jste někdy o tom, kde se ve vás ty kreativní geny vzaly? Maminka Andrey je ekotoxikoložka, Helenini rodiče zase geologové.

AV: Postupem let jsem se dopátrala, že babiččina maminka byla modelářka střihů a její dědeček zase švec. Ani jednoho jsem nepoznala, ale čas od času doma narazila na nějakou památku po nich – třeba ševcovská kopyta. Byla jsem z toho nadšená, zato babička to brala spíš jako nepořádek. Obecně se mnou rodina můj zápal pro umění a design moc nesdílela. Ne, že by mi to nepřáli, ale nevěřili tomu, že se tím dá živit, protože s tím předtím neměli žádnou zkušenost. Já si tím vlastně taky nebyla úplně jistá, nikoho z branže jsem neznala, a tak jsem si říkala, že si to sama musím nejdřív obhájit sama před sebou, než to budu moci nějak uspokojivě vysvětlit jim. A tak jsem se „kousla“ a zkusila Londýn.
HF: To jste hezky řekla, že jste se „kousla“. Myslím, že to je u vaší generace dnes dost podstatné. Spousta lidí to neumí, nechce se jim a hrozně dlouho se hledají. Máte všechny myslitelné možnosti, přesto máte problém to nějak rozumně uchopit. Ne každý je dostatečně vyzrálá osobnost, aby tu svobodu rozhodnutí a volné ruce ustál.
AV: Řekla bych, že když se člověk rozhodne kreativní prací živit, musí to bezmezně milovat. Jen tak u toho vydrží. Jen mít rád v tomhle nestačí.

Heleno, vaše první kolekce se jmenovala Z babiččiny krabičky a obsahovala prvky původních metod zpracování oděvů, jako je paličkování nebo ručně vyšívaná krajka. To vás inspirovala právě milovaná babička Otylka?

HF: Ne, tahle krabička patřila babičce mého prvního muže. V Bílé Třemešné jsme měli léta rodinnou chalupu, kam jsem od dětství každé léto jezdila. Když mi bylo nějakých sedmnáct, stopla jsem si fešáka na motorce. Jmenoval se Karel Fejk, a jak asi tušíte, záhy jsem si ho vzala. Dostala jsem se tak na statek v Nových Lesích u Dvora Králové, kde jsem na půdě objevila truhlu s výbavou jeho babičky. Byla to bohatá statkářka, takže to byl skvost za skvostem. Já jako textilačka, absolventka střední umělecko- -řemeslné školy, jsem žasla nad každým kouskem, obzvlášť nad nádhernými ručně vyšívanými nočními úborky. Ty mě úplně fascinovaly, protože do té doby jsem je viděla maximálně v muzeu, a jim to leželo na půdě! Začala jsem je různě barvit a přešívat, a tak vznikla má první kolekce.

Co vás na tom tak zaujalo?

HF: Fascinovala mě ta práce! Představte si na stavu utkané pevné plátýnko, na kterém jste mohla detailně obdivovat jednotlivé sámečky, krajky, výšivky. Všechno to byla úchvatná ruční práce. V jedné té noční košili dodnes spím na chalupě, díky poctivosti materiálu a zpracování přežije všechno. Jedny šatičky jsem darovala svojí asistence a věřím, že i u ní se budou dědit po generace. Přesně v tom jsou koneckonců ty příběhy! Já tu babičku statkářku sice nezažila, ale díky těm nočním úborkům jsem její příběh objevila, a jak jsem je barvila a přešívala, svým způsobem jsem je zase uvedla do života.
AV: Vnímám to úplně stejně. Měla jsem pratetu Annu, kterou už jsem sice nezažila, ale která mistrně ovládala umění ruční krajky. To je neuvěřitelně jemná, pečlivá práce, která trvá hodiny. Vznikají z ní nádherné, na první pohled křehké, a přitom neuvěřitelně pevné výtvory. Pár kousků se mi podařilo zachránit a věřím, že kdokoli se na to podívá, chytne ho to za srdce stejně jako mě. Líbí se mi věci, za kterými je vidět kus práce, píle a řemeslo. Sama mám blízko k ručním pracím, zabývám se modrotiskem, baví mě folklór. Na Moravě ještě najdete kroje, které se předávají z generace na generaci, ale v Čechách se to už úplně vytratilo. Je mi to líto, přitom neříkám, že v tom musíme chodit po ulici, ale jsou to věci, které nesou kus historie, jsou součástí rodinného dědictví a je škoda o ně přijít.
HF: Já už to říct můžu, protože mi je, kolik mi je. Času je málo a za jeden život se toho vážně nedá moc stihnout. Proto tolik obdivuji Antonia Gaudího, který za sebou zanechal ohromnou stopu, především v Barceloně, přesto byl schopen překročit vlastní stín a předat onu pomyslnou pochodeň dál. Hrozně fandím jeho pragmatické vizi u Sagrady Famílie. On věděl, že to nestihne dostavět, a tak zanechal své architektonické nákresy dalším generacím. Takhle to má přece být, dát možnost navázat, pokračovat. Není to o tom, že mým narozením začíná svět.
AV: A po mně potopa.

Jisté pokračování, začátek nové epochy možná čeká už teď módní průmysl. V souvislosti s koronavirovou pandemií se řada módních domů uchyluje ke komorním přehlídkám svých nových kolekcí, chce jich vydávat méně. Ještě víc než dřív se tak dostává do popředí fenomén pomalé módy neboli slow fashion – nehromadit, volit kvalitnější a trvanlivější materiály, ekologické zpracování. Jak se k tomu jako tvůrkyně stavíte?

HF: Pozorovala jsem to už před koronavirem, že módní průmysl obecně potřebuje zbrzdit. Dostali jsme se do neudržitelného tempa. Samotnou mě jako návrhářku frustruje tvořit dokola pořád nové kolekce. Navíc díky přímé zpětné vazbě od zákazníků, kterou v salonu mám, vím, že nová kolekce nazraje až za dva, tři roky od uvedení. V devadesátých letech to bylo jiné, to jsem vydávala novou kolekci co půl roku, pokaždé s grandiózní přehlídkou. To jsme ale sídlili v Lucerně na 450 m2, kam se pohodlně vešlo dvě stě lidí. Posledních deset let už mi to ale vůbec nedává smysl. I kvůli tomu podle mě získala móda až pejorativní nádech něčeho povrchního, přitom pro mě je naopak velmi hlubokou záležitostí. Když někoho potkám poprvé, tak si v něm právě prostřednictvím toho, jak je oblečen, čtu.
AV: Současná situace v módním průmyslu je šílená. Když jsem během studijních stáží pracovala v různých módních domech po světě, zažila jsem to na vlastní kůži. Tam se nedělají dvě kolekce, ale třeba i šest. Není výjimkou, že šijete celou noc, abyste to ráno zase celé předělávala, a nakonec se celá vaše práce masivně zkomercializovala. Já od začátku stojím trochu na opačné straně, barvím přírodně avokádovými peckami nebo batistem, soustředím se na individualitu a unikátnost. Slow fashion pro mě není novinkou, já jí žiju.

Je na to ale současná konzumní společnost připravená? Přestat nakupovat ve velkém, vážit si kvality a připlatit si za ni?

HF: Myslím si, že lidé jsou nejenom připraveni, ale už po tom touží. Chtějí se vrátit k těm pravdivým, autentickým věcem. Vědecko- technická revoluce běží pořád na pozadí, vývoj ve všem je tak strašně rychlý, že lidé musí být zákonitě přesyceni a touží po něčem hmatatelném. Když jsem začínala já, uplatňovat tuhle filozofii bylo těžší, nicméně už tehdy jsem tvořila jenom z přírodních materiálů a soustředila se především na český len. Když se mě lidé ptali, odkud mám látky, odpovídala jsem, že z Moravolenu Šumperk. Byla jsem zkrátka pověstná tím, že dělám s českými fabrikami. To se ale v devadesátkách moc nenosilo. Největší pecka byla, když to bylo z Itálie. Ať to bylo cokoli. Nikdo si ale neuvědomoval, že zatímco ostatní byli ve skladu, já byla v kuchyni. Mohla jsem si díky spolupráci s tuzemskými výrobci říct, jak to přesně chci, a naučila se spoustu nových věcí.
AV: Souhlasím, že se to poslední dobou zlepšuje, tvůrcům už není jedno, kdo je jejich dodavatel. Začínají chápat, že když jako tvůrci využijí lokálních produktů a dodavatelů, podporují lokální trh, a tak vlastně sami sebe navzájem.
HF: To byste se ale divila, jak tomu dřív bylo přesně naopak. To se psalo přímo do titulků. „Tahle má látky z Itálie, Fejková z Moravolenu.“ (smích) Tím jsem trochu upadala na ceně.
AV: To vás obdivuji, že jste to ustála.

A co otázka online prodeje módy. Jak se na e-shopy dívají dvě návrhářky s odstupem dvou generací?

AV: Prodávat cokoli přes internet je poměrně komplikované. Celý nákupní zážitek je vzdálený. Fotka je sice skvělá věc, ale je to až sekundární médium, prostřednictvím kterého lze módu prodávat. Čekala mě v létě v souvislosti s mým blížícím se absolutoriem velká závěrečná přehlídka v Londýně, ale kvůli koronaviru je všechno zrušené. Naše prezentace se přesouvá do virtuálního prostředí. Radost z toho nemám, jenže s tím nic nenadělám. Na druhou stranu, nemít technologie na takové úrovni, na jaké dnes jsou, tak jsem ve své práci vůbec nemohla pokračovat. Naučila jsem se netrápit se věcmi, které nemůžu změnit.
HF: Online prodej mi moc neříká, holt na něco už jsem stará. Baví mě, když si na látku mohu sáhnout, prožít si to. Nakupovat módu online je jako sledovat divadlo nebo operu v televizi. Je to hezké, přináší vám to svým způsobem potěšení, ale autenticita chybí. Je fantastické, že to jde, protože právě díky online prostředí mohla řada lidí i během karantény pracovat. Není to ale moje cesta. Myslím, že celý ten příběh, který teď prožíváme, nás dovede k uvědomění si, že máme všeho zbytečně moc a měli bychom být ohleduplnější nejen sami k sobě, ale ke všemu živému kolem. Už dlouho mám pocit, že se vším zbytečně plýtvá. Berme současnou situaci jako memento a zkusme v tomto změnit aspoň to málo, co dokážeme – sebe.