Narodila jste se na dohled věhlasného operního domu La Scala, v deseti letech se přestěhovala do Hradce, poté šest let studovala flétnu na konzervatoři v Pardubicích. Aktuálně žijete v Praze, kde na konzervatoři studujete zpěv. Kde je pro vás „doma“?

To se mi vybírá těžko. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak se mi po Itálii stýská. Zůstala tam velká část mojí rodiny - hlavně tatínek. Na druhou stranu v Čechách žiju už přes deset let, mám tu kromě maminky a „české větve“ rodiny taky spoustu přátel a známých. I Pardubice, kde jsem sice jen studovala, mi obrovsky přirostly k srdci. Myslím, že jen jedno „doma“ nebudu mít asi nikdy. Odmalička jsem zvyklá cestovat. Ačkoli, když se mě někdo zeptá, jestli se cítím spíš jako Italka, nebo Češka, odpovídám, že Italka. Tím, že jsem se tam narodila a strávila dětství, jsem s tou zemí srostlá. Hodně lidí mi také říká, že mám takovou „italskou energii“. Mluvím hodně hlasitě a výrazně gestikuluji. (smích) Naštěstí jsem zjistila, že Češi milují vše italské a písničky zvlášť – a to je pro mě doslova „srdeční kombinace“.

Narodila jste se do hudební rodiny, alespoň co se oné „české větve“ týče. Maminka se věnovala opernímu zpěvu, babička hrála na klavír, dědeček zase na housle. Vnímala jste odmala, že tudy povede i vaše cesta?

Ve třech letech mě maminka zapsala na balet a také mě odmala vedla ke klasické hudbě, opeře a divadlu, protože se dříve pohybovala v umělecké branži v Praze. Když jsme se přestěhovaly do Čech, podporoval mě v lásce k hudbě i nevlastní děda, bývalý koncertní mistr královéhradecké filharmonie. V mých očích to byl renesanční člověk, protože kromě hraní v orchestru psal i články do novin a měl ohromný rozhled. Ostatně i můj vlastní děda, ačkoli je lékař, hraje na různé nástroje a odmalinka se mnou muzicíroval.

Ještě dva roky a budete vystudovaná zpěvačka. Přitom už jednu konzervatoř máte – obor příčná flétna. Kdy došlo ke změně kurzu z klasiky na populární hudbu?

Ke změně kurzu došlo během mého života několikrát. Na pardubickou konzervatoř jsem nastupovala s vizí, že jednou ze mě bude slavná flétnistka, která každý den hodiny pilně trénuje na svůj nástroj a v potlesku zvedá ze židle publikum po celém světě. (smích) Ještě předtím bylo mým snem dělat divadlo, jenže rodiče mě v 16 letech nechtěli pustit do Prahy ani do Brna. Teď se upínám ke zpěvu, ačkoli se mi stal tak nějak „omylem“. Nicméně divadelní touhy mě neopouštějí, do budoucna bych ráda zkusila muzikál.

Zpěv se vám stal omylem?

Omyl je možná silné slovo, byla to spíše šťastná náhoda. Stát se zpěvačkou ale určitě nebylo mým dětským snem, ačkoli koncertuji a zpěv i sama učím. Kdysi na základní škole mě paní učitelka přihlásila na pěveckou soutěž do hradeckého Draku, kde jsem bez větší přípravy skončila druhá. To mě namotivovalo a nechala jsem se po mamčině vzoru zapsat na operu. Jenže to pro mě úplně nebylo, tak jsem se chvíli hledala, až jsem se šťastnou náhodou dostala k úžasné profesorce Lídě Nopové, slavné pedagožce a bývalé vokalistce Karla Gotta. Tahle úžasná žena, které si profesně i lidsky velmi vážím, mi jednoho dne navrhla, ať zkusím konzervatoř v Praze. A ono to opravdu dopadlo.

Tím, že jste strávila polovinu života v Itálii a polovinu v Čechách, máte skvělé srovnání. Liší se nějak umělecká výchova dětí v obou zemích?

V Itálii je to jiné, ač se to možná na první pohled nezdá, neexistuje tam tolik možností. Česká republika je ojedinělá ve své husté síti uměleckých škol. Pomalu i v té nejzapadlejší vísce stojí ZUŠka - to v Itálii se musíte rozhlížet. Když už nějakou najdete, je většinou soukromá a musíte zvažovat finanční stránku věci. Italské školství je oproti tomu českému také náročné časově. Vzpomínám si, že kromě pátku jsme od první třídy trávili ve škole celý den až do půl páté odpoledne. I proto tam volnočasové kroužky tolik nefrčí, a když už, tak děti chodí na balet. Že by ale hrály na nějaké nástroje, není moc obvyklé. Kdo ví, jestli bych vůbec na něco hrála, kdybych v Itálii zůstala.

Koncertujete po celé zemi. Kromě firemních večírků vás můžeme potkat i na veřejných akcích, nad jejichž pořádáním však vlivem koronavirové pandemie buď visí mnoho otazníků, nebo byly rovnou zrušeny. Jak budete trávit nečekaně volnější podzim?

Opravdu si v současné době v oblasti eventů nemůžete být ničím jistá. O to usilovněji ale pracuji na přípravě svého nového koncertního programu Hudební galerie evergreenů, ve které zazní písně z jazzového standardu, melodie z muzikálů i další slavné populární melodie. V adventním čase nebudou pochopitelně chybět ani vánoční písně. Také mě na podzim čeká natáčení demo CD. Takže moc volna mě, naštěstí, nečeká. Spíše nové výzvy, na které se moc těším!