Není to úplně tak dávno, co vám lékaři oznámili, že trpíte celiakií. Jak vzpomínáte na dobu před, kdy jste si vesele jedla, co jste chtěla? 

Ono to vůbec veselé období nebylo. Roky mi bylo špatně, měla jsem rozhozené zažívání, nulovou imunitu. Trápily mě obrovské křeče a vyčerpání, až jsem se dostala do stádia absolutního strachu cokoli pozřít. Lékaři mi ale dokola opakovali, že jsem v pořádku, že jsou mé problémy psychosomatické. Dopadlo to tak, že jsem si na vlastní náklady nechala udělat specializované testy a výsledky vyšly pozitivní právě na celiakii, tedy doživotní autoimunitní onemocnění způsobené nesnášenlivostí lepku. Na jednu stranu se mi ohromně ulevilo, protože jsem v ruce najednou držela nějaký důkaz, že to, co se mi děje, opravdu není normální, a přestala být za blázna. Už je to pět let a úplně mi to změnilo život.

Co vám problesklo hlavou, když jste se to poprvé dozvěděla? 

Bože, co já budu jíst?! Taková milovnice jídla! A piva! (smích) Došlo mi, že skončila veškerá dostaveníčka u stánků se smaženým jídlem na festivalech a různé „rychlovky“ na benzínkách. Toto onemocnění je celoživotní, a pokud nedržíte přísnou dietu, může vést až k onkologickým problémům. Řekla jsem si ale, holka, jsi mladá, pojď do toho a najdi si vlastní cestu. Přiznávám, že začátky byly docela těžké, protože vám najednou dojde, že lepek je úplně ve všem, i v potravinách, kde byste ho absolutně nečekala. Chvíli jsem se s tím sžívala, ale dnes musím říct, že kdykoli se mě někdo snaží politovat ve smyslu: „Ty si tohle dát nemůžeš, viď“, odpovídám, že jsem s tím úplně v pohodě. Zvykla jsem si a už to neřeším. Navíc nemám pocit, že bych si kvůli tomu užívala života nějak míň. 

Kdybyste to měla porovnat, jaká byla tehdy informovanost o této nemoci? 

Minimální. Když jsem si po návratu od lékaře poprvé zadala slovo celiakie do Googlu, vypadly na mě jen základní informace a pár receptů s rýží. To mě jako gurmánku vyděsilo, a protože to nikdo v mém okolí neměl, nemohla jsem se ani nikoho zeptat, co a jak můžu jíst. V tomto směru jsme v této problematice za těch pár let udělali obrovský skok vpřed. Dnes už lidé vynechávají lepek i záměrně, dobrovolně drží různé bezlepkové diety, je to svým způsobem trendy. Když odezněl prvotní šok, přišlo vystřízlivění a řekla jsem si, že do smrti jen rýži rozhodně jíst nechci. Tak jsem začala pátrat, vymýšlet, až ta moje snaha vyvrcholila instagramovým profilem, kde jsem sdílela nejen recepty, ale i běžný život celiaka a problémy, se kterými se potýká ve všedním životě – třeba na nákupech nebo v restauracích. Od té doby se mi kolem profilu utvořila stabilní komunita, kterou tvoří z 80 procent právě celiaci. 

Obrací se na vás třeba i čerstvě diagnostikovaní lidé s celiakií s prosbou o pomoc, nebo jen s touhou se vypovídat? 

Jsou dny, kdy se mi sejdou i desítky takových zpráv. Ti lidé jsou podobně zoufalí, jako jsem tehdy byla já, mají pocit, že jim nikdo nechce nebo nedokáže pomoci. Svým způsobem se pro ně stávám zpovědnicí, ačkoli mě nikdy neviděli, vědí, že jsem si prošla tím samým, a mají ke mně důvěru. Toho si moc vážím. Když si vzpomenu na sebe a první týdny a na svoje pocity, že to je konec, protože už do smrti nic „normálního“ nepozřu, jsem ráda, že jim mohu být oporou. Smutným faktem je, že často celiaky nepodpoří ani jejich vlastní rodina. Mají je za vybíravé a vnucují jim představu, že když si dají jeden knedlík nebo půlku rohlíku, přece se jim nic nestane. Přitom jakmile jednou z přísné diety jen jedinkrát sleví, je to, jako by se vrátili na úplný začátek. Lidská nevědomost v tomto dokáže hodně ublížit. 

Jak se vám jako celiatičce funguje právě v tom běžném životě. Co takové restaurace, musíte hodně vybírat, kam se jít najíst? 

S větší informovaností o této nemoci se lepší i přístup restaurací a dalších veřejných stravovacích zařízení. Především ve velkých městech už jsou na takové zákazníky připravenější, obsluha bývá poučená a až na výjimky vstřícná. Samozřejmě najdou se místa, kde už po první větě víte, že narazíte, ale já jsem taková, že si skutečně radši třikrát ověřím, jestli v tom pokrmu není mouka, jestli je to opravdu bezlepkové. Za ty problémy po tom mi to opravdu nestojí. Častokrát si lidé potravinové alergie pletou a zaměňují celiakii s alergií na laktózu. Řešením je opravdu nebát se ozvat a být klidně chvíli neodbytný. 

Máte dvouletého syna, jak on přijímá fakt, že maminka jen tak něco nemůže, a vaří se u vás jinak než v jiných rodinách? 

Zas takový rozdíl v tom není. Syn zatím celiakii nemá, takže mu musím do jídelníčku lepek zařazovat, jinak bych mu vůči němu snižovala imunitu a spíš ho vzniku celiakie vystavovala. Fungujeme tak, že pro nás oba uvařím třeba bezlepkový guláš, jen jemu k němu připravím knedlíky a sobě třeba rýžové těstoviny. Není to tak, že bych vařila dvě různá jídla, ale zahušťuji výhradně bezlepkově. On ty drobné rozdíly zatím nijak nevnímá, je ještě moc malý. Myslím si ale, že když na to bude zvyklý od malinka, v pozdějším věku už mu to vůbec nepřijde. Bezlepková dieta je plná předsudků, hlavně u mužů, protože mají pocit, že když je něco bez lepku, je to určitě extrémně zdravé a není to dobré. Možná tím ale dělám medvědí službu jeho budoucí partnerce, třeba mi za to jednou poděkuje. (smích)

Jak jste se s celiakií vypořádala v těhotenství. Musela jste hodně uzpůsobit své stravovací rutiny? 

Jsem vděčná, že jsem ji měla diagnostikovanou ještě před otěhotněním, protože zpětně jsem se dozvěděla, že za obrovskou škálou potratů stojí právě neléčená celiakie. Mně se naštěstí podařilo otěhotnět okamžitě a jedla jsem prakticky stejně jako předtím. Jedinou nepříjemností je fakt, že pokud máte alergii na lepek, máte velkou pravděpodobnost, že budete mít těhotenskou cukrovku – ani mně se nevyhnula, ale odezněla hned po porodu. 

Kdybyste měla zmínit jednu chuť, potravinu, pokrm, které vám s vyřazením lepku opravdu chybí, co by to bylo?

Nemůžu říct, že by mi chyběly vyloženě nějaké konkrétní suroviny. Spíš zážitky s jídlem spojené. Ranní cesta do práce kolem pekárny plné čerstvého voňavého pečiva nebo dortík v cukrárně s kamarádkou. Já o tom jídle musím mnohem víc přemýšlet dopředu, všechno si večer připravit na další den do krabiček a řešit, kam půjdu na nákup a jestli tam najdu, co potřebuju.

Na Instagramu inspirujete skoro dvacet tisíc lidí pravidelnými recepty a gastrotipy. Které jsou nejoblíbenější? 

Obecně nejúspěšnější recepty jsou ty na sladké, protože vypadají krásně na fotkách. Když už si ale lidé píší o recept mně na mail nebo do soukromé zprávy, chtějí nějakou slanou klasiku. Snažím se, aby každý můj recept byl v pohodě zvládnutelný doma, aniž byste předtím museli strávit hodinu ve specializovaném obchodě. Nic mě po perném pracovním dni nebo celém dni se synem neodradí u vaření víc, než se prokousávat dlouhým seznamem neznámých ingrediencí. Moje recepty jsou jednoduché, snadné na přípravu a troufám si říct, že chuťově zajímavé a dobré.

TIP Q NA PODZIMNÍ MLSÁNÍ! RACUCHY OD CELIAXMONI

Mouku prosejeme do misky a smícháme s vanilkovým cukrem.

Přilijeme mléko, přidáme vejce a šleháme těsto do hladké konzistence bez hrudek.

Jablka omyjeme a zbavíme jádřinců. Já osobně je nechám se slupkou, protože pak mají racuchy hezčí barvu. Nakrájíme jablka na malé kousky, vložíme do těsta a promícháme.

Pánev nebo lívanečník si vymažeme kokosovým olejem a lžicí nabereme těsto, které vložíme na pánev. Racuchy nám trošku narostou, takže dejte těsta méně, aby měly prostor.

Opékáme z každé strany do zlatova. Protože jsou uvnitř těsta kousky jablek, důkladně racuchy prosmažte, aby jablka nebyla syrová. Můžete dát při smažení na pánev pokličku, procesu to pomůže. Podáváme posypané moučkovým cukrem nebo potřené džemem.