Ačkoli vyrůstali jen pár kilometrů od sebe a jejich střední školy spolu takřka sousedily, před rozhovorem pro Quartier se Veronika s Jiřím nikdy nepotkali. Poznali byste to na nich ale jen těžko, hned po příchodu si začali tykat a během pár minut už sdíleli zážitky z konkurenčních televizních show jako staří známí. „Všechny ty kamery mě hrozně znervózňovaly,“ vyprávěl Jiří. „Vidíš a mě to naopak hrozně bavilo,“ smála se Veronika.

Natáčení kulinářské show Master-Chef trvalo skoro dva a půl měsíce, v případě StarDance víc jak čtyři měsíce a jako vítězové jste si ho vychutnali až do poslední minuty. Jak na to vzpomínáte?

Veronika: Bylo to hodně psychicky i fyzicky vysilující. Po finále (10. prosince, pozn. redakce) jsem lehla a skoro dva měsíce marodila, celé to na mě nějak dolehlo. Rozhodně ale nelituji, soutěž pro mě byla jeden velký zážitek. Už jen dostat se do ní byla velká výzva. Navíc jsem měla štěstí na skvělého tanečního partnera - herce Zdeňka Piškulu. Je to velký srandista a pohodář, takže jsme si natáčení hodně užívali.
Jiří: Na soutěž jsem se těšil, ale na rozdíl od Verči jsem si natáčení vůbec neužíval. Nejsem typ, co by se rád předváděl a už vůbec ne před kamerou. Samotné přihlášení jsem bral jako recesi, jen jsem si tak chytře kecal u televize, až jsem se rozhodl to zkusit. Konkurence ale byla obrovská, přihlásilo se nějakých 1200 lidí, takže jsem vůbec nevěřil, že bych se mohl někam dál dostat. Když mě pak vzali do užšího výběru, začala pořádná jízda. Představte si, že na vás nepřetržitě míří čtyři kamery a vy se zrovna někde nevhodně poškrábete. To mě hrozně stresovalo a znervózňovalo, nechtěl jsem udělat ostudu. Místo toho, abych se soustředil na vaření, jsem spíš dával pozor na to, co dělám jako člověk.
Veronika: Vidíš a mě to naopak hrozně bavilo, opravdu jsem si ty kamery a veškerý cvrkot kolem užívala. Klidně bych si to zopakovala!
Jiří: Mě to nakonec taky začalo bavit, v závěru jsem si už docela zvyknul. Třeba jednou dostanu roli v Ordinaci v růžové zahradě a všem vytřu zrak (smích).

Jiří Halamka

• Narodil se 31. 1. 1992.
• Vystudoval Gymnázium Josefa Kajetána Tyla v Hradci Králové.
• Žije v obci Stěžery u Hradce Králové.
• Ve volném čase si rád zahraje fotbal nebo florbal, doma si dokonce postavil vlastní posilovnu.

Z kuchaře hercem? Vlastně proč ne, jeden kariérní zvrat jste zažil už během soutěže. Před MasterChef jste pracoval jako úředník v bance.

Veronika: Páni, to je přímo životní zvrat!
Jiří: Někdy v polovině natáčení jsem v euforii podal výpověď, protože mi došlo, že svět je větší než spořitelna. V průběhu soutěže jsem pak plánoval, co dál. Nejdřív spolu s ostatními soutěžícími, jenže jak postupně vypadávali, opadávalo i jejich nadšení pro společné projekty. To se jim samozřejmě nedá vyčítat, ne každý si může dovolit jen tak impulzivně pustit práci, kde má jistoty. Když se na to zpětně dívám, bylo to docela bláznovství. Ještěže jsem vyhrál (smích).

Jak StarDance, tak MasterChef není jen show, ale především soutěž. Vnímali jste mezi soupeři rivalitu?

Veronika: Rivalitu jsem nepociťovala, všichni jsme drželi při sobě a vzájemně se podporovali. Tvrdím, že StarDance není čistě jenom o tanci, ale také o sympatickém projevu přítomných celebrit, které s profesionály tančí. I sebelepší tanečník tak nemá nic jisté. Koneckonců, potvrdilo se to ve 4. kole, kdy vypadla Olga Šípková. Když to vyhlásili, zůstala jsem jen nevěřícně stát s otevřenou pusou. Byla na tom z nás všech tanečně nejlíp a vsadila bych se, že se protančí až do finále.
Jiří: Přišlo mi, že u nás si šly za vítězstvím hlavně holky, hodně to řešily. Kluci tolik ne, po natáčení jsme přišli na hotel a vůbec se o vaření nebavili, chtěli jsme si odpočinout. Když celý den natáčíte, motáte se okolo plotny a v jednu ráno se konečně doplahočíte na pokoj, nechcete už o vaření ani slyšet.
Veronika: Myslím, že přesně tak to ale funguje. Kdo si za vítězstvím jde až moc, tak mu to většinou nevyjde. Kdo si to naopak užívá, dělá to s radostí a s cílem nějak se obohatit, tak mu štěstí přeje.

Cítili jste se na začátku jako favorité?

Jiří: Vůbec. K soutěži jsem celou dobu přistupoval jako k životní šanci, kterou chci zkusit, jinak bych si to do smrti vyčítal. Až ve finále jsem si říkal: ty jo, možná bys to mohl vyhrát. Ani ve snu by mě předtím nenapadlo, že se budu živit vařením.
Veronika: Měla jsem to úplně stejně, až ve finále jsem si začala připouštět, že bychom se Zdeňkem mohli zvítězit.

Nelákalo vás po vítězství zůstat natrvalo v Praze? Přece jen skýtá hlavní město asi víc možností a pracovních příležitostí.

Jiří: Když jsem vyhrál, všichni mi říkali, že musím do Prahy. Prý budu mít svůj pořad v televizi a udělám velkou kariéru. Po dlouhém zvažování jsem to ale zavrhl. Zaprvé si myslím, že by mě konkurence v Praze položila, protože nemám žádné zkušenosti ani s podnikáním, ani s profesionálním vařením. Zadruhé bych si přál do Hradce přinést nové gastro trendy, protože i Hradečáci si zaslouží poznat něco nového. Navíc k Hradci mám vztah, jsem tady rád. I tak ale do Prahy jezdím třikrát, čtyřikrát do týdne, zkrátka když je potřeba.
Veronika: Já v Praze studuji, vedu tam i taneční kurzy, takže jsem tam také poměrně často. Na druhou stranu kurzy vedu i v Hradci a přiznávám, že mě to tu baví víc. Přesně jak říká Jirka, jsem tady doma a na kurzech se setkávám s klientkami, které se postupem času staly mými kamarádkami. Vždycky po lekci si sedneme, něco dobrého vypijeme, popovídáme si, a to těžko něco trumfne. Uvidíme, až dostuduji, pak se to nejspíš „rozsekne“.

Říkáte, že k Hradci máte vztah. Prozradíte nějaké místo, které je vám zvlášť blízké?

Veronika: Miluji Malšovice, z mého podhledu je to skvělá lokalita. Klidná, ale zároveň máte všude blízko, a to jak do centra, tak do lesa.
Jiří: Líbí se mi na Novém Hradci, v okolí Biřičky. Tam jsme chodili s dědou na houby a na borůvky, mám na to místo spousty krásných vzpomínek. Nicméně na prvním místě budou vždycky Stěžery! K těm se všude hrdě hlásím. Máme tam s rodiči dům se zahradou, dvě kočky a dva psy.

Když máte zahradu, to si určitě pěstujete i vlastní zeleninu, ze které potom jako správný kuchař vaříte.

Jiří: Jednou jsem to zkusil. Udělal jsem si záhon, poctivě ho zryl, pečlivě zasel, koupil malý pařníček (malé pařeniště, pozn. redakce). Druhý den jsem se vrátil domů a z pařníčku zůstaly jen rozkousané cáry roztahané po celé zahradě. Veškeré sazenice zeleniny byly vyhrabané a polehané, načež jsem na konci sezony sklidil jeden mini pórek. Když mi pak pes přišel i na pivo na slimáky (přírodní hubidlo, pozn. redakce) další zahradnické pokusy jsem vzdal (smích).

Veronika Lálová

• Narodila se 31. 10. 1991.
• Pochází z Hradce Králové.
• Navštěvovala ZŠ Štefcova a Obchodní akademii Hradec Králové. Absolvovala bakalářské studium na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. V současné době studuje magisterský obor Hispanistika na Univerzitě Karlově.
• Učila španělštinu v jazykové škole Enterschool.
• Záliby: cestování, sport, společný čas s rodinou.

Veroniko, vy máte nějaké koníčky, nebo se věnujete jen tanci?

Veronika: Poslední dobou mě hodně baví sebeobrana, chodím i na individuální lekce. Ač se to možná na první pohled nezdá, je to pořádná dřina. Můj trenér se mi po pěti minutách, kdy nemůžu popadnout dech, směje, že to s tím mým tancováním asi nebude tak žhavé.

Když byste si měli prohodit role, Veronika by vařila a Jiří tančil, jak by to dopadlo?

Jiří: Tanec mám hodně rád, třeba taneční mě vyloženě bavily, ale jinak na to moc nejsem. Úplně nesnáším styl tance provozovaný na diskotékách. Sice na ně někdy zajdu, ale zásadně tam netančím. Když je ples, rád si skočím valčík nebo polku. Jsem prostě na klasiku.
Veronika: Jelikož žiju s kamarády v Praze, tak si občas uvařit musím, nejsou to ale žádné extra speciality. Zvládnu špagety, rizoto, sem tam i nějakou dobrou domácí polévku.

Takže jehněčí brzlík, který Jirka uvařil porotě ve finále MasterChef, by nebyl nic pro vás?

Veronika: Troufla bych si upéct kuře a tím by to asi skončilo. Ještě jsem se nedostala ani k omáčkám, ale na moji obranu, zatím nemám moc pro koho vařit. Až bude rodina, tak věřím, že se to naučím. Určitě chci! Zbožňuji středomořskou kuchyni – zvlášť italskou a španělskou, ale nepohrdnu ani tradičními českými jídly, třeba mojí milovanou svíčkovou. Obecně jím hodně a s chutí, takže do budoucna si myslím, že to se mnou v kuchyni nebude úplně marné.

Jiří, po vítězství v MasterChef jste v několika rozhovorech prohlásil, že právě tradiční českou kuchyni byste rád do budoucna odlehčil a zmodernizoval. To pořád platí?

Jiří: Pořád to platí, obzvlášť tady v Hradci je to, myslím, potřeba. V Praze to ještě jakžtakž funguje, existuje tam poměrně hodně kvalitních podniků, které se české kuchyni věnují a opravdu se v tomto směru snaží. V Hradci je jeden, maximálně dva a lidi tam stejně moc nechodí, protože na to nejsou zvyklí. Je to tak trochu můj cíl předat lidem nějakou zajímavou formou vizi odlehčené české kuchyně.

Názor, že tradiční česká kuchyně je tučná a nezdravá, tedy nesdílíte?

Jiří: To považuji za zažitý předsudek. Tučně a nezdravě se tady možná vařilo dřív, ale když se pokrm rozloží na jednotlivé komponenty, tak se z toho dá rázem vykouzlit úplně jiné jídlo se stejnou chutí, ale v „light“ podobě. I svíčková se dá udělat tak, aby byla snadno stravitelná a lehká.

Vítězství ve StarDance a MasterChef vám ve vašich oborech nepochybně otevřelo mnohé dveře. Co plánujete?

Jiří: Do budoucna si chci doma otevřít vlastní gastro provoz. Budu pořádat akce, kde se mnou budou moci lidé vařit, ne na mě jenom koukat. Ještě nosím v hlavě nápad na jednu gastronomickou spolupráci v Hradci Králové, zatím ale nic bližšího neřeknu, protože jsme si ještě tak úplně neplácli.
Veronika: Mně se také rýsují nějaké nové projekty, ale stejně jako Jirka zatím moc prozradit nemůžu. Při StarDance jsem si uvědomila, že by mě bavilo zkusit třeba moderování, tak uvidíme. Určitě bych ale všechny Hradečačky ráda pozvala k sobě do STROPu (studio taneční skupiny T-BASS na Slezském Předměstí, pozn. redakce), kde vedu kurzy latinas. Učím salsu, sambu, trošku i tu karnevalovou. Je to velká zábava!

Když byste se měli ohlédnout zpět a zhodnotit, co vám obě soutěže daly a vzaly, co by to bylo?

Jiří: Mně soutěž dala především kontakty. Měl jsem šanci seznámit se s kuchaři-porotci a dalšími lidmi, co se gastronomii věnují, jít na stáže a něco nového se naučit. Minusem pro mě osobně bylo, jak už jsem říkal, hodně stresující natáčení.
Veronika: Tím, že jsem soutěžila v páru, jsme na všechny slasti i strasti soutěže byli dva a podstatně lépe se to zvládalo. Pro mě to byl míň známý svět, co se bulváru a televize týče. Pro Zdeňka to byl zase míň známý svět, co se tancování týče. Nebyla jsem nervózní, když přišlo na tanec, Zdeněk zase nehnul brvou, když měl něco říct do kamery. Vzájemně jsme se tak vyrovnávali, byli jsme prostě parťáci. Na druhou stranu jsem přišla o spoustu fyzických a psychických sil, nicméně znovu opakuji, že ničeho nelituji, stálo to zato.