Vystudoval jste vojenskou lékařskou fakultu v Hradci Králové, ovšem poslední léta žijete v Pardubicích. Je to hodně otřepaná otázka na úvod, ale dají se ta dvě města srovnat? Jaký je pro vás Hradec a jaké Pardubice?

Obě města jsou krásná, k Hradci mám spíše sentimentální vztah, prožil jsem tam šest rozhodujících let svého života. Pardubice představují prozaickou současnost, a protože jsem jedenadvacet let pardubickým občanem, mohu si dovolit i kritičtější postoj. Ale líbí se mi tu a žiju tady rád.

Když už mluvíme o městech: narodil jste se v Litomyšli, která prošla v posledních třech desetiletích vývojem, o jakém se může zdát i leckterému většímu městu. Zůstal jste s Litomyšlí v kontaktu?

Několikrát jsem Litomyšl navštívil, asi dvakrát to bylo v souvislosti s literární tvorbou. Ale z Litomyšle jsme se odstěhovali po válce, když mi bylo necelých pět let, takže město a krajina mé duše jsou tam, kde jsem chodil do školy, vyrůstal a odkud jsem nakonec odešel z domova, a nikdy se už nevrátil. Milovaná krajina mého dětství a chlapectví je Litoměřicko.

Litomyšl je spojena s velkými literárními jmény Rettigové, Jiráska nebo Němcové. Je to pro autora narozeného v takovém městě alespoň trochu zavazující pocit?

Nikdy jsem takhle neuvažoval, ani to tak necítil. Jiráskovi mám naopak za zlé, že nám zošklivil dobu baroka, čas nádherné architektury, hudby a výtvarného umění.

Určitě jste tu otázku dostal mnohokrát, ale nemůžu se nezeptat: je známo, že v Básnících jste otiskl mimo jiné své zážitky ze studií medicíny v Hradci Králové. Jaké to tehdy bylo město?

V době mých studií byl Hradec takové větší maloměsto, kde se skoro všichni znali a báječně se tam studovalo. Paměť je naštěstí selektivní a vzpomínky bývají po letech jen hezké. Musím ale přiznat, že v Básnících nejde o Hradec, reálie jsou prozíravě obecnější, aplikované na Prahu, i když jsme samozřejmě na začátku ani já, ani Dušan Klein netušili, že z toho jednou bude takový opus.

Co z Básníků se vlastně stalo a co ne?

Krásná literatura není dokument, mnoho věcí se stalo, mnoho událo jinak, mnoho nestalo vůbec. Například jsem nikdy žádné dívce nerecitoval verše. Často se mě čtenáři a diváci, hlavně ale divačky ptali, jestli to funguje. Odpovídal jsem vždycky, že ne, že to jsou pohádky pro velké holky
Proč myslíte, že si zrovna příběhy Básníků o dospívání, zralosti a raném stárnutí jedné generace získaly takovou oblibu? Je to tím, že do popředí staví postavy, kterým se ne všechno povedlo, ale přesto jsou ve svých životech vlastně svým způsobem šťastní? Tedy, že jsou to uvěřitelné příběhy?
Odpověď je obsažena v otázce. Jako autor jsem se nechtěl stylizovat do něčeho, čím jsem nikdy nebyl.

Z rozhovorů, které jste poskytl, jsem pochopil, že s básnickou ságou je amen, že nedáváte moc velkou naději možnosti na vznik dalšího pokračování. Co by se muselo stát, abyste tento názor změnil?

Museli bychom být s Dušanem Kleinem o deset let mladší. Radši o dvacet.

Básníci možná trochu zastiňují jiný váš román, podle kterého vznikl neméně slavný film. Mám na mysli snímek Dobří holubi se vracejí. Kolik energie bylo potřeba vynaložit, abyste příběh z protialkoholní léčebny dokázal vyprávět nikoliv jen depresivně?

Text se psal skoro sám. Humor je všudypřítomný. Měl jsem několik pacientů, kteří se vraceli z léčeben i do léčeben, znal jsem jejich životy, rodiny, nemoci, záliby. Někteří tvoří ve filmu kompars. Ani mnozí herci nebyli bez zkušeností s alkoholem. Protože jsem sám s alkoholem nikdy problémy neměl, mohl jsem zvolit odlehčenou formu. Autoři, kteří píší o závislosti z vlastní zkušenosti, tenhle odstup nemají.

Pro Vladimíra Menšíka byli Dobří holubi posledním filmem. Jak na něj vzpomínáte?

Několikrát jsem přijel na natáčení do Želivu kvůli úpravě dialogů. Menšík měl těžké bronchiální astma. Jednou mě o přestávce natáčení požádal, abych mu píchl intravenózní injekci, protože nemohl dobře dýchat. Netušil jsem, že jde o zlomyslný žertík. Měl na obou předloktích žíly od častých injekcí docela ztrombozované, samé tvrdé uzly, a ačkoli jsem v práci píchal intravenózní injekce zcela běžně, nemohl jsem žílu nabodnout. On mě chvíli nechal trápit a pak řekl: „Člověče, už jste to někdy dělal? Vy se v tom hrabete jak slepej Hanuš v orloji.“ Obrovská legrace. Vtom vešel do dveří Marian Labuda a Menšík povídá: „Marianko, pojď, ukážeme všem, ako sa to robí.“ Na jehlu nasadil připravenou gumovou hadičku, druhý konec nasadil na stříkačku, kterou dal do ruky Labudovi. Sám pátral jehlou ve svých žílách, a když cítil, že to půjde, zavelel Labudovi: „Teď jo!“ a Labuda lehce zatlačil na píst. Pak Menšík řekl: „Teď ne!“ a Labuda přestal. Tímto způsobem svorně postupně aplikovali celých deset mililitrů syntophylinu. Takhle mě dehonestoval, aby pobavil přítomnou hereckou společnost. Labuda se mi pak omluvil, že to měli domluvené.

Vaše dílo je vůbec hodně propojené s filmem – přemýšlel jste někdy, čím to je? Třeba specifickým způsobem vyprávění?

Vystavět příběh je už od antiky stejné, nebo by mělo být: expozice, kolize, krize, peripetie, katarze, respektive katastrofa – podle žánru. V mém případě to byl navíc podle mínění ostatních všudypřítomný humor a dialogy.

Může a chce autor po určitém počtu knih čtenáře překvapit?

Čtenáři nechtějí být překvapeni. Dneska když napíšete text, kde jsou tři dějové roviny, čtenář nečte. Je pohodlný, zhýčkaný jednoduchými seriály, prostinkými dialogy a lineárním dějem. Nemá to cenu.

Ať nemluvíme jen o psaní: co vás baví, když zrovna nepíšete?

Léta jsme jezdili se ženou do Itálie, když se otevřely hranice. Tam jsem si zamiloval italskou kuchyni. Tento vztah se prohlubuje, teď bohužel dostává na frak. Dal bych si mušle sv. Jakuba se šafránovým rizotem a suchým bílým vínem ze strání v údolí řeky Adige.

Je zvykem zakončit rozhovor s autorem otázkou: na co se vaši čtenáři mohou těšit?

Na nic. Bylo mi osmdesát, čekám na očkování. Nepíšu, nečtu beletrii, poslouchám Mozarta, všechno mě bolí a jsem dementní.