Vraťme se na chvíli do dob, kdy jste začínali. Devadesátky jsou považovány za zlatou éru médií a je to také éra TV Galaxie – historicky třetího televizního kanálu v republice, který vysílal z Hradce Králové, a kde jste se také poprvé potkali. Jak na tu dobu vzpomínáte?

M: Když jsem v médiích v 90. letech začínal, placená televize byla scifi, ale na druhou stranu se o to víc pracovalo v regionech. Vznikala malá televizní studia, jako právě Galaxie, která vyráběla pořady pro ty velké televize v Praze – Novu, Primu. Právě Hradec byl mezi nimi hodně vidět, protože pro nás pracovaly, nebojím se říct, současné legendy české žurnalistiky. Byla to tehdy taková jejich líheň. Galaxií prošel mimo jiné Vašek Moravec, Nora Fridrichová, Honza Tuna, Martin Krpač, Jarda Chalabala, Mirek Vaňura, Jarda Dědič nebo Šárka Holemanová (Kubelková). Konkrétně Vaška Moravce jsme de facto objevili, jeho pořad Otázky a odpovědi se nejprve vysílal u nás. Do Hradce díky tomu jezdili politici z celé republiky – i Miloš Zeman ještě coby premiér. Dana už v té době moderovala naši regionální zpravodajskou relaci, která se na Galaxii každý večer vysílala.

D: Byla to úžasná škola, kterou si dnešní elévové v televizi vůbec nedokážou představit. Tehdy jsem byla nejen moderátor, ale zároveň editor i redaktor zpráv. Ono vůbec celé mé tehdejší pracovní nasazení bylo hodně intenzivní – od pěti do devíti jsem vysílala ranní blok v Českém rozhlase, pak jsem šla na poradu do TV Galaxie, odkud jsme se s kolegy rozjeli po regionu natáčet reportáže. Když jsem se odpoledne vrátila, všechno jsem si postříhala, připravila a v 19 hodin odmoderovala. Vzpomínám si, že když jsem pak přešla do České televize a chtěla točit jednu reportáž denně, měli mě za blázna a workoholičku v jednom. Dnes už je to ale i tam samozřejmě úplně jiné.
M: Je pravda, že když jsem přecházel z Hradce do Prahy a začal pracovat na Nově, bylo to, jako když odejdete z rodinné manufaktury do továrny na zábavu. Obrovské budovy, velká studia a pochopitelně delší a složitější procesy. Ale přesně jak říká Dana, mojí velkou výhodou bylo, že jsem díky práci pro to malé studio uměl všechno. Prošel jsem si v televizi vším možným od technika po kameramana. Byl jsem naprosto multifunkční stejně jako moji kolegové, kteří šli na Novu se mnou a okamžitě se tam chytli. Mám radost, že většina z nich je mými kolegy dodnes a tu televizní pouť sdílíme společně už více než dvacet let.

Ona televizní pouť je přitom u vás obou dost pestrá. Dana moderovala mimo jiné hlavní zpravodajskou relaci na Primě, odpolední zprávy na Nově a dodnes spolupracuje s Českou televizí. Vy jste zase 12 let strávil na Nově a nyní vedete O2 TV Sport. Jaké to pro vás byly přechody?

M: I když je to v rámci jedné profese, je to pokaždé velká změna. Když jsem končil na Nově, procházel jsem si malou krizí a byl rozhodnut, že z televizního prostředí nadobro odejdu. Odstěhoval jsem se do Krkonoš a vysnil si, že tam budu provozovat penzion. Vydrželo mi to přesně půl roku. Mě televize opravdu baví, jak jednou začnete, úplně jí propadnete. Hodně ale záleží, jaké lidi máte kolem sebe. V televizi to bez nich nejde a jen když máte kvalitní lidi, můžete dělat kvalitní obsah. Když jsem tedy po té půlroční pauze přišel na O2 TV Sport, řada mých bývalých kolegů z Novy neváhala přejít taky. Sice na mě pak byli na Nově trošku naštvaní, že jsem jim trochu rozebral redakce, ale nakonec to osud zamotal tak, že jsme spolu zase na jedné lodi, protože máme stejného majitele. Byla to obrovská zkušenost po všech stránkách.

D: On ten náš mediální rybníček je vlastně strašně malý, takže ty přechody jsou svým způsobem přirozené, i když je pravda, že dřív to zvykem vůbec nebylo. Konkrétně u nás moderátorů se vůbec nenosilo, abychom se houfně přesouvali mezi stanicemi. Když jsem končila na Nově a chtěla jít na Českou, chvilku trvalo, než to bylo možné. Dnes jsem šťastná, že už jsem svým vlastním pánem a nic podobného dávno nemusím řešit.

Angažmá v České televizi pro vás přitom bylo zlomové období, právě tam jste se seznámila s Přemkem Podlahou, točila Receptář prima nápadů, poté pořad Polopatě, a de facto tak odstartovala svou budoucí dráhu zahradní architektky.

D: Kdysi jsem jako mladá holka byla u astroložky a ta mi předpověděla, že kolem třiceti najdu práci, kterou budu milovat, budu psát knihy a lidi mě budou poznávat na ulici. Mně bylo tehdy sotva dvacet, studovala jsem první vysokou školu, kde jsem se vyloženě trápila, nešel mi sloh a větší společnost mi vadila. Takže jsem se tomu samozřejmě od srdce zasmála. Teď s odstupem času na to ale často myslím, protože se to vlastně všechno stalo. S Přemkem jsem se potkala úplnou náhodou v maskérně, slovo dalo slovo, on zjistil, že mám byt plný květin, a natočil se mnou první reportáž. Postupně mě přesvědčil, abych šla studovat zahradnictví na zemědělskou univerzitu, a do toho přišla kolegyně z Primy Štěpánka Duchková, že chce navrhnout zahradu, a najednou bum – založila jsem firmu na realizaci zahrad. Všechno to do sebe zapadlo. Takže za setkání s Přemkem jsem neskonale vděčná, on a Štěpánka stáli na tom pomyslném startu, a i díky nim jsem dneska tam, kde jsem.

Přitom se říká, že nejhorší je pracovat pro rodinu, známé nebo kamarády. Jaká byla spolupráce se Štěpánkou Duchkovou?

D: To se říká a normálně bych vám dala za pravdu, ale u Štěpánky to neplatilo. Tenkrát mi přinesla návrh své budoucí zahrady od zahradního architekta s tím, že se jí to moc nezdá. Nabídla jsem se, že jí udělám svůj návrh, ten se jí líbil, a tak se z mé dlouholeté dobré kamarádky stala i první a dlouholetá zákaznice. Každý rok jí na zahradě něco změním, upravím, přehrabu. Je už zvyklá a nebrání se.

Postupně jste se tedy ve prospěch vlastního podnikání z mediálního světa začala stahovat, v současné době vás diváci mohou na obrazovkách potkávat už jen prostřednictvím nedělního pořadu Polopatě. Nechybí vám to?

D: Chybí mi adrenalin živého vysílání, které je speciální a svým způsobem extrémně návykové. Je v tom takový zvláštní rajc. Když natáčím Polopatě nebo svůj nový pořad o zahradách, který se začne vysílat v září, je to tzv. „mazací“, a to není úplně ono. Jinak já kameru miluju a jak už řekl Marek, jak jednou pracujete v televizi, tak tomu propadnete a vždycky se vám bude stýskat.

Kameru milujete, ale v jednom z rozhovorů jste přiznala, že jste introvert a nemáte ráda pozornost.

M: Dana a introvert? Tak s tím nemůžu souhlasit. (smích)

D: Marku, v tu dobu jsi mě sice ještě neznal, ale v 17 letech jsem se styděla jít si i jen něco koupit do krámu, protože bych musela na někoho promluvit. Maminka proto vymyslela, že mě přihlásí do soutěže Miss, abych se „otrkala“. Tak jsem šla u nás v Jablonci na casting, soutěž vyhrála a posléze se dostala i do celorepublikového finále. Tam mi řekli, že umím dobře mluvit, ať to zkusím v televizi. Měla jsem odjakživa hroznou trému, ale okolí si myslelo, jaký jsem suverén. Věkem se to asi změnilo, dneska už jsem hlučná a pozornost vyžaduji. Když mě vezmete do společnosti, odmoderuju cokoli a vůbec mi nebude vadit, že jsou kolem davy lidí, jakmile ale odložím mikrofon, schovám se v rohu a budu doufat, že mě tam nikdo nenajde. Jsem takový extrovert z povolání.

M: Vidíš a já si živě pamatuji, když jsi přišla do Galaxie a moderovala svoji první zpravodajskou relaci, udělala jsi to „z první“. Jako bys naživo hlásila zprávy celý život.

D: Ale srdce jsem měla v kalhotách.

Marku, vy jste Hradečák, Dana se narodila v Jablonci. Oba vás práce zavála především do Prahy, potažmo do celé republiky. Vracíte se ještě někdy do svých „rodných hroud“?

M: Už 12 let jsou mým domovem Krkonoše, ale Hradcem pravidelně projíždím a mám tam spoustu kamarádů i část rodiny. Hradec bude vždycky srdcovka. A jak už jsem říkal, aby se mi po něm tolik nestýskalo, vytvořil jsem si díky kolegům takový „hradecký ostrov“ v Praze.

D: Já jsem v Hradci žila 11 let a kousek od něj bydlí můj bratr s rodinou. Maminka žije v Kozákově u Turnova, kam jezdím každý týden, ale jinak taky utíkám do hor. Do Špindlerova Mlýna, do Pasek nad Jizerou a do Harrachova.

Měli jste už v mládí mediální ambice, nebo to byla jen shoda náhod?

M: Je to zvláštní, ale už odmalička jsme si s kamarádem hráli na sportovní komentátory. Cestou ze školy jsme byli schopní imaginárně odkomentovat klidně celou olympiádu. Přiznám se ale, že když jsem v Hradci studoval gympl, měl jsem o své budoucnosti úplně jinou představu. Chtěl jsem se stát lékařem a tři roky se neúnavně hlásil na medicínu. Jenže mi nebylo přáno a napotřetí jsem si řekl, že stačilo, a přihlásil se na brigádu do hradeckého studia – tehdy ještě Václava Patky – VideoPuls. To byla vlastně úplně první televize, ve které jsem pracoval. Vznikla v bývalém kině a já v ní začínal jako technik. Tehdy se nám o nějaké digitální technologii ani nesnilo, nosil jsem pěkně třicetikilovou kameru, točil jsem na pásky, tahal kilometry kabelů. Pak jsme se s bráchou osamostatnili, přišla Galaxie, pak Galaxie Sport a u sportu už jsem pak zůstal celých těch 20 let.

D: Já chtěla být jako malá taky lékařka, připravovala jsem se na to intenzivně na gymplu do třeťáku. A stejně jako Marek komentoval, tak já si jako malá holka malovala, ale zásadně jen kytky a domy. To jsem si ale taky uvědomila až zpětně. V 18 jsem si najednou umanula, že se stanu právničkou, jenže na práva jsem se nedostala. Vzali mě ale na architekturu na ČVUT, kam jsem odmítla nastoupit. Přitom teď se živím „malováním“, – návrhy a realizacemi domů i zahrad. Člověka to vlastně odmalička instinktivně vede, jenom se ten svůj vnitřní hlas nesmí pořád snažit umlčet.

A co oblast PR, čtyři roky jste pracovala jako mluvčí Českého telekomunikačního úřadu.

D: Tam jsem nastupovala jako jejich první tisková mluvčí v historii u příležitosti startu digitalizace televizního vysílání. Díky tomu jsem zjistila, že práce v úřadu pro mě není. PR práce sice byla velmi zajímavá, ale ta úřednická zase velmi nezajímavá. Potřebuji být v běhu, pořád něco dělat, a ne vysedávat v kanceláři. Daleko zábavnější bylo, když jsem dostala nabídku dělat PR Mirku Topolánkovi v prezidentské kampani. To byla úžasná zkušenost, protože ať si o Mirkovi Topolánkovi myslíte cokoli, nemůžete mu upřít, že je to nesmírně pracovitý, vzdělaný a schopný člověk. To jsem zažila teprve tempo, dvě stě hovorů denně, věčně pípající telefon, neustále ve střehu. To mi vyhovovalo.

Zmínila jste digitalizaci, která právě dala šanci vzniknout řadě nových soukromých televizí a kanálů. Zažili jste dobu, kdy bylo něco takového scifi, i současnost, kdy je to normální, že se za obsah v televizi platí. Jaký to byl ve vašich očích přerod?

M: Byl to a pořád je běh na dlouhou trať. Dlouho jsme byli zvyklí, že je řada věcí zdarma. Vůbec fakt, že tu funguje veřejnoprávní sportovní kanál, který je „zdarma“, nepočítám-li koncesionářské poplatky, je evropský unikát. Všude jinde je delší dobu realitou, že většina sportovních nebo i filmových kanálů je placených. Galaxie Sport a Nova Sport v tom byly tak trochu průkopníky, diváci pochopili, že když chtějí něco navíc, není divné si za to připlatit. Byli jsme například vůbec první televize u nás i na Slovensku, kde jste mohli sledovat zámořskou NHL, což bylo do té doby úplně nemyslitelné. Teď už je to běžná věc, lidé chápou onen benefit a dokážou ho ocenit. Na druhou stranu, když už divák platí, chce co nejlepší servis a neodpustí vám vůbec nic. Proto nás to motivuje neusnout a dopřávat jim různé technické vymoženosti, jako je například multidimenze, díky které lze sledovat několik přenosů současně, nebo populární pohledy z kamer umístěných na helmách rozhodčích. To je ten rajc, ten nadstandard, za který jsou lidé ochotni platit. Samozřejmě je to ale pořád výzva přesvědčit a získat nové diváky. Stále je tu polovina republiky, která si neplatí jediný kanál.

D: Když jsem pracovala na ČTÚ a řešila se kolem roku 2006 digitalizace, vzpomínám si, že tehdy skoro 90 % republiky využívalo terestrické vysílání, tedy přijímali signál pouze z antény. Televize o digitalizaci tenkrát moc nestály, protože si uvědomovaly, že konkurence bude veliká.

M: V současné době má placená TV přes 50 % trhu, což je hodně, ale světový trend je pořád někde jinde. V Německu je běžné, že placené kanály ovládají většinu trhu. Výzva je to nejen pro nás, ale i pro veškerý online mediální obsah. Lidé už jsou ochotni platit za kvalitní obsah a servis, ale vybírají si. V tomto nám velkou službu prokázal Netflix, když vstoupil na český trh.

Změnily se za těch 20 let, co působíte ve sportovní televizní produkci, nějak preference diváků?

M: Zásadně ne, pořád je nejsledovanější fotbal. To je fenomén. Na druhém místě je samozřejmě náš národní sport hokej a trojici uzavírá tenis. Na čtvrté místo směle řadím MMA, to je u českých diváků rok od roku populárnější. Těžko říct proč, možná je sledování toho „mlácení“ pro diváky nějaká forma úniku nebo ventilu. Každopádně od začátku fungování O2 TV Sport jsme tak trochu domovem MMA, vysílali jsme všechny nejprestižnější domácí i světoové organizace, jako jsou například OKTAGON MMA, X Fight Night (XFN), GCF nebo také galavečery asijské ONE CHampionship a ruské M-1 Global.

Dano, co vy a sport? Sledujete ho?

D: Marku, budeš mít radost, mám O2 TV! Ale jestli tam mám i sport, to upřímně nevím. Ale určitě tam mám rybičky a oheň v krbu. (smích) Přiznám se, že jediné, co ze sportu sleduju, je golfový turnaj Masters v Augustě. A to jenom proto, že na jedné jamce tam nádherně kvetou rododendrony.

M: A víš, že v Augustě se každá jamka jmenuje podle nějaké květiny? Ale to ti chválím, je to opravdu pastva pro oči.

D: Navíc se vždycky hraje v dubnu na mé narozeniny. Koukám se, jak tam ti top golfisté parkují své soukromé tryskáče, a říkám si, že bych si takový zážitek mohla jednou k narozeninám taky věnovat.

Teď se zeptám naopak: Marku, co vy a zahradničení?

M: Když jsem ještě bydlel v Hradci, měli jsme velkou zahradu. Jeden čas jsem na ní pásl ovce, což byl svým způsobem unikát, protože málokdo v centru města chová ovce. Mě to bavilo, měl jsem asi pětadvacetihlavé stádo a u plotu pravidelné exkurze dětí ze škol a školek, pro které to byla velká atrakce.

D: Markova maminka byla navíc vášnivá zahradnice a spoustu mě toho naučila. Ty to asi ani nevíš, ale tvoje maminka byla mistr v pěstování hortenzií velkolistých. Ony jsou nádherné, ale často se stane, že když je vysadíte do zahrady, nekvetou. Tvoje mamka na to měla trik, vždycky je dávala v květináči do garáže a pak se těšila z obrovských koulí květů. Od té doby si vždycky, když ty mohutně nakvetlé hortenzie táhnu z garáže, vzpomenu na ni.

M: A já si zase vždycky vzpomenu na tebe, když se lopotím na své skalce. Však jsem ti i nedávno psal, abys mi poradila. K přírodě mám hodně blízko a byl to i jeden z důvodů, proč jsem se přestěhoval do Krkonoš. Já de facto bydlím v Krakonošově zahrádce. Mám na pozemku i jezírka, ve kterých chovám pstruhy. Jsou jich stovky. Je to moje vášeň.

D: Jaképak rady. Na horách hraje příroda sama. Tam zahradního architekta nepotřebuješ.

Dano, když vás tak poslouchám, napadá mě, jestli jste si tou změnou kariéry nakonec nepohoršila – tedy po fyzické stránce. Práce na zahradě je přece jen dřina.

D: Lidé mají občas romantickou představu, že práce zahradní architektky je snová, že se vlastně jen mazlím s kytičkami jako Marek se pstruhy. Fakticky to ale znamená, že vstávám v šest ráno, vyřizuju e-maily, pak jedu do velkoobchodu, vybírám a nakupuju květiny. Takže fyzicky tahám těžké květináče sem a tam, nakládám je do auta, potom dorazím na zakázku a dělám, co je potřeba. Jezdím s kolečkem, sázím, přehrabuji. Narovinu říkám, že je to dřina. Ale milovaná dřina, která mi dává obrovskou svobodu. Vždyť přece nakonec oba děláme to, co jsme vždycky chtěli. A v tom je ten největší rajc!